O místě, kam lidé budou chodit

Zleva Christian González Díaz, Virginia Hinarejos González, Sergio Joya Rodríguez

Překvapivě jste – jako cizinci – zvítězili v letošním ročníku studentské soutěže pořádané Spolkem posluchačů architektury na FA ČVUT v Praze.
Váš návrh zaujme především už samotným faktem konverze brownfieldu v centru metropole ve prospěch vzniku nového, veřejného prostoru. Tato hodnota moderního, demokratického města – veřejný prostor – se mimochodem stává mezi českými architekty tématem intenzivně diskutovaným… Váš tým přichází s tímto námětem dokonce jako středobodem názoru na vývoj lokality. Dovolte v úvodu pragmatickou otázku: Uvažovali jste o dalších krocích – v případě, kdyby se váš projekt skutečně realizoval?
Christian Gonzales: V tomto okamžiku se na parcele nachází obrovské parkoviště. My zde navrhujeme kromě dalšího v určitém procentu objekty pro bydlení – protože víme, že se střed Prahy vylidňuje a obyvatele vytlačuje turistický průmysl. Ale hlavně naznačujeme, že se v tomto volném městském prostoru dají provozovat různé aktivity, například sport. Proto navrhujeme vzniklou rozsáhlou plochu fragmentarizovat s cílem získat menší měřítko. Když se ptáte na konkrétní činnosti, dal by se tu hrát tenis nebo jezdit na skateboardu apod. Autobusové nádraží je odstraněno a umístěno do podzemí. Lineární budovy mají za úkol vymezit hranice a vlastně určitý záliv mezi stavbami.
Virginia Hinarejos: Jde-li o kroky v budoucnosti, asi bychom hlavně reagovali na zdejší klima, které nenabízí tak často slunné a teplé dny jako u nás ve Španělsku. A zabývali bychom se dalším potenciálem aktivit pod zastřešením, či zastíněním, jako je například kino a podobně.

Dovolte se vrátit na samý začátek vašeho přemýšlení o konceptu včetně uvažování o oblasti Florence. Do jaké míry jste se věnovali kontextu s geografickými či morfologickými souvislostmi? V současnosti v této oblasti pražského centra probíhají intenzivní polemiky, související s developerským záměrem prodat Masarykovo nádraží a vybudovat na jeho základech novou čtvrť…
Ch. Gonzales: Spolu s kolegy z ateliéru a vedoucími Vladimírem Krátkým a Luisem Marquesem jsme lokalitu na začátku semestru navštívili: přímo v místě jsme byli zevrubně informováni o dějinách místa a zejména o vazbách na historické jádro i Žižkov, Karlín, tedy na čtvrtě z 19. století. Naše rozhodování o návrhu bylo ovšem směrováno více novým než minulým…
V. Hinarejos: Prostě jsme chtěli vytvořit něco nového, co nemusí nutně reagovat na současné pohyby v území či na aktuální diskusi o developmentu, který se údajně chystá. Něco, co by se současně mohlo eventuálně stát ideovým mostem mezi sousedícími částmi města, zejména Žižkovem a Karlínem.
Ch. Gonzales: Je ale pravda, že na naší fakultě v Madridu bychom asi museli zmíněnému kontextu i historii místa věnovat značně větší pozornost. Určitě tedy v případě urbanistického projektu. Ale tady jsme na Erasmu… Budu-li sebekritický, možná jsme – pokud jde o hloubku analýz – nevyčerpali skutečně všechny možnosti…
V. Hinarejos: Nemyslím si, že důvodem je „jenom“ Erasmus. Někdy lze vstoupit do diskuse návrhem nekontextuálním…

Vaše práce se vryje do paměti zejména návrhem rozlehlých, lineárních budov. I volbou kontrastu proti stávajícímu měřítku domů kolem…
Ch. Gonzales: Jsme si vědomi faktu, že jde o určité gesto. A že jsme zvolili skutečně obrovské měřítko. Nicméně naše znaky místa – věžovité budovy za příliš vysoké nepovažujeme… Vzniklá, volná plocha se velikosti sice blíží Staroměstskému náměstí, ale nezapomeňte, že v obdobném měřítku na Florenci dnes existuje a funguje nesmyslné parkoviště autobusů.
V. Hinarejos: Asi upozorňujete na samotnou délku lineárních staveb. Chodec by je ale nemusel nutně míjet jako nekonečný celek: náš návrh nabízí různé průchody, které cestu od jednoho bodu k druhému zkrátí.

Porota vám udělila Dušana. Nicméně, jakou známku dostal váš projekt v ateliéru?
V. Hinarejos: Béčko.
 
Sdělili vám vedoucí ateliéru, proč vás neoznámkovali áčkem?
V. Hinarejos: Nevěnovali jsme dost času konzultacím s vedoucími práce – a možná je to také zmíněným podceněním vztahu ke kontextu.… Rozumím tomu, že architekti Krátký a Marques tudíž mohli jen dost obtížně korigovat celý proces vzniku návrhu.
Ch. Gonzales: Jsme ale rádi, že označili náš projekt celkově za dobrý – až ambiciózní. A tvarově jednoduchý. Ale dali současně najevo, že jsou spokojenější, když s nimi studenti konzultují vývoj práce častěji než my.
V. Hinarejos: Budu-li sebekritická, je také možné, že náš tříčlenný tým nepracoval tak intenzivně, jak by mohl. A ne dostatečně do hloubky...

Mluvíte-li o reflexi, zkusme se přenést do Španělska: jak by vypadalo hodnocení vašeho projektu na vašich školách?
Ch. Gonzales: Na naší Polytechnice v Madridu bychom asi diskutovali více nad navrhovanou stavební konstrukcí. A to včetně detailů. U nás jsme nuceni přemýšlet stejně intenzivně o stavebním detailu jako návrhu celku nebo formy budovy, resp. o architektuře. V tom spatřuji také rozdíly oproti situaci tady. Protože když začnu navrhovat dům, jeho výsledný koncept nebo samotná podstata budovy mohou nakonec změnit konstrukční detail… Což je také otázka měřítka. Nejprve se zabýváme urbanismem následně charakterem objektu a nakonec dojdeme i k detailu.
V. Hinarejos: Madridská i valencijská škola jsou svým zaměřením podobné: tedy v přemýšlení o podstatě architektury. Asi – kdybych je srovnával s pražskou Fakultou architektury – jsou jejich studijní plány směrované více technicky, s řadou předmětů podobných jako je najdete na Stavební fakultě. Ale mluvím teď o studijním plánu Erasmu v angličtině; nevylučuji, že běžné studium, tedy v češtině, na pražské fakultě je přece jen techničtější.
Ch. Gonzales: Ale i tak tu nabývám dojmu, že čeští architekti se stavební konstrukcí nezabývají tak intenzivně…

Mohu se zeptat, podle kterých příznaků se tak dá usuzovat?
Ch. Gonzales: Nejvíce asi z výsledků prezentací diplomních projektů – například. Ve Španělsku bychom na výstavě určitě viděli víc konstrukčních detailů. Protože detail nese informaci i o povaze konstrukce. V Praze jsem je na výstavě neviděl tak často – připouštím ovšem, že jde o jinou optiku.
 
Možná tu bude hrát určitou roli i zaměření vašich fakult.
V. Hinarejos: Asi ano, já jsem například momentálně zapsaná v ateliéru konstrukcí. Naše metoda vychází z principu nalezení hlavní myšlenky, která je následně vyvíjena směrem ke stavební konstrukci… Co vše má nebo nemá architektura sdělovat nebo co sděluje, je vyjádřeno právě – podle mě – v architektonickém detailu. Vezměte si jako příklad obyčejné schodiště. Když hledáte jeho podobu a když tedy prochází procesem navrhování, nemůžete vynechat přemýšlení o materiálu, z něhož bude zhotoveno, a také se ptát, jak budete schodiště posléze spojovat třeba s materiálem podlahy…? Vaše řešení musí nabízet i jisté sdělení všem, kteří k němu přicházejí.

S viditelným zanícením připomínáte stavební podstatu řemesla… Na Erasmu jste si ale vybrali urbanismus. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
V. Hinarejos: Asi to, že se nám zalíbil zdejší program – s řadou ateliérů. A vzhledem k našemu zaměření ve Španělsku je pro nás toto téma naprosto novou zkušeností.

Pro Florenc jste objevili novou funkci pro stávající prostor. Jak se díváte – obecně – na samotné fungování veřejného prostoru v Česku?
Ch. Gonzales: Myslím, že u vás není užíván moc intenzivně – respektive že jeho fungování je závislé hlavně na počasí. Naopak ve Španělsku se právě díky slunnému podnebí užívá průběžně. Ale je tu ještě něco. Češi se zdržují převážně v domech a když vyjdou, pak se soustřeďují nejvíce na parky nebo na sportování apod.

A jak k jeho fungování přispívají architekti?
V. Hinarejos: Podle mě jako by tu nebylo dost možností k vyžití mimo domov. Nemáte tu dost zeleně, ale zároveň postrádám samotnou intenci architektů navrhovat k užívání tvrdé povrchy – jako jsou náměstí chodníky apod. Ostatně i o to se snažíme našim návrhem.
Ch. Gonzales: Stejně jako například v Itálii. Tamní architekti se velmi často věnují různým povrchům – jednak mají hodně zahrad a parků, ale vědí také, jak pracovat s městským povrchem.
V. Hinarejos: Mají snadnější pozici než ve Španělsku, kde bývá hodně sucho: celá jižní část země je dost vyprahlá.
Ch. Gonzales: Ale máme různá historická místa, například v Madridu náměstí Plaza Major. Je obklopené obytnými domy a běžně bývá plné lidí. Nic tam není, uprostřed stojí jen socha koně. Hraje se tu bolls, lidi spolu jen tak diskutují, vidíte tanečníky-mimy... Prostě je tam živo. V rozích náměstí jsou restaurace, a v létě je na prostranství tolik obyvatel, že projdete jen se značnými obtížemi. Jednou v noci tudy jdu a vidím, že si tu kdosi hraje na kytaru flamenco. To bylo krásné… Prostě tam byl. A o to jde. O vytvoření místa ve městě, kam lidi budou chodit. Tedy rádi chodit.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský

"Česká vlajka"