> Zimní lázně na lodi, Wilk – Salinas Architekten
> Obytný dům a umělecká sbírka Boros, Realarchitektur
Intercity: Berlin – Praha
V Galerii kritiků probíhá v těchto dnech výstava z cyklu Intercity: Berlin – Praha. Po malbě, fotografii, designu a kresbě prezentované společně s grafikou se letošní páté pokračování plánovaného desetiletého projektu věnuje mladé architektuře.
Nejeden návštěvník bude jistě očekávat obeznámení se s aktuálním stavebním děním měst, jež virtuální rychlík Intercity spojuje. Najde se jistě i taký, který přijde naladěn na ateliéry ve výchozí a konečné stanici usazené. Leč, poté co narazí na rodinné domy postavené ve Stupavě či v Malmö anebo na humpolecký OK PLAN bude bezpochyby zdravě znejistěn a nucen zapátrat hlouběji:
Stejně jako v minulých ročnících se výstavní koncepce drží vzorce: 16 autorů – polovina z Německa, druhá z Čech. Stejně jako v minulých ročnících si její autoři kladou za cíl, představit mladší generaci tvůrců, kteří vystudovali na pražských vysokých školách.
Na tomto místě bychom se jistě mohli ptát, zda je bez problému možné prezentovat ve shodném schématu všechny výtvarné druhy. Zatímco obory, představené v minulých letech, nemají pevnou vazbu k místu, architektonické dílo je jí naopak povýtce podmíněno. Na druhou stranu není pochyb o tom, ze případné očekávání diváka není důvodem k rezignaci na vytčený záměr. Překvapení mohou být příjemná.
V situaci, kdy z pražských architektonických škol vychází valná většina naší profesní veřejnosti a zdejší školy si – díky bohu – drží jistá specifika přístupu k výuce, je nicméně těžké nalézt u představených prací určitý společný rys. Tedy takový, který by práce někdejších pražských absolventů odlišoval od prací absolventů všech českých vysokých škol s architektonickým zaměřením. Výstava se tak podle mě stává výpovědí o mladé české architektuře obecně – bez ohledu na to, že ji má jakkoli specifikovat Praha.
Kdo tedy sítem prošel? Kurátoři české části Jaroslav Wertig, Dan Merta a Igor Kovačević zařadili ateliéry A 69, Atelier K2, 4A, HŠH, CHAA, KSA, OK PLAN a Sporadical.
Nejde-li tedy o vymezení Prahy vůči „zbytku“ země, o to více bezesporu jde o vymezení Čech vůči Německu. A rozdíly jsou značné – navzdory v současnosti všudypřítomným tezím o překračování hranic, ba co, dokonce jejich boření. Právě německou polovinu přehlídky pokládám za jednoznačně poučný a osvěžující přínos pro návštěvníka – ať už čekal cokoli. Nadmíru šťastný výběr mladých kurátorek napojených na berlínské Deutsches Architektur Zentrum ukazuje tamní produkci jako hravější, uvolněnější a především otevřenou ke společnosti: zatímco mezi českými rodinnými domy a administrativními či výrobními objekty se stavby s programem určeným pro veřejnost objevují sporadicky (Arcidiecézní muzeum v Olomouci – HŠH, viniční altán v Gröbovce – CHAA, Památník obětem komunismu v Liberci – Sporadical), na německé straně jednoznačně převažují. Můžeme závidět bazén plující na řece a jeho lehké transparentní zastřešení umožňující celoroční provoz (Wilk – Salinas), základní školu v Schulzendorfu (Zanderroth Architekten), putující víceúčelovou bublinu vyzývající ke sdílení myšlenek, hudby i jídla nazvanou „Kuchyňský moment“ (Raumlabor), berlínskou galerii od studia Robertneun či přestavbu protileteckého bunkru na další berlínský výstavní prostor (Realarchitektur). Shodneme-li se na dostupnosti technologií a materiálů na obou stranách hranice, stává se zpráva o stavu architektury především zprávou o stavu společnosti: O absenci nejen veřejných investic, ale i soukromých, jež by překročily obzor nákupního centra. Rovnice, jež se objevuje v autorské zpávě ateliéru Zanderroth k jejich realizovanému residenčnímu projektu Schönholzer Strasse: „3 pozemky = 2 budovy + 1 veřejný prostor“, zní českému klientovi bohužel stále ještě jako špatně vypočtená.
Výstava představuje s pomocí plánů, fotografií a krátkých textů vždy tři projekty každé ze zastoupených architektonických praxí; zahrnuje také vybrané modely a krátké videoprojekce. Škoda, že rozsah akce neumožnil jasněji vykreslit německého stavebníka, natož legislativní rovinu či případné pobídky a regulace – takto náročný úkol by si samozřejmě vyžádal samostatnou studii.
Máme-li se ve stavu lehké euforie po zhlédnutí berlínské části pokusit o jistou objektivitu, můžeme podotknout, že v Berlíně funguje 3000 architektonických kanceláří a že tedy obraz, jež si o tvorbě vzešlé z berlínských vzdělávacích ústavů odnášíme, tak mohl ovlivnit i kurátorský výběr. Každopádně byl šťastný (Magma Architecture, Plus 4930 Architektur, Raumlabor, Realities:United, Realarchitektur, Robertneun, Wilk - Salinas Architekten, Zanderroth Architekten). Stejně tak lze poznamenat, že cizí, tedy méně známá tvorba je pro našince vždy přitažlivější. Bude takovou i ta česká pro berlínské publikum při jarní repríze výstavy? Chtěla bych věřit že ano. Nicméně bude to mít v intelektuálně-levicovějším, o poznání zelenějším Berlíně těžké.
Chcete-li nasát povzbuzení, že hranice se jednou skutečně rozplynou a i vy si zaplavete v bazénu na Vltavě a přes zamlženou membránu budete z lehátka sledovat zasněžený obrys Národního divadla, spěchejte do Paláce Adria.
Galerie kritiků, Palác Adria, Jungmannova 31
23. 10. - 16. 11. 2008
Koncepce výstavy: Josef Vomáčka
Kurátoři: Jeannette Merker, Feeline Massonne, Franziska Eidner, Jaroslav Wertig, Dan Merta, Igor Kovačević
Pořadatelé: Intercity: Berlin – Praha, o.s., Trans Media, Galerie kritiků
Spolupořadatel: Galerie Jaroslava Fragnera
Zastoupené stavby z ČR:
Nejeden návštěvník bude jistě očekávat obeznámení se s aktuálním stavebním děním měst, jež virtuální rychlík Intercity spojuje. Najde se jistě i taký, který přijde naladěn na ateliéry ve výchozí a konečné stanici usazené. Leč, poté co narazí na rodinné domy postavené ve Stupavě či v Malmö anebo na humpolecký OK PLAN bude bezpochyby zdravě znejistěn a nucen zapátrat hlouběji:
Stejně jako v minulých ročnících se výstavní koncepce drží vzorce: 16 autorů – polovina z Německa, druhá z Čech. Stejně jako v minulých ročnících si její autoři kladou za cíl, představit mladší generaci tvůrců, kteří vystudovali na pražských vysokých školách.
Na tomto místě bychom se jistě mohli ptát, zda je bez problému možné prezentovat ve shodném schématu všechny výtvarné druhy. Zatímco obory, představené v minulých letech, nemají pevnou vazbu k místu, architektonické dílo je jí naopak povýtce podmíněno. Na druhou stranu není pochyb o tom, ze případné očekávání diváka není důvodem k rezignaci na vytčený záměr. Překvapení mohou být příjemná.
V situaci, kdy z pražských architektonických škol vychází valná většina naší profesní veřejnosti a zdejší školy si – díky bohu – drží jistá specifika přístupu k výuce, je nicméně těžké nalézt u představených prací určitý společný rys. Tedy takový, který by práce někdejších pražských absolventů odlišoval od prací absolventů všech českých vysokých škol s architektonickým zaměřením. Výstava se tak podle mě stává výpovědí o mladé české architektuře obecně – bez ohledu na to, že ji má jakkoli specifikovat Praha.
Kdo tedy sítem prošel? Kurátoři české části Jaroslav Wertig, Dan Merta a Igor Kovačević zařadili ateliéry A 69, Atelier K2, 4A, HŠH, CHAA, KSA, OK PLAN a Sporadical.
Nejde-li tedy o vymezení Prahy vůči „zbytku“ země, o to více bezesporu jde o vymezení Čech vůči Německu. A rozdíly jsou značné – navzdory v současnosti všudypřítomným tezím o překračování hranic, ba co, dokonce jejich boření. Právě německou polovinu přehlídky pokládám za jednoznačně poučný a osvěžující přínos pro návštěvníka – ať už čekal cokoli. Nadmíru šťastný výběr mladých kurátorek napojených na berlínské Deutsches Architektur Zentrum ukazuje tamní produkci jako hravější, uvolněnější a především otevřenou ke společnosti: zatímco mezi českými rodinnými domy a administrativními či výrobními objekty se stavby s programem určeným pro veřejnost objevují sporadicky (Arcidiecézní muzeum v Olomouci – HŠH, viniční altán v Gröbovce – CHAA, Památník obětem komunismu v Liberci – Sporadical), na německé straně jednoznačně převažují. Můžeme závidět bazén plující na řece a jeho lehké transparentní zastřešení umožňující celoroční provoz (Wilk – Salinas), základní školu v Schulzendorfu (Zanderroth Architekten), putující víceúčelovou bublinu vyzývající ke sdílení myšlenek, hudby i jídla nazvanou „Kuchyňský moment“ (Raumlabor), berlínskou galerii od studia Robertneun či přestavbu protileteckého bunkru na další berlínský výstavní prostor (Realarchitektur). Shodneme-li se na dostupnosti technologií a materiálů na obou stranách hranice, stává se zpráva o stavu architektury především zprávou o stavu společnosti: O absenci nejen veřejných investic, ale i soukromých, jež by překročily obzor nákupního centra. Rovnice, jež se objevuje v autorské zpávě ateliéru Zanderroth k jejich realizovanému residenčnímu projektu Schönholzer Strasse: „3 pozemky = 2 budovy + 1 veřejný prostor“, zní českému klientovi bohužel stále ještě jako špatně vypočtená.
Výstava představuje s pomocí plánů, fotografií a krátkých textů vždy tři projekty každé ze zastoupených architektonických praxí; zahrnuje také vybrané modely a krátké videoprojekce. Škoda, že rozsah akce neumožnil jasněji vykreslit německého stavebníka, natož legislativní rovinu či případné pobídky a regulace – takto náročný úkol by si samozřejmě vyžádal samostatnou studii.
Máme-li se ve stavu lehké euforie po zhlédnutí berlínské části pokusit o jistou objektivitu, můžeme podotknout, že v Berlíně funguje 3000 architektonických kanceláří a že tedy obraz, jež si o tvorbě vzešlé z berlínských vzdělávacích ústavů odnášíme, tak mohl ovlivnit i kurátorský výběr. Každopádně byl šťastný (Magma Architecture, Plus 4930 Architektur, Raumlabor, Realities:United, Realarchitektur, Robertneun, Wilk - Salinas Architekten, Zanderroth Architekten). Stejně tak lze poznamenat, že cizí, tedy méně známá tvorba je pro našince vždy přitažlivější. Bude takovou i ta česká pro berlínské publikum při jarní repríze výstavy? Chtěla bych věřit že ano. Nicméně bude to mít v intelektuálně-levicovějším, o poznání zelenějším Berlíně těžké.
Chcete-li nasát povzbuzení, že hranice se jednou skutečně rozplynou a i vy si zaplavete v bazénu na Vltavě a přes zamlženou membránu budete z lehátka sledovat zasněžený obrys Národního divadla, spěchejte do Paláce Adria.
Kateřina Lopatová
Galerie kritiků, Palác Adria, Jungmannova 31
23. 10. - 16. 11. 2008
Koncepce výstavy: Josef Vomáčka
Kurátoři: Jeannette Merker, Feeline Massonne, Franziska Eidner, Jaroslav Wertig, Dan Merta, Igor Kovačević
Pořadatelé: Intercity: Berlin – Praha, o.s., Trans Media, Galerie kritiků
Spolupořadatel: Galerie Jaroslava Fragnera
Zastoupené stavby z ČR:
|
Sanatorium Dr. Peták, 2001
A69 - architekti | Redčenkov, Tomášek, Wertig Františkovy Lázně, Karlovarský kraj |
| Hotel Metropol, Praha |
0 komentářů
přidat komentář
