KS IV: Architektonické soutěže - Vyhlašovatelé a porota

3. VYHLAŠOVATELÉ A POROTA

Hnídková: Je evidentní, že dnes žijeme v mediální době a to, co není v médiích, jako by nebylo. A proto by právě možná v současnosti šlo využít obrovský prostor pro medializaci soutěží, který masová média vytvořila v loňském roce. Je potřeba zaangažovat autorizované architekty, odbornou veřejnost, aby vyplnila tento prostor? Cítíte ten potenciál nebo nám to uteče mezi prsty a vrátíme se do bulvárnější roviny skandálních průběhů soutěží?

Masák: Já si myslím, že tohle by mohl být jeden z nejdůležitějších bodů dnešního večera, kdybychom se pokusili nějak domluvit na tom, jak vstoupit do deníků, protože deníky jsou rozhodující, případně televize.

Plos: Skandalizace nevadí. Je škoda, když se zvrtne v negaci. Ale problém spočívá v tom, jakým způsobem architektonické soutěže a jejich výsledky představit. Kdy se společnost zajímá o výsledky soutěže? Jedná se o laickou veřejnost. Podíváte-li se na běžnou produkci zjistíte, že výsledky architektonických soutěží jsou běžné produkci významně vzdáleny, čili běžná klientela architektonickými soutěžemi oslovena není. Tady je určitá vzdělanostní propast. Já bych se až tak netrápil tím, jestli je architektonických soutěží menší nebo větší počet, vadilo by mi, kdyby byly konány neregulérně. Kdyby bylo 10 architektonických soutěží se skvělými výsledky, tak je to dobrý start.

Kovačević: Komora má na svých stránkách výsledky soutěže "Náměstí v Pacově a fasáda objektu č.p. 321". U soutěží, kde se řeší fasáda, tam vůbec nemůžeme mluvit o nějaké kvalitě architektury. Právě číslo, že klesá odměna, první cena, to mluví o poklesu kvality, a že navíc pokles kvality je legalizován, protože soutěže uvádějí jakoby legální soutěže podporované ČKA.

Koukol: Architektury je v novinách v poslední době poměrně dost, ale kvalitní architektura není vůbec spojována se soutěžemi. Když se píše v novinách o soutěžích, tak se píše o nějakých hádkách architektů a je to málokdy srozumitelné. A když se píše o kvalitní architektuře, tak se píše o autorovi, investorovi v lepším případě, ale skoro nikdy jsem nečetl, že to je výsledek architektonické soutěže a bohužel to možná ani výsledek architektonické soutěže nebývá. Když někdo chce jako investor mediálně zapůsobit, tak si možná přímo pozve Gehryho nebo Nouvela, zaplatí ho a má výsledek téměř jistý.

Hnídková: To je právě mediální svět, kdy se investoři domnívají, že zřejmě není potřeba procházet zdlouhavým procesem architektonické soutěže, ale je pro ně daleko atraktivnější najít si nějakou mediální celebritu, která jim udělá velké renomé a reklamu, i kdyby nedošlo k následné realizaci, jako bylo třeba Libeskindovo muzeum v Praze. Nicméně pokud tady cítíme, že je potřeba proces nějakým způsobem urychlit a dejme tomu, že budoucí elity dozrají, tak co bychom mohli pro tu věc udělat, aby nazrávaly trošku rychleji, v inkubátoru?

Borák: Pro nás je důležitá sféra veřejných peněz, protože to je věcí politickou, a mně pořád nedochází, jaktože politikům nevadí netransparence. A že z transparence, kterou architektonické soutěže nabízejí, nejsou schopni těžit. My se snažíme něco udělat, tím že ČKA připravuje pro Ministerstvo pro místní rozvoj "státní politiku architektury", což zní strašně, ale ve své podstatě je to dokument, který ve svém druhém bodě ze tří říká, že zadávání veřejných zakázek je vzorem pro chování společnosti. Kdyby se nám podařilo přesvědčit legislativní orgány, že architektonická soutěž je legálním a užitečným způsobem, jak zadat veřejnou zakázku, tak to je veliká výhra. V současné době například u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže probíhá diskuse o tom, zdali vůbec lze architektonickou soutěží zadat veřejnou zakázku a podle našich informací ÚOHS pomalu přichází k závěru, že je to komplikované a problematické.

Plos: Forma soutěže může být různá a já se nedomnívám, že je špatně, když soukromí investoři dělají paralelní zadání a zaplatí pěti architektům studie v odpovídající ceně a vyberou z nich. Pokud to nedělá veřejná sféra, tak ptejme se proč? Možná, že jeden z důvodů je, že občas nejsou sto realizovat výsledek soutěže, protože se nedokážou úplně ztotožnit s rozhodnutí poroty. V poslední době jsme se zabývali přípravou podmínek pro tzv. investorsko-architektonické soutěže, protože čistá architektonická soutěž není pro mnoho obcí řešením a hledají cestu, která by jim umožnila spojit rozhodnutí o kvalitě architektonické a urbanistické s ekonomií věci. Umíme najít model, kdy nastává přímý dialog zadavatele s architektem, s vítězným týmem. Umíme například dvoukolovou soutěž, kdy ve druhém kole účastníci představují svůj projekt a diskutují se zadavatelem, ne s architektonickou porotou!

Masák: Nejsou jen vyhlašovatelé, kteří nevědí, co chtějí. Uvedu příklad: 6 nebo 7 soutěží na knihovny: Brno - Zemská knihovna, Praha - Technická knihovna, Ostrava - Krajská knihovna, Hradec Králové - Krajská knihovna, Havlíčkův Brod… všechny prošly soutěží a všechny se realizovaly nebo realizují. Metrostav, jako soukromý vyhlašovatel, soutěž na Thámovu ulici v Praze, rezidence na Strahově, na Krutec nad Šárkou… Všechno prošlo soutěží a všechny se realizovaly. Tady jde o to, co se řeklo na začátku: stav odpovídá stavu společnosti.

Koryčánek: Nakolik je závazné pro vyhlašovatele soutěže, aby realizoval vítězný návrh?

Borák: Natolik, nakolik si to napíše do soutěžních podmínek.

Hnídková: Jaké jsou přístupy k výběru poroty? Podle čeho člověk, který se standardně nezabývá architekturou, nezná architekty, jakým způsobem on volí porotu?

Plos: Pokud porotou nechce manipulovat, což je obvyklý postup investora, tak je třeba, aby s porotci strávil strašně času nad tím, co vlastně chce zadat a nad stavebním programem.

Hnídková: Takže si myslíte, kdyby v ideálním případě byl čas, tak by vlastně byla jako první soutěž na výběr porotců?

Plos: Do jisté míry máte pravdu, ale ono je to složitější. Je rozdíl mezi soukromým a veřejným zadavatelem, nikoliv v charakteru a podmínkách soutěže, to je naprosto jasné, a jakmile se rozhodne stavebník rodinného domu, že chce dělat soutěž, tak se musí podřídit určitým obecným pravidlům. Mimochodem základ je ustanoven občanským zákoníkem, paragraf 847-849. Ale rozdíl mezi těmi dvěma skupinami je v tom, že jenom veřejným zadavatelům můžete proces nějakým způsobem předepsat. Proto taky ve většině států ve světě i v Evropě se podmínky stanovují precizně právě veřejným zadavatelům.

Kovačević: Jedna z cest pro architektonické soutěže je, aby se vůbec řešilo, co kde má stát, aby se posunula architektonická soutěž od individuálních budov do úrovně města nebo většího měřítka. Protože když se dostanu k tomu, že už mám nadefinovaný program, tak jsem v pozici architekta, který dělá fasádu a řeší maximálně provoz, ale sociální, sociologické a širší dopady stavby mu úplně unikají.

Plos: Problém není v tom, že architekt má naplňovat předurčený závazný programy, ale podklad, kterým je stavební program, musí být velmi precizní. Rozlišujme dvě věci - kvalita podkladů, rozsah stavebního programu, hloubka jeho propracování, která musí být co nejlepší, a proti tomu stojící soutěžní podmínky, které by umožnily maximum tvůrčího řešení.

Masák: Když byla soutěž na nový areál NATO, aliance v Bruselu, tak vyhlašovatel připravoval dva roky podmínky a nepřipravoval to on, ale připravovala to renomovaná firma. U nás je proti tomu teď vyhlášená soutěž na Strahov, kde vyhlašovatel vůbec neví, co chce. Vlastně jsou to dvě soutěže v jedné. Jedna je na Strahov olympijský, druhá je na Strahov nějaký jiný, a vůbec to nejsou schopni dát dohromady. Podmínky mohou být velmi podrobné na centimetr čtvereční, ale musí být zároveň prostor, aby se s nimi dalo iniciativně zacházet.

Nasadil: K soutěži na velitelství NATO. To byl typ soutěže, který probíhal ve dvou kolech: první předkolo bylo přihlašování se do soutěže. Než se začalo soutěžit, tak se musely ateliéry přihlásit, musely vyplňovat asi třicetistránkový dokument včetně svých finančních kapacit atd., a pak teprve mohlo být rozhodnuto, jestli ateliér bude do soutěže připuštěn. To je samozřejmě extrém, ale ze zkušeností například v Británii vím, že spousta soutěží ve veřejné sféře i v tzv. kombinované sféře veřejného a soukromého sektoru, jak jsou tzv. PPP (Public-Private Parntnership) atd., probíhá právě tímto způsobem. Je to kombinovaný způsob soutěžení a to je to, co v ČR chybí: rozvrstvení typů soutěží a přizpůsobení soutěží i kapacitě a velikosti zadavatele.

Koryčánek: Já bych se ještě chtěl vrátit zpátky k tématu poroty. Co je pro architekty, kteří se seznamují s nabídkou architektonických soutěží rozhodující? Je to téma a porota?

Nasadil: Pro nás jsou důležité dvě věci. Zda-li mě oslovilo téma jako architekta, jestli je to pro mě nějaká zajímavá výzva, kterou si třeba chci splnit. A druhé kritérium je porota.

Jiran: Já bych řekl za sebe - všechno. Téma je strašně důležitá věc, pokud se tím chcete zabývat a chcete se tím zabývat, protože nesete kůži na trh, musíte udělat v krátkém čase spoustu velkých rozhodnutí, nastudovat spoustu literatury atd… Téma je dost důležité. Investor je nejdůležitější, protože vy s ním budete, pokud se vyhraje a bude se realizovat ten návrh, tak vy s klientem budete žít a budete muset nastartovat nějaký dialog. Čili soutěžící zvažuje klienta, téma a samozřejmě porotu. Pak jsou podmínky, ve kterých je stanoveno, jestli bude realizovaný ten první.

Masák: U vyzvaných soutěží je to taky otázka těch, kteří jsou vyzvaní, tzn. vzájemně se sledují. Uvedu příklad, třeba Rem Koolhaas říkal, já jsem vždycky druhý, tak když byla soutěž na nový hotel naproti Cooper Union v New Yorku, tak se spojil s Herzogem a de Meuronem, protože říkal, oni to zas vyhrají a já zas budu druhý, tak to uděláme dohromady, čili u vyzvaných soutěží sledují soutěžící taky to, kdo je vyzván, kdo je konkurence.

---

> pokračování: 4. Soutěž jako dialog