 |
—— Jako společenské téma č. 1 až nejméně 100 jsem považoval vedoucí úlohu naší strany a vlády. S tímto vědomím jsem vstával a uléhal. Rok 1977 byl rok Charty a dodnes jsem si neodpustil, že jsem ji nepodepsal. Na svou obhajobu mohu říci pouze to, že jsem v té době nikdy nenarazil na kohokoliv, kdo se v této společnosti pohyboval; kupodivu se posléze ukázalo, že si někteří signatáři pořádně nepřečetli Mňačka... (Jak chutná moc – pozn. red.) Alespoň jsem to v pardubických kasárnách dotáhl údajně na největšího nepřítele režimu, což mi osobně sdělil velitel kontrášů, když jsem pro něj navrhoval dětské hřiště před jeho panelák. Dnes nám již vládnou jiné strany a vlády, kupodivu se však ukazuje, že těch zvrhlých přibývá, pouze lépe voní a nosí ARMANI.
Vzpomenete si, kterou architektonickou otázku jste považoval v té době za důležitou, případně jakou otázku vám kladla vaše diplomová práce?
—— Tato otázka přímo souvisí s tou první. Rozhodně jsem se domníval, že kvalita (resp. nekvalita) celé socialistické architektury přímo souvisí s onou, výše uvedenou vedoucí úlohou strany, což byla jistě pravda, mezitím se ukazuje, když se diktatura proletariátu nahradí diktaturou peněz, architekturu to sice určitě velmi výrazně změní, ale ducha nepřidá, pokud ne přímo naopak. Výjimky tu i onde jistě potvrzují pravidlo. Vulgárně řečeno, rozhodnout, zda je lepší šumperák či podnikatelské baroko, je těžké. Dnes se spíš kloním k tomu šumperáku! Čili dnes možná vzniká větší množství zajímavých solitérů, socialistická šeď mizí, což jistě není negativní, ale nějak se mi tam stále častěji vtírá myšlenka na potěmkinovy vesnice. Kam až to může dojít, je-li peněz dost, vidíme například v Dubaji…
Neboli řečeno s klasikem: "...Však intelekt, když bez duše, podoba se ropuše, či slepci s mečem v tanci..."
Čili, vrátím-li se na začátek otázky, můžeme-li architekturu považovat za jeden z nejviditelnějších znaků stavu společnosti, pak moje naděje, že padne-li Husák, bude i architektura mnohem lepší, se vlastně plní tak málo, že je to vlastně velké zklamání
Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor?
—— K této otázce jedna kuriozita na začátek. Za celé studium jsem se ani jednou nesetkal s jediným učitelem, který by mě zaujal jako architekt. Snad to opět bylo dáno i dobou, neboť většina kantorů sama nebyla aktivními architekty, ale na některé jsem zcela zapomněl, a na některé vzpomínám rád.
– Paroubek; nikdy jsem ho na nic neměl, ale byla to velmi impozantní osobnost.
Kandl – myslím, že toho měl rád snad každý. Kreslířská praxe ve Stráži, to jsou zážitky na celý život.
– Pardyl vyprávěl senzační historky, například o jeho službě v armádě, či jednu o stěhování, to se směju dodnes!
– Ševčík: vždy otevřený, veselý; a vůbec, a kdo už může říct, že udělal zápočet v tramvaji? Jojo, z Gaudího a za jedna? A jednou jsem na semináři dostal záchvat smíchu, až mě musel vyhodit ze třídy. Ale myslím, že jsme se měli rádi.
Petr Mezera – jediný, s kterým jsem si tykal neb jsem ho znal pár let z lyžařského oddílu Slovan Praha Orbis. Tehdy byl asistentem u Rybářové a měl jsem ho v prvních semestrech, takže byl jeden z prvních, kdo mě seznamoval s architekturou. Něco jako první polibek.
– Prof. Sedláček; že byl straníkem samozřejmě v mých očích nebyla přednost, ale nakonec mi vlastně připadal jako docela fajn chlap. A nebýt jeho, dodnes nevím, že „kdyby byly …. sladký, tak bysme si ….. do kafe“.
– Čermák TZB; velmi morbidní vzpomínka: na přednášky jsem nechodil, tak mě asi moc neznal a při písemný zkoušce mě nachytal při nějaké činnosti, která mu byla nelibá, snad jsem se moc vrtěl, opisoval, nebo tak něco. Slíbil mi, že nazítří při ústní zkoušce si na mne speciálně posvítí. A zatímco já v noci hrůzou nespal, neb jsem nic neuměl, on pro jistotu radši zemřel. Stydím se za to dodnes, ale velice se mi ulevilo.
Pak je tu ještě Jeřábek na stavební hmoty, Setzer na deskriptivu, zanícený geolog Hromada, tuším profesor Jílek na beton, který, chudák musel přednášet před takřka prázdnou posluchárnou.
Kudrna – konstrukce. Uměl to podat tak, že i my „umělci“ jsme neradi museli uznat, že to taky má něco do sebe…
Uvažujete-li o škole architektury „budoucnosti“, jaký rys by měla (pře)nést ze školy, do které jste chodil?
—— Toto je velmi spekulativní a velmi složitá otázka. Ale snad jen tak obecně: domnívám se, že architekt by měl být člověk, který je schopen současně klást si otázky umělecké, technické, ekonomické, sociologické, i obecně všelidské a také na ně ve své práci nalézat odpovědi. Čili měl by to být určitý, pokud možno renesanční člověk se širokým rozhledem v mnoha oborech. A jako si myslím, že všeobecné vzdělání v celé západní společnosti výrazně upadá a je nahrazováno čím dál užší specializací (jak kdosi řekl, že lidé dnes vědí čím dál více o čím dál užším oboru, až nakonec budou vědět úplně všechno o ničem), mám pocit, že podobný vývoj samozřejmě nastává i u architektů. Čili se domnívám, že škola samozřejmě nemůže učit, kdo je to Mácha, kde leží Madagasakar, nebo zda byl Hanibal v Krkonoších, ale do jejich lavic by měli usedat lidé, pro které je to vše samozřejmé. Prostě myslím, že škola architektury by měla splňovat antický ideál o tělu a duchu více než většina ostatních škol.
Dumka architektonická
Občas si o architektuře
přemítám.
Snad nebude ještě hůře!?
Tu, či tam?
Toť nesnadná je úvaha.
Jedno však chybět nesmí!
Odvaha!
