Martin Roubík v Galerii Jaroslava Fragnera

Vložil
Kateřina Lopatová
19.10.2009 18:45


„Nikdy jsem neudělal nic sám. Vždycky s nějakou skupinou lidí, nebo minimálně s jedním člověkem.“

Martin Roubík

V pražské Galerii Jaroslava Fragnera mají zájemci až do 8. listopadu možnost poznat osobnost a práci zastánce konceptuálního přístupu Martina Roubíka (1949–2008).
Expozice v hlavním výstavním sále se logicky dělí do dvou základních sekcí, z nichž jedna představuje práce vzniklé za Roubíkova života v Norsku – kam emigroval poté, co byl během studia na pražské VŠUP zatčen a z politických důvodů ze školy vyloučen –, a navazující druhá je věnována pracem vzniklým před odchodem do zahraničí a po návratu do Čech v roce 1999. Z norské fáze tak můžeme vidět například projekt letiště v Hurumu, muzeum umění v Lillehammeru, projekt fíkovny na Pražském hradě či rekonstrukci české ambasády v Oslo; za československou respektive českou etapu tvorby jmenujme alespoň projekty Egyptské obchodní komory či Velkého egyptského muzea. Právě posledně jmenovaný úkol představoval stěžejní téma celého „českého“ období. Postup mezi dvacet finalistů jedné z nejvýznamnějších mezinárodních soutěží počátku nového století, jíž se účastnilo na půl druhého tisíce architektonických týmů, představoval v roce 2003 pro autorskou dvojici Martin Roubík – Regina Loukotová obrovské zadostiučinění. Ani tento úspěch (český tým nakonec získal čestné uznání, a obsadil tedy 4. – 10. místo) nicméně neznamenal zásadní průlom v Roubíkově postavení na poměrně uzavřené české scéně, a naprostá většina jeho prací tak zůstala na papíře. Jak sám uvádí: „Návrat jsem si představoval podstatně jednodušší. S Reginou Loukotovou jsme se v průběhu dvou let zúčastnili mnoha architektonických soutěží, ale žádnou zakázku jsme nezískali. Takže jsme se v roce 2002 rozhodli zkusit štěstí opět v zahraničí...“. A k samotnému průběhu soutěží dodává: „Společnost u nás je totálně prožraná korupcí. Osobně mám dojem, že i soutěže jsou zde ovlivněné korupcí a známostmi.“ Nejhlasitěji v tomto smyslu kritizoval soutěž na novou budovu Národní knihovny v Praze, jíž se kvůli složení poroty a jejím vazbám k budoucímu vítězi neúčastnil.
Z Norska byl Roubík zvyklý na poněkud odlišnou situaci. Věhlas architektonické kanceláře Snohetta, kterou spoluzakládal a v níž do roku 1999 figuroval jako partner, byl na mezinárodní scéně vybudován právě úspěchem v řadě soutěží: třetí cenou za projekt letiště v Hurumu, prvním místem v soutěži na rozšíření muzea umění v Lillehammeru a klíčovým úspěchem – překvapivým vítězstvím tehdy prakticky neznámé Snohetty ve velké mezinárodní soutěži na novou knihovnu v Alexandrii (1989).

Třebaže jde o posmrtnou retrospektivu, kurátor výstavy, Roubíkův spolupracovník Petr Pištěk, architekta nepředstavuje (jak bývá mnohdy zvykem) pouze jako profesanta, ale v jakési neoddělitelné třetí vrstvě, jež samotnou tvorbu objímá, nabízí divákovi vhled do jeho osobnosti. Ke koncepci, jež vás nazavalí tíhou nedávného odchodu hlavního protagonisty, říká: „Nechtěli jsme, aby výstava byla vážnou pietou, aby byla odtržená od skutečnosti. Martin Roubík promlouval za svého života značně kriticky a i my jsme na něj chtěli nahlížet stejně.“ Kromě citací samotného Roubíka najdeme na výstavních panelech slova bývalých spolupracovníků, spolužáků či pracovních i osobních partnerů – názory mnohdy kritické, jež čtenáře nenutí k apoteóze tvůrce a naopak mu ponechávají prostor pro vlastní zhodnocení. Roubík z nich vystupuje jako kreativní leč mnohdy konfliktní povaha, věčný iniciátor a zakladatel, člověk, který „mnohé začne, nic nedodělá“. Kromě vlastních architektonických prací jsou v předsálí představeny také současné profily již zmíněné Snohetty, norské nadace ROM, jež se vyvinula z původní Galerie ROM for arkitektur zabývající se propagací architektury či opět norského fotografického studia a nakladatelství ARFO – nepřekvapí už asi, že u zrodu všech uvedených institucí stál právě Martin Roubík.
Naději na uskutečnění má nicméně ještě jedna z Roubíkových vizí navazující na jeho zkušenosti z pedagogického působení na Fakultě architektury ČVUT v Praze (1991–1992 a 2000–2003) i z prozření po pokusu ovlivnit chod Fakulty architektury TU v Liberci, kde nebyl ani přes opětovné zvolení rektorem jmenován do funkce děkana: Regina Loukotová a Petr Pištěk spolu s dalšími totiž i nadále usilují o založení soukromé vysoké školy architektury ARCHIP.

0 komentářů
přidat komentář

Související články