Opona ústeckého městského divadla se zvedla před 100 lety

Praha - Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem, které si 21. září připomíná 100 let od svého otevření, zažívá v poslední době jedno z nejúspěšnějších období. Umělecky kvalitní inscenace, mezi jinými Wagnerův Bludný Holanďan, Bizetova Carmen, Offenbachovy Hoffmannovy povídky či balet Cikánské kořeny/í, které se úrovní mohou plně srovnávat s Prahou či Brnem, přitahují návštěvníky i ocenění. Letos poprvé ve své historii získali ústečtí také prestižní ceny Thálie a hned dvě naráz. V jubilejní sezoně tedy mají na čem stavět.
    Historie městského divadla sahá až k přelomu 19. a 20. století, kdy se Ústí nad Labem stalo významným městem v souvislosti s těžbou uhlí a rozvojem průmyslu. O stavbě divadla zastupitelstvo rozhodlo v roce 1906. Pro stavbu, započatou v roce 1908, byl vybrán projekt známého vídeňského architekta Alexandra Grafa. Budova byla dokončena hned v létě následujícího roku a nešetřilo se na ní. Ústí se tak může chlubit skvostem v pseudobarokním slohu s výjimečnou secesní výzdobou, který v sobě také skrývá na svou dobu progresivní železobetonovou konstrukci. Interiér krášlí nástropní freska Eduarda Veitha s alegoriemi Podnikání, Pilnosti, Obchodu, Dopravy a Průmyslu, které jako novodobé múzy provázejí Apollóna.
    Divadlo s kapacitou 878 diváků slavnostně otevřela 21. září 1909 Grillparzerova hra Sappho. V hlavní roli vystoupila herečka Marie Pospíšilová, někdejší členka Národního divadla, která po roztržce s vedením první české scény a neúspěšném pokusu o návrat vystupovala v německých divadlech a poněmčila si i jméno na Maria Pospischil. Slavná diva se stala zároveň první ředitelkou divadla a vedla ho čtyři roky.
    Od svého založení bylo divadlo, které mělo činohru, operu a operetu, prakticky v německých rukách a jen občas sloužilo k pohostinským českým hrám, a to až do května 1945.
    Za stoletou existenci zaznamenalo umělecky slabší i ty dobré sezony. Opera stála na výši třeba ve dvacátých a třicátých letech minulého století, kdy tu zpíval i tenorista Leo Slezak a další pěvci evropského formátu. V poválečné éře pak v ústecké opeře začínala a vystupovala řada pěvců, pozdějších členů Národního divadla - mezi nimi Rudolf Jedlička, Lubomír Havlák, Jan Hlavsa, také Václav Zítek či Karel Petr. V prvním angažmá tu byla i sopranistka Alena Míková.
    Časté divadelní reorganizace ve 40. a 50. letech nakonec z ústecké scény udělaly jediné divadlo v Čechách se souborovou skladbou opera a balet. Činohra zanikla rozkolem souboru v roce 1946, v rámci divadla pak ještě od roku 1972 působilo 20 let Činoherní studio. Balet tu vedle opery vznikl v roce 1946 a záhy se vypracoval v rovnocennou složku. Zasloužili se o to mimo jiné Pavel Šmok, Luboš Ogoun, Viktor Malcev či Hana Machová.
    V posledních letech, a zejména pod vedením ředitele Tomáše Šimerdy, se v Ústí realizují pozoruhodné operní, operetní, muzikálové a taneční projekty. Jsou postavené na výrazných uměleckých osobnostech, mezi kterými je řada zahraničních sólistů. Dva z nich letos získali cenu Thálie 2008 - sólista baletu Vladimir Gončarov za roli Čobana v inscenaci Cikánské kořeny/í a čínský tenorista WeiLong Tao za titulní roli v opeře Hoffmannovy povídky. Úspěchy a nová dramaturgická vize se sloganem Divadlo pro každého!, kam patři i uvádění činoher hostujících souborů, zvedají zájem diváků a návštěvnost.
    Poslání ústecké scény plně vystihuje i její dnešní název Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem, který nese od roku 2004. Divadlo změnilo název už jedenáctkrát. Šestatřicet prvních let bylo Městským divadlem. Po válce vystřídalo názvy jako Slovanské divadlo Beneše a Stalina, Městské divadlo, Ústecko-karlovarská zpěvohra, Krušnohorské oblastní divadlo, Divadlo Zdeňka Nejedlého, Opera a balet Zdeňka Nejedlého a Státní divadlo Zdeňka Nejedlého. Po roce 1989 to bylo Státní divadlo a znovu Městské divadlo.