Skleněná fontána z Expa 58 je v Národním technickém muzeu

Praha - Jeden z oceněných exponátů na světové výstavě Expo 58 - skleněná fontána - se po desítkách let dočkal restaurování. Nově je umístěna v  Národním technickém muzeu (NTM), které prochází několikaletou rekonstrukcí. Otevření všech původních i nových expozic se plánuje do podzimu příštího roku.
    Interiérová fontána vznikla pro expozici skla v československém pavilonu, který ve velké světové konkurenci dostal desítky ocenění včetně hlavní ceny. Čestný diplom dostala i sama fontána. Návrh vypracoval architekt Adolf Benš se svým asistentem Jaroslavem Kadlecem a malířkou Danou Hlobilovou. Oválný bazén vznikl tehdy novou technologií za použití polymerových pryskyřic a pokrývala ho skleněná mozaika. Stojan v bazénu nesl ručně foukané a tvarované skleněné mísy, po nichž seshora přepadávala voda.
    Fontána byla podle Jany Paulyové z NTM nejen odvážnou uměleckou kompozicí své doby, ale i jednou z  prvních realizací uměleckého díla ve veřejném prostoru. Fontánu ale čekal osud mnoha podobných exponátů. V roce 1959 byla ještě instalována na výstavě československého skla v Moskvě, poté se po ní slehla zem. Objevena byla v roce 1964 v Bratislavě a umístěna v parku u galerie v Nitře.
    Skleněné mísy musely být na zimu sundávány a plastika odolávala nepřízni počasí až do poloviny 90. let. Tehdy již ale byla v havarijním stavu a galerie ji nabídla autorce, která si torzo kašny nechala převézt do Prahy.
    V roce 2005 darovala Hlobilová fontánu do sbírek NTM, jedinou podmínkou bylo, že ji muzeum uvede do původního stavu a najde pro ni místo. Architekt expozice architektury a stavitelství David Vávra ji navrhl instalovat v respiriu třetího patra muzea.
    V depozitáři čekala fontána tři roky na restaurování, až loni na jaře dostalo muzeum 900.000 korun z programu Integrovaný systém ochrany (ISO). Odborníci zrestaurovali mozaikový plášť, který přenesli na nový bazén vyrobený podle původního plánu. Nové skleněné mísy vyrobila táž sklárna, která dělala originály.
    Fontána je podle odborníků ukázkou vytříbeného výtvarného cítění konce 50. let; její instalace ve funkcionalistickém interiéru muzea je dokladem toho, že objekty různých slohů spolu mohou existovat ve vzájemném souladu.