Architecture Live VI (Alumni Networks-Revisited)

Vložil
Helena Doudová
08.06.2009 00:15
V polovině května proběhl na vídeňské Universität für Angewandte Kunst dvoudenní workshop, který se zabýval pozicí umělecké a uměleckoprůmyslové školy v novém, extrémně propojeném, zasíťovaném světě. Pod vedením absolventů studií Hadid, Lynn a Prix (a jejich předchůdců Holleina a Holzbauera) studenti navrhovali novou budovu univerzity namísto stávající, která by odpovídala  budoucím potřebám výuky umění, architektury a designu. V rámci veřejné výstavy a prezentace projektů byla uspořádána panelová diskuse na téma "Budoucnost architektonického školství" se zahraničními hosty (Odile Decq, Sylvia Lavin, Bart Lootsma, Jeffrey Kipnis).

Dvoudenní workshop probíhal pod vedením 12 absolventů [1], kteří ve spolupráci se studenty navrhovali novou budovu univerzity, zároveň měl za účel vytvořit nové "sítě" mezi absolventy a současnými studenty. Zadání projektu předpokládalo návrh nové organizace vnitřní struktury instituce, návrhy flexibilního uspořádání pro zprostředkovávání poznatků a zkušeností a reflexi místního architektonického uspořádání. Při prezentaci dokončených projektů jejich autoři často hledali rovnováhu mezi otevřeností a uzavřeností prostoru, jak z hlediska potřeb pro výuku, pro samostatnou práci, socializaci studentů i z hlediska propojenosti s veřejným prostorem. Obecně se práce vyznačovaly relativně vysokou mírou expresivity, která byla daná krátkým časem na vypracování projektu, jak trefně podotkla Sylvia Lavin. Většinu modelů najdete v obrazové příloze.

Kromě toho proběhla výše zmíněná extrémně zajímavá diskuse o architektonickém školství z pohledu architektů-pedagogů a teoretiků architektury. Zastoupen byl americký pohled (Jeff Kipnis, Sylvia Lavin) i evropský pohled (Odile Decq, Bart Lootsma) na problematiku.
Moderace se ujal Jeffrey Kipnis, který v úvodním referátu nastínil hlavní témata debaty: role architektury a architektonického školství v současnosti a budoucnosti, podoba  a význam budovy pro školu architektury a význam "sítě" (network/networking) pro současný vývoj architektury.
Kipnis v první řadě zastával názor, že budova školy architektury jako stavební typ by měla být zvláštním předmětem zájmu architektů (na rozdíl od typologie například knihoven nebo nemocnicí), protože budova školy architektury reprezentuje hodnoty a vnímání architektů a architektury před studenty a okolním světem.
Kipnis kromě toho vybral i několik příkladů nových škol architektury, na kterých se pokusil dále rozvíjet svou tezi o rostoucí konceptualizaci, delokalizaci a virtualizaci architektury v podmínkách, kdy fenomény lokalita-prostor-místo jsou relativizovány a autentická výměna a kontakt probíhá na velkých vzdálenostech, popřípadě ve virtuálním prostoru. Otázkou je, zda a jak by měla architektura na tento fenomén reagovat (příklady Design, Architecture, Art and Planning School Cincinatti; Ontario School of Art and Design, Toronto; pavilon Singapuru pro Expo 2010 v Šanghaji, Design Act).

Škola architektury jako budova
Otázka podoby budovy školy architektury se většině diskutujících zdála jako poměrně nepodstatná, kladli důraz na flexibilitu a adaptabilitu prostoru. Odile Decq nastínila tezi, že příliš "vydesignovaná" škola působí na studenty, kteří její efekty začnou napodobovat. Tím, že architekti chtějí skrze školu architektury vyjádřit sebe sama, často ve výsledku znemožňuje běžný provoz, flexibilitu. Jako ideální se jí jevila krabice, popřípadě industriální budova.
Sylvia Lavin se odmítla problémem "budova školy architektury" zabývat, protože se jedná pouze o  "problém sebereprezentace architektů", nicméně veřejnost projekt školy architektury vnímá jako ostatní kulturní projekty typu muzeum. Architekty nařkla z přílišné sebestřednosti a své frustraci z neschopnosti architektury oslovit současnou společnost dala průchod, když hovořila o Cesaru Pellim jako tvůrci současné americké "vysoké kultury". Jejím dalším poznatkem bylo, že školy architektury mají často specifickou kulturu, která přetrvává nezávisle na budově školy (příklad budovy školy architektury Yale od Paula Rudolpha, přičemž samotná fakulta je velmi konzervativní).

Škola architektury a role architektury v současnosti a budoucnosti
Bart Lootsma otevřel problematiku boloňského procesu na evropských univerzitách, které se stávají "lacinými kopiemi amerických univerzit". Celý proces ale nabízí na druhou stranu i možnosti, například díky virtuálním sítím propojovat nově vznikající magisterské obory, nebo podporovat mobilitu studentů. Dále zdůraznil význam výzkumu v architektuře a postgraduálního studia. Právě skrze výzkum a skrze širší reflexi společensko-kulturní roviny by se měly univerzity odlišovat od profesních škol (systém v Německu, Nizozemí), které jsou schopné studentům zprostředkovat technické znalosti a dovednosti, ale ne kulturně-společenský přesah.
V této rovině zmínila Odile Decq velmi rychle se měnící styly výuky, která je na jednu stranu persitetentní, na druhou stranu zapojuje sociologii, později estetiku a otázkou je, co bude do budoucna, zda kombinace těchto, nebo diskurs "networking"?
Debata se poté stočila na samotnou Universität für Angewandte Kunst jako specifický typ školy, která poskytuje prostor lidem, kteří se cítí být přitahování vyšší mírou spekulace, hledáním nových idejí a posouváním hranic. Vedle toho existují školy, které produkují profesionální architekty, jako kategorii neméně nutnou a důležitou.
Jeffrey Kipnis krátce zmínil i rozdíly mezi americkými a evropskými univerzitami, americké vedou na poli výzkumu a hledání nových idejí, zatímco v Evropa je nejprogresivnější v architektonické praxi dané hlubším kulturním podhoubím. Architekturu definoval jako kulturní praxi určenou pro úzký, vzdělaný segment společnosti. Proti tomu se ohradil Bart Loosma, který poukázal na sociální bytovou výstavbu a urbanismus jako okolnosti, které významně utvářely architektonickou praxi v Evropě. Dodnes známé architektonické kanceláře navrhují obytné komplexy, apod.

Jako zásadní problém Spojených států Kipnis jmenoval krizový balíček Obamovy administrativy, ze kterého vypadl program na podporu umění a zásadní úkol pro budoucnost vzdělání v architektuře je nedopustit úpadek spekulativních a inovativních idejí kvůli nedostatku finančních prostředků. Sylvia Lavin poukázala na měnící se globální uspořádání, reorganizaci a hierarchii kulturních hodnot. Evropa a Spojené státy ztratily svou dominanci na kulturním poli, některé části světa již nejsou ochotné komunikovat se západním světem. Architektura jako způsob myšlení, jako způsob uchopení materiální kultury, jako způsob transformace nových poznatků do viditelné podoby je jeden z významných nástrojů, jak reagovat na nové globální uspořádání.

Network/networking
Podstatou diskursu o "networking" je, že člověk je lokálně subjektem vlivů, které nejsou lokální a tyto síly vytvářejí rozsáhlé struktury, ve kterých participujeme, aniž bychom to bezprostředně vnímali (Kipnis). Tento diskurs lze vztáhnout na ekonomii, psychosociologii, sémiotiku, přičemž specifikem dnešní doby je digitalizace těchto sítí a jejich přenesení do virtuálního prostoru. Tento fenomén lze využít v akademické oblasti, jak zmínil Bart Lootsma, jako propojování a intenzivní komunikaci různých oborů. Odile Decq celý diskurs odmítla s tím, že lidé nejsou schopni se obejít bez bezprostředního sociálního kontaktu. Podle Sylvie Lavin je hlavní úkol pro vzdělávání v  architektuře přimět studenty chápat svět nejen z pozice své vlastní osoby ("I", "facebook", "myspace", "my hotel", etc.), protože to je samo osobě "network phenomena", ale naučit je vnímat širší společensko-kulturní souvislosti současného světa.


[1]  Erich Bernhard, Caren Ohrhallinger, Wolfgang Tschapeller, Thomas Vietzke und Susanne Zottl Studio Hadid/Holzbauer; Hubert Hermann, Hubert Klumpner und Max Rieder Studio Lynn/Hollein; Herwig Baumgartner, Marie Therese Harnoncourt, Barbara Imhof und Michael Wallraff Studio Prix.
0 komentářů
přidat komentář