Mind Expanders
Pod názvem "Mind expanders: Performative Bodies - utopian Architectures around 1968" představuje vídeňský MUMOK utopické, vizionářské a experimentální architektonické koncepty, které v dobovém kontextu reagovaly na technický pokrok, společenské změny 1968 a nové životní styly. Najdeme zde rané projekty předních rakouských architektů jako Hans Hollein, Coop Himmelb(l)au, Haus-Rucker-Co, jako mezinárodní inspiraci pak Archigram, Ant Farm nebo Superstudio. Zároveň skrze společenskou dimenzi a nové pojetí fenoménů čas-prostor-akce dává do souvislosti performativní formy umění a architekturu.
Výstavu otevírá výrok Hanse Holleina "Alles ist Architektur" (Všechno je architektura) ze stejnojmenného manifestu z roku 1967. Šedesátá léta byla dobou neomezených technických možností, rozvoje kosmického výzkumu a počátků využití počítačových programů a systémů. Dalším fenoménem bylo nové masové rozšíření telefonu a televize jako nových prostředků "mediální společnosti". Zvýšená mobilita ve společnosti zvýšila nároky na variabilitu a flexibilitu. Takové úvahy zakomponovávali do svých utopických projektů architekti z Archigram u projektů Walking city (1964), Instant city Airship (1968), nebo Hollein v návrhu na rozšíření vídeňské univerzity sestávajícího z televizního přijímače a přikreslené naddimenzované zástrčky, anebo v akci nafukující se přenosná kancelář.
Modely Hanse Holleina a Waltera Pichlera představují práce z raných šedesátých let, kdy se u nich projevuje zájem o plastickou, skulpturální architekturu, inspirací je jim kultovní monumentální kultura, technika a válka. Díla Holleina a Pichlera navazují na aktivity dřívější z roku 1958, kdy Friedensreich Hundertwasser, Arnulf Rainer a Makrus Prachensky vydali texty, které se obracely proti převládajícímu racionalismu v architektuře, diktátu pravého úhlu a bílé barvy, funkcionalismu v architektuře (Friedensreich Hundertwaser: Verschimmlungsmanifest; Arnulf Rainer, Markus Prachensky: Architektur mit eigenen Händen). Hollein i Pichler vnímají architekturu jako vnitřní, duchovní uspořádání uskutečňované skrze stavění. Architektura je, podle Holleina, kultovní. Architektura je bez účelu. Forma nenásleduje funkci. Šíře výrazových prostředků Hanse Holleina se neomezuje jen na skulpturální modely, ale cituje i pop-art a pracuje s kolážemi a koncepty. Kromě toho vydávají Hollein s Pichlerem časopis Bau, který se stává nejdůležitější tribunou pro ně samotné (Hollein) i pro nové tendence v architektuře a společnosti.
Řada vizionářských projektů vznikla v ateliéru Karla Schwanzera na vídeňské Technické univerzitě. Zde se dostalo ke slovu diferencovanější expresivnější, organické i archaické tvarosloví. Asistent Karla Schwanzera Günther Feuerstein organizoval v letech 1964-68 tzv. Klubové semináře v Galerii nächst St. Stephan, které měly informovat o soudobému vývoji architektury a staly se platformou pro "vizionářsko-aktivistické" hnutí druhé poloviny šedesátých let. V Schwanzerově ateliéru i na klubových seminářích se zformovaly skupiny Haus-Rucker-Co (Laurids Ortner, Günther Zamp Kelp, Klaus Pinter) a Coop Himmelblau (Wolf D. Prix, Helmut Swizinsky), Zünd Up a další.
Opomenuta by neměla zůstat ani aktivita Günthera Domeniga a Eilfried Huth v Grazu.
Velkým tématem byly vzduchové struktury, nafukovací balóny, sféry a podobné objekty. Nově definují prostředí člověka, odpovídaji požadavkům mobility, flexibility a dočasnosti. Často se jedná o jednorázové akce ve veřejném prostoru, které nepostrádají vtip a ironii.
Hlavním projektem, kterým se Coop Himmelblau zabývali, byla Villa Rosa, dále rozvíjená jako "Cloud" projekty. Koncept Coop Himmelblau zněl: dům jako sbalené prostředí na kolečkách, dům z dózy. Architektura lehká jako vzduch. Coop Himmelblau svůj projekt popisují jako formy bydlení budoucnosti, které díky mobilním a proměňujícím se prostorům rozšiřují možnost prožitku bydlení. Popis konstrukce určené pro Documenta V (1972) v Kasselu (nakonec se kvůli finanční náročnosti nerealizovala) byla následující: technicky sestává z mobilního podvozku, transporteru, na kterém je na hydraulické kostře namontována dóza skrze kterou se člověk dostane na plošinu, vyklapovací platformu; platforma je zkonstruovaná tak, že jsou možné různé způsoby uspořádání. Pro Documenta-Cloud je plánováno platformu uzpůsobit jako krajinu pro polehávání a odpočinek, tlukot srdce návštěvníků bude přenesen v optické a akustické signály, aby se vytvořil kontakt mezi prostorem a člověkem a aby se prostor s návštěvníky měnil. Plošina nabízí místo pro 20-30 lidí, vznáší se ve výšce 7,5 metrů a obklopuje ji pneumatický obal, průhledná koule s 10m v průměru.
(Coop Himmelblau)
U Coop Himmelblau je patrný zájem o fyzické a psychické účinky prostoru a prostředí na člověka. Elektronicky přenáší haptické a mimické projevy člověka a skrze zvuk, barvu a pachy transformují prostor. Günther Feuerstein hravým elementům jejich projektů dokonce přisoudil jakousi klinickou a erotickou kvalitu odkazující na tradici vídeňské medicíny, především chirurgie a na Freudovu psychoanalýzu.
Přístroj Mind Expander je projektem skupiny Haus-Rucker-Co z roku 1967. Navrhuje nové formy využití technických možností pro rozšíření vědomí, vytvoření nového životního prostoru, pro soužití muže a ženy: ...křeslo pro dvě osoby, muže a ženu, nad nimi balón z PVC. Pomůžete dívce při usazení, pak Vy. Dívka sedí o něco výše, její nohy spočívají na vašem pravém stehně. Přiklapujete balón a zapínáte metronom... Údery metronomu jsou tiché a pravidelné. Vaše oči sledují červené a modré linie balonu. Váš dech pomalu prochází vašim tělem, srdce bije klidněji. Dívka vedle Vás dýchá stejně jako vy, pomalu a rovnoměrně. Zapomněli jste, jestli je dívka brunetka nebo blondýna. Nohy dívky jsou bez tíže, necítíte je. Necítíte její kůži ani ruku, kterou Vám položila okolo ramen. Je jednoduše tam, aniž byste na ni mysleli. Velmi hluboko, splývá. Vše plyne. Dívka je ve vašem dechu a očích. Myslíte jen na dýchání. Máte pocit, jakoby jste byli dýcháni. Růžové tečky krouží před vašima očima, oči se pohybují v rytmu dechu. Přes modré a červené linie. Linie se stávají taktem, takt dechem. Kruh se začíná uzavírat. Jste šťastní. Cesta začala.
(Haus-Rucker-Co)
Nejspektakulárnějším počinem Haus-Rucker-Co byl ovšem "Gigantic billiard" (1970) v Muzeu 20. století ve Vídni. Skládal se z obrovské vzduchové matrace ohraničené jako boxing-ring a dvou volných koulí na povrchu matrace. Diváci byli vyzváni, aby se zúčastnili hry, uvolnili se, relaxovali a užili si čas strávený v muzeu. Celá akce byla zopakována v New Yorku, přičemž Haus-Rucker-Co představili ještě jedlý model Central Parku. Gigantic Billiard jednak rožšiřuje možnosti instalace objektů v zavedeném muzeu a, chtělo by se říci, paroduje a anticipuje nové funkce instituce muzea jako způsobu trávení volného času i participativní přístup k divákovi.
Kromě toho jsou autory Infuze Rýna (1970), nebo "Školy chození"(1971), jakéhosi chodníku-skeletu instalovaného u příležitosti otevření vídeňských "Graben" (příkopů) jako pěší zóny.
Styčné body mezi architekturou a akčním uměním existují v pojetí prostoru, v intervencích do veřejného prostoru (v druhém patře věnovaném performativnímu a akčnímu umění najdeme i performance Jiřího Kovandy ). Další rovina je společensko-kritická, která vychází z událostí pohnutého roku 1968 a kritiky konzervativní společnosti. Skupiny jsou propojené i osobně, například členové skupiny Zünd-up se účastnili některých vystoupení vídeňských akcionistů.
Za pozornost stojí i dvě videa, a sice Gordon-Matta-Clark a jeho proces kreativního bourání. V domech určených pro demolici rozbíjí interiéry i podlaží a otevírá "nové interiéry" - nečekané pohledy, tvary a průhledy. Valie Export na hranici filmu a fotografie prozkoumává prostor s dvěma kamerami připevněnými na těle zepředu a zezadu.
Výstava je inspitativní, vtipná, ukazuje, že dědictví 60. let je v Rakousku stále živé - i díky působení Hanse Holleina a Wolfa Prixe na vídeňské Universität für Angewandte Kunst. Na druhou stranu se člověk u objektů určených pro venkovní, veřejný prostor nemůže ubránit dojmu jisté nepatřičnosti. Nabízí se i otázka, proč kurátor Eberhardt Köb, současný ředitel MUMOKu jako mezinárodní inspiraci neuvedl japonské metabolisty, stejně tak se vznáší otázka nad výběrem konkrétních projektů jednotlivých skupin. Pokud se vizionářské a umělecké projekty patří k nejvýznamnějším přínosům rakouské architektury od roku 1945 (Geschichte der bildenden Kunst in Österreich, 20. Jahrhundert, s. 460) je chybějící katalog k výstavě nedostatkem, tím spíše, že mnohé texty a videa nebyly přeloženy do angličtiny a jsou dostupné pouze v němčině. Anglicky existuje pouze kalatog vydaný pro benátské Biennale 1996, kde byla také prezentována vizionářská architektura z 60. a 70. let.
euerstein: Visionary architecture in Austria in the Sixties and Seventies, Biennale di Venezia, 1996
Geschichte der bildenden Kunst in Österreich, 20. Jahrhundert, München, 1992
výstava a_schau: Architekturzentrum Wien
časopis Bau 1968/69
Výstavu otevírá výrok Hanse Holleina "Alles ist Architektur" (Všechno je architektura) ze stejnojmenného manifestu z roku 1967. Šedesátá léta byla dobou neomezených technických možností, rozvoje kosmického výzkumu a počátků využití počítačových programů a systémů. Dalším fenoménem bylo nové masové rozšíření telefonu a televize jako nových prostředků "mediální společnosti". Zvýšená mobilita ve společnosti zvýšila nároky na variabilitu a flexibilitu. Takové úvahy zakomponovávali do svých utopických projektů architekti z Archigram u projektů Walking city (1964), Instant city Airship (1968), nebo Hollein v návrhu na rozšíření vídeňské univerzity sestávajícího z televizního přijímače a přikreslené naddimenzované zástrčky, anebo v akci nafukující se přenosná kancelář.
Modely Hanse Holleina a Waltera Pichlera představují práce z raných šedesátých let, kdy se u nich projevuje zájem o plastickou, skulpturální architekturu, inspirací je jim kultovní monumentální kultura, technika a válka. Díla Holleina a Pichlera navazují na aktivity dřívější z roku 1958, kdy Friedensreich Hundertwasser, Arnulf Rainer a Makrus Prachensky vydali texty, které se obracely proti převládajícímu racionalismu v architektuře, diktátu pravého úhlu a bílé barvy, funkcionalismu v architektuře (Friedensreich Hundertwaser: Verschimmlungsmanifest; Arnulf Rainer, Markus Prachensky: Architektur mit eigenen Händen). Hollein i Pichler vnímají architekturu jako vnitřní, duchovní uspořádání uskutečňované skrze stavění. Architektura je, podle Holleina, kultovní. Architektura je bez účelu. Forma nenásleduje funkci. Šíře výrazových prostředků Hanse Holleina se neomezuje jen na skulpturální modely, ale cituje i pop-art a pracuje s kolážemi a koncepty. Kromě toho vydávají Hollein s Pichlerem časopis Bau, který se stává nejdůležitější tribunou pro ně samotné (Hollein) i pro nové tendence v architektuře a společnosti.
Řada vizionářských projektů vznikla v ateliéru Karla Schwanzera na vídeňské Technické univerzitě. Zde se dostalo ke slovu diferencovanější expresivnější, organické i archaické tvarosloví. Asistent Karla Schwanzera Günther Feuerstein organizoval v letech 1964-68 tzv. Klubové semináře v Galerii nächst St. Stephan, které měly informovat o soudobému vývoji architektury a staly se platformou pro "vizionářsko-aktivistické" hnutí druhé poloviny šedesátých let. V Schwanzerově ateliéru i na klubových seminářích se zformovaly skupiny Haus-Rucker-Co (Laurids Ortner, Günther Zamp Kelp, Klaus Pinter) a Coop Himmelblau (Wolf D. Prix, Helmut Swizinsky), Zünd Up a další.
Opomenuta by neměla zůstat ani aktivita Günthera Domeniga a Eilfried Huth v Grazu.
Velkým tématem byly vzduchové struktury, nafukovací balóny, sféry a podobné objekty. Nově definují prostředí člověka, odpovídaji požadavkům mobility, flexibility a dočasnosti. Často se jedná o jednorázové akce ve veřejném prostoru, které nepostrádají vtip a ironii.
Hlavním projektem, kterým se Coop Himmelblau zabývali, byla Villa Rosa, dále rozvíjená jako "Cloud" projekty. Koncept Coop Himmelblau zněl: dům jako sbalené prostředí na kolečkách, dům z dózy. Architektura lehká jako vzduch. Coop Himmelblau svůj projekt popisují jako formy bydlení budoucnosti, které díky mobilním a proměňujícím se prostorům rozšiřují možnost prožitku bydlení. Popis konstrukce určené pro Documenta V (1972) v Kasselu (nakonec se kvůli finanční náročnosti nerealizovala) byla následující: technicky sestává z mobilního podvozku, transporteru, na kterém je na hydraulické kostře namontována dóza skrze kterou se člověk dostane na plošinu, vyklapovací platformu; platforma je zkonstruovaná tak, že jsou možné různé způsoby uspořádání. Pro Documenta-Cloud je plánováno platformu uzpůsobit jako krajinu pro polehávání a odpočinek, tlukot srdce návštěvníků bude přenesen v optické a akustické signály, aby se vytvořil kontakt mezi prostorem a člověkem a aby se prostor s návštěvníky měnil. Plošina nabízí místo pro 20-30 lidí, vznáší se ve výšce 7,5 metrů a obklopuje ji pneumatický obal, průhledná koule s 10m v průměru.
(Coop Himmelblau)
U Coop Himmelblau je patrný zájem o fyzické a psychické účinky prostoru a prostředí na člověka. Elektronicky přenáší haptické a mimické projevy člověka a skrze zvuk, barvu a pachy transformují prostor. Günther Feuerstein hravým elementům jejich projektů dokonce přisoudil jakousi klinickou a erotickou kvalitu odkazující na tradici vídeňské medicíny, především chirurgie a na Freudovu psychoanalýzu.
Přístroj Mind Expander je projektem skupiny Haus-Rucker-Co z roku 1967. Navrhuje nové formy využití technických možností pro rozšíření vědomí, vytvoření nového životního prostoru, pro soužití muže a ženy: ...křeslo pro dvě osoby, muže a ženu, nad nimi balón z PVC. Pomůžete dívce při usazení, pak Vy. Dívka sedí o něco výše, její nohy spočívají na vašem pravém stehně. Přiklapujete balón a zapínáte metronom... Údery metronomu jsou tiché a pravidelné. Vaše oči sledují červené a modré linie balonu. Váš dech pomalu prochází vašim tělem, srdce bije klidněji. Dívka vedle Vás dýchá stejně jako vy, pomalu a rovnoměrně. Zapomněli jste, jestli je dívka brunetka nebo blondýna. Nohy dívky jsou bez tíže, necítíte je. Necítíte její kůži ani ruku, kterou Vám položila okolo ramen. Je jednoduše tam, aniž byste na ni mysleli. Velmi hluboko, splývá. Vše plyne. Dívka je ve vašem dechu a očích. Myslíte jen na dýchání. Máte pocit, jakoby jste byli dýcháni. Růžové tečky krouží před vašima očima, oči se pohybují v rytmu dechu. Přes modré a červené linie. Linie se stávají taktem, takt dechem. Kruh se začíná uzavírat. Jste šťastní. Cesta začala.
(Haus-Rucker-Co)
Nejspektakulárnějším počinem Haus-Rucker-Co byl ovšem "Gigantic billiard" (1970) v Muzeu 20. století ve Vídni. Skládal se z obrovské vzduchové matrace ohraničené jako boxing-ring a dvou volných koulí na povrchu matrace. Diváci byli vyzváni, aby se zúčastnili hry, uvolnili se, relaxovali a užili si čas strávený v muzeu. Celá akce byla zopakována v New Yorku, přičemž Haus-Rucker-Co představili ještě jedlý model Central Parku. Gigantic Billiard jednak rožšiřuje možnosti instalace objektů v zavedeném muzeu a, chtělo by se říci, paroduje a anticipuje nové funkce instituce muzea jako způsobu trávení volného času i participativní přístup k divákovi.
Kromě toho jsou autory Infuze Rýna (1970), nebo "Školy chození"(1971), jakéhosi chodníku-skeletu instalovaného u příležitosti otevření vídeňských "Graben" (příkopů) jako pěší zóny.
Styčné body mezi architekturou a akčním uměním existují v pojetí prostoru, v intervencích do veřejného prostoru (v druhém patře věnovaném performativnímu a akčnímu umění najdeme i performance Jiřího Kovandy ). Další rovina je společensko-kritická, která vychází z událostí pohnutého roku 1968 a kritiky konzervativní společnosti. Skupiny jsou propojené i osobně, například členové skupiny Zünd-up se účastnili některých vystoupení vídeňských akcionistů.
Za pozornost stojí i dvě videa, a sice Gordon-Matta-Clark a jeho proces kreativního bourání. V domech určených pro demolici rozbíjí interiéry i podlaží a otevírá "nové interiéry" - nečekané pohledy, tvary a průhledy. Valie Export na hranici filmu a fotografie prozkoumává prostor s dvěma kamerami připevněnými na těle zepředu a zezadu.
Výstava je inspitativní, vtipná, ukazuje, že dědictví 60. let je v Rakousku stále živé - i díky působení Hanse Holleina a Wolfa Prixe na vídeňské Universität für Angewandte Kunst. Na druhou stranu se člověk u objektů určených pro venkovní, veřejný prostor nemůže ubránit dojmu jisté nepatřičnosti. Nabízí se i otázka, proč kurátor Eberhardt Köb, současný ředitel MUMOKu jako mezinárodní inspiraci neuvedl japonské metabolisty, stejně tak se vznáší otázka nad výběrem konkrétních projektů jednotlivých skupin. Pokud se vizionářské a umělecké projekty patří k nejvýznamnějším přínosům rakouské architektury od roku 1945 (Geschichte der bildenden Kunst in Österreich, 20. Jahrhundert, s. 460) je chybějící katalog k výstavě nedostatkem, tím spíše, že mnohé texty a videa nebyly přeloženy do angličtiny a jsou dostupné pouze v němčině. Anglicky existuje pouze kalatog vydaný pro benátské Biennale 1996, kde byla také prezentována vizionářská architektura z 60. a 70. let.
Zdroje
Günther Feuerstein: Visionäre Architektur 1958-88, Berlin, 1988euerstein: Visionary architecture in Austria in the Sixties and Seventies, Biennale di Venezia, 1996
Geschichte der bildenden Kunst in Österreich, 20. Jahrhundert, München, 1992
výstava a_schau: Architekturzentrum Wien
časopis Bau 1968/69
0 komentářů
přidat komentář
