Na rozdíl od panem profesorem Masákem pozvaných (a nedostavivších se) novinářů z Hospodářských novin jsem se sám a rád Kulatého stolu zúčastnil. Nejen proto, že mám architekturu rád a jako architektonického laika mne zajímá prostředí v němž žiji, ale hlavně z toho důvodu, že si myslím, že k tomu aby se naše města a vesnice více a více podobaly ve své investiční, urbanistické a architektonické praxi spíše předválečnému Brnu a Kyjovu, nebo dnešní Litomyšli, musí příspívat hlavně politici (k nimž se řadím).
Ovšem k tomu, aby se bořily některé oboustranné mýty, aby pro většinu politiků přestaly být po průběhu soutěže na Národní knihovnu architektonické soutěže noční můrou, aby se politická reprezentace stala pro architekty skutečnými "osvícenými" partnery, aby se mohly kultivovat ve středu zmíněné "elity společnosti", aby politici pochopili jak fungují soutěže a architekti jak funguje politika v šedi každodenní praxe, je potřeba udělat několik málo kroků.
Například uspořádat podobný večer na stejné téma nejen s architekty a lidmi z oboru, ale i s politiky - z celostátní, ale i krajské, nebo komunální úrovně.
Třeba proto, že v příštích pěti letech se díky EU v našich krajích, městech a obcích (s výjímkou Prahy) objeví historicky nejvyšší finační prostředky, které musí být proinvestovány, nebo proto, že nejenom architektům se poměr 18.000 kolaudovaných staveb versus 18 soutěží zdá poněkud alarmující.
Jsem připraven k podobnému dialogu aktivně přispět.