S Jurou Oplatkem už učím šest let. Kdysi jsem se víceméně náhodou ocitl na jeho kritikách a už jsem tam zůstal. Přijíždí jednou měsíčně a naslouchá po dva dny bez oddechu nejen studentům, ale i nám. Zatímco studenti mu sdělují své představy o domech a jejich urbanismu, my mu naopak během přestávek a obědů sdělujeme všechny naše potíže s úředníky, dodavateli a kolegy. A Jura nám naslouchá.
Je to asi typické pro všechny emigranty. Nezeptáme se jich na jejich praxi a zkušenosti. Nevyzveme je: "Povídej," abychom naslouchali. Místo toho si necháme jejich účastenstvím pofoukat všechny naše bolístky a trápení, jako kdyby to byli placení psychoterapeuti seslaní naším andělem strážným.
Tuhle skutečnost jsem si uvědomil až při přečtení posledního románu Milana Kundery, kde je tenhle asi všeobecný jev důkladně popisován.
A tak už vím. Taky se už občas zeptám a víc naslouchám. A o trošku méně si stěžuji.
Jinak ale jednou za měsíc s potěšením sleduji, jak Jura naslouchá studentům. Zatímco já přemýšlím nad jejich výkresy a zaujímám podle toho v duchu postoj, on po dva dny vnímá každé jejich slovo s nesmírnou soustředěností a poctivostí. Pak radí, hodnotí, diskutuje a povzbuzuje.
Nikdy si nestěžuje. To velkoryse nechává na nás.....
