VŠUP udělila čestné doktoráty Šimotové a Kaplickému

Jako každá akademická instituce je i Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze oprávněna udělovat čestné doktoráty. Udělením titulu "čestného doktora" chceme upozornit na úlohu, kterou naše vysoká škola hrála a hraje v tvorbě a upevňování kulturních hodnot v české a evropské společnosti. Toto vyznamenání je udělováno každoročně jedné až dvěma osobnostem, které se svým celoživotním dílem zásadně zasloužily o zkvalitnění kulturní úrovně v českém a evropském prostředí. Rozhodujícím faktorem při výběru těchto uměleckých osobností je jejich spojení s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze, ať jako absolventi, pedagogové či externí spolupracovníci. V tomto smyslu se výběr osobností omezuje na časový prostor od vzniku naší vysoké školy na konci devatenáctého století do současnosti.
V letošním roce byli na udělení čestného doktorátu navrženi a Uměleckou radou Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze schváleni paní akademická malířka Adriena Šimotová a pan akademický architekt Jan Kaplický, oba absolventi Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.
Adriena Šimotová se těší uznání za své výtvarné dílo nejen v České republice, nýbrž i na mezinárodním poli, a patří k nejvýznamnějším českým výtvarníkům 20. století. Jan Kaplický se proslavil svým svérázným tvůrčím přístupem, který pod názvem "future systems" v architektuře usiluje o syntézu organických a konstruktivních elementů. Jan Kaplický patří mezi světové špičky současné architekury.
Vedle profesora Stanislava Libeňského a profesora Josefa Svobody jsou paní akademická malířka Adriena Šimotová a pan akademický architekt Jan Kaplický jedinými osobnostmi, které po roce 1989 obdržely toto nejvyšší akademické ocenění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

---

LAUDATIO
Prof. Ing. arch. Eva Magdalena Jiřičná

Jan Kaplický se narodil v Praze v dubnu 1937. Jistě není náhoda, že oba jeho rodiče, kteří byli umělci, talent svého nadaného syna od počátku pečlivě pěstovali; bohužel se jeho pozdějších úspěchů nedožili. Již při svých prvních krocích budoucí umělec prokázal přirozenou schopnost držet hračku i tužku v levé ruce a přes usilovnou snahu zástupu odborných učitelů, lékařů a mnohých významných odborníků se jej nikdy nepodařilo přeučit z leváka na praváka. Zato se ale zázračným řízením osudu naučil bez problémů používat ruce obě. K údivu svého okolí, které se s něčím podobným většinou nikdy nesetkalo, je Jan schopen v krizových situacích kreslit současně dvěma tužkami a oběma rukama zároveň. Možná, že se mnou budete souhlasit v následujících částech mého profilu Jana Kaplického, že tento zvláštní "úkaz" patrně přispěl k neuvěřitelnému množství práce, kterou Jan Kaplický ve svém životě vytvořil a kterou nepochybně ještě dokáže překonat.
Tato malá příhoda snad může posloužit i jako úvod k charakteristice díla Jana Kaplického, který nikdy neudělá, co se od něj očekává, a jehož každý odborný projev je nejen něčím novým, něčím, co nikdo nečekal a nedovedl si představit, ale i něčím, co občas šokuje, a případně popuzuje ty, kteří neradi mění své názory či přesvědčení.
V roce 1956 byl Jan Kaplický přijat ke studiu architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kterou absolvoval v roce 1962. Během svého studia na VŠUP Jan nejen úspěšně zvládal jeho architektonickou náplň, ale věnoval se i celé řadě jiných uměleckých aktivit: dobře jsou známy jeho módní návrhy pro krásné studentky a přítelkyně, zejména z jeho minimalistického období návrhy dámských plavek - bikin . V rámci své již výše zmíněné činorodosti byl Jan Kaplický současně pracovitým studentem, jakož i ve volných chvílích členem sboru Pavla Bobka. Jeho kamarádi jistě pamatují jak po večerech úspěšně bručel či zvučel v Bobkově věhlasném sboru.
Po vystudování uměleckoprůmyslové školy strávil Jan - stejně jako ostatní jeho současníci - dva roky ve vojenské službě, kde se úspěšně a po svém zvyku pečlivě vyhnul všemu, co přísluší armádní výchově, a to v první řadě disciplíně, úctě k nadřízeným a podřízení se vyšším autoritám.
Je třeba podotknout, že Kaplického zájem o architekturu byl vždy hluboký a vážný: dokonce mohu potvrdit, že při zvuku Bobkova zpěvu a gramofonového přenosu hudby Buddy Hallyho na silvestrovském večírku v letní residenci kamaráda Ernesta v roce 1961 jsem vedla velmi soustředěnou a hluboce intelektuální diskusi s přítomným poctěným o … architektuře!
Po krátkém období budování své praxe v Československé republice a příjezdu ruských tanků odjel Jan Kaplický do Londýna, kde se pak odehrává následujících 40 let jeho profesionálního života. V roce 1968 byl Londýn pro českého emigranta neuvěřitelným snem i realitou. Na jedné straně přinášel volnost, o které ubohý přistěhovalec ze země za železnou oponou neměl ani ponětí, na druhé straně se emigrant setkával s nedůvěřivostí k "podezřelým jedincům" a obtížně hledal zaměstnání. Byla to doba častých návštěv emigrantských institucí, policejních stanic, nekonečné fronty v podstatě za účelem prodloužení povolení k pobytu, a mizerné platy…
Kaplický se však nikdy nestaral o výši platu, ale o kvalitu kanceláře, pro kterou pracoval. Po krátké době u firmy, kde byli architekti zaměstnáváni, aby obtahovali výkresy svých nadřízených, začíná Kaplický v ateliéru Denyse Lasduna (autora Národního divadla v Londýně, jedné z nejdůležitějších staveb tohoto období). Poté přechází do ateliéru Richarda Rodgerse a Renza Piana, Spencera a Webstera, Louis de Soissons Architects, a Normana Fostera. Ve všech kancelářích, ač úplně neznámý, získává na jedné straně obdiv, na straně druhé někdy vyvolává svým neobyčejným pohledem na věci a svým talentem napětí. Ač se dá říci, že Kaplický hledal zkušenost a seznamoval se s pracovní metodikou v "novém světě", je jeho přínos do tvorby těchto velmi dobře zavedených kanceláří viditelný a jeho silná tvůrčí osobnost zůstává čitelně rozeznatelná na projektech, jichž se během svého působení v těchto architektonických studiích zúčastnil. Současně s každodenní prací ve výše uvedených ateliérech Kaplický pracuje doma na svých vlastních projektech, účastní se soutěží, a jeho silné vizualizace jsou velmi často publikovány, vystavovány a stávají se dobře rozpoznatelné v bohatém repertoáru 70. let. Mimo svých osobních soutěží a projektů Kaplický slepuje plastové modely letadel - jeho sbírka, vždy pečlivě střežena od všeho škodlivého - vlivu uklízeček, žen, času i prachu, a dokonce i zvídavé aktivity syna Pepíčka, kterému bylo povoleno všechno na světě kromě necitlivého doteku tatínkových letadýlek, již jistě dosáhla rekordní velikosti. Kaplický se touto činností seznamuje intimně s projekty technického rázu a toto porozumění mu později otevírá cestu k detailnímu zpracovávání svých návrhů. Londýn 60. a 70. let byl dominován první domácí poválečnou generací, která se chopila kormidla a začala tvořit nový svět, který stejně jako u každé mladé generace znamenal bourání starých hodnot, výměnu zaběhnutých pravidel za nová, a novou fantazii. Přistání člověka na povrchu Měsíce potvrzuje, že vše je možné a že budoucnost je na dosah ruky. Jak v módě, tak i v umění, hudbě i architektuře má vše nové zelenou, čím více šokující a neobvyklý tvar či projekt, tím více naděje na úspěch. Kaplický se stává nedílnou částí této generace, získává kontakty se světovou architektonickou scénou mnohdy prostřednictvím svých spolupracovníků a ohromuje své přátele i veřejnost svou osobitou tvorbou a projekty, které jsou přijaty na letní výstavu v Královské Akademii umění (Royal Academy), v Design Centru, do Artnet a dalších institucí. Během svého krátkého působení na projektu Brightonského přístavu se seznamuje se svým budoucím spolupracovníkem Davidem Nixonem; vyhrávají spolu první soutěž a v roce 1979 zakládají firmu Future Systems.
Příštích 10 let se s množstvím publikovaných prací, výstav a přednášek stává Kaplického jméno stále více populárním. Ač Kaplický pracuje v kanceláři Normana Fostera až do roku 1984, během těchto (10) let Future Systems vystavují v Los Angeles, Centre Pompidou v Paříži, v Museu Architektury ve Frankfurtu, v San Diegu, Royal Institute of British Architects v Londýně, ICA v Londýně, na Bienale v Nagoyi v Japonsku a dalších.
Během 70. a 80. let mladá londýnská generace dorůstá, začíná být dostatečně zkušená na to, aby převzala zodpovědnost za projekty vhodné k realizaci a sny, které v letech 60. a na začátku let 70. zůstaly jen fantazii, se začínají stavět a ovlivňovat názory společnosti na architekturu, umění a život vůbec. Staví se Centre Pompidou, které se následně stává střediskem francouzského kulturního života, přestože jeho autory byli Angličané a Ital. V Londýně se realizuje budova Lloyds Insurance Company od Richarda Rogerse, Norman Foster staví administrativní budovu v Ipswitchi, James Stirling po své skleněné knihovně v Leicesteru realizuje barevnou budovu ze sklolaminátu pro Olivetti Training Centre. Po ekonomické krizi přichází období hospodářské konjunktury, nové materiály přicházejí na scénu a spolupráce statiků a architektů vytváří novou tvář architektury. David Nixon odchází do Ameriky a Amanda Levete se stává partnerkou firmy Future Systems v roce 1989. Ačkoli jméno Jana Kaplického bylo známé již dlouhý čas, 90. léta a začátek nového tisíciletí se stávají svědky neobyčejné exploze ve všech oblastech Kaplického tvorby. S příchodem větších zakázek se jeho kancelář rozrůstá zároveň se vzrůstajícím zájmem o nové projekty. Future Systems se účastní mezinárodních soutěží, například soutěže na New Acropolis Museum v Aténách, La Grande Bibliotheque a Musee de Quai Branly v Paříži a novou budovu Natural History Museum v Londýně. Realizují se projekty Hauer-King House, soukromý dům ve Walesu, plovoucí pěší lávka v Docklands, Obchodní dům Selfridges v Birminghamu a staví se museum Maseratti v Modeně.
Mezi rokem 1989 a současností se Jan Kaplický zúčastnil asi osmdesáti výstav Royal Academy v Londýně, mnoha Bienále v Benátkách, Trienále v Miláně, Číně, Japonsku, Hong Kongu, Los Angeles, San Diegu a jinde. Přednášel ve více než 25 zemích a zúčastnil se pracovních sympozií se studenty na různých univerzitách. O Janu Kaplickém vyšlo nesčíslné množství článků, bylo o něm publikováno 13 knih, z nichž poslední, monografii Future Systems, napsal Deyan Sudjic. V České republice publikoval Kaplického práce Zlatý Řez a Revue Labyrint. Future Systems celkem obdržely 31 cen, z nichž mohu jmenovat několik, například British Construction Industry Award, Bovis Royal Academy Award, Civic Trust awards, World Architecture Award, Designer of The Year Award, Outstanding Retail Experience Award a mnoho dalších. V roce 1999 Future Systems vyhrává cenu za nejlepší budovu roku, pojmenovanou Stirling Prize na počest slavného britského architekta Jamese Stirlinga, za své Mediální centrum na stadionu Lords Cricket Ground v Londýně.
Ačkoli jsou jméno Jana Kaplického a jeho práce známy prakticky po celém světě, jeho působení v České Republice bylo donedávna omezeno na několik přednášek a nerealizovaných projektů. V nedávné době se jeho vítězný návrh v soutěži na Národní knihovnu v Praze stal centrem pozornosti, obdivu, rozpaků a také nenávistné kritiky. Nemohu se ubránit přirovnání s oslavou, která se v tomto prostoru Pražské křižovatky odehrála před několika týdny při příležitosti udělení ceny Dagmar a Václava Havlových Stanislavu Grofovi za jeho experimentální práci v oblasti psychologie a účinků drog na lidské podvědomí. Jeho vynikající a současné kontroverzní působení se patrně setkalo s podobnou reakcí světové veřejnosti jako Kaplického knihovna. Nikdy nezapomenu na krásný úvod Václava Havla, který se svým typickým, jemu vlastním, humorem popsal, kterých skupin veřejnosti se neobyčejní lidé jako je Grof (a také Jan Kaplický) musí vyvarovat. Jsou to jednak fanatici, kteří vidí věci zkresleně, a nejsou schopni přizpůsobit své vnímání ničemu jinému než tomu, co si sami vytvořili, a ostatní - netroufám si změnit slova autora, ale v mém nemotorném překladu to znamenalo něco jako zabedněnci.
Co jiného přidat k profilu osobnosti Jana Kaplického - snad to, že je to člověk, kterému, tak jako mnoha jiným, byl dán do vínku neobyčejný talent. Na rozdíl od mnoha ostatních však Kaplický tento talent rozvíjel bez ohledu na úspěch či neúspěch. Přes všechny těžkosti, přes které se v životě musel přenést, se nikdy nevzdal naděje, že se jeho tvorba jednou dožije uznání. Jeho absolutní soustředěnost na vlastní výtvarnou činnost je příkladná a jeho nezdolatelnost a pracovitost lze jen těžko vysvětlit slovy. Pro ty, kteří ho neznají: Kaplický má neobyčejnou vizi světa kolem sebe a zároveň je schopen geniální interpretace svých nápadů. Také má smysl pro neobyčejný, a přesto realistický detail.
Tvořivost Jana Kaplického nemá hranic. Jeho tvorba je poetická i přes to, že vychází z technologie a jeho širokých znalostí všeho druhu. Jeho vize se prezentuje volnými formami - tzv. "plastickou architekturou", kterou Kaplický vysvětluje svým pochopením přírody, kde též neexistují "rovné čáry". Tento způsob vyjádření mu dává svobodu myšlení i tvorby.
Kaplického práce je charakteristická nejen svým tvarem, ale také schopností vidět budoucnost ve vztahu k životnímu prostředí a životu vůbec, ale zároveň odvahou pracovat (na rozdíl od mnoha jeho odborných kolegů) s barvou. Jeho svět inspirace čerpá ze všech stránek života, od architektů a architektury přes umělce a umění, módu, letadla, auta, lodě, vesmírné objevy, až k objektům každodenního života jako jsou příbory nebo sklenice na vodu, a k přírodě, která mezi jiným stvořila také krásu ženského těla. Kaplický stejně tak jako Oscar Wilde odolá všemu kromě pokušení… Jeho neobyčejný smysl pro krásu, ať ji ztělesňuje krásná žena nebo sklenice dobré brandy, je patrný v celém jeho díle. Jeho vize patří mladé generaci, a proto se často setkává s kritikou generace starší nebo i mladé, ale zkostnatělé.
Ve své knize Zpovědi se Kaplický přiznává, že má stále rád ženy, lišky na kmíně, dobré víno a brandy. Sní o novém přátelství, intimní večeři v Paříži, realizování projektu nového muzea, domu u moře, a zahrady. Jeho sen se již částečně splnil, zbytek bude nepochybně následovat. Jednou větou se dílo Jana Kaplického vyznačuje duchem, krásou, volnou formou a barvou.
Jeho matka, krásná paní Kaplická, se mi jednou svěřila, jak ji syn během svého dlouhého pobytu v cizině poslal pohled s následujícím hieroglyfem OK JK. Obracím se teď k Janovi s jeho vlastními slovy: IT's OK, JK!

Magnificence, vážený pane rektore, žádáme Vás, abyste svolil k udělení nejvyššího
akademického titulu doctor honoris causa.

---

LAUDATIO
Prof. PhDr. Josef Hlaváček

Snad nám bude prominuto, když se v úvodu této pocty odvoláme na poctu jinou, totiž na poctu, kterou Milan Kundera vzdal Denisi Diderotovi. V posledním obraze svého dramatu Jakub a jeho pán se oba hrdinové dohadují, kudy a kam jít. Nakonec se rozhodnou, že vpřed , ale nevědí, kde ono vpřed je. Jakub nakonec svému "malinkému pánovi", jak mu říká, prozradí starý trik lidstva, že totiž vpřed je všude. Pán potom s ulehčením zavelí: "Vpřed".
V podobné situaci se nacházela šedesátá léta minulého století. Racionalistické koncepty vedly do slepých uliček koncentračních táborů, gulagů a nekonečných válek a hledaly se nové. Stejně na tom bylo umění: ostatně to bylo umění této společnosti a muselo se rovněž poohlédnout po nových způsobech uspořádání plochy obrazu a reliéfu. Umění se přitom skutečně vydalo všemi směry a disponovalo přitom nebývale vysokým počtem tvůrců, mezi nimiž byly velmi výrazně zastoupeny ženy. K nejvýraznějším patřily, což je pro toto vysoké učení vyznamenáním, právě absolventky Vysoké školy uměleckoprůmyslové: Věra Janoušková, Eva Kmentová a Adriena Šimotová. Každá z nich, jak dnes víme, zasadila do mozaiky české druhé avantgardy originální fasetu, a my se zde dnes chceme poklonit podílu naší paní Adrieny Šimotové.
Její vstup na scénu šedesátých let ovšem nebyl razantní; sama vidí své lyrické tempery a kvaše z té doby jako výrazy prostého smyslového okouzlení . Byla to díla mistrná a původní, zhodnocující protektorátní léta učednická na Státní grafické škole.
To však, co spojujeme s vydechnutím jejího jména, se objevuje až v nervních liniích kreseb z počátku sedmého desetiletí. Chvějivé linie plné napětí a v ploše sugerující ponorné hlubiny, jsou nejen ozvukem jedné z nejosudovějších ran, které její život a tvorbu provázejí, ale i předzvěstí kreací, které bývaly později řazeny pod egidu velké kresby. Právě tyto kresby prolamující plochu bílého papíru upozornily na jeho kvalitu samotnou a vytkly cestu, po níž se bude ubírat technická, ale především duchovní inovace paní Adrieny.
Všichni si to vybavujeme, všichni si to pamatujeme. Papír byl zvlhčován, aby mohl být zvrásněn v náznaku drapérie - nezapomenutelné pocty antice. Počal se vrstvit, aby listováním a rozvinováním odhaloval nové významy. Byl trýzněn, trhán a perforován, aby tlumočil nejrůznější duchovní obraty a situace. Dalo se jím procházet, stal se branou. Bylo možné se k němu tisknout, stal se kronikářem těla i dějin (vzpomeňme pobytu v klášteře v Hostinném); frotáže a dekalky podtrhoval ještě práškový barevný pigment. Papír nakonec zcela opustil plochu, aby se stal plastikou, jako v  sousoší Čtení.
Co se to s papírem a paní Adrienou dělo? Podobně jako český prozaik Milan Kundera napsal svá nejvýznamnější díla francouzsky, animovala Adriena Šimotová frankofilní milieu, v němž vyrůstala, v český výraz natolik zniterněný a zduchovněný, že nemůžeme než vzpomenut na platónské pojetí duší, z nichž každá má svou tessera hospitalis, úlomek destičky či mince, která hledá svůj protějšek.
Každé dílo paní Adrieny je taková tessera, jež nás hledá a vybízí k souznění spirituálnímu a magickému.
Proto dnes dílo naší paní Adrieny vyzdvihujeme a žádáme Magnificenci, váženého pana rektora, aby svolil k udělení nejvyššího akademického titulu.