Příklad 'adaptace' jednoho olomouckého domu na hotel

V reakci na článek o hotelech v Praze – adaptacích činžovních domů na hotelový provoz nebo rekonstrukcích stávajících hotelů – považuji za vhodné publikovat zde příspěvek s ukázkou stejného charakteru z města Olomouce. Právě v tuto dobu se dokončuje adaptace jednoho činžovního domu na hotel v jedné ze starobylých ulic v centru města. Jedná se o dvoupatrový řadový dům z druhé poloviny 19. století s hodnotným historizujícím tříosým průčelím. Vnitřní prostory obsahují hodnotný prvek kamenného schodiště s kovovým zábradlím a vedle umístěnou světlíkovou šachtu. Dům je kromě zachovalé dispozice cenný i svým organickým zapojením do bloku historických domů v jádru památkové rezervace. Právě skutečnost, že dům leží v historickém jádru města je zásadní, a měla také být pro adaptaci budovy na hotelový provoz určující. Bohužel se tak nestalo.
V roce 2006 byl NPÚ předložen ke schválení projekt, který měl budovu dosti razantním a nectlivým způsobem pozměnit: z hlediska památkové péče se jednalo o typický příklad exploatace historického objektu. Přitom byly požadovány změny skoro všech konstrukcí a prvků, na které se památková ochrana v první řadě zaměřuje. Zásadní chyby spočívaly v navrženém zřízení výtahové šachty, která protnula všechna patra přes místnosti sociálního zařízení; dále bylo navrženo jinak nepředstavitelné zvýšení střechy a tím také vytvoření nových nevhodných okenních ploch na obou fasádách domu; proti památkovým principům bylo i navržené zastřešení dvora v celém rozsahu přízemí; nevhodná byla rovněž záměna dvorních oken za francouzská okna – tedy ubourání parapetů původních oken, a konečně mělo dojít i k výměně původních zdobných kastlových oken na uliční fasádě za nová okna typu Euro – samozřejmě by se jednalo o uniformní strojové výrobky bez historického detailu. Dodatečně bylo předložena ke schválení rovněž kompletní výměna původních záklopových stropů (tedy trámové konstrukce s protipožádními zásypy) za stropy ze železobetonu. Všechny tyto změny původní stavby byly odbornou organizací památkové péče zamítnuty. Po provedení těchto stavebních úprav by totiž dům ztratil většinu své památkové hodnoty, nehledě na to, že by se tím vytvořil výrazně negativní procedens pro další majitele a investory. Bohužel, dvojkolejnost památkové péče opět zahrála budově requiem. Oddělení památkové péče Magistrátu města Olomouce všechny navržené stavební úpravy totiž povolilo. Všechny námitky NPÚ byly banalizovány, jako by se jednalo o marginální detaily. Jako by v celkovém úhrnu nemohla být památková podstata staré stavby vůbec poškozena. Spíše však jako by žádná památková ochrana takové budovy ani neexistovala. Budovy bez statutu kulturní památky tedy zřejmě dle obsahu rozhodnutí správního orgánu PP žádnou památkovou hodnotu nemají. Přitom by historicky cenná stavba na území městské rezervace měla požívat téměř stejnou ochranu jako kulturní památka. Skoro jediným kompromisem ze strany stavebníka jsou nakonec okna na uličních fasádách: jedná se sice o okna typu Euro, ale jejich vnější strana kopíruje řezbářské členění původních oken. To je takřka jediná výhra památkové péče v této věci a přitom se jedná o žalostný kompromis, který byl ještě navíc těžko vynucen. Ještě je nutné dodat, že bylo zachováno a opraveno původní domovní schodiště a portál: alespoň tyto věci byly „svaté“ a stavebník s jejich zachováním počítal.
K dnešnímu dni je již dílo památkové zkázy dokonáno a zejména při pohledu na město z výškových objektů (kostel sv. Mořice, radniční věž) je patrné, jak se z mozaiky historického jádra města Olomouce opět kousek vylomil. Pod rouškou modernizace staré budovy došlo k dalšímu vítězství komerčně-utilitaristického přístupu k historické architektuře. Přitom je zajímavé, že takto architektonicky „vylepšená“ a sterilizovaná budova bude sloužit jako ubytovací zařízení pro turisty, kteří navštěvují město Olomouc právě kvůli zachovalému historickému jádru! Jak paradoxní. Tuto premisu také NPÚ Olomouc do svého vyjádření k této adaptaci zapracovalo. Nicméně bez odezvy.
Celá kauza ovšem ještě neskončila: majitel totiž ke konci stavebních prací zažádal dodatečně o propojení sousedních budov několika průchody. Tyto sousední budovy totiž rovněž slouží hotelovému účelu a to pod stejnou firemní hlavičkou. Ve chvíli, kdy majitel o toto propojení budov zažádal, byly však již průchody zřízeny a to včetně osazených dveří a omítnutého zdiva. Přitom již v roce 2005 obdržel od odborné organizace památkové péče písemné vyjádření, kde byla možnost propojení budov zamítnuta. Jedná se o nepřípustné směšování parcel, nehledě na narušování historické dispozice a zdiva objektů. Jeden z průchodů mimochodem vede před středověkou zeď do kulturní památky. Průchody byly tedy zřízeny ilegálně a v rozporu s památkovými principy. Je však otázkou, zda nebudou tyto ilegální stavební úpravy Magistrátem města Olomouce dodatečně legalizovány. Nebylo by to bohužel s ohledem na předešlé případy překvapivé.
A na závěr ještě několik mírně filozofických otázek:
Mají architekti vůbec nějaký morální limit? To neexistuje žádná architektonická etika? Respekt ke starší a hodnotné architektuře? Má se stát z minulosti jenom plytká dekorace bez obsahu, za kterou se bude žít moderně a luxusně? A prázdně?
Jak je možné, že ve městě jako je Olomouc, druhé nejvýznamnější památkové rezervaci v ČR, nezabránilo památkové oddělení města Olomouce tak protipamátkové adaptaci na hodnotném objektu v historickém jádru? Kéž by bylo možné napsat, že se jedná o ojedinělý příklad ! Bohužel. V současné době můžeme vidět výsledky podobného přístupu na několika místech Olomouce. Přitom ve všech případech bylo vyjádření Národního památkového ústavu ke kontroverzním úpravám negativní, nicméně oddělení památkové péče se s odborným názorem neztotožnilo vůbec, nebo jenom částečně. Mají tedy přednost podnikatelé devastující méně hodnotné, ale v celku stejně důležité objekty? To je totiž jediný logický závěr. Jak je možné, že správní orgán památkové péče nepovažuje vyjádření památkových odborníků za směrodatná? Proto, že mu to neukládá jako povinnost zákon o památkové péči? To je důvod rozhodovat v rozporu s památkovými zájmy? Generálně je nutné konstatovat, že památková péče je dle výsledků poslední doby v Olomouci (zřejmě nejenom) bohužel jen formální.
Stane se tedy z Olomouce (a nejenom z ní) město Potěmkinovských kulis historických domů, za kterými budou chladnokrevně zmodernizované domy – novostavby? Takhle to má být? To chceme? Zůstanou nakonec jenom zámky, hrady, kostely a sídla kulturních institucí posledními baštami památkových hodnot a morálky obecně?
A kdy konečně vznikne Klub za starou Olomouc nebo podobná organizace, která vytvoří potřebou opozici? Nebo si snad svého města nevážíme? Nebo budeme čekat až poslední památka vypustí svou duši? A naše děti si pak starou Olomouc postaví znovu jako si v Německu postaví Berlínský zámek? Minulost je však nenahraditelná. Snad si to jednou uvědomíme, ale to už bude zřejmě pozdě…