Alexandr Skalický: Poloha přímky
 |
Nejdříve začnu trochu obecně. Mezi periferií a periferií není jen příběh Prahy a venkova, ale příběh dnešních Čech. Zaleží jen odkud se na ně díváte.
Problém dneška spočívá v absenci významů a hodnot, bez kterých zůstává obsahová prázdnota a chaos. Nové tisíciletí může být výzvou. Výzva se nedá naplánovat. Je buď "ve vzduchu" a nebo není vůbec. Výzva spočívá v tom, že lidé musí v něco věřit. Věřit v hodnotový význam nějaké skutečnosti nebo záměru a jeho důležitosti. Toho lze dosáhnout, když určitá skupinová orientace nesměřuje pohledem pouze na sebe, ale snaží se překročit limity předem daných a dosud dosažených hranic. Není zapotřebí mít pocit frustrace z místa působení mimo centrum. Je zapotřebí si udržet i mimo centrum vlastní svobodné myšlení. Avantgarda není extravagantní novost za každou cenu, ale samostatnost myšlení a významového přínosu. Samostatnost myšlení je vázána na společenskou svobodu a svoboda sama není možnost svobodně myslet, ale svobodně jednat. Existence společenské svobody ruší totalitou dříve záměrně vytvářenou diferenciaci na periferii a centrum. Pro skutečnou periferii je příznačná neschopnost samostatně myslet a nahlédnout pravdu společenské a kulturní reality.
Centrum se potřebuje zaštítit stále dalšími a dalšími osvědčenými jmény, které ale vnitřně svazuje nemožnost podstupovat stále znovu riziko nových experimentů a tím ztrácejí schopnost odpovídat na současné otázky. Záštita centra stabilitou je jen relativní, protože může ohromit pouze diváky, kteří si myslí, že jejich úspěch může být založen na převzetí úspěšných postojů již zavedených jmen, a nechápou, že právě tato povrchní cesta, je cestou k neúspěchu v rámci druhého nebo třetího sledu hlavního autentického proudu. Zůstat svůj ale znamená riziko možnosti setrvání na okraji někde mezi periferií a centrem, a to bez ohledu na to, z jakého horizontu a úhlu tuto situaci vidíme. Třeba z horizontu evropského, či horizontu jedné země nebo i horizontu jednotlivce, obyvatele lokálního města.
Čechy a Morava nejsou ani centrem ani periferií. Je obtížné se vůči někomu vymezit. Chybí hodnoty, které by silně pojmenovaly směr k samostatnému myšlení a cíli. Chybí postoje, které by spojovaly myšlení lidí v rámci prvého sledu.
Zdá se že východní Evropa zklamala, když nedokázala Západu navrhnout nové impulsy proti pokleslému komerčnímu způsobu myšlení, a naopak nabídla možnost nechat se kolonizovat západní kulturou a západním konzumním způsobem života. Otázkou ale je, zda vůbec Západ o nějaké impulsy stál a zda nás neodkázal preventivně do pozice regionu.
Mluvit o regionu má smysl, když v něm aktéři hrají důležitou roli svým autentickým myšlením. Pokud tomu tak není a jedná se pouze o záchranou berličku, je to pouze maskování úpadku a prostřednosti. Pokud se podaří najít podněty vně regionu, je šance pochopit vlastní svébytnost a teprve potom, již z jiné pozice se k regionu vrátit.
Lokální region nebo skutečná periférie nemá dostatečnou mediální podporu, a nemohou tedy zasáhnout do tvorby všeobecně akceptovatelné představy a záměru. Periférie má jen provinciální média, zkreslující skutečná kritéria a hodnoty. Nedosažitelnost vzorového světa prezentovaného mediálně centrem bere periférii odvahu k vlastní odpovědnosti a vykročení ze stínu periférie. Vybočí-li někdo, je ignorován jak periférií, která jej nechápe, tak i centrem, které jej chápat nechce, protože se cítí ohroženo. Je-li některý tvůrčí počin, ať je to text, hudba nebo architektonický projekt, náročnější a obtížněji pochopitelný publikem, nemusí to být nutně chyba autora.
Periferii centra je možné vždy kolonizovat centrem silnějším, a proto je vždy pozice centra relativní. Ani pozice skutečného centra není trvalá, protože je dána pouze jeho schopností klást si soudobé otázky a schopností odpovídat na ně. Je zapotřebí, aby se centrum zbavilo frustrace z toho, že přijde o svou pozici, a dokázalo akceptovat i věci na něm nezávislé, a naopak, aby se periferie zbavila své obavy, že nedokáže obstát v přímé konfrontaci s aktuálními a autentickými podněty. Je zapotřebí pochopit i vnitřní slabost centra, jeho nejistotu, zakrytou vnější pózou pouhého gesta. Být centrem není privilegiem. Být součástí centra znamená nebýt lokální. Protože nebýt lokální znamená pojmenovávat současné problémy a vyslovovat současné obsahy. To je možné i mimo hlavní centra i mimo centra lokální. 2/
Postupně vám promítnu pár svých projektů a realizací z posledních deseti let. Doufám, že splňují to, o čem jsem mluvil na úvod. Záměrně připomenu počátek 90. let, protože z něho se odvíjí současná situace u nás. Tenkrát si leckdo namlouval, že je naše architektura osobitá a že její nedocenění spočívalo především v limitech neschopného stavebnictví. Realita však byla taková, že postavila české architekty do nových konfrontací, jejich náročnost nebyla dána ambicemi českých architektů, ale především kvalitou našich zahraničních kolegů.3/ Začali jsme sklízet důsledky 80. let kdy byla architektura i v nejlepších a nejpřesvědčivějších polohách příliš estetizující. To se podepsalo na dnešní době a masové produkci na výtvarné prázdnotě obsahu. Vždy se najde u uvedených staveb kousek prkna nebo desky upravené do obloučku nebo kousek dekorativního kamene. Od počátku 90. let rozhoduje kvalita vlastní koncepce.
Nevidím svět konfrontačně. Tvrdé rozhraní může, a jak se ukazuje dnes, skutečně vede k nepochopení.
Na začátku 90. let mně připadalo podstatné nabídnout určitou alternativu k postmodernismu, která by nabídla určitou podívanou a která by vysvětlovala určité lidské situace a postoje. 4/
Promítané obrázky z jsou z interiéru Komerční banky, který jsem navrhl a zrealizoval v roce 1991. Jednalo se o malou místnost, kde již bylo prakticky vše stavebně dané. S umístěním a členění dveří se nedalo již nic dělat. Banka neměla pro začátek moc peněz a umístění expozitury bylo dočasné. Vše s čím jsem mohl pracovat byl mobiliář a barevné řešení. Tenkrát se ještě banky nedělali z typového nábytku. 5/
Nyní následuje interiér, který jsem navrhl společně s dvěma Angličany Ianem Clemowem a Andrewem Smithem a s Alešem Krtičkou v roce 1992. Jednalo se o velký sklep pod historickou budovou zámecké hospody. Disko- téka byla navržena s ohledem na trvanlivost materiálů. Vše bylo z betonu a oceli. U obou interiérů, které nyní promítám, hrála velkou roli barva. Ta dávala dílčím prvkům interiéru funkční významy a určovala systém celku. /6
Tento blok zakončují dva bytové domy navržené v roce 1994. Domy byly postaveny na pokraji panelového sídliště z osmdesátých let. Představují hybridní bydlení. Jsou to dva stejné obytné terasové domy s různými byty. Každý dům má dvojici pavlačí napojených na dvojici schodišť. V domě jsou dva byty na sekci, čtyři byty na podlaží. Domy mají obytný suterén a terasy na jih. Jejich členitá hmota byla postavena pro hru světel a stínů. Domy společně s deskovým domem postaveným Archteamem vytvářejí novou osu v sídlišti a také předělovou hranu mezi původní výstavbou a tím, co může být ještě v území postaveno.
Čím dál více jsem přesvědčen o tom, že architektura je především metoda práce a že k výsledku nebo cíly se dojde způsobem práce daným vlastním názorem.
Jako výtvarná práce může vzniknou sběrem. Můžete po určitou dobu fotografovat moderátory televizních zpráv, můžete potom tyto fotografie transponovat do kreseb a dále můžete po určitou dobu provést stručný sběr hlavních zpráv vyslovovaných moderátory. Výsledek je souborem úkonů.
Další práce, které chci nyní promítnou pocházejí z poloviny 90.let. Jejich návrhy byly postaveny na určité strategii návrhu, který vedl k výslednému řešení. Strategie spojovala určitý výtvarný záměr s metodou práce a byla skloubeny s funkčními požadavky na jednotlivé stavby. Vše bylo založeno na prostorové koncepci, která pracuje s časovým průchodem uživatelů a návštěvníků domem a výtvarných vztazích uvnitř a na plášti domu. 7/
Budou to penzion pro důchodce v Novém Městě nad Metují z roku 1994, projekt hasičské zbrojnice do Náchoda z roku 1996, projekt bytového domu do Malých Svatoňovic z roku 1997 a projekt řadových domků do Studnice z roku 1998.
Penzion pro důchodce v Novém Městě nad Metují je navržen na podobném principu, na jakém zkomponoval v roce 1964 Rudolf Komorous pětiminutovou skladbu Olympia. Její notový zápis ji zachycuje pouze z poloviny, ta druhá se hraje v obráceném pořadí nazpět. Hudebně je tak skladba vklíněna do času. Na základě podobného záměru byla i stavba penzionu vklíněna do parku v lokalitě výstavby. Když dům obcházíme, od poloviny cesty jako bychom se vraceli.
Zde bych se ale kromě výtvarné stránky stavby, chtěl zmínit i o funkční koncepci stavby. Považuji za podstatné, aby stavby byly navrhovány pro určitý delší časový horizont, aby měly svou pružnost a schopnost přizpůsobit se. Jsou sice stavby, které mohou být navrženy na jedno použití a pro jednu generaci, ale je potřeba sledovat přínos možné recyklace a její ekonomickou stránku. Tento penzion na recyklování navržen nebyl.
Při prohlídce objektu se nabízí návštěvníkovi otázka, zda stavba je penzionem nebo domovem důchodců. Otázka, která pro návrh stavby byla klíčová. V penzionu mohou žít lidé zdraví s minimální potřebou péče, v domovech důchodců i lidé těžce nemocní - ti se již o sebe postarat sami nedokážou. Každá z obou různých situací potřebuje jiný rozsah zázemí stavby. Problém volby standardu spočívá v rozhodnutí, zda životy obyvatelů budete přizpůsobovat domům (v trochu lepším případě domovním sekcím) či naopak. Moje odpověď zde byla jednoznačná. Představu, že zdravotní stav některých obyvatel penzionu si vyžádá jejich přestěhování do jiné stavby a navíc třeba v jiném místě, považuji za překonanou.
Nikomu klidu nepřidá existence časové hranice, za níž ho dáte do "baráku plného zdravotně odepsaných lidí čekajících jen na smrt". Sociologický problém investor pochopil a rozhodl se přistoupit na řešení s dostatečně dimenzovanou provozní částí, umožňující v budoucnu vhodnou péči obyvatelům, přirozeně stárnoucím. Jejich kondice nebude časem již tak dobrá jako dnes. Investor se rozhodl dát obyvatelům jistotu možnosti v penzionu dožít. Dnešní obyvatelé mohou odejít do města nebo odjet na dovolenou, časem budou ale někteří odkázáni pouze na pobyt v domě. Chtěl jsem proto vytvořit prostory, podporující komunikaci a vzájemné kontakty mezi obyvateli. Místnosti kadeřnictví, pedikúry, hovorny, jídelny nebo klubovny jsou od chodeb odděleny prosklenými stěnami. Samostatnou kapitolu tvoří vnitřní dvorana s balkóny dvoupokojových bytů. Také dostatek denního světla v domě je pro pobyt důležitý. Ponuré uzavřené chodby, ve dne permanentně uměle osvětlované, by stavbu naplnily skepsí. Co ještě říci? Návrh domu zohledňuje skutečnost, že lidé jsou různí. Také byty v penzionu se trochu liší. Část jich má balkón, část zimní zahradu, zbývající mají okna se sníženým parapetem. Odlišují se úrovní podlaží (jiná výška bytu nad terénem) nebo velikostí (jedno- nebo dvoupokojové byty). 8/
U nerealizovaného projektu hasičské zbrojnice pro Náchod šlo o hledání společné řeči mezi podélnými do sebe prokopírovanými stěnami a o vytvoření pocitu nejistoty mezi stavem stejného a různého, který vnímáme při procházení kolem štítové stěny a pohledech podél delší strany domu.
Budova hasičského záchranného sboru byla navržena do místa poblíž komunikace I/33 vedoucí k hranici do Polska. Prostředí není nijak zvlášť pozoruhodné, aby jej bylo zapotřebí příliš zohledňovat
Na rozdíl od penzionu pro důchodce v Novém Městě nad Metují, který je založen na principu prostorové symetrie, která vznikne vychýlením úsečky podle středu do tvaru písmene V, je hasičská zbrojnice je navržená na principu " domu, koncentrovaného do jediné stěny". Měl jsem představu, že zredukuji dům do jediné desky, "desky, která by byla jakýmsi popsaným průsvitným listem papíru". Připadalo mi zajímavé navrhnout obě dlouhé fasády zrcadlově obrácené a do sebe prokopírované. Odchylky, vyžádané vnitřním provozem, by měli přispívat u kolemjdoucích pozorovatelů k pocitu mírného znejistění mezi polohou "stejné" a " jiné". Prostor potřebný pro umístění místností a dávající hloubku objektu v místě čelního průčelí měl být potlačen plochou skleněných sklobetonových stěn.
Provozní řešení stavby je jednoduché. V přední části je soustředěna administrativa, v zadní garáže a nad nimi prostory jednotky. Ke stavbě patří ještě malý objekt s garážemi osobních aut. Světlo se do vnitřních chodeb domu mělo dostat sklobetonovými stěnami v kancelářích, světlíky vyříznutými do chodby ve třetím podlaží, a v nejvyšším podlaží plexisklovými čočkami ve stropě.
Dům byl navržen tak, aby po zlepšení dopravní situace u hraničního přechodu do Polska bylo možné upravit výjezdy zásahových vozidel přímo na hlavní komunikaci. Záměr byl po vydání územního rozhodnutí dopracován do fáze projektu ke stavebnímu povolení, ale již realizován nebyl.
O jeho nerealizaci rozhodla kuriosní situace, kdy ve fázi stavebního povolení místo dlouhodobě nemocného náčelníka sboru se jeho zástupce rozhodl pro rekonstrukci opuštěné továrny v jeho rodné obci mimo Náchod. Záměr se nakonec prodražil, Náchod zůstal bez požární ochrany, ale zástupce náčelníka nemusí dojíždět do práce…dochází totiž pěšky.
Bytový dům navržený do Malých Svatoňovic ve východních Čechách obsahuje malometrážní byty. Celek tedy v podstatě tvoří homogenní funkční strukturu, které bylo zapotřebí dát výtvarný charakter odpovídající pravděpodobné rozmanitosti skladby obyvatel s různým profesemi, z různým sociálním zázemím a různými vztahy. Dům byl v architektonickém konceptu redukován do představy jedné stěny hlavního průčelí. Ta byla individualizována prolnutím několika výtvarných plánů. Bylo použito sedm formátů oken posunutých podle schématu rozkládajícího tradiční plán "palácové" stavby. Dvojice balkónových oken v části s balkóny. Dále dvojité francouzské okno, dvoukřídlové okno, kombinace francouzského okna s jednokřídlým oknem, dvojité balkónové okno s balkónem, dvojice oken jednokřídlých a ještě jednou dvoukřídlé okno. Pozice oken ve struktuře jižní stěny je dána začleněním do dvou řad. Jedné v prvním podlaží a druhé v horních třech podlažích definované posunem pozice 1. Severní průčelí obsahuje reflexi jižního průčelí promítnutím pozice 2 a 6. Kombinace skladby oken byla doplněna různými barevnými kombinacemi žaluzií a rámů oken v žluté, červené a modré, které doplňovaly základní bílé formáty. Tento systém řešení fasády se odvíjí v ploše. Plochu člení v rámci celku stěny. Výsledkem tedy není hierarchické rozvrstvení bytů a domu podle zavedené historické tektoniky stavby ani kolektivistické rovnostářské uspořádání. Protože dům je funkčně kompaktní se jednolitou strukturou bytů, odehrává se architektonická výpověď na jeho plášti.
Podobnou výslednici skladby je možné najít u Sol LeWitta v podobnosti s projekty jako byla jeho "Kombinace oblouků z rohů a stran, rovné a nerovné linie, zalomené linie". Projekt obsahuje plochu složenou z 2 738 čtverců, do kterých je promítnuta kombinace vždy dvou z 20 možných prvků, daných osmi polohami umístění kruhu a třikrát čtyřmi polohami přímé linie, nerovné linie a zalomené linie. Výsledné Sol LeWittovo řešení předkládá všechny možné kombinace.
Podobný příběh vypráví jiná úloha. V studii řadových domků do Studnice z roku 1998 umožnilo jednoduché provozní uspořádání sestavy domků v sérii pracovat s pláštěm celé skupiny zcela volně. Uvnitř domků je volný propojený prostor zaveden z přízemí až do druhého podlaží. Tvar střechy v jedné ploše přes celou skupinu kopíruje klesající terén v obou směrech spádu, podélně i příčně. Dvě základní jednotky sériové skladby se zde neopakují na protilehlé straně fasády, ale jsou fázově posunuty o jeden modul do pole sousedního domku.
Tyto projekty mají hodně společného s konceptuálním uměním 60. let nebo neokonceptuálními řešeními z 90.let. Při návrhu jsem měl základní ideu vždy jasnou. Zvolená metoda ale nevyžaduje její důsledné dodržení. Konceptuální umění 60.let kladlo důraz na správně zvolené pravidlo, které předcházelo estetickou kvalitu. U objektů, které kromě estetické funkce mají také sloužit, asi důsledná preference metody nebude nikdy možná. Ostatně i mírné zanesení chaosu do systému je projevem řádu. 8/
Princip domů vidím ve skutečnosti jak lze stavbu vnímat. Návštěvník bude procházet různými sférami a bude sledovat několik plánů. Kromě základní skladebné struktury prolínají objekty systém komunikací směrem vzhůru a směrem dolů, v definitivním řešení návrhu zjednodušený a vysunutý na plášť. Jednotlivým patrům je přiřazen i odlišný charakter konstrukcí. Samostatný je koncept rozvodů vody, od fontány a vodního bazénu na střeše, přes soustavu vodních stěn a svodů. Různé technické vrstvy svým provedením podporují záměr řešení domu.
Nyní bych rád přešel novějším pracím. Začnu řadovými domy do Bělovse.
Základní řešení domu je určeno úvahou o tom, jak se bude dům stavět. Architektura objektu je založena na prostorové struktuře vymezující volný prostor. Nosné svislé prvky a vodorovné ztužující plochy tvoří "tvrdé" základní užitné funkční jednotky. Mezi konstrukci jsou vložené "měkké" obytné funkční jednotky. Plášť je rozdělen na tvrdý a měkký tak, aby odpovídal funkčním celkům. Tvrdé prvky jsou vymezeny stěnou s okny, měkké prvky průhlednými nebo neprůhlednými plochami.
Na podobném principu je provedeny domy, které jsem projektoval s Archteamem. Zmíním je pouze velice krátce, protože jsou dostatečně známé. Jedná se o řadové domy v Rudníku a rodinný dům v Kroměříži.
Pro architekta je důležité umět odpovědět na otázku, proč je architektura navržená tak, jak ji architekt vymyslel. Až po odpovědi začíná architektura.
Není úspěchem kopírovat to, s čím měl již někdo jiný úspěch. Úspěch je mít vlastní styl a vlastní názor. Lze jej získat snadno. Stačí uvažovat vlastním způsobem a tento názor dlouhodobě rozvíjet a korigovat. Nic víc není pro architekturu zapotřebí.
Lze si dát libovolná kritéria. Klást si libovolné, ale podstatné otázky a svými návrhy na ně dávat odpovědi.
Jak si je klást a jak na ně odpovídat?
Především je nutno někde začít.
Pro krátké srovnání bych uvedl následující námět. Kniha FARMAX. Na předsádce se čtenář dozví, že FARMAX je zahuštění plochy pro lidskou populaci vodorovně i svisle tak, aby současně s tím lidé získali více prostoru. Na dalších stranách knížky je na položenou otázku daná odpověď, podložená vlastními projekty autorů. Otázku hustoty prostředí si přirozeně musí položit autor tam, kde je aktuální. Architekti jsou z Holandska a vycházejí především ze situace v Holandsku. Otázka není lokální a konkrétní je jen zdánlivě. Její položení a promítnutí do vlastních architektonických prací bylo základem úspěchu MVRDV.
V prostředí , kde si autoři většinou kladou otázku, zda se nim jejich řešení líbí nebo nelíbí, je zřejmě vhodnější být ještě více obecný. Snad je to jednodušší i když rozhodně ne povrchnější. Obecná rovina úvahy dává navíc větší možnosti a nedá se také snadno zpochybnit .
Uvažovat se dá o libovolných kategoriích .
Není zapotřebí chodit daleko. Možná by stačilo podívat se z okna, projít sousední ulicí. Sledovat, kdo ulicí prochází nebo přemýšlet o tom, s čím se autor denně v životě potkává.
Při výhledu z okna je možné pozorovat proměnlivé kulisy. Různý sluneční svit, mraky, mlhu a déšť. Stromy mění svou barvu. Viděná různá nálada nemůže zevšednět.
Velkoplošná skupinová řadová výstavba v sousední ulici časem změnila svou tvář pod tlakem profilujících se nároků svých obyvatel. Základní typ již není dominantní. Požadavky a vkus jednotlivých obyvatel se změnil s jejich proměňujícím se věkem. Na startu bylo stejné zadání a stejný výchozí bod, který byl důležitější než změny, které vždy vyžaduje život a které si nikdo nemohl dopředu představit.
Lidi procházející ulicí není zapotřebí hluboce zkoumat, aby byla patrná jejich odlišnost. Stačí jen vnímat celkový vjem setřený do abstraktního dojmu.
I knihy v knihovně mají svůj systém. Jsou nějak řazeny a uspořádány. Každá je jiná a poskytuje jinou informaci a s ní spojený význam. Každá může být v jiné knihovně nebo třeba jen v různé krabici.
Po výhledu z okna, po procházce sousední ulicí, po pozorování lidí nebo vlastní odpolední nebo večerní činnosti je možné mít určitý názor. Poznatky nemusí být banální jak by se mohlo na první pohled zdát.
Je možné zabývat se atmosférou domu a schopností domu přijmout změny. Je možné reagovat na různost jednotlivých uživatelů nebo uvažovat o systému navrhované architektury jako svébytného prvku respektujícího uvedené požadavky.
Jako měnící se nálada za oknem mohou se i domy měnit svým osvětlením, svým vnitřním životem. Mohou se měnit pohybem záclon i odlesky světla, které se od domu odráží, nebo jím prochází. Domy mohou být naprogramovány tak, aby snesly svůj vnitřní vývoj. Mohou být vyskládány ze svých funkčních jednotek různě. Jejich interiéry mohou připomínat park se sochami, zahradu plnou květů, noviny i reklamní plakátovací plochu, stromy plné ovoce nebo třeba jen psychologii různých barev. Systém domů může být takový, že překročí prvoplánové řešení vybudované buď zevnitř nebo z vnějšku stavy - dá nosný základ rámci, do kterého se zasadí dílčí funkční jednotky.
Položenými kritérii je možné reagovat na viditelnou situaci. Je možné tímto způsobem reagovat na prefabrikovaný panelový dům, který v Česku zasáhl spoustu lidí. Dům, který díky svému množství ztratil atmosféru, který se neumí přizpůsobovat, který není schopen postihnout různé charaktery lidí a tím spojené různé lidské požadavky a vznikající komunity. Dům, v němž je jen nejelementárnější systém, daný způsobem, jak byla stavba postavena.
Stejně jako na panelový dům je možné uvedeným obecným způsobem reagovat na svět, který se skládá stále více především z virtuálních a zprostředkovaných informací. Svět z nehmotné zprostředkované koláže, kde opravdovou realitu lze najít jen obtížně. Pod nánosy informačních šumů je takřka ztracená.
Má svou atmosféru, mění se, má různé tváře a svůj systém, který ji utváří a drží pohromadě.
Je možné vše. Je vhodné hledat způsob, který bude stále nově prověřovat a přehodnocovat vše minulé. 9/
Zřetelně vnímám, změnu současné situace v architektuře. Úloha architekta - umělce - se v průběhu času mění. Dnes se tato role nenachází v poloze cílící plánovat a zachránit svět, tedy v postoji, který byl aktuální v minulosti. Její pozice je dnes civilnější. Svět, tedy především klient, architektovi nerozumí. Pojmenujeme-li problém přesněji, klient si neví rady s tím, čím by mu měl být architekt - umělec prospěšný. Architektům nemůže pomoci, budou-li se v reakci na nepochopení budou vracet do role, která jim dává úlohu spasitelů světa ve chvíli, když uvedená role pozbyla významu. Samozřejmě že stejně beznadějná je poloha naprosté rezignace a z ní plynoucí snaha co nejvíce vyhovět klientovi. Rezignace na tvůrčí ambice pouze přehraje architekta do role obchodníka, zaměřeného na plnění plánu projektových prací.
Možná že je problémem dneška leží v hledání projevu, který by dokázal oslovit běžného uživatele. Oslovit jej polohou, která se snaží ustupovat ze svých nároků, není možné. Architekt uživateli vyhoví a poskytne mu pocit stavebního výsledku, o kterém se uživatel domnívá, že jej potřebuje. Reálná skutečnost se může od prvního pocitu lišit.
Čechy jsou poznamenané minulostí. Tématem dřívějšího zprůmyslněného a plánovitého stavitelství bylo realizovat prostřednictvím minima prvků co největší objemy. Od té doby se stavitelství u nás příliš nezměnilo: neorientuje se na podstatu. Domnívá se, že bude pokrokové, když použije-li co nejvíce prvků ve svých historizujících stavebních objemech a nahradí-li jimi bývalou schematičnost. Je také ještě ochotné uvažovat o reprizování svých bývalých úspěchů z třicátých let v duchu repliky funkcionalismu. Současnosti však tento postoj nestačí.
Přítomnost potřebuje pojmenování nového zlomu v hodnotách, které se nám zdají ještě stále nové, nicméně objektivně doznívají. Bude-li i nadále česká tvorba programově polemizovat svou strohostí s historismem, který je řadu let jednoznačně prázdný, nedokáže zlom zachytit. V Česku zřejmě není možné nic přeskočit a nenechat myšlenku dozrát. Není také možné se myšlenkově stále vymezovat vůči něčemu, co není, ale co již "bylo".
V současnosti je zřejmé, že v ostatních zemích na rozdíl od Česka historismus již dávno ztroskotal: z důvodu špatné produktivity práce (v rámci přípravy i realizace) nedokázal v době postupující globalizace obstát a nebyl schopen svou jednostrannou orientací na povrchní vzhled vyjádřit pokrok a směřování do budoucnosti.
Změněná situace transformovala i architektonický problém. U nás zatím nedokážeme zlom v architektonickém myšlení hledat, nicméně jinde probíhá a není možné jej nevnímat.
Minimalismus v devadesátých letech doplnil zhmotnění prázdnoty svého prototypu ze šedesátých let o odkazy na kontext. Kontext mohl dát stavbě pocit myšlenky ve chvíli, když vše ostatní je redukováno směrem k nule a samotná myšlenka byla redukována na pouhý materiál. Nastal čas si položit otázku, zda může být trvalou koncepcí "vytěsnění uživatele" abstraktní zkratkou, založenou na materiálovém výrazu. Všechny materiály a s nimi spojenou zkušenost lze celkem snadno postupně vyčerpat a jejich obsah ztratí smysl.
Mezinárodní minimalistické myšlení z doby před deseti lety, kdy se mohlo názorově vymezit proti doznívajícímu postmodernismu, je již neudržitelné. Svědčí o tom texty publikované v zahraničí a vedoucí diskusi o nových principech, publikované v zahraničí.
Minimalismus se začíná měnit, stejně jako se mění k němu alternativní názory. Přizpůsobuje se době a hledá nově vztah k vnějšímu světu. Architektura orientovaná dovnitř již přestává stačit.
V zemích s dlouhodobě s ustáleným architektonickým myšlenkovým vývojem je dnešní pozitivní tvůrčí úvaha směřována do polohy "generické" tvorby, která se projevuje šířeji, a to nejen v rámci přetváření nebo rozvíjení minimalismu.
V poloze minimalismu je základní úvaha následující: příklon k jednoduchým formám již dosáhl svého vrcholu a tvůrci začínají ve svém myšlení uvažovat o formách, které by mohly být ve svém výrazu a významu svobodné a které rezignují na snahu akceptovat kontext. Změněná hospodářská situace si vynucuje nové stylové chápání, které je dáno na jedné straně opakováním prototypů a na druhé straně splněním odpovídajícího množství požadavků včetně dodržení potřebných užitných vlastností domu a nároků provozu. "Generické" dílo vznikající za nové situace označuje pluralistické rozdílnosti a současně se obrací k novému spojení obsahu stavby jako následku ekonomického tlaku. Tvorba "generického" je zaměřena na ztrátu kolektivní identity, která vyvolává pocit nejistoty a subjektivní ztracenosti. Nové chápání se snaží vytvořit identitu novou a usiluje o hledání "reálného". Jde o hledání reálného především prostřednictvím "povrchů". Na rozdíl od minimalismu, který plášť představoval jako obal chránící a uzavírající vnitřek domu sám do sebe, je nyní možné sledovat snahu navrhnout plášť, který by opět mohl být opravdovou architekturou, který by byl sám o sobě "podívanou a představením" a který by dal nový smysl vztahu mezi vnitřkem a vnějškem domu. Svým jednotným "povrchem" směřuje "generická" architektura k odtržení od kontextu. Současně splňuje následující dvě kritéria. Její vnitřek poskytuje velké množství flexibility a její vnějšek ("povrch") ukazuje efekt, kterému se dá rozumět a který tím, že jej divák může přijmout, přitahuje pozornost.
Zdá se, že situace v českém stavitelství má daleko do polohy, kdy by mohla začít uvažovat o přehodnocení minimalismu. Přes to je nutné alespoň vnímat nové jiskření jinde. Spoléhat na skutečnost, že česká architektura je "specificky česky jiná", nelze. Specifika české architektury se zcela přirozeně nebudou hodnotit v Česku. 10/
Na možnosti architektonických návrhů a realizací má kromě výtvarných kategorií vliv i způsob uvažování o zástavbě v historických centrech měst a o potenciálu prostředí.
Každá nová stavba nebo jen projekt určený do historického prostředí navozuje otázku snesitelné míry nové intervence do stávajícího prostoru. Míru intervence, kterou je možné v historickém prostředí snést, je nutné vidět v širších souvislostech. Nová stavba není pouhým doplněním "chybějící hmoty" určitého místa, ale především doplněním jeho nového využití a tím i nového významu.
Způsob, jakým stavby přispívají k utváření nebo přetváření městského prostoru, ukazuje i určité společenské významy priorit, jaké má společnost a také ukazuje způsob jakým společnost vnímá svůj svět. Každá postavená stavba vyjadřuje význam místa a funkce, kterou jí lidé dávají a kterou ji zařadí do souvislostí v i rámci širšího prostředí. Každý stavební zásah je tedy intervencí do stávající hodnotové rovnováhy. Nový zásah není přirozeně samoúčelný, ale je vyvolán nerovnováhou funkčního využití místa. Tedy určitou nenaplněnou nebo narušenou kvalitou prostředí.
Problém současných stavebních zásahů v našem historickém prostředí spočívá ve skutečnosti, že celkovou stavební kulturu určují především průměrné realizace. Takových prací je nejvíce, jsou prakticky všude a, co je podstatné, směřují ke zjednodušení původních tvůrčích a soudobých podnětů. Výsledkem je postupné směřování ke schematismu, které je nutné narušit inovací s novým architektonickým obsahem.
Realizace novostavby v historickém městském jádru není samoúčelná, ale je vedena snahou oživit stagnující místa historického prostředí novým životem. To vyžaduje provedení intervenčních změn v prostorových a hmotných formách a vytvoření nového doplněného systému.
Požadavek soudobé architektury na svébytný současný vklad do městských center podporuje skutečnost, že jednotlivá městská centra vznikala postupným sčítáním stavebních prvků a různých stylových vrstev a že přidání jedné další vrstvy je zcela přirozenou součástí vývoje.
Z kulturního hlediska je tato představa založena na přesvědčení, že hodnota historického městského jádra nespočívá ve stylové čistotě jediného období výstavby, ale především ve vztazích architektonických objektů a uměleckých děl zakomponovaných do stavební zástavby. Obraz města nikdy neměl a ani dnes nemá statický charakter založený na konzervaci stávajícího, protože se dynamicky mění. Architektonické projevy nemohou být založeny na jednostranném kompromisu daném zakonzervováním původního stavu. Takový kompromis by prostředí znehodnocoval tím, že by nová stavba neměla odpovídající výtvarnou úroveň danou kvalitou původní zástavby.
Nová architektura v historickém prostředí působí vždy odlišně. Její výsledné řešení a výraz se nemusí dostat do střetu s výrazem historických architektur ani v případě, že nová stavba je po formální stránce budována jinak, než stavby historické.
Skutečné respektování historických hodnot vychází z rozboru místa, z proniknutí do jeho významů i atmosféry. stavba se může stát novou kvalitou jedině tehdy, když ji budeme přijímat jako součást širšího celku složeného z dílčích významů a v rámci tohoto celku naplní místo o novou vrstvu.
Problém vztahu nové architektury a památkově chráněného historického městského prostředí je dnes v českém prostředí většinou vykládán jako pouhý požadavek na "kontextuální" splynutí stavby s okolím za podpory schématického napodobování historických forem.
Nová stavba se může nenásilně začlenit do prostředí a jeho charakteru, ale pokud z ní má promluvit atmosféra místa, je zapotřebí, aby stavba dokázala být výrazově svobodná a aby dodala místu nové podněty.
Každou stavbu určují základní charakteristiky. Pro řešení nové stavby v městském centru je rozhodující její tvar, členění, měřítko, tvarosloví nebo případně pozice v zástavbě. Z hlediska současné situace se zdá, že přínosem pro historické prostředí může být pouze stavba, která je přiměřeně nezávislá na okolí a nemá ze svého okolí přehnané obavy. Toho lze dosáhnout v situaci, kdy novostavba nepodléhá ve všech výše uvedených kategoriích zcela prostředí. V části z nich se odlišuje a v části z nich se přizpůsobuje.
Cílem současné architektury je především být současnou. To může být jen tehdy, když vyjadřuje svůj obsah. Když sleduje podstatné principy. Právě z jednoznačné hodnotové strategie principu řešení se odvíjí kvalita architektury. 11/
Vnitřní stavební potenciál řady dnešních, původem historických měst je velký. Ne všechna města mají neporušená historická jádra, a není je proto nutné památkově zakonzervovat. Řada měst obsahuje dnes ve svých středech pouze historickou strukturu, která je zbytkem původního systému, a s ní spojené, časem narušené pozůstatky historické zástavby. Určité partie těchto měst s kompaktní historickou částí již nesouvisí. Tato města obsahují také mnoho relativně nových staveb a míst, kde se dá ještě stavět. Tím je dána možnost k přehodnocení celého systému, který je dnes již překonán a neslouží optimálně. Takové je průměrné město.
Uprostřed stojící zástavby lze nalézt kromě volného místa pro novou zástavbu také řadu staveb, které bude nutné v dlouhodobém horizontu oživit. Dožívající továrna poblíž centra města má stejnou plochu jako samotné historické centrum. Řada pozemků v centru nebo v jeho okolí je volných, řada nezhodnocených. Dnešní průměrné město nevyužívá své prostorové možnosti. Původní potenciál se dnes nerozvíjí.
Investoři se v centru města zpravidla pohybují v mezích svých možností a pouze bezinvenčně zastavují volné parcely. Průměrní architekti zastavují bezobsažnou hmotou překonané schéma města. Výsledkem je poloha, z níž nejsou autoři průměrné produkce schopni dotvářet současné město. Když nové domy nedokáží obstát v konfrontaci s místem, je práce architekta marná a zbytečná. Promrhané stavební příležitosti berou energii a sebevědomí obyvatelům, kteří musejí žít v neobyvatelném městě. Vedle centra položená původní průmyslová zóna skomírá, protože existující myšlenkový potenciál nedokáže rozkrýt její budoucí význam. Současné průměrné město stagnuje, ztrácí příležitosti. Nedokáže být obyvatelným prostorem. Ve všedních dnech je sice přesycené dynamikou pohybu obyvatel, neobsahuje však nic, co by nabízelo životní komfort.
Existující chybu nespraví několik ploch, kde není doprava, ani pár zazděných volných proluk, kde nová hmota není ničím, co by oslovovalo. Arogance a nekulturnost v prosazování ekonomických cílů nic neřeší. Není spojena se smyslem pro podstatné. Předpoklad ekonomické návratnosti ne vždy vyjde a může být vizitkou individuálního omylu a hlouposti.
Město vnitřně kulturně vyhnívá a navíc se směrem k okrajům rozpadá. Nemá svou hierarchii městských prostorů. Nový systém dopravy změnil organizaci zástavby města. Nynější zástavbu je možné pozorovat z různých stran při různém průchodu nebo průjezdu. Při průjezdu městem je patrná jeho rozpadlá struktura, obnažená novými pohledy na město zezadu nebo mimo ně, které nikdo dříve nepředpokládal. Významové zóny zástavby jsou nečitelné.
Město potřebuje čitelnou a jasnou strukturu. Je zapotřebí je zahustit a významově zpevnit v místech, kde se jeho prostor rozpadá a kde ztrácí obsah. Město potřebuje vytvořit čitelné zóny dané významovou hustotou. Potřebuje doplnit narušené bloky domů a prostor novou kvalitou a přírodou. Stavět za každou cenu není nutné. Dají se využít stojící prázdné domy.
Zahuštění města je možné stavební pozicí nebo přírodní hmotou. Cílem je formovat veřejný prostor, zaplnit jej systémem významů tak, aby se v něm dalo komfortně žít. Momentální obsahová prázdnota je výzva k řešení. Příroda nabízí prostředí komfort, který dnes městu zcela chybí, i když je dosažitelný. Ekonomická poloha zástavby určuje, že vyplnit stavebně obsah města vždy nelze. Zelení lze intervenovat do jednotlivých zón města. Zeleň zaplní prázdno, scelí rozpadlou strukturu města, vytvoří přechody a naváže na volnou krajinu. Zjemní původní vyprázdněné struktury města.
Příroda má svůj stupeň hustoty. Zeleň má svoji hmotu a může formovat město. Je doplněním a náhradou, je odlehčením původní zástavby. Zeleň je zklidňující výplň a mezistupeň mezi prázdnou plochou a naplněním. Nese svou funkci životního komfortu.
Formování současného prostoru nemohou založit zbytky bývalého systému. Město obsahuje složitou organizaci velkého množství staveb, které je potřeba zařadit přiměřeně do systému. Vize návratu k neodpovídajícímu a dnes nevyhovujícímu základnímu historickému modelu, tj. schématu města s ulicemi a náměstími, založenému na historické zkušenosti, těžko obstojí v rozpolceném dnešním stavu města, kdy je řada městských funkcí určena na jednorázové použití, a nejsou-li právě využívány, jsou zcela zbytečné.
Dnešní systém života není stejný jako v historii. Život je dnes věcí volného času. Schéma průměrného historického města život neinspiruje. Neodpovídá dnešní situaci. Nelze je zachránit dostavěním ulic, které budou šedě prázdné, zaprášené a počmárané grafity. Ulice, ve kterých domy budou mít výkladce i tehdy, když je funkčně nepotřebují, jsou dostavěny špatně.
Běžné současné domy jsou dnes bohužel většinou statické. Rozpouštějí se ve svých pozicích. Prvoplánově fyzicky doplňují uliční čáry, nesnesou rozvoj na svých uskočených nejvyšších podlažích a nevytvářejí nové dynamické vztahy. Nejsou to sekvence z reálného filmu. Nenabízejí exkluzivitu obyčejnosti. Jsou jen soustem pro místní snoby, kteří věří na mnohokrát oběhané stavební historky jen proto, že nic jiného neznají.
Průměrné město potřebuje čitelné hodnotové uspořádání. Jednoduchý a čitelný systém významů. Pohyblivý obraz nových kombinací a konfrontací. Přiměřená míra agrese a konfrontací je přirozená součást vývoje. Konfrontace hodnot a banality je nutná. Domy jsou konfrontovány s cestami. Železniční trati nebo regulace koryta řeky se zástavbou. Sochy lze vnímat jedním pohledem s trafikami. Kostely i typové sportovní haly mají svůj význam.
Město je sestavené z funkčních jednotek. Lehká montáž reality je naše současnost - dočasnost umožňují variabilitu je nosný program. Lehký urbanismus s místem pro změnu a rozvoj životního komfortu je možným cílem.
Koncept bych rád demonstroval na návrhu přestavby centra Náchoda z roku 2001.
Návrh přehodnocuje současný stav centra města. Zástavba je založena na použití systému dvoupodlažních variabilních skladebných prvků, které jsou vrstveny nad sebou a kladeny vedle sebe. Výška stávající zástavby odpovídá výškově třem vrstvám. Návrh zástavby je založen na optimální výšce zástavby ve vztahu k prostředí. Současně je dána i optimální využitelnost místa. Město není bezúčelně přetěžováno. Nový systém uvnitř přežilé struktury města formuje efektivně prostor městského prostředí. Stávající potenciál města je využit přiměřeně a městu zůstává dostatek volných ploch. Příroda se stává součástí města. Kvalita místa je posílena, rozpadlá stavební struktura zpevněna. Město získává nové čitelné orientační vztahy.
Tak to byla poloha přímky, poloha přímky mezi periferií a periferií, skromná podpora autentičnosti v dlouhodobém horizontu. Autentičnost nelze vyprázdnit. Člověk není typový počítač nebo sériový mobilní telefon. Nemůže ztratit svou identitu, své preference ani limity. Autentičnost lze možná přechodně odlehčit ve chvíli, kdy přehnaný individualizmus tříští společenskou koncepční vizi. Vše je ale dočasné. Relativita současnosti vyžaduje myšlenkovou pružnost v delším časovém úseku. Hodnoty zůstávají v kontextu své doby. Bylo by možná zajímavé po popření autentičnosti začínat stále znovu a znovu z bodu "nula". Zkušenosti lidí se stále sčítají a nelze je od začátku průběžně umazávat. To platí i pro architekty.
Děkuji vám za pozornost.
Poznámky:
1/ rozhovor s Janem Kratochvílem dne 27.11.2001
2/ Mezi periferií a periferií, Stavba 3/2001
3/ Nová situace, Architekt 19/1991
4/ Princip kontrastu, 1990 nepublikováno / publikována upravená verze v Projekt 2/1993
5/ Worl Architecture 31/1994
6/ Architectural Review 1161/1993
7/ Primární struktury, Stavba 4/1999
8/ Penzion pro důchodce v Novém Městě nad Metují, Architekt 21/1996
9/ Editorial: Je smutné když architekt nezná odpověď, Architekt, 10/2000
10/ Šest let poté / ke kontextu nové Tate Gallery, Architekt 1/2001
11/ Snesitelná míra intervence, Stavba 1/2002
Náchod 10.3.2002
FA VUT 10.5.2002
0 komentářů
přidat komentář
