Ve Francii je asi 40.000 nemovitých památkových objektů

Zdroj
Pavel Zavadil
Vložil
ČTK
09.04.2007 23:10
USA

New York

Paříž/Praha - Ve Francii je oficiálně zaregistrováno asi 40.000 nemovitých památkových objektů. Jen zlomek z nich vlastní stát, ale s žádným nelze nijak zacházet bez úředního souhlasu, ani s těmi, které jsou v soukromém vlastnictví - takových je asi polovina, ostatní patří obcím, regionům a podobným právním subjektům. Pokud je ale nějaký zásah nutný, podílí se stát v různé míře na jeho finančním krytí.

    Ve Francii, která má asi šestkrát více obyvatel než Česká republika a sedmkrát větší rozlohu, je tak evidovaných nemovitých památek stejně jako v Česku. O to, zda je toto číslo v případě České republiky vysoké, či nikoli, se vedou spory. Podle architektů je vysoké a přílišná ochrana památek brání novému využívání historických staveb, podle památkářů je ochrana nutná, neboť mnozí vlastníci by bez ní památku ohrozili.
    Nedostatkem seznamu památek je podle některých odborníků málo evidovaných památek průmyslové architektury. Je jich pouze přibližně 2800. V době, kdy seznam vznikal, se vycházelo z tradic památkové péče konce 19. století a jako první se na seznam dostaly kostely, kláštery, hrady a zámky; technika se v té době teprve rodila. Ošetřena je dobře i lidová architektura, jež je často součástí plošně chráněných vesnic, památek lidové architektury je přibližně 7000.
    I ve Francii má péče o památky dlouhou tradici - jejich první oficiální seznam byl pořízen už v roce 1840 a první zákon o jejich ochraně byl přijat v roce 1887. Spousta objektů, které by si ochranu možná také zasloužily, ale na seznamu památek není. Pařížský historik François Loyer poukazuje na fakt, že jen v americkém státě New York je víc chráněných budov než v celé Francii.
    Podle současné právní úpravy je 40.000 nemovitých památek rozděleno do dvou kategorií. Asi 15.000 je jich takzvaně zařazených (classés), zbytek "zapsaných do dodatečného inventáře historických památek".
    O začlenění do první skupiny rozhoduje vrchní komise pro historické památky v dohodě s vlastníkem. Není-li dohoda, může památku dekretem "zařadit" státní rada. Stát má pak povinnost uhradit majiteli případnou hmotnou újmu. "Zařazený" objekt nesmí být zničen a bez povolení se nesmí jakkoli měnit. Stát může ze zákona vlastníkovi opravy nařídit. Vlastník má ale zase nárok na finanční pomoc státu až na padesátiprocentní krytí provozu objektu.
    U objektů "zapsaných do dodatečného inventáře" je to jen 15 procent. O zápisu rozhoduje prefekt regionu. Prefekt musí být také s dosti dlouhým předstihem informován o úpravách, které chce majitel podniknout, a může mu v nich zabránit tím, že zahájí proces, na jehož konci je přesunutí památky do kategorie "zařazených". Zbourat "zapsanou" památku lze jen se souhlasem ministra kultury.
    Na údržbu památek teď stát vydává ročně něco přes 300 milionů eur (8,4 miliardy korun), což nestačí. Podle listu Libération by bylo jen na nejnutnější opravy potřeba dvou miliard eur. Na pomoc jsou proto voláni soukromí mecenáši nebo obce či regiony.
    Zákon z roku 2004 umožňuje převést některé památky ze sféry státní na obce a regiony. Podle kritiků se tím ale stát jen snaží přenést odpovědnost na nižší úroveň, aby se zbavil finančních závazků.
    Na druhé straně i obce přicházejí s vlastními iniciativami. Město Paříž, kde je na seznamu "zařazených" památkových objektů jen 800 položek, například sestavilo vlastní seznam asi 4000 budov, které chce chránit. A jsou mezi nimi i budovy moderní, například sídlo Francouzské komunistické strany, vystavěné podle návrhu známého brazilského architekta Oscara Niemeyera.
    Cíl je zachovat výrazné stavby i ráz těch částí města, které by jinak mohly zmizet v honbě za modernizací. To po válce hrozilo například i historické čtvrtí Marais, za jejíhož zachránce se označuje někdejší ministr kultury André Malraux, který v roce 1962 prosadil zákon o ochraně historických center.
    Pokud jde o způsob zásahů do historických objektů, nelze vysledovat jednotnou linii. Opuštěn je přístup, jehož cílem bylo dodat jim i za cenu doplňků "ideální" podoby. Tak byl například v 19. století opravován i chrám Notre-Dame. Historická věrnost se zachovává tam, kde jsou podklady - tak se opravovaly například některé katedrály poškozené za války. Ale radikální zásahy a změny nejsou vyloučeny - nejlepším příkladem je skleněná pyramida v Louvru.
0 komentářů
přidat komentář