Pavel Janák: Barvu průčelím

Letos koncem léta byla stará průčelí čtyř domů staroměstské radnice opravena a opatřena novými barevnými nátěry. Jimi změnil se značně dojem radnice, jak jsme naň od dlouhých dob zvyklí a proto jistě to upoutalo pozornost i lhostejných chodců a obyvatelů a tím ovšem těch, kterým je Praha milovaným a krásným městem a kteří její stavby a ráz blíže znají. Průčelí dostala tři různé barvy, patrně, aby samobytný a různorodý ráz domů byl zachován; průčelí, za nímž se nalézá síň sboru obecních starších, dostalo chladný šedý nátěr, jaký byl před nedávným časem považován za vážný a důstojný pro veřejné budovy, který ale, cítíme dnes, je nevýrazný a mrtvý, oproti hned vedle užité nové - červenavé - barvě na obou průčelích při věži a zejména proti smělému, avšak nejvýraznějšímu nátěru velkého průčelí proti Týnu; zde základní plocha zdi je rudá, kdežto architektura kolem oken a pilíře jest tmavě šedá. Nová tvář tohoto průčelí vzbudila asi nejvíce rozruchu, posudků a hovorů, ale je odůvodněně daleko nejlepší * a je to počin, který - promyslíme-li vše - je na správné cestě ve smyslu rázu Prahy, Bude nás také asi více, kterým budova radnice je nyní milejší, pražštější. Tato nová odvážná barva jakoby radniční architekturu, jejíž sloh a výraz zůstal tak dlouho v okolí vzdorně cizím, době a městu přiblížila. Způsob připadá nám proto tak smělým, že ještě nedávná naše doba nedovedla si představit jinak architekturu (svou i starou), než bezbarvou, barevně nevýraznou. Ve skutečností byla architektura ta, která doprovázena určitě vnitřně v ní souvisící barvou, měla - řekli bychom - jakousi pleť; někdy byl to jen přirozený ruměnec, jindy až úplné líčení. Rozhled po architektuře starých dob je proto velmi poučný: staré gotické stavby měly architektonické článkování i sochařské ozdoby (i na průčelích) pomalovány sytými barvami, a to v takové míře, že novodobé napodobení nikdy tak daleko se neodvážilo! ** Jak renaissanční doba dávala svým (i starším stavbám) pestrý zevnějšek freskami, ale hlavně sgrafity, je poměrně nejznámější; stále nové a nové objevy sgrafit dokládají, že to bylo nikoliv výjimečným, ale skoro všeobecným zjevem. Město bylo jimi přímo pestré. Méně známější jsou štukové a zvláštní barevné (kámen napodobující) omítky baroku, jež byly i v Praze v několika zajímavých případech zjištěny. Pro Prahu je však, myslíme-li na barevná průčelí, důležita od rokoka počínající se řada dob, kdy stalo se zvykem, celá průčelí líčiti pestře barevnými nátěry.
     Od této doby zakládá se vlastně ona zachovaná mnohobarevnost Prahy, která k jejímu plastickému rázu tolik příznivě přispívá; všechny stopy starší barevnosti pod tímto nánosem z konce XVIIL a prvé polovice XIX. století zmizely. Vystřídalo se tu ovšem tolik barevných slohů, kolik jích trvalo za tu dobu v architektuře. Pro rokoko byl zvláště charakteristickým bílý nátěr. Oblíbenou barvou empíru byla - lze říci - žluť (okrová), často sdružená s bílou ve dvojton; zejména v kraji je zachováno ještě mnoho těchto veselých běložlutých nátěrů na průčelí zámečků a kostelů. Jiná žluť, ale hrubá (jílová), v této době (nebo snad již Josefinské) stala se typickou pro všecky téměř erární stavby: kasárny, skladiště, brány. Období předbřeznové (biedermayer) mělo rádo dle svého bodrého občanského vkusu pestré jasné barvy, zelenou, žlutou, růžovou, oranžovou, modrou, bílou a dle svého smyslu pro čistotu je při pravidelném obnovování i střídalo, Praha, která dříve zajisté měla dosti šedé patiny, v této době byla vždy nově a čistě pestře nalíčena. Mnoho nám o této barevné bohatosti vypravují hojné, z té doby pocházející pražské pohledy: v některých pak malých a krásných městech (Telč, Německý Brod, Domažlice) tento barevný vkus namnoze ještě žije. Na palácových a církevních stavbách pražských, klášterech a kostelech, udržel se tradičně hluboký šedomodrý až černý ton, který jim dodává zvláštní až zasmušilé vážností. - Uprostřed století s romantismem dostavuje se i nový vkus pro zevnější barvy; odpovídaly mu chmurné barvy- kalné olivové zeleně, hnědě, olověné šedě. Časově asi za tuto dobu lze dále také lokalisovati neblahé olejové nátěry na průčelí, portálech a sochách.
    Čím dále pak odtud, tím více ubývá na zevní barevnosti města. Nová renaissance v 70 letech znala již jen velmi lomené, nesmělé barvy, které ale počínají se blížiti barvám kamenným a stávají se v 90 letech vápenatými. Dva pověstné universální tony Pexiderovy, zsinalá šumivá žluť a zeleň, mohou vkus této doby smutně zastupovat. I když výsledky těchto novodobých bezbarevných vkusů jevily se hlavně na bezvýraznosti novostaveb a v rostoucích tehdy předměstích, přece jích přibýváním dusila se stará původní barevnost města a konečně i přímo bylo s ní mnohé při opravách setřeno. Jakýsi obrat k lepšímu nastal během konce století; ne sice, že by se byl zesílil smysl pro barvu, ale počalo se používati alespoň lepšího materiálu pro omítky (dobrý písek), čímž chtěla se docíliti jakási přirozená barva. Rozhodný obrat k lepšímu docílil se teprve s moderní architekturou- Ta ve svém prvém rozmachu před 20 lety (secesse) přišla i s novým barevným vkusem, který budil úžas: sádrová běl na průčelích s pestrobarevnými ozdobami (kavárna Corso na Příkopě), což dávalo vzhled odlišné novosti. V dalším vývoji přešla však k jemně voleným krémovým tonům (Hotel Centrál v Hybernské), mezi něž náleží i jakýsi monumentální šedý ton (nádraží Wilsonovo), který došel velké obliby a stal se - rozmělněn - jaksi úředně schválenou a předepisovanou barvou. Ještě dalším vývojem byly barevné omítky z umělého kamene; konečně v posledních letech ožil v Moderní architektuře úplný zdravý smysl pro silné krevnaté tony (sytá žluť, červeň atd.). Když prvně se tyto barvy objevily (Orient v Celetné, domy pod Vyšehradem, dům fondu cís. Frant. Josefa na Podskalském nábřeží), vzbudily pravý poplach a velký odpor, dnes vídíme, že je to zdravé vzpamatování po bezbarvých dobách, že to odpovídá našemu temperamentu a že je to i v souhlase s rázem Prahy, Je to cesta, která vzhledu Prahy a naších měst může přinést mnoho výrazného obohacení a osvěžení za to, co bylo dobou ztraceno.
     Neboť sotva asi v celku si kdo uvědomil, co škod takto nepozorovaně a mimo vše vědomí naděláno ve vzhledu města, Prahu převzali jsme uprostřed XIX, století skvěle mnohobarevnou a za několik století byla hodně odbarvena. Ze starých náměstí, ulic a domů se rok po roce ztrácely živé rázovité barvy, protože neznal se dosah, který pro ráz města mají. Vzpomeňme však jen těch nejpronikavějších případů: Celnice (klášter Hybernů), proti Prašné bráně, měla před opravou po dlouhá léta vždy znovu obnovovanou komisní žluť, která ale její klasicistické architektuře rovnocenně odpovídala, takže v nynější "úředně uznané" šedi budova velmi ztratila a nemůžeme si na ni dodnes zvyknouti. Klementinum rovněž kdysi mělo tuto sytou žluť, která byla od jeho vzhledu téměř neodlučitelná, pak dostalo rovněž týž šedý nátěr, což při letošní opravě opětně žlutým, však ne dosti výrazným nátěrem poněkud spraveno. Clam-Gallasův palác v Husově třídě měl nezapomenutelnou, monumentální, hlubokou, modrou šeď, ba čerň; s novým stavem můžeme se smířit jen za cenu při opravě objevené umělé barokní omítky. Také hluboké šedí Richtrova domu na Malém náměstí, jež letos (opět na prospěch "úřední šedě") zmizela, je škoda. Kinského palác na Staroměstském náměstí byl divukrásně olivově zelený, známý štítový dům pod Týnem zlatožlutý, teď opět... šedý. Jejich barvy jsou jistě velkou ztrátou pro náměstí, Rovněž sv. Tomáš na Malé Straně měl krásnou žluť, jež zejména na architektuře portálu se uplatňovala. Na Malé Straně ztratilo se tak vůbec mnoho barev: krásná měděnková zeleň domu na Kampě, oranžová červeň domu "U sloupků" v Hluboké cestě, žluť z malebného zákoutí domu "U modré nudle" na Maltézském náměstí atd. Ale typickým pro tyto škody bude sv. Mikuláš na Starém Městě, jehož architektura, sochy i věže ve staré své černí se tak rýsovaly a stínovaly a který v nynější bezbarvosti jakoby nebyl ani týmž chrámem. Výpočtu nebylo by konce. Bylo by třeba jmenovat ještě klášter Křižovníků u Karlova mostu, býv. malostranskou radnici, staroměstskou židovskou radnici atd. atd.
     Rada památek má dosud staré krásné barvy: tak sv. Jakub (průčelí), sv. Mikuláš na Malé Straně (věže) atd. Aby byl význam barvy i opačně doložen, vzpomeňme, jak rušivě účinkují novostavby ve starém rámci města, zejména svou bezbarevností (vedle druhých svých chyb), na př. nový rohový dům "U klíčů" na náměstí Radeckého, nebo nové domy na Staroměstském náměstí pří ústí Dlouhé třídy; a jak zase spíše do starého rámce zapadnou, podvolí-li se zásadě barevnosti: dům Městské pojišťovny na Staroměstském náměstí se aspoň svým barevným nátěrem přizpůsobuje a připojuje,
     Dnes již vědomě ujímáme se patiny a chráníme ji; ona je také tonem v barvitosti města, avšak vedle ní zasluhuje udržení i celý mnohobarevný sloh, jeť podstatnou částí rázu. Na štěstí škody zde učiněné nejsou neodčinitelné a jak ukazuje právě šťastný počin radničního průčelí, je možno obraz Prahy dokonce opět obohacovat. Nový vývoj našeho umění a architektury nás upamatoval a přivedl zase k barvám, na něž po desítiletí bylo zapomínáno. Tedy: barvu průčelím.

* Šťastnému výsledku je na škodu jen špatné technické provedení. Umělecká historie si tohoto kulturního prvku ještě málo povšimla. Byly by jistě zajímavé i historické záznamy o barvách na domech.
** Jak to bylo krásné, ukazuje rudý barevný nátěr, objevený právě na bohaté sochařské ornamentice portálu staroměstské radnice.