Jiří Kroha: Věda a bydlení
Problém bydlení představuje souhrn procesů, pro něž často zjednodušeně používáno bývá názvu "bytová otázka". I v této zjednodušené formulaci jeví se naší době z otázek nejožehavějších a, ačkoliv problém bydlení zdaleka není vystižen pojmem "bytové otázky", nemůžeme se ani v této formě dopracovati žádoucích výsledků a přicházíme nutně k dalším složkám bytové politiky, t. j. k faktorům biologickým, sociologickým, technicko-ekonomickým, hospodářským, politickým, psychologickým a konečně genetickým (historicko-vývojovým). Vzniká potřeba vědy o bydlení, která ne-budiž ovšem zaměňována s dnešní "bytovou péčí", ani v sociálně politickém (charita), právním (bytové zákony), etickém, ani v architektonickém slova smyslu. Fakt, že veliká část lidí ani při dnešní vyspělosti technických metod nemůže býti ubytována bez těžkých a neúměrných finančních obětí, snižujících jejich životní standard, v němž bydlení jest jenom menší částí, nebo, že bydlí špatně, nebo, že nebydlí v organisovaných bytech vůbec, na straně jedné, a dostatek bytů, ale prázdných a technická možnost vystavěti jich další množství, na straně druhé, ukazují, že příčinou neubytovaného člověka v současné době jest nepřístupnost bytového zařízení člověku sociálně slabému.
Příčina hospodářská. Pauperisace a posléze proletarisace širokých vrstev i v době rozmachu moderních soukromo-podnikatelsky organisovaných metod výrobních, stále bez-nadějněji oddaluje velikou část příslušníků společnosti od možnosti získati a udržeti byt právě tak, jak děje se v oboru jiných potřeb životních. Proto i věda o bydlení metodicky usoustavněná souvisí s vědou o práci. Právě tento dosah a závislost bydlení nutí nás hned s počátku snažiti se o zachycení historicko-vývojových kořenů bydlení. Sledujeme-li jen zhruba tento vývoj, zjišťujeme, že právo na bydlení jako všechna práva vzniká, vyvinuje se a materielně aplikuje úměrně s vývojem společnosti a že postupně toto právo na bydlení nabývá významu normy a práva na byt, to jest z pojmu více méně bioogického obsahu, přibližuje se k pojmu sociálně technickému, biologicko-kulturnímu a vyúsťuje v pojem právní s určitými předpoklady a závislostmi hospodářskými. Objevujeme v historickém vývoji fakt, že v obydlí, technicky a kulturně úměrně možnostem a názorům své doby organisovaném, bydlí jen určitá část společnosti, hovící sociálně politickým a hospodářským předpokladům bydlení. Tento fakt projevuje se velmi jasně v historickém údobí vyšších konstituovaných forem státně politických a sociálně hospodářských, ale embryonálně skrývá se již v nejstarších začátcích vývoje soukromého práva. Tento stav jeví se se stanoviska možnosti současné techniky paradoxním. Se stanoviska geneticko-sociologického je však přirozeným. Rozpor důsledků těchto dvou stanovisek jest právě z typických rozporů stávající hospodářské soustavy.
Otázka bytová usoustavňuje se ve vědě o bydlení, v níž dosavadní stanoviska jen architektonická jsou - řekněme přímo - téměř podřadná. Vědu o bydlení nutno rozvrhnouti v několik vědných částí, obírajících se bydlením z hlediska: biologie, psychologie, sociologie, ekonomie, technologie, techniky a organisace. Řada těchto oborů ji ovšem nevyčerpává úplně. Budeme se zde musiti opírati o výsledky všech mezinárodních vědeckých, hospodářských, politických, kulturních i odborných institucí, korporací a laboratoří veřejných i jednotlivců, které představují dnes sice neusměrněné, avšak důležité náběhy bytové, pozemkové a jiné. Všecky tyto fragmenty, ať představuj! myšlenku, skutečné dílo nebo politiku, nutno metodou mezinárodní kooperace vědecky usoustavniti a ohodnotiti.
Biologie bydlení, dnes v architektuře snad nejméně známý a zanedbávaný obor, vede k poznání základních procesů biologických lidského organismu. Biologie bydlení vychází od základních anabolických a katabolických funkcí, pokud jsou organisovány bydlením. Osvětluje normy těchto procesů, vytvořené jak pod tlakem sociálního vývoje, tak jako důsledek kulturního bydlení. Normy tyto analysuje z hlediska závislosti individuálního organismu na vyšší organisaci těchto organismů, na prostředí, klimatu. V biologii bydlení obsažena jest tedy nejen analysa, ale i variabilita anabolických a katabolických funkcí bydlících lidí. V biologii bydlení zahrnuty jsou všecky poznatky o průběhu fysiologických a anatomických reakcí lidského organismu, vznikajících bydlením. V genetické své části biologie bydlení všímá si dobově postupného včleňování se jednotlivých funkcí biologických do procesu bydlení a konkretně sleduje, jak jí, tráví, spí, pohybuji se, pracují a plodí lidé bydlící, jaký vliv vykonává forma, organisace i zařízení bytu na jednotlivé orgány lidské i na celý lidský ústroj, jaké předpoklady a požadavky pro byt vznikají z biologických potřeb, jakých deformací mnohé přirozené biologické potřeby a úkony doznaly a jaké nové, hlavně fysiologické úkony a anatomické zjevy obydlí vyvolalo. Biologie bydlení zachycuje člověka rodícího se a umírajícího a vyžívajícího se bytem. Sexuální provoz v rodině, jeho formy bytem vyvolané, vzrůst rodiny, život dětí, těhotenství, nemoce, úmrtnost, hygiena, výživa, odpočinek, práce, toť jsou z hlavních kapitol biologie bydlení.
Sociologie bydlení osvětluje, že původní procesy a úkony nemohou býti organisovány v bytě v jejich čistě biologické formě, nýbrž v úpravě sociálně vyvinuté se soustavným průběžným motivem kulturním. Vývoj jednotlivých norem biologických procesů, a to vývoj se stanoviska sociálního, hospodářského, politického a kulturního, tvoří sociologickou část historie bydlení, v níž nutno zabývati se příčinami historických změn těchto norem, pokud týkají se výživy, odpočinku, práce atd. Jen krátce uvádím zde příkladem dnešní normu denní výživy, to jest snídani, oběd, večeři, její kvantitativní a kvalitativní hodnotu a význam se stanoviska klimatické i sociální odlišnosti. Proč dnes k jídlu sedáme, když v historické době se běžně v kulturní společnosti k jídlu leželo atd. Na vývoji těchto norem pozorujeme jednak, že jisté z nich musily se vytvořiti mimo rámec obydlí, jiné že vytvořeny byly jako důsledek bydlení. V prvém případě mluvíme o normách základních úkonů biologických, v druhém případě o normách kulturních. V prvém případě mluvíme většinou o potřebách lidí, kteří nalézali v bytě nejprimitivnější ochranu před nepříznivými živly, v druhém případě o potřebách lidí, kteří kulturně, sociálně i politicky srostli s prostředím bytu tak, že tento vytvářel z nich vyšší, náročnější a hospodářsky i politicky silnější jedince, kasty, vrstvy, třídy. Sociologie bydlení objasňuje nám sociální, politický a právní dosah nejen obydlí, ale i lidí bydlících, to jest obydlí vlastnících anebo obydlí používajících s určitými povinnostmi hospodářskými, sociálními nebo politickými vůči vlastníku obydlí. Sociologie bydlení osvětluje vztahy jednotlivých forem bydlení k obyvatelům. Jaké jsou historické i současné motivy spekulační s obydlím jedince nebo určitých vrstev, tříd (dělnické kolonie, domy rodinné, nájemné atd.). Sociologie bydlení uvádí do vzájemného vztahu celkový proces bydlení s procesem práce a výroby. Osvětluje byt jako součást prostoru sociálního děje, složitými faktory vytvořenou, pro určité účely, jedni praví, vytvořenou, jiní dokazují, vyvlastněnou. Sociologie bydlení obnažuje v oboru bydlení dva póly příslušné hospodářsko-sociální anodě a katodě, mezi nimiž děje se životní výboj potřeb proletariátu a kapitalismu. Po osvětlení příčin převládnutí monogamického typu rodiny uvádí sociologie bydlení do vzájemného vztahu vývoj a provoz takto konstituované rodiny s obydlím: různé formy a hospodářské, sociální, mravní i spekulační tendence domácnostně konstituované rodiny v bytě, genese tohoto vývoje, důsledky pro společnost, stát, kulturu, kolektivum i jedince. Sociologie bydlení analysuje jednotlivé etapy tohoto vývoje, vyúsťujíc zjišťováním příčin stávajícího rozkladu rodin měšťanských i proletářských a precisováním tušených již složek, vytvářejících nový útvar rodinný. Sociologie bydlení objasňuje vliv sociálního rozvrstvení společnosti nejen pokud se týká provozu bydlení, ale též pokud souvisí s organisaci bydlení. Ve své aplikační části obnažuje rozpor mezi idealistně přiznávaným právem na bydlení a hospodářsko-právním materiálním jeho omezením "právem na byť". Sociologie bydlení konečně z otázky integrální rozpadá se do otázek diferenciálních: mluvíme vedle sociologie bydlení o sociologii bytu vlastněného, nájemného, individuálního, kolektivního. Rozbor bydlení a speciálně bytu lidí pracujících, dělníků, úředníků, intelektuálů, živnostníků, továrníků, státníků atd., tedy rozbor obydlí jednotlivých vrstev, dále obydlí proletářská a sociálně vyšších vrstev: tedy rozbor obydlí jednotlivých tříd; úhrnem stavovský a třídní problém bydlení. Konečně analysa souhrnných možností životních, vývojově i dnes, jednotlivých vrstev nebo sociálních tříd, pokud projevuje se určitým životním slohem a vytváří různé stavovské a třídní, kvalitou i kvantitou odlišné standardy bydlení. Objevuje se zde nejožehavější problém třídního standardu bydlení, v němž dříve zmíněné normy biologických úkonů doznávají nejpodstatnější deformace: deformace třídní. Sociologie bydlení vymezujíc minimální a maximální požadavky na bydlení, přivádí nás k pojmu historického i dnešního malobytu, bytovému minimu, měšťanskému bytu, panskému bydlení. Objasňuje nám vztah bytového minima se sociálním a třídním minimem existenčním. Sociologie bytu objasňuje různé bytové formy se stanoviska sociální, hospodářské a politické základny obyvatelů, kteří žijíce různým, ale konkretním slohem životním, kladou na byt nejen rozdílné, ale i protichůdné požadavky. Sociologie bytu konečně, vycházejíc z hospodářské základny, vidí v bytě investice hospodářské, sociální a politické, které vyvolávají nutně výdělečnou individuálně nebo třídně egoistickou, spekulativní a dokonce neskrývaně stranicko-demagogickou bytovou politiku, jejíž sociologickou obětí jest hospodářsky slabý člověk. Pozemková renta, nutná rentabilita stavebního objektu, vlastnické právo, průmyslová spekulace s pracujícím člověkem i při nejkrásnějším charitativně vytvořeném obydlí pro sociálně slabého člověka, prohlédají stěnami, podlahami, i prostorem těchto bytů na obyvatele, ukazujíce mu sociologickou závislost bydlení. Neúspěšnost dnešní bytové politiky zcela logicky vysvětluje se vědeckou sociologií bydlení. Psychologie bydlení jest dnes více méně vyčerpávána požadavkem jakési neurčité estetiky, zřejmě nedostatečně používané pro požadované psychické (nervové) uklidnění a regeneraci člověka, včleněného mimo byt v pracovní proces. Fysiologická regenerace obydlím více patří do biologie a ekonomie bydlení, ale nesporně úzce souvisí s psychologií bydlení, právě tak jako souvisí normální fysiologická únava s únavou psychickou (nervovou). Psychologie bydlení všímá si, že do bytu nejčastěji vrací se většina lidí ve stavu duševního i fysiologického vyčerpání nebo seslabení. Unavený člověk se pohybuje, pozoruje a reaguje odlišněji než normální. Mnohé příčiny tkví v jeho psychické individualitě, jiná část těchto příčin jest původu vnějšího (venek, práce, společnost, prostředí, hospodářské poměry, politické atd.) a jiné jsou původu vnitřního, vycházejí z vlastního bytu, jeho provozu, jeho zařízení a úpravy. Protože základní úlohou bytu jest člověku sloužiti, býti nástrojem, proto hlavní důraz kladen jest v bytě na uklidnění psychických reakcí člověka do bytu vstupujícího a nikoliv na vyvolávání nových zážitků psychických. Bylo by ovšem velmi zjednodušené viděti tuto věc vyřešenu formálně estetickou cestou optickou (barva, světlo, polostín, šero) nebo akustickou (ticho, zpěv, hudba) nebo smyslovou vůbec. Jest pravda, že dnešní estetika bytu, v mnohém z toho dosahuje různými způsoby, byť za předpokladů značně úlohou ulehčujících.
Psychologie bydlení souvisí úzce s psychologií hospodářsko-sociálního prostředí mimo byt, s psychologií práce, povolání atd. Schematicky dalo by se říci, že psychologie bydlení týká se psychologie pracujícího nebo upracovaného muže (živitele rodiny) a pracující nebo upracované ženy (domácí hospodyně). Otázka stává se složitější výdělečnou prací ženy, dětmi a jich počtem. A psychologie bydlení stává se integrálem psychos individuí, někdy v určité harmonii (rodina), jindy v určité oposici (výchova, vzdělání), proti sobě stojících. V psychologii bydlení osvětlíme také konkretní příčiny "rodinných dramat", skrytých pod technickým zařízením bytu. Psychologie ženy zabývající se vařením, úklidem, psychologie příslušných jejích pohybů, vliv mechanisace těchto pohybů na ženu výdělečnou, na ženu jen hospodyni, na matku, na ženu uzavřenou v určitém okruhu působnosti, rozdílném od obdobného okruhu působnosti jejího muže, jejích dětí, rozdíl okruhu působnosti a jeho výkonného obsahu ženy hospodyně a ženy tak zvané samostatné, toť vše představuje psychologické faktory, jež do každého bytu vstupují současně s člověkem a vždy dříve než jakýkoliv nábytek. Právě tak jako každá práce, i práce spojená s hospodářstvím, provozem a využíváním bytu má svoji psychologii odvislou nejen od člověka, ale také i od forem a organisace příslušných pomůcek a od sledovaného cíle (mechanisace a strojní zařízení, kuchyně, nástroje k čištění, ventilování bytu, elektrické pračky, umělé osvětlení, vaření plynem, elektřinou, jídlo jako výživa a jídlo jako pochoutka). Psychotechnický dosah bytu spojuje se zde s vytvořeným psychologickým vztahem mimo byt a účelem obydlí jest, aby sloučenina těchto dvou psychos nebyla pro člověka obalovým balastem, z něhož se nemůže vysvléci. Konstatujeme, že právě nežádoucím psychologickým výsledkem určité části dnešního bydlení jest, že člověka váže na věci, na určité konvenční a hlavně třídní zážitky, takže místo všestranného osvěžení mluvíme často o únavě bydlením. Zde psychologie bydlení vyúsťuje opět do sociologie. Jedni propagují byt osvobozený, zbavený všech etických, estetických i jiných psychických dráždidel, utíkají na weekend do přírody, osvobozují se a zbavují aspoň na čas a jen předstíraně vědomí svého obydlí, aby druzí marně, byť všemi prostředky snažili se dosáhnouti psychického uklidnění - právě týmž obydlím. Konečně psychologie bydlení souvisí nejintensivněji s kulturními faktory.
Umění v bytě, vzdělání, politika a všechny formy toho, kniha, studium, obvaz, socha, hudba, debata, toť všechno, jsouc dnes chápáno jen samoúčelně, individuálně, nedostihuje všeobecně svého účele aktivně nebo pasivně psychologického, nýbrž dociluje často reakcí zcela jiných: socha věšákem na klobouky nebo kravaty, obraz zaplněním stěny nad příborníkem, pohovkou, hudba ohlušením, lákadlem nebo provokací . . . Aplikace psychologie bydlení vede nesporně k estetice bytu, ovšem s účinem značně odlišným od účinu estetiky idealistně pojímané.
Ekonomie bydlení je v jednotlivých svých částech dnes značně rozpracována, avšak stávající normalisační, typisační a racionalisační úsilí představuje téměř výsostně úsilí motivované výrobou, kdežto bydlení a ekonomie jeho vyžaduje rovnocenné uplatnění zřetelů spotřebních, což znamená uvésti ekonomii v soulad se stanovisky sociologickými. Ekonomie obydlí, vycházejíc z předpokladu, že obydlí jest nástroj, prostředek všeobecně sociálního, hospodářského, politického, biologického a kulturního účele, vidí v jeho nekontrole hlavní příčiny nejen obtíží a nedostatku moderního bydlení, ale také příčiny jednostranně a protisociálně vystupňované náročivosti bydlení určitých vrstev a příčiny jednostranně vystupňované, na př. stavebního průmyslu. Kontrola, to jest asi praktický závěr, aplikace synthetických výsledků ekonomických rozborů. Ekonomie bydlení vztahuje se také speciálně na ekonomii bytu a konečně na ekonomii úkonů, na ekonomii zařízení. V širším slova smyslu týká se ekonomie vyšších organisaci bytových, domů, města, venkova. Rozdíl mezi městem a venkovem ekonomicky pojat jest i dnes kapitolou velmi trapnou. Ekonomie provozu obydlí jest ekonomií fysiologie, jest ekonomií procesu (úkonu) a zařízení. Mluvíme o energetice bytu, úspornost nutných pohybů v bytě, to jest vlastních procesů bydlení, pohybu, spánku, jídla, hygieny, procesů hospodářských, vaření, úklidu atd. Energetika bytu, jsouc ekonomicky pojata, uvolňuje ženu i muže časově, ženu ozdravuje fysiologicky i psychicky, byt ekonomisuje. Ekonomie bydlení provádí analysu plochy dle účelu a osob. Pro funkce bydlení stanoví minimální, ale dostačující plochu. Diferencuje plochu a prostor podle účelu, organisuje je ve vyšší plošné anebo prostorové celky funkcionálně. Ekonomie provozu bydlení analysou plochy a prostoru se zřetely provozu dochází souběžně se sociologií bytu k bytovému minimu a jeho významu. Vědecké řešení těsnosti bytu, jeho příčiny a následky, konkretně problém přeplnění bytu. Rozbor procesu bydlení v soběstačných a samostatných bytech, vytvořených domácnostně provozovanou rodinou a kolektivisace, nebo jiné sociální zveřejnění určitých, do dosavadního konvenčního bydlení pojatých funkcí. Zodpovědná sociálně odůvodněná redukce bytového programu na základě redukce procesů bydlení, provozovaných intimně. Ekonomie výroby obydlí opírá se o masovou potřebu bytu, vyvolává nutnost masové výroby standardního příbytku. Ekonomie obydlí analysuje příčiny, proč je dnes lehčeji vytvořiti byt s tisíci požadavky pro jednotlivce než obydlí pro 1000 lidí s jedním neb dvěma základními účely. Ekonomie výroby obydlí zabývá se normalisací a typisací bytových zařízení jako třídním nebo sociálním standardem. A nesporně ve své synthetické části ekonomie výroby obydlí směřuje k uplatnění se dnešních racionalisačních metod ve výstavbě obydlí. Ekonomie sociálních přídělů obydlí analysuje dnešní stav bytové plochy, dnešní formy získání bytů a formuluje event. nové způsoby přídělu bytů. Ekonomie sociálního přídělu bytu jest nutně částí sociální politiky a vyvrcholením jejím, na př. v Sov. svazu, jest veřejný zábor bytové plochy. Ekonomie bydlení zabývá se konečně analysou nástupu do práce, vzdáleností bytu od místa pracovního a významem ztráty času pro bydlící se stanoviska hospodářského i kulturního. Všímá si dále času, ztráveného v bytě a mimo byt. Ekonomie bydlení pracuje statistikami. Se svého stanoviska vysvětluje ekonomický význam obydlí v jeho formách historických a ve formách novějších.
Technologie bydlení prokazuje, že bydlení je umělá konstrukce, a vysvětluje nám vztah materiálu, formy a účelu. Technologie bydlení ozřejmuje používání různých, přirozených i umělých materiálů a jejich vliv na bydlícího člověka. Usoustavnění zkušeností, týkajících se stavební materie, tektonických faktorů, výroby hmot umělých, nalézání hmot přirozených, historický atavism používaných materiálů, vědecké ohodnocení stavebních materiálií, pokud se dodnes udrží a pokud jsou novým způsobem vyráběny. Vliv výroby materiálu na jeho použití. Nové opracovávání a zušlechťování materiálů. Technologie kovu, kamene, dřeva, hlíny, keramiky, skla, cihly, plechu, pletiva, textilie atd. Technologická odlišnost staveb venkovských, městských, průmyslových, obytných atd. Obydlí ze dřeva, obydlí z kamene, obydlí z cihel. Význam stěny, zdi, stropu. Materie nábytku. Trvanlivost stavby a příčiny stupňovaná časové trvanlivosti. Formulace historické i současné bytelnosti obývacího prostoru. Teplo, světlo, voda a kanalisace v obydli. Používání ušlechtilých materiálů atd.
Technika bydlení je celkem nejpropracovanější kapitola vědy o bydlení, pokud ovšem spokojujeme se znalostmi o bydlení jen určitých vrstev neb tříd. Architektura skutečně měla a má dodnes základní úlohu, úlohu bydlení. Zjišťujeme, že obydlí bylo v historické i v dnešní době vždy ústrojem, vytvořeným nejen umělecko-technicky, ale i sociálně, hospodářsky a politicky. Palác, chrám, hrad, zámek, měšťanský dům, toť jsou v historických dobách z hospodářských, sociálních a politických příčin architektonicky konstituované útvary, v nichž umělecká nebo technická forma, počínajíc půdorysným řešením není samoúčelnou, nýbrž sleduje určitou funkci hospodářsko-politickou. Jest těžko v tomto článku - byť schematicky - vysvětliti souvislost mezi historickou, t. zv. uměleckou formou architektonickou a moderní technickou formou architektonickou, aby nevzniklo nedorozumění v tom , co nazýváme technickým a uměleckým . Lze však v zkratce říci na vysvětlenou, že tvar aristokratické kliky byl ve své době týmž bezpečnostním opatřením palácových dveří, s týmž účelem, jako mechanism moderního patentního zámku na dveřích současného demokrata: tvar i forma byly psychologickou, ale bezpečnou ochranou před vstupem nevolníka. I dnes uvedeme často do rozpaků dělníka, nabídneme-li mu naše občanské dekorativní, brokátem potažené křeslo k posazení: usedne po druhé nebo až třetí výzvě. Technika bydlení týká se převážně realisace bytu. Technika bydlení je stavbou, adaptací, regulací. Konstrukce, její význam , způsoby a typy. Vliv různých konstrukcí na utváření půdorysu, prostoru, počet pater atd. Konstrukce typisované, konstruktivní standard, konstruktivní normál, dům uzavřený, volný, řadový, způsoby stavby masivní historické, stavby skeletové s výplňovým zdivem, pevné domy, přenosné domy, rostoucí domy, suchá montáž, industriální a strojová realisace domu. Dům jako technický ústroj, avšak nikoli jako v poslední době jen racionalisticky chybně vykládaný stroj na bydlení: bydlení se nevyrábí, bydlení je proces, který se dostavuje. Obydlí jako výrobek.
Organisace bydlení jest plán bytu, domu, města, kraje, země. Půdorysné řešení a plošná organisace bytového provozu z hledisek biologických, psychologických, ekonomických (provozních), sociologických atd. Sociálně třídní účel a koncept, plán bytu, plán plošný a prostorový. Architektonický průmět bydlení vytváří byt. Promítnutí lidské fysiologie a psychologie na plochu. Rozpory mezi dnešním pojetím plánu architektonického, který představuje z valné části požadavky individuální nebo důsledky výrobní a mezi socialistickým pojetím plánu, jakožto součásti celkového plánu hospodářského. Přeorganisace bydlení týká se osnovy a plánu moderního bytu, domu, nejmenšího bytu, zastavovacích způsobů města, venkova. Týká se všeho toho, co moderní architektura vytvořila více v laboratoři než v realisaci. Z předcházejících kapitol vidíme, že zjednodušeně, ale výstižně lze říci, že pro současné obtíže v otázce bytové největší význam by mělo usoustavnění vědecké sociologie bydlení, neboť ač pouze z části, sociologie bydlení navazujíc na ostatní kategorie vědy o bydleni, a byť neúplně, osvětluje je v poznatek, že potřeba bydlení jest skutečností, rozbíjející a znehodnocující mnohá dnešní architektonická schemata, abstraktně vytvořená architektem a záměrně objednaná stavebníkem.
Věda o bydlení vymezuje jednotlivé požadavky biologické, fysiologické, sociologické, psychologické, kulturní, hospodářské a politické k novému plánování stavebních prací. Snad právě tato fáze aneb její části jeví se v současnosti , největší utopií, protože současná architektonická práce jako všechna produktivita, založena jest většinou buď na individuální, obchodní nebo charitativní zakázce a architektonický plán tak vzniklý není součástkou plánovité výstavby. Věda o bydlení znamená dnes jediné, nikoli však museální, nýbrž : aktivně pracovní registrování dnešních výsledků bydlení, industrialisace, normalisace, standardisace, typisace pro konečné a účinné jejich využití sociální.
Příčina hospodářská. Pauperisace a posléze proletarisace širokých vrstev i v době rozmachu moderních soukromo-podnikatelsky organisovaných metod výrobních, stále bez-nadějněji oddaluje velikou část příslušníků společnosti od možnosti získati a udržeti byt právě tak, jak děje se v oboru jiných potřeb životních. Proto i věda o bydlení metodicky usoustavněná souvisí s vědou o práci. Právě tento dosah a závislost bydlení nutí nás hned s počátku snažiti se o zachycení historicko-vývojových kořenů bydlení. Sledujeme-li jen zhruba tento vývoj, zjišťujeme, že právo na bydlení jako všechna práva vzniká, vyvinuje se a materielně aplikuje úměrně s vývojem společnosti a že postupně toto právo na bydlení nabývá významu normy a práva na byt, to jest z pojmu více méně bioogického obsahu, přibližuje se k pojmu sociálně technickému, biologicko-kulturnímu a vyúsťuje v pojem právní s určitými předpoklady a závislostmi hospodářskými. Objevujeme v historickém vývoji fakt, že v obydlí, technicky a kulturně úměrně možnostem a názorům své doby organisovaném, bydlí jen určitá část společnosti, hovící sociálně politickým a hospodářským předpokladům bydlení. Tento fakt projevuje se velmi jasně v historickém údobí vyšších konstituovaných forem státně politických a sociálně hospodářských, ale embryonálně skrývá se již v nejstarších začátcích vývoje soukromého práva. Tento stav jeví se se stanoviska možnosti současné techniky paradoxním. Se stanoviska geneticko-sociologického je však přirozeným. Rozpor důsledků těchto dvou stanovisek jest právě z typických rozporů stávající hospodářské soustavy.
Otázka bytová usoustavňuje se ve vědě o bydlení, v níž dosavadní stanoviska jen architektonická jsou - řekněme přímo - téměř podřadná. Vědu o bydlení nutno rozvrhnouti v několik vědných částí, obírajících se bydlením z hlediska: biologie, psychologie, sociologie, ekonomie, technologie, techniky a organisace. Řada těchto oborů ji ovšem nevyčerpává úplně. Budeme se zde musiti opírati o výsledky všech mezinárodních vědeckých, hospodářských, politických, kulturních i odborných institucí, korporací a laboratoří veřejných i jednotlivců, které představují dnes sice neusměrněné, avšak důležité náběhy bytové, pozemkové a jiné. Všecky tyto fragmenty, ať představuj! myšlenku, skutečné dílo nebo politiku, nutno metodou mezinárodní kooperace vědecky usoustavniti a ohodnotiti.
Biologie bydlení, dnes v architektuře snad nejméně známý a zanedbávaný obor, vede k poznání základních procesů biologických lidského organismu. Biologie bydlení vychází od základních anabolických a katabolických funkcí, pokud jsou organisovány bydlením. Osvětluje normy těchto procesů, vytvořené jak pod tlakem sociálního vývoje, tak jako důsledek kulturního bydlení. Normy tyto analysuje z hlediska závislosti individuálního organismu na vyšší organisaci těchto organismů, na prostředí, klimatu. V biologii bydlení obsažena jest tedy nejen analysa, ale i variabilita anabolických a katabolických funkcí bydlících lidí. V biologii bydlení zahrnuty jsou všecky poznatky o průběhu fysiologických a anatomických reakcí lidského organismu, vznikajících bydlením. V genetické své části biologie bydlení všímá si dobově postupného včleňování se jednotlivých funkcí biologických do procesu bydlení a konkretně sleduje, jak jí, tráví, spí, pohybuji se, pracují a plodí lidé bydlící, jaký vliv vykonává forma, organisace i zařízení bytu na jednotlivé orgány lidské i na celý lidský ústroj, jaké předpoklady a požadavky pro byt vznikají z biologických potřeb, jakých deformací mnohé přirozené biologické potřeby a úkony doznaly a jaké nové, hlavně fysiologické úkony a anatomické zjevy obydlí vyvolalo. Biologie bydlení zachycuje člověka rodícího se a umírajícího a vyžívajícího se bytem. Sexuální provoz v rodině, jeho formy bytem vyvolané, vzrůst rodiny, život dětí, těhotenství, nemoce, úmrtnost, hygiena, výživa, odpočinek, práce, toť jsou z hlavních kapitol biologie bydlení.
Sociologie bydlení osvětluje, že původní procesy a úkony nemohou býti organisovány v bytě v jejich čistě biologické formě, nýbrž v úpravě sociálně vyvinuté se soustavným průběžným motivem kulturním. Vývoj jednotlivých norem biologických procesů, a to vývoj se stanoviska sociálního, hospodářského, politického a kulturního, tvoří sociologickou část historie bydlení, v níž nutno zabývati se příčinami historických změn těchto norem, pokud týkají se výživy, odpočinku, práce atd. Jen krátce uvádím zde příkladem dnešní normu denní výživy, to jest snídani, oběd, večeři, její kvantitativní a kvalitativní hodnotu a význam se stanoviska klimatické i sociální odlišnosti. Proč dnes k jídlu sedáme, když v historické době se běžně v kulturní společnosti k jídlu leželo atd. Na vývoji těchto norem pozorujeme jednak, že jisté z nich musily se vytvořiti mimo rámec obydlí, jiné že vytvořeny byly jako důsledek bydlení. V prvém případě mluvíme o normách základních úkonů biologických, v druhém případě o normách kulturních. V prvém případě mluvíme většinou o potřebách lidí, kteří nalézali v bytě nejprimitivnější ochranu před nepříznivými živly, v druhém případě o potřebách lidí, kteří kulturně, sociálně i politicky srostli s prostředím bytu tak, že tento vytvářel z nich vyšší, náročnější a hospodářsky i politicky silnější jedince, kasty, vrstvy, třídy. Sociologie bydlení objasňuje nám sociální, politický a právní dosah nejen obydlí, ale i lidí bydlících, to jest obydlí vlastnících anebo obydlí používajících s určitými povinnostmi hospodářskými, sociálními nebo politickými vůči vlastníku obydlí. Sociologie bydlení osvětluje vztahy jednotlivých forem bydlení k obyvatelům. Jaké jsou historické i současné motivy spekulační s obydlím jedince nebo určitých vrstev, tříd (dělnické kolonie, domy rodinné, nájemné atd.). Sociologie bydlení uvádí do vzájemného vztahu celkový proces bydlení s procesem práce a výroby. Osvětluje byt jako součást prostoru sociálního děje, složitými faktory vytvořenou, pro určité účely, jedni praví, vytvořenou, jiní dokazují, vyvlastněnou. Sociologie bydlení obnažuje v oboru bydlení dva póly příslušné hospodářsko-sociální anodě a katodě, mezi nimiž děje se životní výboj potřeb proletariátu a kapitalismu. Po osvětlení příčin převládnutí monogamického typu rodiny uvádí sociologie bydlení do vzájemného vztahu vývoj a provoz takto konstituované rodiny s obydlím: různé formy a hospodářské, sociální, mravní i spekulační tendence domácnostně konstituované rodiny v bytě, genese tohoto vývoje, důsledky pro společnost, stát, kulturu, kolektivum i jedince. Sociologie bydlení analysuje jednotlivé etapy tohoto vývoje, vyúsťujíc zjišťováním příčin stávajícího rozkladu rodin měšťanských i proletářských a precisováním tušených již složek, vytvářejících nový útvar rodinný. Sociologie bydlení objasňuje vliv sociálního rozvrstvení společnosti nejen pokud se týká provozu bydlení, ale též pokud souvisí s organisaci bydlení. Ve své aplikační části obnažuje rozpor mezi idealistně přiznávaným právem na bydlení a hospodářsko-právním materiálním jeho omezením "právem na byť". Sociologie bydlení konečně z otázky integrální rozpadá se do otázek diferenciálních: mluvíme vedle sociologie bydlení o sociologii bytu vlastněného, nájemného, individuálního, kolektivního. Rozbor bydlení a speciálně bytu lidí pracujících, dělníků, úředníků, intelektuálů, živnostníků, továrníků, státníků atd., tedy rozbor obydlí jednotlivých vrstev, dále obydlí proletářská a sociálně vyšších vrstev: tedy rozbor obydlí jednotlivých tříd; úhrnem stavovský a třídní problém bydlení. Konečně analysa souhrnných možností životních, vývojově i dnes, jednotlivých vrstev nebo sociálních tříd, pokud projevuje se určitým životním slohem a vytváří různé stavovské a třídní, kvalitou i kvantitou odlišné standardy bydlení. Objevuje se zde nejožehavější problém třídního standardu bydlení, v němž dříve zmíněné normy biologických úkonů doznávají nejpodstatnější deformace: deformace třídní. Sociologie bydlení vymezujíc minimální a maximální požadavky na bydlení, přivádí nás k pojmu historického i dnešního malobytu, bytovému minimu, měšťanskému bytu, panskému bydlení. Objasňuje nám vztah bytového minima se sociálním a třídním minimem existenčním. Sociologie bytu objasňuje různé bytové formy se stanoviska sociální, hospodářské a politické základny obyvatelů, kteří žijíce různým, ale konkretním slohem životním, kladou na byt nejen rozdílné, ale i protichůdné požadavky. Sociologie bytu konečně, vycházejíc z hospodářské základny, vidí v bytě investice hospodářské, sociální a politické, které vyvolávají nutně výdělečnou individuálně nebo třídně egoistickou, spekulativní a dokonce neskrývaně stranicko-demagogickou bytovou politiku, jejíž sociologickou obětí jest hospodářsky slabý člověk. Pozemková renta, nutná rentabilita stavebního objektu, vlastnické právo, průmyslová spekulace s pracujícím člověkem i při nejkrásnějším charitativně vytvořeném obydlí pro sociálně slabého člověka, prohlédají stěnami, podlahami, i prostorem těchto bytů na obyvatele, ukazujíce mu sociologickou závislost bydlení. Neúspěšnost dnešní bytové politiky zcela logicky vysvětluje se vědeckou sociologií bydlení. Psychologie bydlení jest dnes více méně vyčerpávána požadavkem jakési neurčité estetiky, zřejmě nedostatečně používané pro požadované psychické (nervové) uklidnění a regeneraci člověka, včleněného mimo byt v pracovní proces. Fysiologická regenerace obydlím více patří do biologie a ekonomie bydlení, ale nesporně úzce souvisí s psychologií bydlení, právě tak jako souvisí normální fysiologická únava s únavou psychickou (nervovou). Psychologie bydlení všímá si, že do bytu nejčastěji vrací se většina lidí ve stavu duševního i fysiologického vyčerpání nebo seslabení. Unavený člověk se pohybuje, pozoruje a reaguje odlišněji než normální. Mnohé příčiny tkví v jeho psychické individualitě, jiná část těchto příčin jest původu vnějšího (venek, práce, společnost, prostředí, hospodářské poměry, politické atd.) a jiné jsou původu vnitřního, vycházejí z vlastního bytu, jeho provozu, jeho zařízení a úpravy. Protože základní úlohou bytu jest člověku sloužiti, býti nástrojem, proto hlavní důraz kladen jest v bytě na uklidnění psychických reakcí člověka do bytu vstupujícího a nikoliv na vyvolávání nových zážitků psychických. Bylo by ovšem velmi zjednodušené viděti tuto věc vyřešenu formálně estetickou cestou optickou (barva, světlo, polostín, šero) nebo akustickou (ticho, zpěv, hudba) nebo smyslovou vůbec. Jest pravda, že dnešní estetika bytu, v mnohém z toho dosahuje různými způsoby, byť za předpokladů značně úlohou ulehčujících.
Psychologie bydlení souvisí úzce s psychologií hospodářsko-sociálního prostředí mimo byt, s psychologií práce, povolání atd. Schematicky dalo by se říci, že psychologie bydlení týká se psychologie pracujícího nebo upracovaného muže (živitele rodiny) a pracující nebo upracované ženy (domácí hospodyně). Otázka stává se složitější výdělečnou prací ženy, dětmi a jich počtem. A psychologie bydlení stává se integrálem psychos individuí, někdy v určité harmonii (rodina), jindy v určité oposici (výchova, vzdělání), proti sobě stojících. V psychologii bydlení osvětlíme také konkretní příčiny "rodinných dramat", skrytých pod technickým zařízením bytu. Psychologie ženy zabývající se vařením, úklidem, psychologie příslušných jejích pohybů, vliv mechanisace těchto pohybů na ženu výdělečnou, na ženu jen hospodyni, na matku, na ženu uzavřenou v určitém okruhu působnosti, rozdílném od obdobného okruhu působnosti jejího muže, jejích dětí, rozdíl okruhu působnosti a jeho výkonného obsahu ženy hospodyně a ženy tak zvané samostatné, toť vše představuje psychologické faktory, jež do každého bytu vstupují současně s člověkem a vždy dříve než jakýkoliv nábytek. Právě tak jako každá práce, i práce spojená s hospodářstvím, provozem a využíváním bytu má svoji psychologii odvislou nejen od člověka, ale také i od forem a organisace příslušných pomůcek a od sledovaného cíle (mechanisace a strojní zařízení, kuchyně, nástroje k čištění, ventilování bytu, elektrické pračky, umělé osvětlení, vaření plynem, elektřinou, jídlo jako výživa a jídlo jako pochoutka). Psychotechnický dosah bytu spojuje se zde s vytvořeným psychologickým vztahem mimo byt a účelem obydlí jest, aby sloučenina těchto dvou psychos nebyla pro člověka obalovým balastem, z něhož se nemůže vysvléci. Konstatujeme, že právě nežádoucím psychologickým výsledkem určité části dnešního bydlení jest, že člověka váže na věci, na určité konvenční a hlavně třídní zážitky, takže místo všestranného osvěžení mluvíme často o únavě bydlením. Zde psychologie bydlení vyúsťuje opět do sociologie. Jedni propagují byt osvobozený, zbavený všech etických, estetických i jiných psychických dráždidel, utíkají na weekend do přírody, osvobozují se a zbavují aspoň na čas a jen předstíraně vědomí svého obydlí, aby druzí marně, byť všemi prostředky snažili se dosáhnouti psychického uklidnění - právě týmž obydlím. Konečně psychologie bydlení souvisí nejintensivněji s kulturními faktory.
Umění v bytě, vzdělání, politika a všechny formy toho, kniha, studium, obvaz, socha, hudba, debata, toť všechno, jsouc dnes chápáno jen samoúčelně, individuálně, nedostihuje všeobecně svého účele aktivně nebo pasivně psychologického, nýbrž dociluje často reakcí zcela jiných: socha věšákem na klobouky nebo kravaty, obraz zaplněním stěny nad příborníkem, pohovkou, hudba ohlušením, lákadlem nebo provokací . . . Aplikace psychologie bydlení vede nesporně k estetice bytu, ovšem s účinem značně odlišným od účinu estetiky idealistně pojímané.
Ekonomie bydlení je v jednotlivých svých částech dnes značně rozpracována, avšak stávající normalisační, typisační a racionalisační úsilí představuje téměř výsostně úsilí motivované výrobou, kdežto bydlení a ekonomie jeho vyžaduje rovnocenné uplatnění zřetelů spotřebních, což znamená uvésti ekonomii v soulad se stanovisky sociologickými. Ekonomie obydlí, vycházejíc z předpokladu, že obydlí jest nástroj, prostředek všeobecně sociálního, hospodářského, politického, biologického a kulturního účele, vidí v jeho nekontrole hlavní příčiny nejen obtíží a nedostatku moderního bydlení, ale také příčiny jednostranně a protisociálně vystupňované náročivosti bydlení určitých vrstev a příčiny jednostranně vystupňované, na př. stavebního průmyslu. Kontrola, to jest asi praktický závěr, aplikace synthetických výsledků ekonomických rozborů. Ekonomie bydlení vztahuje se také speciálně na ekonomii bytu a konečně na ekonomii úkonů, na ekonomii zařízení. V širším slova smyslu týká se ekonomie vyšších organisaci bytových, domů, města, venkova. Rozdíl mezi městem a venkovem ekonomicky pojat jest i dnes kapitolou velmi trapnou. Ekonomie provozu obydlí jest ekonomií fysiologie, jest ekonomií procesu (úkonu) a zařízení. Mluvíme o energetice bytu, úspornost nutných pohybů v bytě, to jest vlastních procesů bydlení, pohybu, spánku, jídla, hygieny, procesů hospodářských, vaření, úklidu atd. Energetika bytu, jsouc ekonomicky pojata, uvolňuje ženu i muže časově, ženu ozdravuje fysiologicky i psychicky, byt ekonomisuje. Ekonomie bydlení provádí analysu plochy dle účelu a osob. Pro funkce bydlení stanoví minimální, ale dostačující plochu. Diferencuje plochu a prostor podle účelu, organisuje je ve vyšší plošné anebo prostorové celky funkcionálně. Ekonomie provozu bydlení analysou plochy a prostoru se zřetely provozu dochází souběžně se sociologií bytu k bytovému minimu a jeho významu. Vědecké řešení těsnosti bytu, jeho příčiny a následky, konkretně problém přeplnění bytu. Rozbor procesu bydlení v soběstačných a samostatných bytech, vytvořených domácnostně provozovanou rodinou a kolektivisace, nebo jiné sociální zveřejnění určitých, do dosavadního konvenčního bydlení pojatých funkcí. Zodpovědná sociálně odůvodněná redukce bytového programu na základě redukce procesů bydlení, provozovaných intimně. Ekonomie výroby obydlí opírá se o masovou potřebu bytu, vyvolává nutnost masové výroby standardního příbytku. Ekonomie obydlí analysuje příčiny, proč je dnes lehčeji vytvořiti byt s tisíci požadavky pro jednotlivce než obydlí pro 1000 lidí s jedním neb dvěma základními účely. Ekonomie výroby obydlí zabývá se normalisací a typisací bytových zařízení jako třídním nebo sociálním standardem. A nesporně ve své synthetické části ekonomie výroby obydlí směřuje k uplatnění se dnešních racionalisačních metod ve výstavbě obydlí. Ekonomie sociálních přídělů obydlí analysuje dnešní stav bytové plochy, dnešní formy získání bytů a formuluje event. nové způsoby přídělu bytů. Ekonomie sociálního přídělu bytu jest nutně částí sociální politiky a vyvrcholením jejím, na př. v Sov. svazu, jest veřejný zábor bytové plochy. Ekonomie bydlení zabývá se konečně analysou nástupu do práce, vzdáleností bytu od místa pracovního a významem ztráty času pro bydlící se stanoviska hospodářského i kulturního. Všímá si dále času, ztráveného v bytě a mimo byt. Ekonomie bydlení pracuje statistikami. Se svého stanoviska vysvětluje ekonomický význam obydlí v jeho formách historických a ve formách novějších.
Technologie bydlení prokazuje, že bydlení je umělá konstrukce, a vysvětluje nám vztah materiálu, formy a účelu. Technologie bydlení ozřejmuje používání různých, přirozených i umělých materiálů a jejich vliv na bydlícího člověka. Usoustavnění zkušeností, týkajících se stavební materie, tektonických faktorů, výroby hmot umělých, nalézání hmot přirozených, historický atavism používaných materiálů, vědecké ohodnocení stavebních materiálií, pokud se dodnes udrží a pokud jsou novým způsobem vyráběny. Vliv výroby materiálu na jeho použití. Nové opracovávání a zušlechťování materiálů. Technologie kovu, kamene, dřeva, hlíny, keramiky, skla, cihly, plechu, pletiva, textilie atd. Technologická odlišnost staveb venkovských, městských, průmyslových, obytných atd. Obydlí ze dřeva, obydlí z kamene, obydlí z cihel. Význam stěny, zdi, stropu. Materie nábytku. Trvanlivost stavby a příčiny stupňovaná časové trvanlivosti. Formulace historické i současné bytelnosti obývacího prostoru. Teplo, světlo, voda a kanalisace v obydli. Používání ušlechtilých materiálů atd.
Technika bydlení je celkem nejpropracovanější kapitola vědy o bydlení, pokud ovšem spokojujeme se znalostmi o bydlení jen určitých vrstev neb tříd. Architektura skutečně měla a má dodnes základní úlohu, úlohu bydlení. Zjišťujeme, že obydlí bylo v historické i v dnešní době vždy ústrojem, vytvořeným nejen umělecko-technicky, ale i sociálně, hospodářsky a politicky. Palác, chrám, hrad, zámek, měšťanský dům, toť jsou v historických dobách z hospodářských, sociálních a politických příčin architektonicky konstituované útvary, v nichž umělecká nebo technická forma, počínajíc půdorysným řešením není samoúčelnou, nýbrž sleduje určitou funkci hospodářsko-politickou. Jest těžko v tomto článku - byť schematicky - vysvětliti souvislost mezi historickou, t. zv. uměleckou formou architektonickou a moderní technickou formou architektonickou, aby nevzniklo nedorozumění v tom , co nazýváme technickým a uměleckým . Lze však v zkratce říci na vysvětlenou, že tvar aristokratické kliky byl ve své době týmž bezpečnostním opatřením palácových dveří, s týmž účelem, jako mechanism moderního patentního zámku na dveřích současného demokrata: tvar i forma byly psychologickou, ale bezpečnou ochranou před vstupem nevolníka. I dnes uvedeme často do rozpaků dělníka, nabídneme-li mu naše občanské dekorativní, brokátem potažené křeslo k posazení: usedne po druhé nebo až třetí výzvě. Technika bydlení týká se převážně realisace bytu. Technika bydlení je stavbou, adaptací, regulací. Konstrukce, její význam , způsoby a typy. Vliv různých konstrukcí na utváření půdorysu, prostoru, počet pater atd. Konstrukce typisované, konstruktivní standard, konstruktivní normál, dům uzavřený, volný, řadový, způsoby stavby masivní historické, stavby skeletové s výplňovým zdivem, pevné domy, přenosné domy, rostoucí domy, suchá montáž, industriální a strojová realisace domu. Dům jako technický ústroj, avšak nikoli jako v poslední době jen racionalisticky chybně vykládaný stroj na bydlení: bydlení se nevyrábí, bydlení je proces, který se dostavuje. Obydlí jako výrobek.
Organisace bydlení jest plán bytu, domu, města, kraje, země. Půdorysné řešení a plošná organisace bytového provozu z hledisek biologických, psychologických, ekonomických (provozních), sociologických atd. Sociálně třídní účel a koncept, plán bytu, plán plošný a prostorový. Architektonický průmět bydlení vytváří byt. Promítnutí lidské fysiologie a psychologie na plochu. Rozpory mezi dnešním pojetím plánu architektonického, který představuje z valné části požadavky individuální nebo důsledky výrobní a mezi socialistickým pojetím plánu, jakožto součásti celkového plánu hospodářského. Přeorganisace bydlení týká se osnovy a plánu moderního bytu, domu, nejmenšího bytu, zastavovacích způsobů města, venkova. Týká se všeho toho, co moderní architektura vytvořila více v laboratoři než v realisaci. Z předcházejících kapitol vidíme, že zjednodušeně, ale výstižně lze říci, že pro současné obtíže v otázce bytové největší význam by mělo usoustavnění vědecké sociologie bydlení, neboť ač pouze z části, sociologie bydlení navazujíc na ostatní kategorie vědy o bydleni, a byť neúplně, osvětluje je v poznatek, že potřeba bydlení jest skutečností, rozbíjející a znehodnocující mnohá dnešní architektonická schemata, abstraktně vytvořená architektem a záměrně objednaná stavebníkem.
Věda o bydlení vymezuje jednotlivé požadavky biologické, fysiologické, sociologické, psychologické, kulturní, hospodářské a politické k novému plánování stavebních prací. Snad právě tato fáze aneb její části jeví se v současnosti , největší utopií, protože současná architektonická práce jako všechna produktivita, založena jest většinou buď na individuální, obchodní nebo charitativní zakázce a architektonický plán tak vzniklý není součástkou plánovité výstavby. Věda o bydlení znamená dnes jediné, nikoli však museální, nýbrž : aktivně pracovní registrování dnešních výsledků bydlení, industrialisace, normalisace, standardisace, typisace pro konečné a účinné jejich využití sociální.
Stavba XI, 1932-1933, s. 184-188.
 |
0 komentářů
přidat komentář
