Ladislav Žák: Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor

Mluvíme-li o obytném prostoru, máme obyčejně na mysli uzavřený stavební prostor místností, bytů, domů a budov. Avšak prvotním obytným prostorem všech živých bytostí i člověka byla volná příroda, která podržela ve všech dobách svůj obytný ráz a význam. Ten pak vzrostl za našich dnů novým názorem na lidské zdraví — a bude pravděpodobně dále vzrůstati netušeným rozvojem. Po překvapujících technických vítězstvích člověka nad hmotou, jimiž byla, jak bylo správně řečeno, za posledních sto nebo sto padesát let tvář povrchu zemského více změněna než za celá předchozí tisíciletí. Po všech velikých budoucích výkonech lidské práce, které lze očekávati, zůstane člověk vždy člověkem, ústrojnou bytostí, která je částí přírody, složenou z týchž atomů jako ostatní svět a podrobenou týmž zákonům smrtelné hmoty. Čím vyspělejší bude kultura hmotná i duchová, tím více a častěji bude lidstvo míti zapotřebí načerpati sílu země, tím více a intimněji bude příroda domovem a bytem člověka.
Sotva je nutno dokazovat věc samozřejmou, že volný prostor v blízkosti našich bytů a domů, v našich obcích, městech i ve volné krajině má býti prostorem obytným, že naše zahrady, sady a příroda jsou určeny k lidskému pobytu, k bydlení v širším smyslu. Z tohoto základního poznání vyplývá řada důsledků a požadavků. Především si uvědomujeme, že obytný prostor našich zahrad, sadů a krajin je součástí jednotného obytného prostoru, celého životního prostředí, jehož organisace, plánování a formování je úkolem architektury. — Skutečně soudobá architektura usiluje theoreticky i prakticky o péči o celé životní prostředí člověka, počínajíc drobnými předměty životní a bytové potřeby, různým náčiním, nádobím, příbory, bytovými součástkami a doplňky (průmyslový a tak zvaný uměleckoprůmyslový projekt) přes vnitřní zařízení, nábytek, instalační předměty (interiérová architektura) k projektům budov všech druhů a velikostín(stavební architektura) — a odtud k velkým stavebním celkům, obcím a jejich částem (stavba měst, urbanismus) — a konečně k celému území, úpravě a plánování krajin (regionalismus).
Všech těchto oblastí, drobného předmětu, interiéru, města i krajiny se týká architektura zeleně, nazývaná zahradní nebo sadovou architekturou. Začíná květináčem na okně nebo vázou s květinami na stole, pokračuje přes zahradu a sad k celé krajině a velkým územním celkům. V nové architektuře interiéru, domu, města a krajiny nabývá zeleň nebývalého významu: zeleň zahrady pronikla do vnitřků a všech polootevřených a otevřených prostor soudobého domu, jehož zahrada je pokračováním obývacích místností; zeleň sadů prostupuje celé území budoucího města, jehož domy a budovy jsou volně situovány v otevřených řadách nebo osamoceně uprostřed sadů; a zeleň venkovské krajiny pronikne do nových otevřených obcí, desurbánních sídel budoucnosti. Otevřený interiér, otevřené zastavění a otevřenou desurbánní obec nelze si mysliti bez zeleně, která se stává v nové architektuře všudepřítomným prvkem, jenž vše obklopuje, prostupuje a proniká, universálním podkladem, na němž vyrůstají všechny budovy i komunikační stavby a zařízení.
Ale nejen pro tuto hypothetickou, laboratorní architekturu budoucnosti je zeleň základním prvkem. Také zcela konkretní skromný denní úkol, zlepšení dnešního stavu našeho životního prostředí, je nejsnáze proveditelný vydatnou účastí vegetační zeleně. — Jestliže uznáme, že rozumná přestavba a úprava bytů, domů, obcí a krajin je nejdostupnějším a zcela reelním cílem naší bytové kultury v širokém smyslu, pak zajisté zeleň rostlin, doplněná vodou, je nejlevnějším a nejúčinnějším prvkem takové úpravy.
Zeleň rostlinstva je elementem a materiálem stejně důležitým jako prvek stavební, jako hmota budov a jiných předmětů a zařízení životního prostředí. Není však ničím jiným a ničím více ani méně. Hmota rostlinné zeleně je stejnou a rovnoprávnou hmotou jako hmoty betonu, cihel, omítek, obkladů, kamene, kovů, skla, dřeva atd., z nichž architektura konstruuje a vytváří naše životní prostředí. Rozdíl je pouze v ústrojné povaze vegetačního materiálu, v jeho méně přesném a určitém tvaru, ve vyšším stupni jeho proměnlivosti a v časovém momentu růstu a zániku. Na tyto okolnosti nutno pamatovati. Tyto vlastnosti, na první pohled značně odlišné od vlastností ostatních pevných staveb­ních hmot, pravděpodobně podporují a udržují mylné mínění, značně rozšířené, jako by zahradní a sadová architektura byla něčím jiným než ostatní architektura a dokonce něčím, čemu architekti normálně školení a vzdělaní snad ani nemohou rozuměti. — Tak tomu ovšem není a nikdy nebylo. Jako je jedno jednotné životní prostředí, tak je pouze jedna architektura, která celé toto životní prostředí vytváří, konstruuje a plánuje — nezáleží na tom, z jakých hmot a jak časově proměnným způsobem: prostor, objemy, tvary, hmoty, životní funkce a procesy — věcná forma i lidský obsah architektonického díla jsou jednotné v celé architektuře.
Není tedy nějaké zvláštní zahradní nebo sadové architektury. Proto nemohou být ani zvláštní ,,zahradní architekti", jakkoliv zdánlivě dobře nebo špatně speciálně školení nebo neškolení. Školské studium zahradní, sadové a krajinné architektury by mělo být totéž obecné architektonické studium, jež absolvují obyčejně všichni architekti, Na vysokých školách architektury by měla být poskytnuta o vegetačním materiálu a jeho použití tatáž, stejná a rovnocenná informace, zprostředkovány stejné vědomosti a znalosti jako o všech ostatních stavebních hmotách a konstrukcích: dendrologie, užitá botanika, vědecké zahradnictví, ba i theorie zemědělské rostlinné výroby polního, lučního i lesního hospodářství — jsou s našeho hlediska pomocnými vědami architektury, slouží realisaci jejích projektů, stejně jako témuž cíli slouží nauky o stavebních hmotách a konstrukcích. Dendrologické, zahradnické a zemědělské pokusnictví odpovídá obdobnému pokusnictví v oboru stavebních hmot a zařízení, součástí a konstrukcí. Architekt se zajímá o tyto vědy a nauky, musí sledovati a znáti výsledky příslušných pokusů a bádání, ale nemůže se takovou zcela odlišnou a speciální činností sám zabývati; jeho úkol je jiný — širší, obecný — je organisátorem všech prvků, z nichž životní prostředí vzniká, je dirigentem mnohačlenného orchestru, v němž nemůže osobně ovládati a provozovati hru na všechny nástroje a dokonce se podrobně zabývati jejich výrobou. — Po absolvování řádné architektonické školy se architekt věnuje třeba oboru zahrad, sadů a krajinné zeleně tak, jako se trvale nebo dočasně specialisuje pro interiéry, obytné domy, školy, zdravotní, administrativní, obchodní, průmyslové nebo jiné budovy nebo pro stavbu měst a plánování krajin. Podmínkou úrovně jeho práce je však vždy předcházející řádná znalost obecné architektury v celém jejím rozsahu a dosahu.
Toto školení, zároveň se spravedlivou a užitečnou zákonnou úpravou činnosti — stejně jako v ostatních oblastech architektury — je podmínkou zvýšené všeobecné architektonické úrovně i v oblasti soukromých i veřejných zelených ploch. Od ubohého laického diletantství majitelů, od nekulturního řádění zahradníků a tak zvaných zahradních architektů, od často bezradné tak zvané umělecké péče a tvorby obecních zahradníků a sadových úředníků ve veřejných parcích, od úplného nedostatku ochrany a péče o vegetaci v krajinách je nutno dospěti k vysoké mezinárodní úrovni skutečné architektury. — To je první úkol, lze říci náš domácí český úkol — pozvednout úroveň od diletantismu, řemesla a úřadu k opravdové kulturní tvorbě. — Druhý úkol by byl evropský a světový: pokusiti se o vytvoření nové samostatné architektury zeleně, která by svou jakostí a užitečností byla rovnocenná cizí i naší vyspělé architektuře jiných oborů — architektuře interiérové, stavební a urbanistické — a zároveň se vyrovnala historickým formám svým významem.
Jestliže zkoumáme soudobou mezinárodní architekturu, vidíme, že obor a prvek vegetační zeleně není dosud nikde ve světě pojat a architektonicky zpracován tou měrou, tak nově a sourodě se soudobým a budoucím životem společnosti i jedince a s ostatními oblastmi a obory nové architektury, aby bylo lze mluvit o skutečné nové zahradní, sadové a krajinné architektuře, samostatné, svérázné a odlišné ode všech architektur historických zahrad a sadů tak, jako se liší nová architektura měst, budov a jejich vnitřků od historických stavebních slohů, — Iniciátoři a tvůrci nové architektury v cizině i u nás byli dosud příliš zaměstnáni naléhavějším přemýšlením o základech a směrni­cích nového plánování domů a jejich zařízení, měst a krajin. — Při tom se ovšem volná plocha a ústrojná zeleň staly podstatným a nepostradatelným prvkem. Avšak toto kvantitativní zařadění nesporně vydatné dávky volného prostoru a hmoty zeleně do našeho životního prostředí nikde se dosud nestalo také kvalitativně novým způsobem. Požadované a leckde i získané volné a zelené plochy nebyly dosud architektonicky formovány dosti nově a přiměřeně novému životu. Americká krajinná architektura (Landscape Architecture), německá Landschaftsgestaltung, sady a zahrady nových měst a domů, všechny neprovedené i provedené návrhy této oblasti architektury zeleně — všechna tato díla i nejmodernějších a nejpokročilejších autorů spočívají dosud převážně na historických formách sadu a zahrady — a ukazují jen ojedinělé a sumární náběhy k novému pojetí; americká a německá krajinná řešení jsou přímo závislá na historické formě anglické krajiny; naše nové sady, pokud se vůbec zakládají, jsou buď pouhým bezvýrazným osázením terénu, architektonicky bezvýznamným, nebo závisí napořád na anglickém parku s francouzskou výzdobou; při tom obě historické formy jsou zbanalisované, nepochopené a neorganicky spojené.
Také naše zahrady, pokud mají jakousi architektonickou hodnotu, spočívají na vzorech anglického parku nebo anglické květinové zahrady a jsou posledním útočištěm dekorativismu a formalismu, nedostupujíce téměř nikdy jasného charakteru a přísné vysoké úrovně, jíž bylo dosaženo v architektuře stavební, —Anglická krajina, anglický park a anglická květinová zahrada — to jsou dodnes nepřekonatelné historické vlivy, k nimž přistupuje ještě vzor čínský a japonský, Z těchto prvků je složena tak zvaná moderní koncepce krajinné, sadové a zahradní architektury. V této koncepci je v cizině a daleko méně u nás provedena řada realisací krajinných úprav, sadů a zahrad, více nebo méně kvalitních podle osobní schopnosti autorů a kulturní úrovně objednavatelů. Ve Francii existují dobré podněty původního nového pojetí, avšak ne dosti rozsáhlé, všestranné a systematické, aby mohly dát vznik celému období nové veliké tvorby v tomto oboru. — Kdyby bylo dovoleno užíti v nové architektuře starého slova sloh, ovšem v novém neformalistickém smyslu, mohlo by se říci, že nový sloh zahradní, sadové a krajinné architektury dosud nevznikl.
Lze se tázati, jakou cestou by tento nový sloh mohl vzniknouti a jaká by byla nová koncepce architektury zeleně. — Nová architektura přírodních prostor vznikne z potřeb lidského života, tak jako z nich vznikly všechny historické slohy, jež je užitečno pochopiti po stránce architektonicky formální i sociologicky obsahové. — S těchto hledisk je italská a francouzská zahrada trvalým architektonickým poučením o logické souvislosti staveb s terénem a vegetací, poučením o pravidelné jasné stavbě prostoru a forem. Po stránce lidského obsahu jsou to zahrady feudální a královské, jsou to vznešené representační salony panovníků a šlechty. — Anglický park poučuje o volné nepravidelné komposici přírodních prostor a tvarů, hmotně je sice výtvorem a bytem šlechty, avšak šlechty anglické, protestantské, střízlivé, měšťansky skromné, tak se stává duchovním výrazem měšťanského života liberálního devatenáctého století. Poskytuje osobnosti jednotlivce samotu a volnost soukromého pohybu a pobytu. — Zahrada čínská a japonská je formálně poučením o výrazně zhuštěné komposici stylisované přírody, po lidské stránce je příkladná svým obecným celonárodním beztřídním rázem. Je projevem hluboké, tiché, jemné a intimní lásky člověka k přírodě. — To jsou stručná všeobecná poučení, jež poskytuje historická architektura zahrad a sadů, jejichž architektonická forma nemůže být pochopena bez jejich lidského sociologického obsahu.
Pro novou architekturu zahrad, sadů a krajin bude poučná ta methoda, jakou vznikl poslední veliký projev vegetační architektury, anglický park. V proslulých Anglických listech našeho světoznámého spisovatele čteme: ,,... shledávám, že to, co jsem považoval za Anglii, je vlastně jenom velký anglický park: samé louky a palouky, překrásné stromy, staleté aleje a sem tam ovce, tak jako v Hyde Parku, patrně pro zvýšení dojmu ,. ." Forma anglického parku vznikla architektonisací anglické krajiny, zhuštěním a synthesou jejích prvků. — Pak je ovšem nelogické, když na příklad v Čechách, ve vnitrozemské středoevropské krajině zcela jiného rázu zeměpisného, národopisného i hospodářského, jsou zakládány anglické parky — když obraz cizí přírody, vyrostlé v jiných podmínkách, je mechanicky přenášen a napodoben. Je to nekritické napodobení cizího vzoru, zatím co by bylo třeba jeho kritického přehodnocení, Není to přímé převzetí formy, nýbrž jen převzetí vývojového procesu, jímž tato forma vznikla. Anglický park vznikl formově z anglické krajiny a obsahově z potřeb měšťanského života. — Tento měšťanský lidský obsah byl platný v minulém století v celém kulturním světě, kde měšťanská společenská vrstva všude prožívala svůj životní vzestup — proto s tímto obecně platným lidským obsahem byla ve světě přejímána i architektonická forma anglického parku, poněvadž nebylo formy jiné.
Nová architektura přírodních prostor vznikne obdobným procesem z obdobných potřeb další společenské třídy, pracujícího lidu, jehož životní vzestup právě prožívá naše dvacáté století. Po stránce lidsky obsahové se krajina stává a stane domovem, bytem a rekreačním prostředím všech společenských vrstev a převážnou měrou nejpočetnější vrstvy lidové, jejímuž občanskému životu bude sloužiti i nový lidový veřejný sad i soukromá obytná zahrada. — Tato nutnost a potřeba dobře ubytovati v přírodě všechny lidi všech společenských vrstev je něčím nebývalým a novým a dává zcela nový a odlišný sociologický lidský obsah nové architektuře zeleně.
Architektonická forma této nové architektury zahrad, sadů a krajin bude vytvořena — jestliže vznikne u nás — plným právem a zcela logicky z prvků naší české středoevropské krajiny, z její zdejší domácí přírody a vegetace. Při tom si budeme vědomi, že celá řada rostlinných prvků, které bychom byli nakloněni považovat za typicky zdejší a naše, pochází z nejrůznějších končin světa, že se naše příroda během věků měnila a bude měniti, aniž je nebezpečí, že ztratí svůj vlastni ráz a charakter, vycházející z půdy a podnebí i povahy národa. — Tak jako anglický park vznikl z anglické krajiny, tak by se nový lidový park mohl zroditi z prvků naší české krajiny. — Majíce na mysli tuto jednoduchou základní myšlenku, budeme se nově dívati na naše venkovské prostředí, na pole, louky, pastviny, háje, lesy, stromy, skály, řeky, cesty, lidské příbytky a zahrady našich venkovských krajin a obcí — a spatříme pojednou v tomto známém, prostém a všedním prostředí nesmírné množství významných prvků a výrazných forem, které jsme dříve neviděli nebo jež jsme alespoň neviděli jako možnou součást formového a funkčního repertoáru nové architektury zeleně. Shromáždění tohoto překvapujícího, bohatého a krásného materiálu, jejž poskytuje česká krajina, je prvním krokem k vytvoření nové formové řeči, která s novou formou přináší zároveň nové podněty lidsky obsahové a která vznikne z tohoto materiálu jeho seřaděním, roztříděním, uvedením v systém, architektonickým zhodnocením, variacemi, permutacemi a kombinacemi prvků, poskytujících neomezené velkolepé bohatství výrazové a neomezené možnosti při utváření nového přírodního obytného prostředí —tak jako několik desítek hudebních tónů a nástrojů poskytuje nekonečné možnosti hudební tvorby.
Sloučením nového lidského lidového obsahu a nové architektonické formy, odvozené z prvků naší krajiny, může vzniknouti nová svérázná architektura přírodních prostor, která může působiti přímo i nepřímo svým vlivem i v zahraničí, bude-li kvalitně a přesvědčivě vybudována a jestliže opravdu organicky sloučí všeobecně platný lidový prvek s novou formou, odvozenou rovněž převážně z lidových civilních prvků české krajiny. Vytvořiti českou lidovou architekturu zeleně je úkol pro celé množství pracovníků na řadu let i desetiletí. Jednotlivec může dáti iniciativu literárním formulováním nové koncepce a laboratorními projekty. Touto cestou osobní theoretické iniciativy byl i v minulosti často podepřen a urychlen vznik a rozvoj historických forem zahrad a parků — italské a francouzské zahrady i anglického parku a americké krajiny.

Je nutno konkretně uvažovat dále o směrnicích, jimiž se má řídit péče o zahradu, sady a krajiny, jednak aby vystoupila z úrovně řemesla nebo úřadu k architektonické kulturní tvorbě, jednak aby byly naznačeny a nastoupeny cesty k nové architektonické koncepci v těchto oborech.
Pro soudobou zahradu jako obytný prostor platí obdobné zásady účelnosti a funkcionality jako pro soudobý byt. Tato účelnost má — jako v celé ostatní architektuře — dvojí stránku, materiální a psychickou. Hmotná účelnost znamená vyhovění všem tělesným, fysickým, materiálním potřebám lidského bydlení, tedy přibližně to, co nazýváme prostě řešením praktickým a užitečným. Duchovní, psychická účelnost je to, co se obyčejně nazývá krásou, pěkným vzhledem, estetickou hodnotou, vkusným řešením nebo příjemností a vlídností obytného prostoru. Tato funkcionalita a účelnost, která je zároveň a nedělitelně hmotná i duchová, může být nazvána také obyvatelností. Pravíme, že obytný prostor je více nebo méně obyvatelný, a tato obytná hodnota bude stručně prozkoumána a podrobena rozboru a bude ukázáno, jak a čím se jeví v zahradách, sadech i krajinách, a co je jí ve všech těchto přírodních obytných prostorách na překážku.
Obytná zahrada má být opravdu rozšířeným obydlím, součástí bytu. Nechť slouží všem potřebám bydlení neokázalého, prostého a pohodlného, občanského a lidového: umožňuje volný pohyb, krátké procházení, pohodlný odpočinek vsedě i vleže na ze-. mi na lehátkách a křeslech, pobyt na slunci, ve stínu i polostínu, na větru i v zátiší, v rozhledu i úkrytu; koupání pod sprchou nebo ve vodní nádrži, slunění na trávníku nebo v pískovišti, dobré spojení s obytnými místnostmi domu, který přechází do zahrady svými polootevřenými prostorami verand, teras, balkonů a zasklených ploch, jež poskytují pobyt na vzduchu i za deště a za všech ročních dob i počasí spojují také opticky prostor zahrady s obytnými místnostmi. Tyto vymoženosti, jež ve svém souhrnu a maximálním rozvinutí jsou nepochybně za našich dnů dostupné jen zámožným jedincům v nákladných soukromých rodinných vilách a zahradách, stávají se zvolna v kolektivní podobě veřejných lázní, koupališť, rekreačních sídel a lidových parků oddechu majetkem širokých lidových vrstev. V jednoduchých a nejjednodušších tvarech jsou ovšem tyto vymoženosti prostého přírodního pobytu dostupné v naší době i poměrně nezámožným jednotlivcům všech společenských vrstev. V těchto nejskromnějších lidových obytných zahradách se jasně ukazuje, že základem obyvatelnosti je vždy hmotná skutečnost a životní služba: sprcha, koupací nádrž nebo alespoň dobré spojení zahrady s koupelnou v domě je na příklad věcí nepoměrně podstatnější a důležitější než třeba obvyklý a zdánlivě nepostradatelný záhon květin a růží, neboť dokonalé zdraví a pohodlí je samo zároveň psychickou a estetickou hodnotou.
Služba bytové potřebě člověka musí být vždy a všude, u chudých i zámožných lidí, splněna jednoduchou architektonickou formou, která má býti jednotná, jako v každém lidském i přírodním díle, to jest části musí býti svázány navzájem a podřaděny celku. To je tajemství každé tak řečené komposice pravidelné i volné. Formální architektonická logika vyrůstá z přesného splnění životních funkcí, architektonická forma musí býti biologická, tak jako v celé ostatní architektuře. — Občanská a lidová obytná zahrada — a jedině ta je příznačná pro naše století — musí být vytvořena hmotně z prvků levných a prostých, její hodnota má být spíše duchovního rázu, to jest tkví v dobrém uspořádání a v dokonalé disposici obytného prostředí, rozhodně nikoli ve vzácných a drahých rostlinách a hmotách. Je nutno a možno dosáhnouti nejvyššího potřebného pohodlí a největší služby člověku prostředky nejmenšími a nejlevnějšími, pouze tím, že se vzdáme řady obvyklých předsudků. I v architektuře zahrad platí známý výrok, tlumočený Victorem Bourgeoisem, že „nedostatek peněz je spásou architektury".
Vytvořiti obytný prostor zahrady je věcí projektantů — nelze, jako v celé ostatní architektuře — dávati návody a předpisy, jak se to dělá. Je však možno a nutno říci, čím obytná zahrada býti nemá:
Obytná zahrada nesmí býti neužitečným representačním salonem, naplněným ornamentální dekorací květin a rostlin, nepohodlným zastaralým prostorem, jaký se ještě dnes občas vyskytuje i ve veřejných parcích.
Obytná zahrada nemůže být museem, skladištěm rostlin. Milovníci zahrad mají sklon k tomuto chaotickému přeplňování, jež způsobuje, že v zahradě nakonec chybí zcela obytný prostor. Obytná zahrada nemůže být ani celoročním trvalým pracovním místem. Sotva by se dobře bydlelo v bytě, kde by se neustále malovalo, předělávalo bytové zařízení a uklízelo. Obytné zahradě nutno dopřát klidu a času k nerušenému volnému růstu. Nelze v ní bez přestání rýt, neboť nepotřebuje téměř ošetřování, jako ho nepotřebuje volná příroda, mnohdy velmi obyvatelná a přece nikým neošetřovaná.
Obytná zahrada nemůže být ani zelinářstvím nebo ovocnářstvím, alespoň ne pro toho, kdo v ní má bydlet. Potřebné množství zeleniny a ovoce v libovolném výběru lze kdykoliv levně koupit v odborných podnicích a prodejnách. Ovocné stromy a keře vábí ke krádežím a ničení. V zahradě malého venkovského obytného domku bude na místě přiměřená míra užitkovosti, třeba i chov drobného domácího zvířectva. To však nemusí být na závadu obyvatelnosti a dobrému vzhledu takové zahrady, ovšem vlastnímu bydlení bude věnováno přiměřené malé nebo menší místo.
Seznam předsudků, které brání vzniku dobré občanské a lidové architektury zahrad, pokračuje: I v poměrně dobrých zahradách vidíme mnoho odbornických i laických omylů a nedostatků. — Trávník se požaduje stále dokonale brčálově zelený, jemný, hustý, anglický. Měli bychom však usilovati o trávník český, trávník našich pohorských pastvin, mezí a polabských luk. — Zbytečně se zahrady kazí tak zvanou odbornou péčí zahradníků. Přistřihují se stromy, keře, kypří se půda v okolí jejich kmenů, jako by bylo třeba, aby všechny rostliny stále rostly co nejvíce. Stačí však často, porostou-li zcela volně, jak jim bude libo, tak jako rostou v přírodě našich krajin. — Laikové, zahradníci i tak zvaní „zahradní architekti" se domnívají, že v zahradě musí po celý rok stále něco kvést. Naše prosté obyčejné keře, stromy a rostliny jsou však krásné stále, i v dobách, kdy nekvetou. Je právě nutno pochopit a uznat každodenní, všední, nenápadnou a prostou krásu, její hlubokou, vážnou a opravdovou barevnost. — Ohavnou módou jsou alpina neboli skalky, pokládané v soudobé tak řečené moderní zahradě a sadu za nepostradatelnou nezbytnost. Terasy a kamenné zdi jsou však na místě jen v terénu značně svahovitém, jejž nelze jinak než terasami upravit v obyvatelnou plochu. V každém případě mají být tyto terasy a zdi z jediného a místního druhu kamene a mají být obrostlé zcela přirozeně a nenápadně našimi zcela obyčejnými rostlinami, obvyklými na starém českém venkově, netřeskem, mateří­douškou. — Všeobecně je nutno říci, že zahrada nemá a nemůže být tak zvaným „projevem osobnosti" svého majitele a jeho „vkusu". Z prakse víme, že majitelé, kteří nejvíce o své osobnosti a vkusu mluví, zpravidla žádnou osobnost ani vkus nemají a napodobí bídně jen to, co ohavného jinde nebo u souseda viděli. Ve skutečnosti bývají takové zahrady naopak důkazem nekulturnosti, zaostalosti a majitelské duševní omezeností, která byla namáhavou dlouholetou výchovou a propagací potlačena a odstraněna z obytných domů a bytů a jejímž posledním útočištěm se stala ubohá zahrada, o níž je mínění, že snese jakékoli neinteligentní řádění. Ve skutečnosti platí o projektu zahrady zcela totéž, co o domě a bytě: svěřiti se dobrému odborníku, dobrému architektu, ne ovšem „zahradnímu", ani ne zahradníkovi nebo obchodníku s rostlinami, kteří mají jediný zájem, udělat co nejlepší obchod prodejem co největšího množství materiálu a práce a vnucováním co nejčastějšího tak řečeného odborného ošetřování.

Vše, co bylo řečeno o zahradě, platí plnou měrou ve větších rozměrech také o veřejných sadech obcí a měst. Jejich obyvatelnost je hromadná a osobní, mají poskytnouti denní zotavení všemu obyvatelstvu všech společenských vrstev, velikým množstvím i jednotlivcům, vyhledávajícím klid a samotu. Počet obyvatelstva měst stoupá, a nejpočetnější lidové vrstvy mají stejné právo na zotavení v sadech jako ostatní skupiny obyvatelstva. Proto je třeba především dostatečné rozlohy sadů. Lidové sady musí býti hojné a veliké sady, na jejichž rozlehlých plochách lze uplatnit architektonické prvky převzaté z krajiny.
Malé, přelidněné sady nemohou nikdy dát dobrý přírodní pobyt velikému množství lidí. Nedostatečnou rozlohu nelze nahradit starožitnou květinovou ornamentální výzdobou, ani zakládáním drahých a ošklivých alpin s čedičovými balvany, ani pěstěním růží a nejrozmanitějších vzácných exemplářů cizokrajných stromů, keřů a rostlin, ani zbytečnou chaotickou mnohostí a růzností vegetace, jako se to vše děje na příklad v pražských sa­dech. Sadové plochy nesmějí být rušeny komunikacemi jakéhokoliv druhu — souvislost, odlehlost, klid, ticho a čistota sadů musí být chráněna před pohybem, hlukem a pachem vozidel. Je zločinem chtít ničit na příklad v Praze i ony poměrně neveliké souvislé sadové plochy, které nám minulost zachovala. Hrůzný příklad takového nekulturního činu byla projektovaná silnice nebo dráha petřínská.
Jako je samozřejmou nutností chránit sady a jejich okolí před dopravní vřavou, tak tím spíše nelze připustit trestuhodný zlozvyk — zbytečný hluk tak zvané „zábavné" a „lidové" hudby, reprodukované zesilovači, jejichž nadlidský řev vniká i do nejvzdálenějších koutů a maří lidské zotavení, k němuž jsou především každé veřejné sady určeny. Je pošetilé vysazovat drahé květinové záhony a alpina pochybné krásy a zároveň v týchž sadech připustit denní týrání nervů všech návštěvníků a obyvatel, bydlících v sousedství sadů, zbytečným a ohavným hlukem. Splnění všech potřeb lidského zotavení v sadech lze dosáhnouti stejně jako v zahradách jednoduchou architektonickou formou a prostým levným materiálem našich všedních obyčejných stromů, keřů a rostlin i travin, použitých v několika málo druzích na velikých plochách s hojností vod, určených pro osvěžení pohledem, čištění a vlhčení vzduchu, i pro koupání. — Jak budou nové sady konkretně vypadat — je věcí iniciativních theoretických projektů a jejich realisace — nutno však říci, že tvářnost nových sadů bude základně a úplně odlišná ode všech historických forem i anglického parku. Z prvků zcela obyčejných, prostých a všedních, známých z našich krajin, vznikne překvapující nový celek, úplně nepodobný všemu, co je v oboru sadové architektury dosud známo, avšak organicky srostlý s naší krajinou, celek, zároveň velmi starý a známý i nový a překvapující.

Obyvatelnost krajiny může znamenat buď základní vhodnost k lidskému pobytu, osídlení a práci — pouště a velehory jsou neobyvatelné — nebo, jako v našem případě, vhodnost k pobytu v přírodě, přírodní obyvatelnost, která je téměř totožná s rekreační hodnotou krajiny.
Pro koho má být krajina obytným prostorem? — Byla jím kdysi pro šlechtu, avšak jen v omezeném rozsahu a smyslu, koncem minulého století přichází do přírody měšťanstvo, v našem století nastává úkol ubytovati v přírodě všechny lidi všech společenských vrstev. Jde o ubytování vlastní, bytové i přírodní, o  dostatečné přírodní obytné plochy pro zotavení, procházky, cesty, pobyt, slunění a koupání. Obojí ubytování, bytové i přírodní, je nejsnáze možné a v přelidněné zemi jedině uskutečnitelné formou hromadnou, kolektivní, která jedině může zmoci kvalitním způsobem tento obrovský a nový úkol. Jde o lidové pensiony, hotely, zotavovny, ozdravovny, pláže, obyvatelné břehy řek a jezer i umělých koupališť, o hromadnou výkonnou dopravu, lidově levnou a prostou, avšak hygienickou a pohodlnou. Kromě dobrého hromadného pobytu, který zpravidla postačí pro zotavení těla, je nutno zabezpečiti i zotavení nervů a růst ducha, samotu jednotlivce v přírodě, pobyt v odlehlých, neporušených a čistých oblastech přírodního klidu a ticha, jehož tak řečeným ,,rozvojem" stále a katastrofálně ubývá. Ubytovati nesmírné masy lidové a zároveň zajistiti nedotčené klidné oblasti nepřelidněné přírody, to je úkol velmi obtížný a zdánlivě neřešitelný, ale tím naléhavější a pro krajinné plánování neobyčejně zajímavý a poutavý. — Jedinou cestou je plánovité hospodářství s  přírodními a obytnými hodnotami krajin, které musí nastoupiti místo dosavadního přírodního růstu, a to co nejdříve a v největším rozsahu, aby mohlo býti ještě zachráněno z přírodních hodnot vše, co se zachránit dá.
Tato negativní stránka, záchrana dosavadních hodnot, je pro počátek nejdůležitějším a nejnaléhavějším úkolem: nic se nestalo, pokud je krajina nevyspělá, zanedbaná, jak se říká „nedoceněná", ale čistá a neporušená všelikým „rozvojem" a lidskou činností všeho druhu. — Obytná a rekreační hodnota krajin může být ohrožena nebo zničena špatným osídlením, výrobou a dopravou.
Osídlení nevhodně umístěné, špatného druhu a špatné jakosti může být hotovým neštěstím. Jako živelní pohroma přikvačil na naše země obludný rozvoj a bezuzdný stavební ruch nesčetných vil, domů, domků a chatrčí, jimiž s vandalskou bezohledností jsou ničena úrodná pole a louky, krásné pastviny a lesy, klidná údolí a říční břehy. Celá země se mění v oplocené stavební parcely, stavební ruch nejbídnější úrovně jako strašná rakovina rozežírá naše země, zachvacuje okolí velkoměst, měst i  obcí, blízké i vzdálené, proniká do nejodlehlejších míst a neušetří ani nejkrásnější zapadlé kouty dosud neporušené přírody. Není však možno, aby byla krajina zároveň Stromovkou a Hanspaulkou, parkem a vilovou čtvrtí nebo chatovou osadou. — Má-li však býti veřejným přírodním rekreačním parkem, nemůže býti přeplněna ani hotely, ozdravovnami a tábory — nemůže být zároveň Stromovkou a Špindlerovým mlýnem. — I veřejné ekonomické hromadné ubytování má své meze — obytná kapacita krajin nesmí býti překročena, nesmí nastati nezdravé přelidnění a zašpiněni přírody, země, ovzduší i vod. Povrch zemský se nesmí stát smetištěm, vody se nesmějí stát odpadními kanály a nádržemi továren a záchodů, ovzduší nesmí být zničeno kouřem, pachem a hlukem dopravy, průmyslu a lidských sídel, špatně umístěných.
Další ohrožení obyvatelnosti je ve výrobě zemědělské i průmyslové. Zemědělská výroba, polní, luční i lesní hospodářství kazí přírodu nesprávnou racionalisací, přehnanou exploatací, bezuzdnou těžbou a lakotou podnikatelů. Zbytečné odvodňování, regulace vod, ubírá svěžesti vegetaci, kazí podnebí krajin a země i vzezření přírodních ploch. Rybníky se mění v louky; pastviny, louky a lesy se mění v pole — a pole, lesy, louky i past­viny se mění v parcely... Mýtí se lesy, kácejí staré aleje, stromořadí, skupiny stromů i osamělé stromy a keře u silnic, cest, na rozcestích, na hrázích rybníků, na březích potoků, řek, v polích, lukách, pastvinách i na mezích. Ničí se vše, co lepšího zbylo ze starších dob, a nového se zakládá málo — a pokud, pak se tak činí velmi obchodním způsobem. Krásné a také užitečné neovocné stromy budou brzy neznámou zvláštností, nevyhynou-li úplně. Také průmyslová výroba kazí obyvatelnost krajin, zvláště špatným umístěním a zakládáním závodů. Krajina však nemůže být zároveň rekreačním parkem a tovární čtvrtí. Odstrašujícím příkladem je stará obec Týnec nad Sázavou, kde továrna a její obytné osídlení zničilo krajinu přírodně velmi cennou pro zotavení pražského obyvatelstva. Podobná pohroma čeká a již do značné míry stihla na horní Sázavě městečko Zruč stavbou Baťovy továrny. Od stavby dálnice, vedené jižním Posázavím a Českomoravskou vysočinou, očekává se „oživení" těchto chudých a krásných krajů novým průmyslem a turistikou. — V této naději je však tragický omyl, průmysl —zejména větší závody průmyslové — nelze spojit s rekreačním a turistickým ruchem, neboť průmysl zničí čistotu přírody, zalidní ji novým obyvatelstvem a tím ji zbaví hodnot, nutných pro krajinu rekreační a turistickou. Z těchto příkladů je vidět naléhavost krajinného plánu a zákonné ochrany přírodních hodnot.
Konečně i doprava může kazit krajinnou obyvatelnost, je-li špatně vedena a dimensována. Vedení dráhy údolím Šárky a svahy trojskými, které bylo projektováno, bylo by příkladem takového zničení přírodních nenahraditelných hodnot komunikací železniční. Na štěstí nebylo provedeno. — Nová silnice z obce Týnec n. Sázavou do obce Krusičan, ležící jižně směrem ke Konopišti, zničila brutálním způsobem bezohledně vedené trasy krásné údolí s lesy, loukami a potokem, místa vzácné přírodní čistoty a klidu v neveliké vzdálenosti od hlavního města. — Regulací řeky Labe byla zřízena tak zvaná vodní cesta za cenu úplného zničení nenahraditelných krás Polabí, které bylo do nedávna nádherným, typicky českým přírodním parkem. — Vzácná přísná krása Povltaví, zvláště ve skalnaté náhorní planině středočeské, byla zničena zbytečnou kanalisací Vltavy, z níž nikdy nebude a nemůže být řádná dopravní cesta. Zdá se, že tomuto řádění nebude konec, dokud všechny české řeky, říčky a potoky se neproměni v hnusné kanály podle vzoru ubohého potoka Botiče. Ráz krajin i jejich obyvatelnost jsou navždy zmařeny těmito činy samoúčelné techniky, nemyslící a necítící. Jsou ztraceny desítky kilometrů krásných obyvatelných říčních břehů, vhodných pro koupání a zotavení. České vodní toky jsou proměněny v pusté a neobyvatelné kanály s nehostinnými kamennými hrázemi.
Bezuzdná parcelace, bezohledné zemědělství, špatně umístěný průmysl, špatně vedené komunikace — všechna tato lidská činnost se stává nesmírně vážným nebezpečím pro přírodní, obývací a rekreační hodnotu našich krajin, pro jejich čistotu, ne-
porušenost a odlehlost. Malá země musí nesmírně pečlivě, odpovědně a obezřetně hospodařit hodnotami své přírody, nad niž nemá daru vzácnějšího kromě zdraví svých obyvatel. Je čas, aby byl založen klub za staré Čechy a Moravu, jako byl kdysi založen klub za starou Prahu. Znovu by měl býti napsán plamennými slovy článek ,,Bestia triumfans" — tentokráte jde však o víc — jde o samu podstatu našeho životního prostředí, jde o záchranu naší země. Nastal čas, kdy je třeba zákonem chránit nejen jednotlivé památné objekty a oblasti, Babiččino údolí, tisíciletou lípu a tisíciletý tis, staré hrady a zámky a některé přírodní nebo botanické reservace. — Celou zemi, všechny její krajiny a krásy, právě ty denní, všední, neromatické a nenápadné, prosté a občanské, je nutno chránit, než podlehnou úplnému zničení. Je nesmírné nebezpečí, že naše krajina místo aby byla bytem a domovem, obytným a rekreačním prostorem, stane se neuspořádaným, pustým a špinavým skladištěm lidí, domů, dopravních cest a prostředků — nebude parkem Evropy, zahradou a sadem, nýbrž monumentálním smetištěm, v němž nebude lze žít pro přelidněnost, nepořádek, hluk a špínu. — Krajinný plán je nutností, péče o pořádek a čistotu krajin je nejnaléhavější nezbytností — každým dnem vznikají nové a další škody, jež budou jednou draho a obtížně napravovány, budou-li vůbec kdy odčiněny.
Prostorové nahromadění, způsobené tím, že veliká část obyvatelstva žije stěsnána ve velikých městech, je ještě dále zhoršováno nahromaděním časovým: jednou za týden přikvačí na svět pohroma v podobě neděle. V tutéž chvíli musí všechno obyvatelstvo zároveň býti vyvezeno z měst na venkov ke krátkému weekendovému pobytu. Doprava i příroda je tím nezdravě přetěžována a přelidňována. Podobné zatížení a přelidnění způsobují sváteční dovolené a letní í zimní prázdniny. — Hospodárné užití krajiny jako obytného a rekreačního prostoru, i využití všech dopravních a ubytovacích zařízení a služeb nelze si představit bez časového řešení týdenního a ročního. Všech dnů v týdnu a všech ročních dob třeba použít k pobytu a zotavení, vždy pro část obyvatelstva. Tato tendence plného využiti a celoroční obyvatelnosti, která tu ostatně i při dosavadním systému nedělí a prázdnin je a vzrůstá tlakem nutnosti, povede ke změně vegetační struktury — ke zvýšenému množství stále zelených stromů, keřů a rostlin v našich zahradách, sadech a krajinách, zvláště v nižších nadmořských polohách, aby příroda byla trvale obytným prostorem i v dobách nejméně vlídného počasí, a nejen pro vlastní pobyt, nýbrž i při pěší i jízdní dopravě.
Krajinné plánování, systematická péče o pořádek a čistotu v krajině a architektonická péče o krajinnou zeleň by dokázala, že i při poměrně značném zalidnění, intensivním zemědělství, výkonném průmyslu a dopravě je možno zachovat a vytvořit prostředí vysoce obyvatelné. O Dánsku bylo řečeno, že je továrnou na máslo. Přesto však je vzorným přírodním parkem, jímž mohou býti i naše země, budou-li chráněny před špatným „rozvojem" a bude-li o ně pečováno. — Bylo řečeno, že nový park vznikne z prvků krajiny. Nutno dodat, že tento park bude zpětně působit na tvářnost krajin: park se stane krajinou, a krajina se stane parkem. Přičteme-li, že i dobrá obytná zahrada pojímá v sebe místní krajinu, jsouc její ústrojnou součástí, dospíváme k nové dokonalé jednotě přírodního obytného prostředí, k jednotě, která je znakem opravdové kultury.

Základem studia krajinných úprav je sbírka fotografií (prozatím asi 6000 snímků), jež obsahují jednak negativní příklady, jednak kladný materiál, z něhož vyrůstá nová soustava architektury zahrad, sadů a krajinné zeleně. Sbírka snímků byla pořízena autorem v letech 1936 až 1939 a později — Článek - přednáška z cyklu „Za novou architekturu" je stručným a pouze částečným náznakem knihy „Obytná krajina'', jejíž vydání připravuje nakladatelství Borový v Praze.