Arnošt Hošek: Mona Lisa

Zdroj
Architektura III, 1941, s. 262-263.
Vložil
Jakub Potůček
10.01.2007 20:00
Prolistujeme-li dějiny umění, nenajdeme obrazu ženy, o kterém bychom mohli tvrditi, že z něho září světlo věčnosti. Tím méně nás o tom přesvědčují vzpomínky na originály, které jsme viděli ve skutečnosti. Malovati ženský portrét je nevděčný úkol. Maloval-li někdo ženu z lásky, nepřenese vlastní cit na diváka, kdežto fotografie někdy podobné pocity vzbudila snad paradoxem, že realistická kamera nahrazuje vnímavost malíře. I v plastice je nám půvab ženy bližší nežli v obraze. Obraz ženy je snad krásný, není-li portrétem. V ženském portrétu fotografie snad nejvíce nahradila malbu — nejde-li o vzpomínku, která nebyla kamerou zachycena. Takto se minulost vyrovnává s dneškem. Na obraze se podivujeme ženskosti, ne ženě. Za příklad uvedu slavný portrét Mony Lisy od Leonarda da Vinci. Obraz je víc než portrét a z toho pramení veškeré protichůdné názory. Všednímu člověku se obraz nelíbí, a poněvadž to není obraz svaté, vyskytnou se i domněnky o počestnosti této ženy. Mnozí lidé se hodlají odsouzením tohoto obrazu vyvýšiti nad samého Leonarda. V „Umění" H. W. van Loona se vyskytuje i ten názor, že Leonardo da Vinci neuměl ani malovati. — Svatost chrání ovšem jen obrazy křesťanské. Postav z mythologie bývá dneškem zneužíváno i jako obchodních značek. Ani populární, ale při tom nedoceněná Mona Lisa nebyla ušetřena reklamního zneužití. Kdysi byla Mona Lisa módou. Často se tvrdí, že nynější obraz není originálem, že byl po krádeži vyměněn za méně zdařilou kopii. Ale tyto kritiky nikterak obrazu neublížily, je přes ně stále dokonalým. Někteří primitivové vidí ovšem tuto dokonalost v očích Mony Lisy, které se pohybují spolu s divákem. U obrazu se vystřídá obdiv s nenávistí, chytrost s hloupostí atd. V odsouzení Leonarda odsuzuje kritik bezděčně sám sebe, i obdiv ukazuje na míru chápavosti. Ale sympatie střídající se s úplným odmítáním, vůbec lidský vztah k tomuto obrazu tvoří jeho hodnotu mezi ostatními uměleckými díly. Leonardo je jakýmsi diktátorem z jiného světa a každý by se měl alespoň jednou v životě poklonit jeho geniu. V jeho genialitě tkví všelidská moudrost, spojil to, co se dosud nikomu nepodařilo: umění s vědou. Je geniem neúnavné píle, je universální, má vše, humor, klid věčnosti i krutost smrti. Michel Angelo a Beethoven jsou vedle něho — oproštěného — poutáni lidskými vášněmi. Krása jejich umění čerpá z nedostatků lidského života. Přes to jsou více ceněni než Leonardo. Dokonalost zastrašuje průměrného diváka, ale druhým umožňuje přenésti se přes těžké chvíle života.
Octl jsem se před lety v Louvru před tímto obrazem, nerušen davem cizinců ve svém obdivu. Kouzelně krásných barev nevystihne ani nejdokonalejší reprodukce. Hnědá partie krajiny
tvoří vlnovku. Obrys Mony Lisy je zasazen již do klesající části tohoto chvění. Mona Lisa není líbivým objektem v běžném slova smyslu. Nápadná je její podoba s Leonardem, jako by táhlá linie je spojovala, jako by v pozadí tohoto portrétu byla hlava Leonardova. Tento vnitřní zázrak obrazu je účinnější než pohyblivé oči, Tato táhlá linie mi připadá jako melodie smrti. Smrt hraje i ve světlech rukávů, bílý chlad zní naléhavěji v pravé ruce, zastřeněji v levé, Tlumené barvy ji vystihují, ani barva zelená není s tohoto světa. Snad i výškové proporce obrazu stupňují tento pocit, Barvy hnědá, hnědočervená, šedohnědá, modrá, modrozelená a zelenomodrá hor, šedozelená nebe jsou barevnou škálou smrti. Po jednoapůlhodinovém pozorování tohoto obrazu pochopil jsem kouzelné smíšení úsměvu se smrtí. Toho dne jsem nemohl vnímati jiné obrazy, ani Rafaela, Tintoretta a Rembrandta. Bloudil jsem po Louvru, hledaje jakýsi protipól Mony Lisy. Potřeboval jsem jinou barevnou škálu k oživení smyslů. Našel jsem ji v Odalisce Boucherově, v barvách modré, vinné červeni, šedě modré, bělošedé . . . Není to portrét ženy, je to smyslová ženskost, akord života ...

0 komentářů
přidat komentář