Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Zpráva z přednášky Kazuyo Sejima na konferenci reSITE 2017

Největší hvězdou pražské konference reSITE 2017 byla bezpochyby japonská architektka, nositelka Pritzkerovy ceny a kurátorka Benátského Bienále Architektury 2010 Kazuyo Sejima, jejíž přednáška završila program prvního dne.
Sejima pro přednášku připravila výběr ze svých posledních realizací, jak těch, jež jsou dílem ateliéru SANAA, který od roku 1995 vede spolu s architektem Ryue Nishizawou, tak projektů ze svého vlastního ateliéru, které si oba z partnerů vedou paralelně ke společnému studiu.
V pražské přednášce se Sejima sice nevěnovala až tak obecným principům své tvorby, jako spíš jednotlivým východiskům a konkrétním záměrům návrhů prezentovaných staveb, ale i na ně do jisté míry došlo. I když asi ne tolik, aby to nadšence do její tvorby toužící po hlubším pochopení motivací a zdrojů její kreativity úplně uspokojilo.
U spousty sdělení, která o své tvorbě Sejima poskytuje na svých přednáškách, se nám více otázek utvoří, než zodpoví. Náznaky, kterými poodhaluje své způsoby uvažování o architektuře, jen budí větší zvědavost a zájem o hlubší pochopení. Když prohlásí, že usiluje o vytvoření „New Type of Space“, vyvstávají otázky: „Jaký nový typ prostoru?“, ale jaké má takový prostor kvality, jaký má charakter, co poskytuje uživateli, v čem je nový? Když říká, že největší inspiraci čerpá z přírody, řekneme si, že to tvrdí většina japonských architektů a přesto jsou výsledky natolik odlišné. Jaký z aspektů přírody, jejich kvalit, vlastností či projevů je to tedy v jejím případě? Příroda skýtá velkou škálu inspirace od morfologie krajiny, proměnlivosti ročních dob a počasí, tvarosloví rostlinných a živočišných forem po fraktálovou geometrii – co z toho má Sejima na mysli, když mluví o tom, že abstrakcí přírody dochází k jednoduchosti, jako hlavnímu principu? Když uvádí, že její architektonický jazyk vzniká transformací základních přírodních principů, jaké principy má skutečně na mysli? Když hovoří o důležitosti životních rytmů, o tom jak Japonci rozlišují 24 ročních období, v jakých elementech jejich staveb máme tuto inspiraci vyčíst? Když přijde řeč na stárnutí jejich staveb, jako by tato otázka vůbec nerezonovala s jejím myšlením a zůstávala pro ni beze smyslu. Je její architektura jako sakurový květ, který se rozvine ve své dokonalosti pro prchavý okamžik?
U těch otázek, které bylo možné architektce položit a byly zodpovězeny, si není tazatel zcela jist, zda byla jeho otázka zodpovězena tak, jak ji položil, nebo se mu dostalo hlubšího sdělení z jiné úrovně reality. Pro opravdové pochopení je asi třeba vzdát se západního modelu lineárního uvažování v rámci příčiny a následku. Výroky japonských architektů týkající se zdrojů tvůrčí inspirace často prolamují naši logiku a konvenci očekávaného jednání a předsudečného poznání. Je to tak trošku jako luštit Kóan (krátký iracionální příběh obsahující nelogickou hádanku, která osvobozuje mysl od zavedených konceptů). V takových situacích při setkávání s japonskými architekty hovořícími o své tvorbě si vždy znovu připomínám, že Zen radí: „Nepokoušej se porozumět skutečnosti, zkus ji bezprostředně prožít. Život není intelektuální hádanka, kterou je třeba řešit, ale mystérium, které je třeba zažít.“ (Marco Aldinger, Moudrosti a příběhy zenu, Portál 2000).
Tedy nejlepší odpovědí na všechny otázky, které mohou při sledování přednášek Kazuyo Sejimy vyvstat, je samotný zážitek z návštěvy a pobytu v prostoru architektury, kterou Sejima vytváří. Když už ne v reálném světě, tak alespoň ve fantazii nad výkresy a fotografiemi jejich osobitých realizací, kterými nás na své přednášce provedla.

zz: V jedné z vašich dřívějších přednášek jste zmínila, že vašim současným zájmem je navrhování architektury, která se stává krajinou, architektury kde hranice mezi stavbou a krajinou mizí. Uvažujete tímto způsobem pouze nad stavbami situovanými do volné krajiny, nebo pracujete s tímto principem i u staveb pro městské prostředí, například v Tokiu?
Sejima: Ano, pracuji s tímto principem i ve městech, ale je třeba definovat, co je to krajina. Pro mě to někdy neznamená čistě přírodní prostředí, ale spíš kontext a stávající prostředí navrhované stavby, nejedná se pouze o morfologii terénu, ale i o budovy a okolní objekty formující městskou krajinu.  Chci, aby moje stavby byly více součástí svého prostředí, byly s ním propojeny a tuto hlavní myšlenku aplikuji jak v přírodním tak v městském prostředí.

zz: Při popisu svých staveb často uvádíte jako jeden z nejdůležitějších faktorů otevřenost a dynamické propojení jednotlivých prostorů. Pochází tato otevřenost z japonského chápání pojmu soukromí?
Sejima: Možná že tato skutečnost pochází z tradiční japonské architektury. Nebylo to mým záměrem se odkazovat k tradiční architektuře, ale otevřenost a propojenost jsou v ní velice důležitými prvky - otevřenost dispozice japonského domu, dělená posuvnými stěnami, propojení interiéru a exteriéru přes krytý ochoz, spojující pohledově do jedné scenérie soukromou zahradu v prvním plánu s pozadím okolního prostředí, náležejícího už jiným uživatelům. Tyto prvky tradičního japonského prostoru mohou ze západního pohledu vzbuzovat dojem, že nemohou zajistit dostatek soukromí, protože západní architektura pracuje s tlustými a pevnými zdmi, ale myslím si, že Japonci usilují o jiný druh privátnosti.
K tomu bych měla zajímavý příběh. Už asi potřetí jsem navrhovala multifunkční sál, ne velký, jen asi 200-300 míst, který má sloužit nejrůznějším účelům, od koncertů, přednášek po taneční představení a zde jsou pro každou produkci požadovány odlišné akustické parametry. Spolu s inženýry akustiky jsme připravili pro jednotlivé typy produkce zvukové panely, těžké i lehké závěsy vyměnitelné v závislosti na programu. Ale lidé raději užívali tyto prostory kompletně otevřené bez zatažených závěsů a pokaždé si pochvalovali jak dobrá je zde akustika. Pokud by akustické parametry měřil profesionál, rozhodně by nebyly ideální ani pro koncert ani pro přednášku či tanec, protože prostor vymezuje skleněná stěna. Myslím si, že je možné, že uvolněnost a pohoda, kterou v lidech vyvolává otevřenost prostoru stejně jako vliv stísněného pocitu z uzavřených prostor, mohou mít vliv na akustickou pohltivost lidských těl a tak i na celkovou atmosféru v prostoru.

zz: Mezi projekty, které jste dnes prezentovala, byl i projekt revitalizace ostrova Inujima, na kterém pracujete zhruba posledních deset let. Vzhledem k tomuto delšímu časovému úseku, je možné sledovat vliv vašich architektonických zásahů na znovunavrácení života do této téměř opuštěné lokality? Projekt jste dvakrát prezentovala na Benátském Bienále Architektury. Neprojevuje se zde díky této široké informovanosti o lokalitě něco jako „Bilbao efekt“?
Sejima: V porovnání s Bilbaem to samozřejmě není tolik lidí, ale postupně zájem o tento ostrov vzrůstá. Ale v blízkosti Inujimy se nachází jiný malý ostrov - Naošima, v této oblasti je mnoho malých ostrovů. Můj klient nejprve začal se stavebními zásahy na ostrově Naošima s Tadao Andem, tento ostrov je už teď mnohem známější a navštěvuje ho hodně lidí. Původně mě chtěl přizvat k práci na tomto ostrově, ale poté se rozhodl, že realizace na Naošimě jsou již dostatečné a že přesune svou pozornost na další malé ostrovy.
Pro mě to znamená kontinuální projekt, nejde jen o přilákání návštěvníků, ale o iniciaci zapojení lidí do samotné obnovy ostrova. Jezdíme tam i se studenty, kteří zde například vlastnoručně klestí houštiny a obnovují staré zmizelé cesty. Na ostrově jsme již postavili pět drobných uměleckých galerií, některé vznikly jednak rekonstrukcí starých budov, jiné jsou ve formě nových drobných pavilonů vloženy do struktury vesnice. Těchto pět galerií, které již na ostrově jsou, mění svou expozici jednou ročně a to znamená, že jednou za rok na dobu jednoho měsíce přibude ke stávajícím třiceti stálým obyvatelům ostrova zhruba padesát umělců, kteří zde pracují na přípravě nové výstavy. Zatím poslední realizací, kterou jsme zde vytvořili, je drobná stavba pro ubytování návštěvníků.
Celý ostrov vnímám jako architekturu a snažím se o revitalizaci krajiny uměním. Usiluji zde o měkkost, měkkost prostorů. Na ostrově nejsou žádná auta, všechny stavby jsou z drobných prvků, které se transportují ručně. To vede k měkkým křivolakým tvarům. Snažím se vytvářet prostor, který mohou uživatelé dále rozvíjet a přetvářet.  

Na závěr si nešlo odpustit položit v současnosti nejslavnější žijící ženě na globální architektonické scéně otázku, co by poradila ženám architektkám - jak se prosadit v převážně mužském světě architektonické produkce.

Odpověď byla … Trpělivost.
Zdroj: Mgr.A. Zdenka Němcová Zedníčková Ph.D.
Vložil: Petr Šmídek, 02.07.17 12:00
Návštěvnost: 1221 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Související články
Související architekti
Související ateliéry
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.