Ještěd f kleci 13 - nominace
Barbora Tauerová (2. ročník) - Cesta
ateliér Mjölk
Lesní koupaliště jako cíl cesty, grand finále, má v sobě takovou tu pravou horskou atmosféru, šmrnclou s industriální-městskou drsností. Něco jako rozpadlý robot, pohlcený krajinou. V tomto duchu jsem navrhovala na koupaliště. Části, které dřív mohly mít jiný význam a použití než dnes. Věci u kterých spektákl poněkud převládá nad užitečností. Na lidech nechávám prostor k interpretaci. Můj přístup k tomuto zadání se vlastně celý odvíjí od mého prvního setkání s místem – lesním koupalištěm. To bylo na čarodějnice, když jsme se tam vydali navečer k ohni. Místa kolem koupaliště doslova překypovala ostatními, kteří se tam také rozhodli strávit poslední májový večer.
Při vzpomínce na tento zážitek, jsem si byla jistá, že za žádnou cenu nechci koupališti vymýšlet a připisovat něco, co by tam bylo prostě navíc. Žádné vyumělkované atrakce, nucené funkce, soukromý investor. Lesní koupaliště nic z toho nepotřebuje. Lidé tam rádi chodí i přestože koupaliště je zavřené s v bídném stavu. Potřebuje jen obnovit, tak aby tam lidé, mohli trávit svůj čas ještě příjemněji než doteď.
Vzhledem k mému záměru otevřít koupaliště vůči okolí jsem se rozhodla k přibrání do svého zadání i cestu, která vede od zoo ke koupališti. Mojí snahou bylo docílit atmosféry městského parku na pomezí hor.
Úpravy cesty ke koupališti jsem se rozhodla pojmout skrze drobné zásahy přímo šité na míru místům, které jsem vybrala. Cesta totiž lemuje potok, který protéká skrz koupalištěm. Mezi cestou a potokem vede vrstevnice, díky níž vznikají u potoka, nebojím se říci – kouzelné meandry. Pár z nich jsem vybrala a navrhovala na ně podle atmosféry, která na mě na daných místech dýchla. Toho chci docílit zejména použitím vhodných materiálů.
Adam Cigler a Petr Vacek (5. ročník) - WWWWERK
ateliér Fránek/Raková
"Werk" je staroanglický a nizozemský výraz pro práci.
Příběh WWWWERKu nejlépe vyjadřuje následující sled událostí:
Dozvíš se - přijdeš - naučíš se - navrhneš - koupíš materiál - vyrobíš - najíš se - napiješ se - potkáš - založíš studio - vystavíš - prodáš - ubytuješ se - naučíš jiné. Všechny tyto činnosti však zaštiťuje jedna důležitá - PRACUJEŠ.
Před WWWWERKem byla opuštěná továrna B. H. Hellmann. Staré dílny, tajemné sklepy, sklady, ulička, vybydlený činžák, ubytovna, nehtové studio, prodejna potravin, harampádí, ohromná proluka, zdi před zhroucením, střecha typu "cedník" či všudypřítomné práchnivění. To vše se nyní nachází v pražských Holešovicích na adrese Tusarova 31.
Navrhujeme konverzi a smysluplné využití celého areálu. Vznikne zde sdílená veřejná dílna, prodejna materiálu, co-workingové kanceláře, byty, pronajímatelné ateliery či dílny, experimentální dílna architektury a showroom s kavárnou. WWWWERK tedy vzniká s jedinečným a nejčistším konceptem: přeměnit dílnu na dílnu.
Eliška Kováříková (3. ročník) - Studentské bydlení pod korytem
ateliér Suchánek/Janoš
Vždycky jsem se prudce vztyčila na zadním sedadle auta, abych byla první, kdo ji uvidí. Za nejbližší zatáčkou. V chuchvalcích mraků. Klatovský maják. Černá věž. A hledám ji tak i dnes, už z předního sedadla vozu. Hledám ji pokaždé, když se blížím k městu. Její noha, nadvakrát obtočená pobořeným prstencem hradeb s vysokými baštami. Pod ní tuším síť tajných chodeb a umrlčí katakomby. Vybavují se mi historky o propojených sklepích, kterými se strejda dostával z jednoho domu do druhého. A také ty o zázračném obrazu Panny Marie, který kdysi ronil krvavé slzy. Je to vědomí propletené středověké sítě. Sítě koncepční jistoty napjaté mezi hradební prstence. Stejně tak, jako se hradby drolí mezi prsty, se město na sever od nich rozpadá a ztrácí vnitřní řád. Nová zástavba panelových domů a čtyřproudová silnice charakter promyšlené sítě oslabuje, nebo dokonce zcela znevažuje.
Vybrala jsem si místo právě tam, na pomezí mezi starými městem a vnějškem. Je nárazníkovým bodem při příjezdu do města z nejvyužívanějšího směru - od Plzně. Přijíždějící auta vidí známou, pohlednicovou siluetu města - dvě věže kostela s černou věží. Pod nimi se zástavba propadá do náletového porostu, jež ani náznakem nepřipomíná brány města. Studentské koleje nahrazují tuto zeleň a dávají najevo svoji sounáležitost s centrem. Dům přímo tematizuje hradby, protože ony drží zbytek. Tajemnou atmosféru, kterou si uchovávám z dětství v paměti, se snažím zhmotnit. Podlouhlá budova lemuje starou torzální zeď a dům přebírá funkci druhého prstence.
Do ulice je fasáda rovná, strohá a jasná. Ožívá díky kovové rolovací fasádě. Je tak neustále v pohybu, přetváří se a přizpůsobuje. V noci se zatáhne, jako se dříve zavíraly brány města a stane se ochranným valem. Za slunečného dne se zcela otevírá. Na jih, směrem ke staré hradební zdi, se jasná hmota různí v intimitě dvorků. Kov doplňuje dřevo.
Identické buňky kolejí s vlastními vchody a dvorky jsou uspořádány do řady vedle sebe. Každá skrývá pět pokojíků v různých výškových úrovních, kuchyni a obytnou pracovnu v přízemí. Střešní koryto je jedinečnou spojnicí obyvatel domu. Je přístupné ze třetího patra každé buňky i ze schodiště vyrůstající ze středověké bašty. Bez přerušení se táhne po celé délce stavby a protíná i stávající růžový dům.
Eliška Málková (3. ročník) - Město Kolem - bydlení v Červeném Kostelci
ateliér Suchánek/Janoš
Maloměsto. Místo, kde skoro nikdo nechce žít. Jak přilákat více obyvatel? Jak vyzdvihnout maloměstské kvality?
Při procházce Červeným Kostelcem mě zaujalo množství vývěsních štítů – obchodů, dílen a dílniček, které zde fungují. Na 8 500 obyvatel připadá asi 2 500 podniků – vyrábí a prodává se tu cokoliv od gumových těsnění po mobilní aplikace. Bytové domy a práce v jednom. Neobvyklejší typologie. Rozhodla jsem se proto zastavět danou parcelu bydlením spojeným s podnikáním. Masa bytů promísená obchody, dílnami, ateliéry. Mladí lidé mohou žít a podnikat na jednom místě. Pět minut od lesa třicet vteřin od náměstí. Malé byty se zahradou - v klidu a virtuálně dosažitelní.
Při hledání formy jsem se zaměřila na maloměstkou typologii. Bloky domů obklopují prázdný střed, který dříve sloužil k hospodaření. Navzájem nedrží stejný ráz, mnohem více se ovlivňují fasády protilehlých budov – bytová zástavba, vily, rodinné domy.
Prázdnou parcelu také uzavírám. Obklopuju ji tří až čtyřpodlažními bytovými domy, které reflektují svoje okolí – vážnost náměstí ze severu, rozvolněnost honosných vil ze západu a do jejího středu vnáším novou vrstvu. Prstenec řadových domů – nejefektivnější formu individuálního bydlení. Každý dům má svůj vchod, každý svoji zahrádku. Všechno minimální. Minimální prostor s minimem starostí.
Novým zásahem vznikají i nové prostory. Vnitřní prstenec je odříznut od vnějšího světa a je o patro vyvýšen, aby obyvatelům umožnil vstup do něj přímo z obývacího pokoje. Nachází se v něm změť soukromých zahrádek a teras vhodných pro sušení prádla nebo grilování. Dvůr je obklopený řadovkami a má veřejnější ráz. Lze do něj vjet autem, zahrát si na něm fotbal, nebo uspořádat trhy. I tak je ale spíš jen pro obyvatele přilehlých domů. Je přístupný ze dvou stran – jednou branou, jednou ulicí.
Dům je životaschopn sám o sobě, ale zároveň odráží svoje okolí. Je uzavřený před městem kolem, ale zároveň z města kolem vzniká. Je to nový vstup, do starého města.
Marie Štefanová (3. ročník) - Jiný svět
ateliér Suchánek/Janoš
Zbytky uliční čáry ze dvou stran a v ní domy z minulých století. Dotvářím ji tak, aby se dům postavil bokem do náměstí a vytvořil první z několika stěn. Tady jsme na maloměstě - pár obchodů a nad nimi žijí lidé. Můžu proklouznout mezi domy myší dírou, tak jako jinde v Kostelci. Tady už je jiný svět. Volný prostor a v něm shluk domů. Říkají mu cluster. Navrhuji ho z třinácti rodinných domů, které uspořádávám kolem společných míst. Jeho forma má něco z komunitního bydlení. Lidé tu žijí spolu, ale mají i svoje soukromí. Společným místem je poloveřejná mlatová cesta. Její hranici obkreslují fasády samotných domů, zídky, přístřešky nebo jen přechod mezi povrchem mlatu a trávou. Domy vynášejí život domácností o patro výš nad cestu a jejich orientace se mění v závislosti na proměnách prostorů shluku. Každý tudy může projít. Vím, kudy vede moje cesta, kde je před domem a kdy už jsem za ním, na cizí zahradě.
Šimon Marek (3. ročník) - Bydlení pro seniory, Praha - Slivenec
ateliér Hendrych/Janďourek
Bytový komplex pro soběstačné seniory na „návsi” městské části Prahy s výrazným vesnickým charakterem je upravenou formou chráněného bydlení1, orientovaného především na společenský život, více než na běžnou asistenční péči. Pro větší individualizaci rezidentů zde pokoje zastupují soukromé byty a společné místnosti pak soustava centrálních budov. Tvarosloví celku stojí na dialogu původních částí obce, opakujících se detailech, charakteristických pro náves a okolí, jimiž jsou zejména cihlové zídky oddělující veřejné od soukromého, průchody mezi domy, venkovní schodiště, uličky a stavební materiály.
Schématem skladby staveb jsou tři základní okruhy, vnější, částečně sledující hranice pozemku, tvořený bytovými jednotkami2 o kapacitě 84 osob, střední, tvořený soukromými dvorky/předzahrádkami, přilehlými k jednotlivým bytům a vnitřní jádro se společnými funkcemi, hlavním socializačním nástrojem objektu. Střešní zahrada funguje jako substituující prvek pro bytové jednotky ve 2 NP, kterým nepřísluší osobní předzahrádka.
Součástí objektu je rovněž veřejná samoobsluha s přístupem z hlavní ulice, sloužící nejen rezidentům, ale obyvatelům Slivence obecně, podobně jako „poloveřejný” prostor při hlavním vstupu do komplexu, jenž je ideově platformou pro spojení seniorů a vesnice prostřednictvím společných volnočasových aktivit. Proto jsou nejtransparentnější prvky jádra umístěny ve východní, veřejnosti nevjíce otevřené části pozemku (kuchyně, společenská místnost, přednáškový sál) a naopak, prvky nejvíce zasahující do soukromého života obyvatel (prádelna, sušárna, kolárna) jsou ukryty hlouběji ve vnitrobloku v části západní. Rozbitá struktura jádra spolu se štíhlými průchody mezi zdmi vymezujícími celek vzhledem k uliční čáře, vytváří zejména v soukromých částech objektu množství intimních zákoutí smývajících hranici mezi soukromým a veřejným životem.
Dalším bodem je bezprostřední propojení objektu s blízkou základní a mateřskou školou, umožňující žákům využívat skleník, dílnu a bazén, popřípadě na severní části pozemku se rozprostírající sad3.
1, Chráněné bydlení je způsob života skupiny seniorů v jednom, zpravidla tomuto účelu přizpůsobeném bytě, kde rezidenti jednotlivě obývají své osobní pokoje a spolu pak využívají společné prostory, kuchyň, koupelnu, apod.
2, Užitná plocha základního bytu je 40m2, je navržen tak, aby poskytoval obyvatelům minimalizovaný, avšak plnohodnotný komfort.
3, slivoňový / jabloňový sad - čtvrtkmeny/polokmeny ve vzdálenosti 6-7m
Tereza Čermáková (5. ročník) - Elementární lázně
ateliér Mjölk
V projektu mne zajímala proměna malé jizerskohorské vesnice v LÁZEŇSKOU OBEC. Bílý Potok je definován svou pozicí vůči horám a několika vodními toky. Ty udávají obci celkový ráz, podle jednoho z nich dostala ostatně i jméno. V minulosti se do charakteru vesnice propsal vliv továrníka, který zde zbudoval textilní továrnu. Chod vesnice i její okolí tak razantně proměnil. Zajímala jsem se o symbiózu vzniklou mezi Potokem a mocenským vlivem továrníka v tak malé vesnici. Přestože nový pán do jejího rázu zasáhl dost výrazně, obyvatelům přinesl tento “vpád” mnoho pozitivního; od zajištění zaměstnání, až po zlepšení celkového stavu infrastruktury v obci i širším okolí. Přemýšlela jsem, jakými prostředky by bylo možné dosáhnout podobné synergie v případě přerodu na lázeňské centrum. Vytvoření psychologického i fyzického STŘEDU OBCE. Bílý Potok je je dnes tranzitní vesnicí, a to se propisuje i do jeho orientace kolem silnice. V Bílém Potoce prakticky neexistuje prostranství nebo hospoda, jako přirozené centrum obecného dění. Bílý Potok postihují často povodně. Díky tomu vznikl po obou březích řeky několikametrový nezastavěný (záplavový) pruh. S minimálními úpravami vznikne podél řeky LÁZEŇSKÁ KOLONÁDA ideální pro korzování lázeňských hostů vesnicí. RENOVACE a ZAPOJENÍ nevyužívaných objektů ve vesnici do lázeňského dění. Zbudováním lázní dojde v Bílém Potoce k výraznému posílení cestovního ruchu generujícímu nové potřeby, na které se nabalí množství nezbytných služeb (obchody, penziony, restaurace…). LÁZNĚ >> důvod, proč jet do Bílého Potoka. Díky lázeňství se z vesnice, kterou se projíždí stane vesnice, která je cílem. V horách se člověk dostává do odlišné polohy vnímání. Smysly jsou jakoby obnažené, odtržené od kontextu všednodennosti. Lázně mohou vyvolat v člověku podobný účinek, proto by měla být jejich forma co možná nejabstraktnější – jen prostor, světlo a voda - ELEMENTÁRNÍ LÁZNĚ.
LÁZNĚ A TOVÁRNA
Do lázní se propisuje specifická industriální estetika. Konstrukce je ponechána ve své strohosti a nechává vyniknout, dnes nepochopitelnou, ZBYTEČNOU KRÁSU továrny. Celou továrnu v Bílém Potoce poháněla vodní energie. Voda proudila k turbínám skrze stavebně podružné domky z náhonu, vybudovaného na říčce Smědé. Tyto malé technické objekty obkloupují jiho-západní fasádu hlavní budovy, která je v areálu kompoziční dominantou. Pravé SRDCE TOVÁRNY se ale ukrývalo právě v útrobách těchto “přílepků”. Srdce bylo vlastně vyhoštěno z hlavního dění. Podobně cítím i já tyto prostory jako stěžejní bod lázní, je to VODNÍ CESTA SMYSLOVÉHO VNÍMÁNÍ. Procházím a vnímám.
Tobiáš Hrabec (3. ročník) - Škola na stolové hoře
Atelier Suchánek/Janoš
Na severu Ralska jsou nekonečné lesy, zrušené vojenské sklady a uranový důl. Tyčí se tu obrovské pískovcové skály, ve kterých si místní lidé dříve vytvářeli obydlí. Tehdy řídce osídlená krajina je dnes téměř opuštěnou. Ve vzduchu jsou vzpomínky na pobyt několika různých armád a lidský zásah je zde všudypřítomný.
Ralsko je opak nedotčené, panenské přírody. Možná proto sem lidé nesměřují. Možná proto je Ralsko opuštěné. Opuštěné, až na tu malou školu co je na velké skále, kde žije něco pod sto studentů a pár profesorů.
Snaží se pochopit krajinu. Její význam pro současnou společnost. Je to střední škola s internátem, kde se společně připravují budoucí biologové, krajináři, architekti, zemědělci, lesníci i ekonomové. Učí se jak naše prostředí funguje, co znamená, jak z něj těžit a jak ho kultivovat.
Budova školy je zatesaná do Širokého kamene, stolové hory s obrovskou plošinou, kterou zpřístupňuje a obývá. Je to věž nad rozléhlými lesy a jezery; je to lidský zásah.
Do skály se vstupuje po velkých schodech. Ty vedou do zaklenuté vstupní haly s menšími prostory laboratoří a dílen. Zde jsou místa hlavně pro studium přírodnin a práci se dřevem. O něco víš je zase třída s dlouhým stolem, kde je hlavní dialog.
Škola je protkána pokoji studentů v několika variantách, tak, že někdo bydlí vedle třídy, jiní pod a nebo nad, sami, po dvou, třech nebo čtyřech. Hranice mezi školou a volným časem je zde mnohem nejasnější, zvonek tu nezvoní a část studia je v rukou studentů jako self-study. Studenti se tak různě proplétají školou, po plošině a nebo venku krajinou jak zrovna jejich bádání vyžaduje.
Celá škola se pak sejde vždy na snídani, oběd a večeři v největším prostoru školy - jídelně, která je na úrovni plošiny a má otevřený výhled do krajiny. Tady jsou spolu.
BcA. Veronika Stryalová (1. ročník magisterského studia) - Pomník Dr. Miladě Horákové
Ateliér MgA. Leony Matějkové
Téma vzniklo jako soutěžní zadání architektonicko - výtvarné soutěže vyhlášené nadačním fondem Stránský. Soutěž byla vypsána 27.6.2014 (tedy v den čtyřiašedesátiletého výročí její popravy komunisty). Výsledky soutěže byly vyhlášeny 17.11.2014
Pro zpracování pomníku bylo vybráno místo Pětikostelní náměstí. V úvahu připadaly i další lokality, ale v zhledem k okolnostem a průtahům, které za výběrem místa stály jsem se rozhodla zadanou lokalitu nerespektovat. Nehledě na to, že parčík na konci Sněmovní ulice se mi jevil jako vytržený z kontextu a životního příběhu Milady Horákové.
Začala jsem tedy pátrat po vhodnějším místě a analýza celé problematiky mě zavedla do prostoru Pankrácké věznice, kde byla Milada Horáková vězněna, vyslýchána, mučena a následně popravena komunisty. Je to také poslední doložené místo, kde byly uchovávány její ostatky před tím, než se ,,ztratily”. Do dnešního dne nebyly nalezeny, tudíž nebyla skutečně nikdy pohřbena, pouze symbolicky.
Později jsem začala být ale nespokojena i s Pankrácem, protože i přes silnou atmosféru a provázanost místa nebyly naplněny nároky a ambice celého projektu. Začala jsem cítit potřebu šířit otázky spojené s hledáním národní identity dál než jen po areálu věznice potažmo Prahy. Proto jsem se na věc začala dívat z jiného úhlu pohledu a v širším měřítku.
Hledaný širší rozměr jsem našla v charakteru českých bankovek - jako atributu státu, který je jedním z nejsrozumitelnějších a nejzřetelnějších vizuálních projevů národní identity. Vedle pomníků, pamětních desek či názvů ulic jsou osobnosti na bankovkách vyjádřením politických hodnot a historických tradic a přispívají tak k sebeidentifikaci společnosti jako celku. V symbolické rovině odráží bankovky politickou realitu své doby. Toho jsem se snažila docílit i ve svém projektu
Zároveň reaguji na skutečnost a prohlášení české národní banky, že do pár let bude zavedena nová nominální hodnota a tím bude 10 000 bankovka. Proto jsem se rozhodla, že v rámci svého návrhu pomníku Miladě Horákové navrhnu její umístění na 10 000 Kč. Doplňuji při tom časovou osu, která je pro české bankovky charakteristická a události kolem roku 50 se do časové struktury osy sami nabízejí.
Při realizaci návrhu jsem se řídila současnou strukturou uspořádání všech náležitostí a rámcovou formou, kterou ztvárnil zesnulý výtvarník Oldřich Kulhánek, který je autorem všech současných bankovek. Respektuji stanovený rastr a sérii doplňuji, avšak přidávám vlastní vyjádření, kterým je zrcadlení a umístění portrétu na levou stranu bankovky. To má nejen symbolický, ale také konceptuální podtext, stejně tak jako symboly vybrané na lícní i rubové straně bankovky.
Vu Dinh Quang (2. ročník) - Lesní věž
ateliér Mjölk
Na místě bývalého lesního koupaliště jsem cítil potřebu vybudovat něco, co by mu vrátilo slávu, kterou během několika desetiletí postupně ztratilo. Prostor vymezený korunami stromů dodává pocit intimity a bylo třeba s touto kvalitou pracovat. Ohniskem zásahu je spodní část objektu, který leží výrazně níž pod hladinou lesního koupaliště, čímž se obě části od sebe izolují. Využití terénu jsem dále využil při navrhování obytných buněk, které jsem zapustil do země. Charakteristickým rysem těchto buněk je lapidární tvarosloví, obraz rámující světlík nebo dvorek. Vchází se do nich po dlouhých úzkých chodbách z centrálního náměstíčka v dolní úrovni objektu. Součástí dolního patra je i skromná restaurace se zázemím, jak pro provozovatele, tak i pro návštěvníky a v horním patře najdeme kromě veřejných záchodů a sprch také saunu s venkovním bazénkem. Dominantou celého objektu je věž – strážce.
Více informací >
ateliér Mjölk
Lesní koupaliště jako cíl cesty, grand finále, má v sobě takovou tu pravou horskou atmosféru, šmrnclou s industriální-městskou drsností. Něco jako rozpadlý robot, pohlcený krajinou. V tomto duchu jsem navrhovala na koupaliště. Části, které dřív mohly mít jiný význam a použití než dnes. Věci u kterých spektákl poněkud převládá nad užitečností. Na lidech nechávám prostor k interpretaci. Můj přístup k tomuto zadání se vlastně celý odvíjí od mého prvního setkání s místem – lesním koupalištěm. To bylo na čarodějnice, když jsme se tam vydali navečer k ohni. Místa kolem koupaliště doslova překypovala ostatními, kteří se tam také rozhodli strávit poslední májový večer.
Při vzpomínce na tento zážitek, jsem si byla jistá, že za žádnou cenu nechci koupališti vymýšlet a připisovat něco, co by tam bylo prostě navíc. Žádné vyumělkované atrakce, nucené funkce, soukromý investor. Lesní koupaliště nic z toho nepotřebuje. Lidé tam rádi chodí i přestože koupaliště je zavřené s v bídném stavu. Potřebuje jen obnovit, tak aby tam lidé, mohli trávit svůj čas ještě příjemněji než doteď.
Vzhledem k mému záměru otevřít koupaliště vůči okolí jsem se rozhodla k přibrání do svého zadání i cestu, která vede od zoo ke koupališti. Mojí snahou bylo docílit atmosféry městského parku na pomezí hor.
Úpravy cesty ke koupališti jsem se rozhodla pojmout skrze drobné zásahy přímo šité na míru místům, které jsem vybrala. Cesta totiž lemuje potok, který protéká skrz koupalištěm. Mezi cestou a potokem vede vrstevnice, díky níž vznikají u potoka, nebojím se říci – kouzelné meandry. Pár z nich jsem vybrala a navrhovala na ně podle atmosféry, která na mě na daných místech dýchla. Toho chci docílit zejména použitím vhodných materiálů.
Adam Cigler a Petr Vacek (5. ročník) - WWWWERK
ateliér Fránek/Raková
"Werk" je staroanglický a nizozemský výraz pro práci.
Příběh WWWWERKu nejlépe vyjadřuje následující sled událostí:
Dozvíš se - přijdeš - naučíš se - navrhneš - koupíš materiál - vyrobíš - najíš se - napiješ se - potkáš - založíš studio - vystavíš - prodáš - ubytuješ se - naučíš jiné. Všechny tyto činnosti však zaštiťuje jedna důležitá - PRACUJEŠ.
Před WWWWERKem byla opuštěná továrna B. H. Hellmann. Staré dílny, tajemné sklepy, sklady, ulička, vybydlený činžák, ubytovna, nehtové studio, prodejna potravin, harampádí, ohromná proluka, zdi před zhroucením, střecha typu "cedník" či všudypřítomné práchnivění. To vše se nyní nachází v pražských Holešovicích na adrese Tusarova 31.
Navrhujeme konverzi a smysluplné využití celého areálu. Vznikne zde sdílená veřejná dílna, prodejna materiálu, co-workingové kanceláře, byty, pronajímatelné ateliery či dílny, experimentální dílna architektury a showroom s kavárnou. WWWWERK tedy vzniká s jedinečným a nejčistším konceptem: přeměnit dílnu na dílnu.
Eliška Kováříková (3. ročník) - Studentské bydlení pod korytem
ateliér Suchánek/Janoš
Vždycky jsem se prudce vztyčila na zadním sedadle auta, abych byla první, kdo ji uvidí. Za nejbližší zatáčkou. V chuchvalcích mraků. Klatovský maják. Černá věž. A hledám ji tak i dnes, už z předního sedadla vozu. Hledám ji pokaždé, když se blížím k městu. Její noha, nadvakrát obtočená pobořeným prstencem hradeb s vysokými baštami. Pod ní tuším síť tajných chodeb a umrlčí katakomby. Vybavují se mi historky o propojených sklepích, kterými se strejda dostával z jednoho domu do druhého. A také ty o zázračném obrazu Panny Marie, který kdysi ronil krvavé slzy. Je to vědomí propletené středověké sítě. Sítě koncepční jistoty napjaté mezi hradební prstence. Stejně tak, jako se hradby drolí mezi prsty, se město na sever od nich rozpadá a ztrácí vnitřní řád. Nová zástavba panelových domů a čtyřproudová silnice charakter promyšlené sítě oslabuje, nebo dokonce zcela znevažuje.
Vybrala jsem si místo právě tam, na pomezí mezi starými městem a vnějškem. Je nárazníkovým bodem při příjezdu do města z nejvyužívanějšího směru - od Plzně. Přijíždějící auta vidí známou, pohlednicovou siluetu města - dvě věže kostela s černou věží. Pod nimi se zástavba propadá do náletového porostu, jež ani náznakem nepřipomíná brány města. Studentské koleje nahrazují tuto zeleň a dávají najevo svoji sounáležitost s centrem. Dům přímo tematizuje hradby, protože ony drží zbytek. Tajemnou atmosféru, kterou si uchovávám z dětství v paměti, se snažím zhmotnit. Podlouhlá budova lemuje starou torzální zeď a dům přebírá funkci druhého prstence.
Do ulice je fasáda rovná, strohá a jasná. Ožívá díky kovové rolovací fasádě. Je tak neustále v pohybu, přetváří se a přizpůsobuje. V noci se zatáhne, jako se dříve zavíraly brány města a stane se ochranným valem. Za slunečného dne se zcela otevírá. Na jih, směrem ke staré hradební zdi, se jasná hmota různí v intimitě dvorků. Kov doplňuje dřevo.
Identické buňky kolejí s vlastními vchody a dvorky jsou uspořádány do řady vedle sebe. Každá skrývá pět pokojíků v různých výškových úrovních, kuchyni a obytnou pracovnu v přízemí. Střešní koryto je jedinečnou spojnicí obyvatel domu. Je přístupné ze třetího patra každé buňky i ze schodiště vyrůstající ze středověké bašty. Bez přerušení se táhne po celé délce stavby a protíná i stávající růžový dům.
Eliška Málková (3. ročník) - Město Kolem - bydlení v Červeném Kostelci
ateliér Suchánek/Janoš
Maloměsto. Místo, kde skoro nikdo nechce žít. Jak přilákat více obyvatel? Jak vyzdvihnout maloměstské kvality?
Při procházce Červeným Kostelcem mě zaujalo množství vývěsních štítů – obchodů, dílen a dílniček, které zde fungují. Na 8 500 obyvatel připadá asi 2 500 podniků – vyrábí a prodává se tu cokoliv od gumových těsnění po mobilní aplikace. Bytové domy a práce v jednom. Neobvyklejší typologie. Rozhodla jsem se proto zastavět danou parcelu bydlením spojeným s podnikáním. Masa bytů promísená obchody, dílnami, ateliéry. Mladí lidé mohou žít a podnikat na jednom místě. Pět minut od lesa třicet vteřin od náměstí. Malé byty se zahradou - v klidu a virtuálně dosažitelní.
Při hledání formy jsem se zaměřila na maloměstkou typologii. Bloky domů obklopují prázdný střed, který dříve sloužil k hospodaření. Navzájem nedrží stejný ráz, mnohem více se ovlivňují fasády protilehlých budov – bytová zástavba, vily, rodinné domy.
Prázdnou parcelu také uzavírám. Obklopuju ji tří až čtyřpodlažními bytovými domy, které reflektují svoje okolí – vážnost náměstí ze severu, rozvolněnost honosných vil ze západu a do jejího středu vnáším novou vrstvu. Prstenec řadových domů – nejefektivnější formu individuálního bydlení. Každý dům má svůj vchod, každý svoji zahrádku. Všechno minimální. Minimální prostor s minimem starostí.
Novým zásahem vznikají i nové prostory. Vnitřní prstenec je odříznut od vnějšího světa a je o patro vyvýšen, aby obyvatelům umožnil vstup do něj přímo z obývacího pokoje. Nachází se v něm změť soukromých zahrádek a teras vhodných pro sušení prádla nebo grilování. Dvůr je obklopený řadovkami a má veřejnější ráz. Lze do něj vjet autem, zahrát si na něm fotbal, nebo uspořádat trhy. I tak je ale spíš jen pro obyvatele přilehlých domů. Je přístupný ze dvou stran – jednou branou, jednou ulicí.
Dům je životaschopn sám o sobě, ale zároveň odráží svoje okolí. Je uzavřený před městem kolem, ale zároveň z města kolem vzniká. Je to nový vstup, do starého města.
Marie Štefanová (3. ročník) - Jiný svět
ateliér Suchánek/Janoš
Zbytky uliční čáry ze dvou stran a v ní domy z minulých století. Dotvářím ji tak, aby se dům postavil bokem do náměstí a vytvořil první z několika stěn. Tady jsme na maloměstě - pár obchodů a nad nimi žijí lidé. Můžu proklouznout mezi domy myší dírou, tak jako jinde v Kostelci. Tady už je jiný svět. Volný prostor a v něm shluk domů. Říkají mu cluster. Navrhuji ho z třinácti rodinných domů, které uspořádávám kolem společných míst. Jeho forma má něco z komunitního bydlení. Lidé tu žijí spolu, ale mají i svoje soukromí. Společným místem je poloveřejná mlatová cesta. Její hranici obkreslují fasády samotných domů, zídky, přístřešky nebo jen přechod mezi povrchem mlatu a trávou. Domy vynášejí život domácností o patro výš nad cestu a jejich orientace se mění v závislosti na proměnách prostorů shluku. Každý tudy může projít. Vím, kudy vede moje cesta, kde je před domem a kdy už jsem za ním, na cizí zahradě.
Šimon Marek (3. ročník) - Bydlení pro seniory, Praha - Slivenec
ateliér Hendrych/Janďourek
Bytový komplex pro soběstačné seniory na „návsi” městské části Prahy s výrazným vesnickým charakterem je upravenou formou chráněného bydlení1, orientovaného především na společenský život, více než na běžnou asistenční péči. Pro větší individualizaci rezidentů zde pokoje zastupují soukromé byty a společné místnosti pak soustava centrálních budov. Tvarosloví celku stojí na dialogu původních částí obce, opakujících se detailech, charakteristických pro náves a okolí, jimiž jsou zejména cihlové zídky oddělující veřejné od soukromého, průchody mezi domy, venkovní schodiště, uličky a stavební materiály.
Schématem skladby staveb jsou tři základní okruhy, vnější, částečně sledující hranice pozemku, tvořený bytovými jednotkami2 o kapacitě 84 osob, střední, tvořený soukromými dvorky/předzahrádkami, přilehlými k jednotlivým bytům a vnitřní jádro se společnými funkcemi, hlavním socializačním nástrojem objektu. Střešní zahrada funguje jako substituující prvek pro bytové jednotky ve 2 NP, kterým nepřísluší osobní předzahrádka.
Součástí objektu je rovněž veřejná samoobsluha s přístupem z hlavní ulice, sloužící nejen rezidentům, ale obyvatelům Slivence obecně, podobně jako „poloveřejný” prostor při hlavním vstupu do komplexu, jenž je ideově platformou pro spojení seniorů a vesnice prostřednictvím společných volnočasových aktivit. Proto jsou nejtransparentnější prvky jádra umístěny ve východní, veřejnosti nevjíce otevřené části pozemku (kuchyně, společenská místnost, přednáškový sál) a naopak, prvky nejvíce zasahující do soukromého života obyvatel (prádelna, sušárna, kolárna) jsou ukryty hlouběji ve vnitrobloku v části západní. Rozbitá struktura jádra spolu se štíhlými průchody mezi zdmi vymezujícími celek vzhledem k uliční čáře, vytváří zejména v soukromých částech objektu množství intimních zákoutí smývajících hranici mezi soukromým a veřejným životem.
Dalším bodem je bezprostřední propojení objektu s blízkou základní a mateřskou školou, umožňující žákům využívat skleník, dílnu a bazén, popřípadě na severní části pozemku se rozprostírající sad3.
1, Chráněné bydlení je způsob života skupiny seniorů v jednom, zpravidla tomuto účelu přizpůsobeném bytě, kde rezidenti jednotlivě obývají své osobní pokoje a spolu pak využívají společné prostory, kuchyň, koupelnu, apod.
2, Užitná plocha základního bytu je 40m2, je navržen tak, aby poskytoval obyvatelům minimalizovaný, avšak plnohodnotný komfort.
3, slivoňový / jabloňový sad - čtvrtkmeny/polokmeny ve vzdálenosti 6-7m
Tereza Čermáková (5. ročník) - Elementární lázně
ateliér Mjölk
V projektu mne zajímala proměna malé jizerskohorské vesnice v LÁZEŇSKOU OBEC. Bílý Potok je definován svou pozicí vůči horám a několika vodními toky. Ty udávají obci celkový ráz, podle jednoho z nich dostala ostatně i jméno. V minulosti se do charakteru vesnice propsal vliv továrníka, který zde zbudoval textilní továrnu. Chod vesnice i její okolí tak razantně proměnil. Zajímala jsem se o symbiózu vzniklou mezi Potokem a mocenským vlivem továrníka v tak malé vesnici. Přestože nový pán do jejího rázu zasáhl dost výrazně, obyvatelům přinesl tento “vpád” mnoho pozitivního; od zajištění zaměstnání, až po zlepšení celkového stavu infrastruktury v obci i širším okolí. Přemýšlela jsem, jakými prostředky by bylo možné dosáhnout podobné synergie v případě přerodu na lázeňské centrum. Vytvoření psychologického i fyzického STŘEDU OBCE. Bílý Potok je je dnes tranzitní vesnicí, a to se propisuje i do jeho orientace kolem silnice. V Bílém Potoce prakticky neexistuje prostranství nebo hospoda, jako přirozené centrum obecného dění. Bílý Potok postihují často povodně. Díky tomu vznikl po obou březích řeky několikametrový nezastavěný (záplavový) pruh. S minimálními úpravami vznikne podél řeky LÁZEŇSKÁ KOLONÁDA ideální pro korzování lázeňských hostů vesnicí. RENOVACE a ZAPOJENÍ nevyužívaných objektů ve vesnici do lázeňského dění. Zbudováním lázní dojde v Bílém Potoce k výraznému posílení cestovního ruchu generujícímu nové potřeby, na které se nabalí množství nezbytných služeb (obchody, penziony, restaurace…). LÁZNĚ >> důvod, proč jet do Bílého Potoka. Díky lázeňství se z vesnice, kterou se projíždí stane vesnice, která je cílem. V horách se člověk dostává do odlišné polohy vnímání. Smysly jsou jakoby obnažené, odtržené od kontextu všednodennosti. Lázně mohou vyvolat v člověku podobný účinek, proto by měla být jejich forma co možná nejabstraktnější – jen prostor, světlo a voda - ELEMENTÁRNÍ LÁZNĚ.
LÁZNĚ A TOVÁRNA
Do lázní se propisuje specifická industriální estetika. Konstrukce je ponechána ve své strohosti a nechává vyniknout, dnes nepochopitelnou, ZBYTEČNOU KRÁSU továrny. Celou továrnu v Bílém Potoce poháněla vodní energie. Voda proudila k turbínám skrze stavebně podružné domky z náhonu, vybudovaného na říčce Smědé. Tyto malé technické objekty obkloupují jiho-západní fasádu hlavní budovy, která je v areálu kompoziční dominantou. Pravé SRDCE TOVÁRNY se ale ukrývalo právě v útrobách těchto “přílepků”. Srdce bylo vlastně vyhoštěno z hlavního dění. Podobně cítím i já tyto prostory jako stěžejní bod lázní, je to VODNÍ CESTA SMYSLOVÉHO VNÍMÁNÍ. Procházím a vnímám.
Tobiáš Hrabec (3. ročník) - Škola na stolové hoře
Atelier Suchánek/Janoš
Na severu Ralska jsou nekonečné lesy, zrušené vojenské sklady a uranový důl. Tyčí se tu obrovské pískovcové skály, ve kterých si místní lidé dříve vytvářeli obydlí. Tehdy řídce osídlená krajina je dnes téměř opuštěnou. Ve vzduchu jsou vzpomínky na pobyt několika různých armád a lidský zásah je zde všudypřítomný.
Ralsko je opak nedotčené, panenské přírody. Možná proto sem lidé nesměřují. Možná proto je Ralsko opuštěné. Opuštěné, až na tu malou školu co je na velké skále, kde žije něco pod sto studentů a pár profesorů.
Snaží se pochopit krajinu. Její význam pro současnou společnost. Je to střední škola s internátem, kde se společně připravují budoucí biologové, krajináři, architekti, zemědělci, lesníci i ekonomové. Učí se jak naše prostředí funguje, co znamená, jak z něj těžit a jak ho kultivovat.
Budova školy je zatesaná do Širokého kamene, stolové hory s obrovskou plošinou, kterou zpřístupňuje a obývá. Je to věž nad rozléhlými lesy a jezery; je to lidský zásah.
Do skály se vstupuje po velkých schodech. Ty vedou do zaklenuté vstupní haly s menšími prostory laboratoří a dílen. Zde jsou místa hlavně pro studium přírodnin a práci se dřevem. O něco víš je zase třída s dlouhým stolem, kde je hlavní dialog.
Škola je protkána pokoji studentů v několika variantách, tak, že někdo bydlí vedle třídy, jiní pod a nebo nad, sami, po dvou, třech nebo čtyřech. Hranice mezi školou a volným časem je zde mnohem nejasnější, zvonek tu nezvoní a část studia je v rukou studentů jako self-study. Studenti se tak různě proplétají školou, po plošině a nebo venku krajinou jak zrovna jejich bádání vyžaduje.
Celá škola se pak sejde vždy na snídani, oběd a večeři v největším prostoru školy - jídelně, která je na úrovni plošiny a má otevřený výhled do krajiny. Tady jsou spolu.
BcA. Veronika Stryalová (1. ročník magisterského studia) - Pomník Dr. Miladě Horákové
Ateliér MgA. Leony Matějkové
Téma vzniklo jako soutěžní zadání architektonicko - výtvarné soutěže vyhlášené nadačním fondem Stránský. Soutěž byla vypsána 27.6.2014 (tedy v den čtyřiašedesátiletého výročí její popravy komunisty). Výsledky soutěže byly vyhlášeny 17.11.2014
Pro zpracování pomníku bylo vybráno místo Pětikostelní náměstí. V úvahu připadaly i další lokality, ale v zhledem k okolnostem a průtahům, které za výběrem místa stály jsem se rozhodla zadanou lokalitu nerespektovat. Nehledě na to, že parčík na konci Sněmovní ulice se mi jevil jako vytržený z kontextu a životního příběhu Milady Horákové.
Začala jsem tedy pátrat po vhodnějším místě a analýza celé problematiky mě zavedla do prostoru Pankrácké věznice, kde byla Milada Horáková vězněna, vyslýchána, mučena a následně popravena komunisty. Je to také poslední doložené místo, kde byly uchovávány její ostatky před tím, než se ,,ztratily”. Do dnešního dne nebyly nalezeny, tudíž nebyla skutečně nikdy pohřbena, pouze symbolicky.
Později jsem začala být ale nespokojena i s Pankrácem, protože i přes silnou atmosféru a provázanost místa nebyly naplněny nároky a ambice celého projektu. Začala jsem cítit potřebu šířit otázky spojené s hledáním národní identity dál než jen po areálu věznice potažmo Prahy. Proto jsem se na věc začala dívat z jiného úhlu pohledu a v širším měřítku.
Hledaný širší rozměr jsem našla v charakteru českých bankovek - jako atributu státu, který je jedním z nejsrozumitelnějších a nejzřetelnějších vizuálních projevů národní identity. Vedle pomníků, pamětních desek či názvů ulic jsou osobnosti na bankovkách vyjádřením politických hodnot a historických tradic a přispívají tak k sebeidentifikaci společnosti jako celku. V symbolické rovině odráží bankovky politickou realitu své doby. Toho jsem se snažila docílit i ve svém projektu
Zároveň reaguji na skutečnost a prohlášení české národní banky, že do pár let bude zavedena nová nominální hodnota a tím bude 10 000 bankovka. Proto jsem se rozhodla, že v rámci svého návrhu pomníku Miladě Horákové navrhnu její umístění na 10 000 Kč. Doplňuji při tom časovou osu, která je pro české bankovky charakteristická a události kolem roku 50 se do časové struktury osy sami nabízejí.
Při realizaci návrhu jsem se řídila současnou strukturou uspořádání všech náležitostí a rámcovou formou, kterou ztvárnil zesnulý výtvarník Oldřich Kulhánek, který je autorem všech současných bankovek. Respektuji stanovený rastr a sérii doplňuji, avšak přidávám vlastní vyjádření, kterým je zrcadlení a umístění portrétu na levou stranu bankovky. To má nejen symbolický, ale také konceptuální podtext, stejně tak jako symboly vybrané na lícní i rubové straně bankovky.
Vu Dinh Quang (2. ročník) - Lesní věž
ateliér Mjölk
Na místě bývalého lesního koupaliště jsem cítil potřebu vybudovat něco, co by mu vrátilo slávu, kterou během několika desetiletí postupně ztratilo. Prostor vymezený korunami stromů dodává pocit intimity a bylo třeba s touto kvalitou pracovat. Ohniskem zásahu je spodní část objektu, který leží výrazně níž pod hladinou lesního koupaliště, čímž se obě části od sebe izolují. Využití terénu jsem dále využil při navrhování obytných buněk, které jsem zapustil do země. Charakteristickým rysem těchto buněk je lapidární tvarosloví, obraz rámující světlík nebo dvorek. Vchází se do nich po dlouhých úzkých chodbách z centrálního náměstíčka v dolní úrovni objektu. Součástí dolního patra je i skromná restaurace se zázemím, jak pro provozovatele, tak i pro návštěvníky a v horním patře najdeme kromě veřejných záchodů a sprch také saunu s venkovním bazénkem. Dominantou celého objektu je věž – strážce.
Více informací >
0 komentářů
přidat komentář
