Architektura setkání
Ústí nad Labem a víska Manešovice na mapě architektury
Studenti liberecké školy architektury iniciovali a sami realizovali v rámci letního semestru 2013 pod vedením a1architects drobnou architekturu na návsi a v městském parku. Vlastním zásahem tak docílili zkvalitnění veřejně užívaných míst, které si záměrně vybrali pro jejich neutěšený stav a v dialogu s místními obyvateli.
Architektura umí vytvářet jedinečná místa, která jsou pozadím našeho života. Dokáže nabídnout nové možnosti a iniciovat komunikaci mezi lidmi, má úžasnou schopnost ovlivňovat kvalitu prostředí. Na druhou stranu má mnohdy i opačné účinky, vytváří nechtěné bariéry, uzavírá, nebo rozděluje společnost a může vyvolávat nepochopení ...
Dva týmy, každý o šesti studentech se celý letní semestr zabýval fenoménem setkávání lidí a prostředí, které k němu vybízí a naopak. Součástí debat byla i konkrétní místa a dialog s jejich obyvateli a v neposlední řadě též jednání se státní správou. Závěr semestru byl věnován workshopům, které proběhly v Ústí nad Labem v části Střekov a na návsi v jihočeské obci Manešovice. Každá lokalita vyžadovala svébytný přístup s ohledem na kontext života ve městě a na vesnici a s ním spojená témata.
Ve spolupráci s místními aktivními občanskými sdruženími a občany vznikl projekt tzv. window gallery, která navazuje na stávající provoz galerie Buňka v již dosluhujícím objektu „unimobuňky“, podle níž se také nazývá. Cílem ústecké window gallery je propojení výstav a umělců přímo s veřejným prostorem uprostřed městského parku před krajským soudem na Střekově. Právě i díky své dlouho hledané poloze se stala Buňka nakonec součástí fotografických záběrů zpráv z nedávných povodní, které zasáhli právě Střekov. Vernisáž 1. výstavy byla plánována na 3.6. 2013, v období největších obav a evakuace obyvatel Střekova. Autoři ve spolupráci s výtvarným umělcem Richardem Loskotem pohotově reagovali a první instalací v galerii jsou příznačné pytle s pískem zatěžující zároveň Buňku před stoupající hladinou Labe. Rozvodněná řeka naštěstí nakonec novou galerii ušetřila a zastavila se pouhých pár centimetrů od ní.
Dřevěný objekt galerie postavili studenti během 14 dní. Černý hranol opláštěný opálenými smrkovými prkny, která mají krásný černý lesk chránící stavbu proti nepřízni počasí, se otevírá velkoformátovým zasklením do čistě bílé galerie. Denní rozptýlené světlo, prostupující skrz střešní světlík, zajišťuje provoz galerie bez nutnosti napojení na elektřinu. Průhled do galerie je orientován směrem k parkové cestě vedoucí od zastávky trolejbusu směrem k Činohernímu studiu. Na hraně cesty začíná galerie sedacím „závětřím “, které funguje jako lavička, střecha a malé podium, boční stěny slouží zároveň jako stínění skla proti odrazům slunečních paprsků, které by mohly zhoršovat průhlednost. Při vernisážích anebo jen při dlouhém čekání na MHD je možné se na kraji Buňky těsně vedle aktuálního umění příjemně posadit...
Obyvatelé Ústí a místní umělecká scéna se tak mohou těšit z nové (sladkovodní) černé perly ve veřejném prostoru !
Zdánlivě jednoduché zadání úpravy stávající autobusové zastávky uprostřed návsi malé obce, může být pro architekty výzvou, jak proměnit komunitní život na vesnici. Manešovice mají kolem 50 obyvatel a tak je jejich náves téměř polo-soukromého charakteru, kde každý ví, co se kde šustne, nebo vlastní svůj klíč od autobusové zastávky. Sousedské vztahy v dobrém i zlém přímo formují dění na vsi.
Skupina studentů pozorovala během semestru aktivity, zde probíhající a zjistila, že zastávka není jen dopravní stavbou, ale i místem nákupů v pojízdné prodejně či odběrným místem obědů a v neposlední řadě také informačním bodem s nástěnkou obecního úřadu a kulturních akcí v okolí. To vše fungovalo na pozadí již staré a poněkud smutně vyhlížející břízolitové zastávky z 80. let.
Projekt úprav stávajícího objektu má za cíl všechny zmiňované aktivity propojit, vyzdvihnout a doplnit o nové možnosti. Vedle samotné rekonstrukce střechy a výmalby staré zastávky studenti postavili od hrany komunikace kolem zastávky a dvou přilehlých lip velké dřevěné plato. Terasa v sobě integruje posezení u stolu s výhledem na manešovický rybník. Zastávka dostala bílou barvu s modrým detailem vzorů válečku, který záměrně studenti použili na místo interiéru na fasádu. Zevnitř je zastávka modrá s dřevěným krovem nové vegetační střechy, která je jednoduše provedena pomocí plastových přepravek, v nichž jsou rostliny osázeny.
Během celé stavby se zapojila většina obyvatel nejen z Manešovic, ale i z okolí, někdo donesl oběd nebo buchty a jiní pomohli s bagrem nebo zednickými lžícemi. Už během stavby, tak došlo k novým setkáním a oživení malé jihočeské vsi.
K předání zastávky uspořádali místní společně se studenty na konci června velkou společnou oslavu, na kterou se bude v Manešovicích dlouho vzpomínat.
Architektura umí vytvářet jedinečná místa, která jsou pozadím našeho života. Dokáže nabídnout nové možnosti a iniciovat komunikaci mezi lidmi, má úžasnou schopnost ovlivňovat kvalitu prostředí. Na druhou stranu má mnohdy i opačné účinky, vytváří nechtěné bariéry, uzavírá, nebo rozděluje společnost a může vyvolávat nepochopení ...
Dva týmy, každý o šesti studentech se celý letní semestr zabýval fenoménem setkávání lidí a prostředí, které k němu vybízí a naopak. Součástí debat byla i konkrétní místa a dialog s jejich obyvateli a v neposlední řadě též jednání se státní správou. Závěr semestru byl věnován workshopům, které proběhly v Ústí nad Labem v části Střekov a na návsi v jihočeské obci Manešovice. Každá lokalita vyžadovala svébytný přístup s ohledem na kontext života ve městě a na vesnici a s ním spojená témata.
Galerie buňka v Ústí nad Labem
Ve spolupráci s místními aktivními občanskými sdruženími a občany vznikl projekt tzv. window gallery, která navazuje na stávající provoz galerie Buňka v již dosluhujícím objektu „unimobuňky“, podle níž se také nazývá. Cílem ústecké window gallery je propojení výstav a umělců přímo s veřejným prostorem uprostřed městského parku před krajským soudem na Střekově. Právě i díky své dlouho hledané poloze se stala Buňka nakonec součástí fotografických záběrů zpráv z nedávných povodní, které zasáhli právě Střekov. Vernisáž 1. výstavy byla plánována na 3.6. 2013, v období největších obav a evakuace obyvatel Střekova. Autoři ve spolupráci s výtvarným umělcem Richardem Loskotem pohotově reagovali a první instalací v galerii jsou příznačné pytle s pískem zatěžující zároveň Buňku před stoupající hladinou Labe. Rozvodněná řeka naštěstí nakonec novou galerii ušetřila a zastavila se pouhých pár centimetrů od ní.
Dřevěný objekt galerie postavili studenti během 14 dní. Černý hranol opláštěný opálenými smrkovými prkny, která mají krásný černý lesk chránící stavbu proti nepřízni počasí, se otevírá velkoformátovým zasklením do čistě bílé galerie. Denní rozptýlené světlo, prostupující skrz střešní světlík, zajišťuje provoz galerie bez nutnosti napojení na elektřinu. Průhled do galerie je orientován směrem k parkové cestě vedoucí od zastávky trolejbusu směrem k Činohernímu studiu. Na hraně cesty začíná galerie sedacím „závětřím “, které funguje jako lavička, střecha a malé podium, boční stěny slouží zároveň jako stínění skla proti odrazům slunečních paprsků, které by mohly zhoršovat průhlednost. Při vernisážích anebo jen při dlouhém čekání na MHD je možné se na kraji Buňky těsně vedle aktuálního umění příjemně posadit...
Obyvatelé Ústí a místní umělecká scéna se tak mohou těšit z nové (sladkovodní) černé perly ve veřejném prostoru !
Manešovická zastávka
Zdánlivě jednoduché zadání úpravy stávající autobusové zastávky uprostřed návsi malé obce, může být pro architekty výzvou, jak proměnit komunitní život na vesnici. Manešovice mají kolem 50 obyvatel a tak je jejich náves téměř polo-soukromého charakteru, kde každý ví, co se kde šustne, nebo vlastní svůj klíč od autobusové zastávky. Sousedské vztahy v dobrém i zlém přímo formují dění na vsi.
Skupina studentů pozorovala během semestru aktivity, zde probíhající a zjistila, že zastávka není jen dopravní stavbou, ale i místem nákupů v pojízdné prodejně či odběrným místem obědů a v neposlední řadě také informačním bodem s nástěnkou obecního úřadu a kulturních akcí v okolí. To vše fungovalo na pozadí již staré a poněkud smutně vyhlížející břízolitové zastávky z 80. let.
Projekt úprav stávajícího objektu má za cíl všechny zmiňované aktivity propojit, vyzdvihnout a doplnit o nové možnosti. Vedle samotné rekonstrukce střechy a výmalby staré zastávky studenti postavili od hrany komunikace kolem zastávky a dvou přilehlých lip velké dřevěné plato. Terasa v sobě integruje posezení u stolu s výhledem na manešovický rybník. Zastávka dostala bílou barvu s modrým detailem vzorů válečku, který záměrně studenti použili na místo interiéru na fasádu. Zevnitř je zastávka modrá s dřevěným krovem nové vegetační střechy, která je jednoduše provedena pomocí plastových přepravek, v nichž jsou rostliny osázeny.
Během celé stavby se zapojila většina obyvatel nejen z Manešovic, ale i z okolí, někdo donesl oběd nebo buchty a jiní pomohli s bagrem nebo zednickými lžícemi. Už během stavby, tak došlo k novým setkáním a oživení malé jihočeské vsi.
K předání zastávky uspořádali místní společně se studenty na konci června velkou společnou oslavu, na kterou se bude v Manešovicích dlouho vzpomínat.
Data projektu
| autorské týmy: | |
| Zuzana Sagitariová, Bára Drahotová, Lenka Juchelková, Vojtěch Malina, Kristián Holan, Marek Hudáč | |
| Manešovice: | Eliška Dytrychová, Zuzana Tomková, Dominika Taklová, Šimon Dušek, Ondřej Novák, Alnur Nurmakhanov |
| univerzita: | Technická univerzita Liberec – Fakulta architektury |
| financování: | z velké části za přispění grantu Evropské unie Architektura mimo centra |
| termín: | letní semestr 2013 |
| vedoucí ateliéru: | Lenka Křemenová, David Maštálka / a1architects „Nejlepší školou pro architekty je přímá zkušenost. A to jak s lidmi, pro které pracují, tak s materiálem, ze kterého staví.“ |
| spolupráce: | Vojtěch Bilišič (workshop Manešovice), Petr Rezek a Allan Gintel (konzultace) |
0 komentářů
přidat komentář
