Mohendžodáro se rozpadá před očima, zmizí za 20 let

Islámábád - Pákistánská vláda tvrdí, že dělá vše pro záchranu jedné z nejvýznamnějších asijských památek z doby bronzové, slavného Mohendžodára. Odborníci citovaní zpravodajskou stanicí BBC ale sledují rychle postupující zkázu a obávají se, že bez radikálního zásahu může tato část světového kulturního dědictví UNESCO zaniknout.
      Člověk pocítí respekt, když se ocitne ve zdech, postavených před 4500 lety. Ohromí ho, že i po tak dlouhé době si stavba uchovala znaky domu, jak ho známe dnes - má hlavní a zadní vstup, vzájemně propojené místnosti, pravidelné cihlové stěny, dokonce jednoduchou toaletu a odpadní výpusť. Ohromí, jestliže si uvědomíme, že v tak dávné době už byl dům stavěn jako dvoupatrový.
      Ještě větší dojem vyvolá procházka ulicí z doby bronzové - orámovaná domy, s přesně vybočujícími postranními uličkami, ústící na prostorné náměstí, na němž bývalo tržiště.
      Zázrak Mohendžodára spočívá v tom, že 2600 let před naším letopočtem vzniklo podle komplexního plánu, zahrnujícího neuvěřitelnou architekturu včetně rozvodu vody a splašků. Bylo ve své době jedním z nejmodernějších urbanistických projektů, schopným poskytnout bydlení 35.000 obyvatel harappské civilizace z povodí řeky Indus.
      Laik je při pohledu na zbytky po tomto sídlišti ohromen, avšak odborník trpí. Jedna z nejzkušenějších pákistánských archeoložek doktorka Asma Ibráhímová propadá zoufalství a má slzy na krajíčku. "Vždy, když sem přijedu, je to horší než při minulé návštěvě. Byla jsem tu před dvěma třemi lety a láme mi to srdce, když vidím, co bylo od té doby zničeno," říká.
      V dolním městě, které bývalo domovem střední třídy a dělníků, stěny pukají od země nahoru. Cihly, které do vykopání města odolaly staletím, se rozpadávají vlivem solí z  podzemní vody. Ještě větší škody jsou v horní části města, obývané kdysi elitou a zahrnující například velké veřejné lázně. Některé stěny se zřítily docela, jiným to bezprostředně hrozí.
      "Záchrana tohoto místa je komplikovaný úkol, problémem je sůl, vlhko a deště. Většina pokusů o záchranu byla tak amatérská, že to stavby ještě víc poškodilo," vysvětluje Ibráhímová.
      Úřady například rozhodly pokrýt všechny cihelné stavby jakousi kaší z bláta v naději, že tato vrstva pohltí soli a vlhkost. Avšak na některých místech bahno vyschlo, rozdrolilo se a jeho úlomky s sebou strhly také části původních cihel. Zkáza zdiva pod ním pokračuje.
      Na několika místech se "zachránci" dokonce nerozpakovali nahradit tisícileté zdivo novými cihlami. "Do jisté míry je zázrak, že tu Mohendžodáro ještě je navzdory všemu, co se zde ve jménu jeho záchrany dělo několik desetiletí," uvažuje Ibráhímová. Místní muzeum bylo vyloupeno a zloději kromě jiného odnesli i slavná pečetidla používaná zřejmě kupci.
      Jeden z  průvodců přiznává, že se místo dramaticky mění. Pákistánští návštěvníci přicházejí o svátcích, cizinci jen výjimečně. Špatná propagace je vzhledem k  míře, v níž je Mohendžodáro poškozováno, nejmenší z problémů.
      Po několik desítek let spadala péče o údržbu do pravomocí pákistánské vlády, nedávno ale byly povinnosti převedeny na vládu provincie Sindh a ta záchranou pověřila odbornou komisi.
      "Potřebujeme, aby se k možnosti záchrany co nejdříve vyjádřili experti ze všech oborů. Ano, jsou zde soli, ale místní zemědělci si s  nimi poradili, tak proč bychom to neměli dokázat i my? Musíme to udělat ale rychle, protože podle mého odhadu v těchto podmínkách místo nevydrží víc než 20 let," říká Ibráhímová.
     Jedna z možností je ponechat části města neodkryté, a tak je vlastně ochránit před rozpadem. Někteří odborníci šli dokonce tak daleko, že navrhli zasypat znovu celé Mohendžodáro. Je to ale spíš výraz zoufalství těch, kdo místo milují a s žalem nyní sledují, jak město, kdysi schopné soupeřit s civilizacemi v Egyptě, Mezopotámii a Číně, je tímto ponižujícím způsobem připravováno o svou slávu.