Sarajevo/Praha - Se stopami po architektovi českého původu Karlu Paříkovi se návštěvník bosenské metropole Sarajeva setká téměř na každém kroku. Stačí se projít kolem řeky Miljacky, jež protéká celým městem - Zemské muzeum, Národní divadlo i sídlo Sarajevské univerzity, vše nese rukopis rodáka z  Veliše u Jičína. Pařík, od jehož smrti uplyne 16. června 70 let, navrhl i řadu církevních staveb pro různé sarajevské náboženské konfese, jeho domy se dají najít také jinde v Bosně.
     Jméno architekta, který na Balkán zamířil jako řada dalších Čechů po rakousko-uherské anexi někdejší turecké provincie z roku 1878, bylo ale ještě nedávno téměř neznámé i uměnímilovným Sarajevanům. Z  pomalého pádu do zapomnění pomohla "Karlo Paržika" dostat bosenská architektka Branka Dimitrijevičová, která o spolutvůrci moderní podoby Sarajeva napsala dizertaci, i později se postarala o propagaci Paříkova architektonického díla a před pěti lety mu vypravila velkou výstavu.
     "Dnes se o něm učí všichni budoucí architekti, kteří studují v Sarajevu, čili alespoň ti by měli znát většinu Paříkových sarajevských staveb," říká Dimitrijevičová. S běžnými obyvateli města je to ale přes všechnu snahu přeci jen horší. Současné sídlo Fakulty islámských věd nebo evangelický kostel zdobící nábřeží, kde dnes působí Akademie výtvarných umění, sice ve městě zná téměř každý, ani zaměstnanci těchto institucí ale často nemají ponětí o jejich architektovi.
     Karel Pařík přitom věnoval Bosně celý život. Absolvent stavební průmyslovky a architektonické školy na Akademii výtvarných umění ve Vídni přišel do Sarajeva na jaře 1884 v necelých sedmadvaceti letech a balkánskou zemi již téměř neopustil. Dobré jméno získal hned na začátku, když se svým spolužákem, Chorvatem Josipem Vancašem vyprojektoval katolickou katedrálu, která dodnes dominuje náměstí v těsném sousedství starobylého sarajevského centra - Baščaršije.
     Stavba kombinující gotiku s románskou architekturou jakoby předznamenala Paříkovu kariéru, pro kterou byly až do přelomu 20. a 30. let minulého století typické hlavně historizující stavby. Už jeho první samostatný projekt, sídlo penzijního fondu nedaleko katedrály, dostal neorenesanční kabát, podobně jako třeba chlapecké gymnázium. Při návrhu školy pro soudce práva šaría, kde dnes sídlí islámská fakulta, se Karel Pařík zase inspiroval maurským stylem.
     Koncem 80. let 19. století stál Pařík také u zrodu sarajevské radnice, postavené na východním ostrohu historického centra, ve které se po druhé světové válce usídlila Národní knihovna. Budově, inspirované slavnou káhirskou mešitou Kemala II., jež za občanské války v srpnu 1992 vyhořela, ale dali definitivní podobu jiní architekti. Z Paříkova návrhu, který zavrhl nejvyšší představitel rakouské vlády pro Bosnu Benjamin Kállay, nicméně zůstal trojúhelníkovitý půdorys.
     Kromě vlastní architektonické činnosti působil Karel Pařík ve státních službách a vypracoval se na vrchního stavebního radu. A podobu Sarajeva i dalších měst v Bosně a Hercegovině tak utvářel také dozorem nad urbanistickým rozvojem země. I mimo Sarajevo navíc stojí důležité Paříkovy stavby - vedle sídla pravoslavného hercegovského metropolity v Mostaru to jsou třeba soudní budovy (Zenica, Foča, Gacko). Navrhl i lázeňské objekty v chorvatském letovisku Kupari a renovoval katedrálu v albánském Skadaru.
     Po penzionování v roce 1916 Pařík, jehož Čechům před rokem přiblížil David Vávra v několika dílech televizních Šumných stop, učil na sarajevské technické škole. Jako architekt Pařík mezi válkami nejčastěji pracoval pro katolickou církev. Celkem v Bosně a okolních zemích postavil přes sto staveb, třetinu z nich platilo místní arcibiskupství. Jedním z jeho posledních projektů byl sarajevský chrám sv. Josefa postavený v roce 1939. Náměstí před tímto kostelem nese od podzimu 2008 Paříkovo jméno.