Berlínská zeď se začala stavět před 50 lety

Exodus, or the Voluntary Prisoners of Architecture, Exhausted Fugitives Led to Reception (Rem Koolhaas, Elia Zenghelis, Madelon Vriesendorp, Zoe Zenghelis; 1972)

Berlín/Klein-Glienicke - Berlínská zeď byla vnitřní osou města, jeho samozřejmostí i jeho sevřením. Odrážela se v ní velká politika i banální každodennost a představovala výjimečný stav, který se stal normalitou. Tak nejznámější symbol studené války popisuje německý historik Karl Schlögel. Své o tom může vyprávět i Gitta Heinrichová, která žila téměř 20 let doslova uvězněna tímto betonovým kolosem, jenž obepínal západní část Berlína. Dnes z něj zbylo už jen torzo a je především velkým lákadlem pro turisty a komerční atrakcí.
      Místo, které nejlépe ilustruje absurditu a zvrácenost mnohaletého rozdělení Berlína i celé země, se nachází na nejzápadnějším okraji německé metropole. Obec Klein-Glienicke leží na území někdejšího Západního Berlína, spadá však pod nedalekou Postupim, a byla tak už součástí komunistické NDR. Jako její výspa obklopená ze všech stran "třídním nepřítelem" se stala jedním z nejpřísněji střežených úseků Berlínské zdi.
      Vesnici s 500 obyvateli nedaleko známého "mostu špionů", kde si Američané a Sověti během studené války vyměňovali zadržené agenty, obehnal před 50 lety plot z ostnatého drátu, který později nahradily dvě řady až čtyři metry vysokých betonových panelů a zcela ji odřízly od okolního světa. Jedinou spojnicí s ním byl nevelký most přes říční kanál, oddělující Klein-Glienicke od filmem proslavené postupimské čtvrti Babelsberg. Projít na druhou stranu bylo možné jen s průkazem a po absolvování policejní kontroly.
      "Ještě jsem zažila, když bylo všechno volné a hezké, kdy se mohlo svobodně chodit po lesích, plout po řece," vzpomíná dnes devětašedesátiletá Heinrichová, která se v  Klein-Glienicke narodila a strávila tam více než polovinu života. Osudného 13. srpna 1961, kdy přišlo uzavření hranic mezi západem a východem Berlína a začala stavba bariér, byla s přítelem na dovolené u Baltu. Zpět už přes Berlín jet nemohli a do rodné obce pustili jenom ji. Přítel s jiným trvalým bydlištěm do vznikající exklávy nesměl.
      "Nemohla jsem tomu věřit, že je možné nějaké místo takhle odříznout, a to tam byl ještě jen plot. Horší to bylo v roce 1965, kdy byla postavena první a druhá zeď," líčí tehdejší studentka a pozdější učitelka tělocviku, pro niž se život mezi šedivými panely stal na příštích 15 let každodenní realitou.

Exodus, or the Voluntary Prisoners of Architecture, Exhausted Fugitives Led to Reception (Rem Koolhaas, Elia Zenghelis, Madelon Vriesendorp, Zoe Zenghelis; 1972)

      "Když jsem vyšla z domu, měla jsem dole na dvoře dvojitou zeď. Vyšla jsem na ulici, byla tam zeď a měla jsem zeď, když jsem procházela na zahradu. Všude jsem narážela na zeď," popisuje Heinrichová své "vězení na svobodě". "Místo, kde jsem sušila prádlo, bylo pryč. Roh, kde jsem sedávala, byl pryč. Nemohli jsme spouštět na vodu naši loď. Zůstal nám jenom byt a z něj jsme koukali na zeď," dodává.
      V roce 1980 už byl pro ni život v  této betonové pevnosti neúnosný a požádala o možnost se s rodinou vystěhovat. "Už to dál nešlo," přiznává. Na útěk do Západního Berlína prý pomyslela jen jednou krátce po začátku stavby zdi. Z obavy o osud rodičů a sourozenců v  Klein-Glienicke to ale zavrhla a zůstala. Jako většina obyvatel NDR se tam podívala až po pádu Berlínské zdi 9. listopadu 1989.
      "Byl to nejhezčí narozeninový dárek," směje se ještě dnes souhře náhod, neboť narozeniny slaví přesně v den, kde se hranice do západní části metropole znovu otevřela.
      Ze zhruba 155 kilometrů dlouhého betonového valu zůstaly stát už jen zbytky, které mají připomínat poválečné rozdělení města a osudy více než stovky východních Němců, kteří za pokus o útěk přes zeď zaplatili životem, i tisícovek dalších, které na 28 let připravila o příbuzné a kamarády na druhé straně. Zatímco pro pamětníky, jako je Gitta Heinrichová, je vzpomínka na ni stále bolestivá, pro jiné se stala štědrým zdrojem obživy a magnetem na návštěvníky ze zahraničí.
      Na turisticky atraktivních místech spojených se zdí v centru města, jako jsou Braniborská brána, Postupimské náměstí nebo bývalý sektorový přechod Checkpoint Charlie, stojí každý den podnikavci v dobových vojenských uniformách a za pár eur dávají nadšeným cizincům razítka do pasu a fotí se s  nimi. Kdo se chce seznámit s trasou zdi a prohlédnout si její pozůstatky, může si vybrat z nepřeberné nabídky pěších túr, cyklistických a autobusových vyjížděk nebo zvolit populární "safari v trabantech". Vše samozřejmě s průvodcem. A komu by nestačilo odvézt si jen zážitky a fotky, může si skoro na každém rohu v  centru koupit údajně zaručeně pravý kousek Berlínské zdi.
      Tato komercionalizace nedávné historie města má řadu kritiků, kteří varují, že se z  něj pomalu stává "Disneyland studené války", a volají po úředním omezení těchto aktivit - z úcty k obětem zdi. "Kostýmovaní pohraničníci v centru Berlína jsou vůči obětem bezohlednost," tvrdí vedoucí muzea bývalé východoněmecké tajné policie Stasi Hubertus Gnabe.
      I pro samotný Berlín je to ale nezanedbatelný zdroj příjmů, kterého by se zadlužená metropole zbavovala jen s  těžkým srdcem. Podle odhadů přijíždí v současnosti za památkami a atrakcemi, které se váží k době existence dvou německých států, ročně asi 5,5 milionu lidí, tedy zhruba čtvrtina všech návštěvníků Berlína.