O smyslu a interpretaci architektury

Čtěte. Přečtěte si tento sborník (půjde to ztěžka, ale vytrvejte). Především čtěte před tím, než začnete kritizovat nějaké architektonické dílo. Přijdete totiž na to, že věci nejsou tak jednoduché, jak se zdají být. Výtky a kritiku berte jako inspiraci a nenechte se jimi odradit. V češtině totiž bohužel není mnoho knih, které se zabývají tímto nelehkým tématem.
Petr Kratochvíl, historik a teoretik architektury a urbanismu, který texty  sborníku vybral i přeložil, jej představuje jako "sondu do aktuální mezinárodní diskuse o klíčových problémech současné architektury", k jejichž řešení má poskytovat inspiraci. Jeho záměrem bylo vybrat texty především teoretiků  (a to z oblasti fenomenologie a filozofické hermeneutiky), které právě svým teoretickým zaměřením mají doplňovat antologii Texty praktikujících architektů (Ulrich, Ševčík. 2000. Praha: ČKA). Výběr je tedy subjektivní - ale obhájený hned ze začátku.
Jako celek je sborník těžké charakterizovat. Jeho jednotlivé kapitoly se liší tématy, pojetím, formálními znaky a především stylem. Ten kolísá od téměř nečitelných, až zbytečně složitých statí (Pérez-Gómez), přes trochu školometsky pojaté úvahy (Juhani Pallasmaa, Alina A. Payenová), po přístupné, čtivé texty (Friedrich Achleitner, Adrian Forty). Tyto rozdíly jsou zčásti dané kontextem, ve kterém texty původně existovaly, jako například výňatky z obsáhlých odborných knih nebo krátké mluvené přednášky. Jako takové nejsou rozdíly nijak na závadu (spíše je škoda, že nejsou na konci doplněny o editorský závěr, syntézu, která by tyto analýzy shrnula a propojila). Architektura je tak spojována jak s existenciálními otázkami bytí, modernistickým projektem a jeho koncem, postmoderní nejistotou, lamentováním nad konzumerismem, vzdělávacím systémem, tak s historickým vývojem, pragmatismem a "obyčejnou" praxí. Šíře záběru je rozhodně pozitivní, zklamáním je to, že jen zcela výjimečně (například u Friedricha Achleitnera) se význam architektury a vůbec architektura samotná spojuje se společností, jejím technologickým a vědeckým vývojem a jejími nově vznikajícími požadavky. Nemluvě o spojení s  uživatelem, obyčejným člověkem (výjimkou je Adrian Forty a Jean Baudrillard). Jako by se jinak na lidi úplně zapomnělo.
Text od Jeana Baudrillarda patří mezi velmi zajímavé příspěvky, i když je překvapivě dost náročný - od Baudrillarda lze nalézt i texty velmi čtivé, které tím nic neztrácí ze své hodnoty. Baudrillard zde tvrdí, že architektura se ocitá ve virtuálním funkcionalismu a věnuje se kultuře, komunikaci a "virtuální estetizaci celé společnosti", na rozdíl od architektury pravdivé, čistě funkční, odkouzlené, která ztratila svá tajemství a architektury radikální, která je výzvou svému okolí a tvoří novou iluzi města a prostoru, místa i "nemísta". Situaci dnešního světa charakterizuje jako přiblížení se virtuální dimenzi, ve které architektura jako taková už neexistuje.  Už "neodkazuje k pravdě, originalitě, ale pouze k dostupnosti technologií, forem a materiálů", už je jen souborem klonů, virtuálních obrazů a designů. Přesto ale existuje naděje, že architektura dále existovat bude, protože, jak Baudrillard na konci prohlašuje mírně škodolibě, "ještě nebyla vynalezena budova, architektonický objekt, která by učinila konec všem ostatním budovám".
Závažná dilemata architektury v napětí mezi moderností a bydlením, kdy modernost je podle Bergera a Kellnera popisována jako příčina "bezdomoví", rozebírá ne nezajímavě Hilde Heynenová. Vychází z Habermase, Heideggera a Adorna, končí však vlastní kritikou všech východisek (nostalgického pojetí architektury tvořící genia loci a radikální kritický přístup  vyjadřující nemožnost existence bydlení i architektury), bez silných argumentů. Oproti tomuto filozofickému rozboru a bezvýchodiskovému stavu, se například Stan Allen vyjadřuje jasně ve smyslu praktickém a pragmatickém, že "architektura je praxí, není žádným diskurzem, a když to budeme mít na paměti, můžeme se zbavit mnoha nedorozumění, jimiž se současná debata vyznačuje."
Ani ostatní příspěvky nejsou nepodnětné, přesto mohl výběr, i když byl omezený záměrně, obsahovat i další témata (jak dokazuje například inspirativní sborník Jany Tiché Architektura na prahu informačního věku) a zahrnout aktuálnější diskuze.
Co se týká formy, má tento svazek velkou šanci stát se ozdobou vaší knihovny. Vedle sympatických rozměrů disponuje velmi kvalitní vazbou (ve které si můžete omylem přivřít tužku a přesto se nerozpadne), tiskem a papírem, precizní grafickou a estetickou úpravou. V omezeném množství této edice je také k dostání s originálními tisky, což jsou přidané stránky typu šedě laděného polokartonu s ilustracemi, dobře adjustované, které tvoří příjemnou přidanou hodnotu (ve verzi bez originálních tisků jsou ilustrace přetištěné obvyklým způsobem a ztrácí tím veškeré kouzlo). Vzhledem ke složitosti úvah a nejednoznačnosti myšlenek je také pochopitelný obsah originálních tisků, který je snad možné interpretovat jako zakódované plány měst a domů nesoucí různé významy. Přesto je, doufám, stejně tak pochopitelná námitka, že právě vzhledem ke složitosti textu mohly být obrazy konkrétní - i pokud by to bylo jen kvůli tomu, že konkrétní příklady v textech nechybí.
Je jasné, že tento sborník má za cíl od začátku do konce nebýt katalogem, sbírkou konkrétního, ilustračních fotografií a architektonicko-stavebních popisů a hodnocení. A to i svou formou vydání, téměř poetickou. Zároveň ale dokazuje takové formální kvality, že je téměř jisté, že špetka konkrétního (například ve formě fotografií, plánů či textů) by byla zvládnutelná a nejen by neškodila, ale naopak by dodala nový rozměr. Vždyť jak v tomto svazku (kromě jiného) píše Forty, "máme díla a máme jejich fotografie a neplatí, že by fotografie byly jen chabou náhražkou díla; jsou spíše další fazetou jeho bytí, o níž můžeme svébytně přemýšlet."
Není to jednoduché čtení. A není ani jednoznačné a ani jednoznačně vynikající. Ale stojí za to nad ním svébytně přemýšlet.