Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Vítězný návrh na stavbu Národní knihovny v Praze

Komentáře
K projektu Národní Knihovny na Letné Mirko Baum 08.03.07 13:22
Před čtyřiceti lety nám na pražské fakultě vyprávěl pan profesor Krise o tom, jakou práci dalo pražským urbanistům a památkářům umístění hotelu Internacionál do podbabského dolíku. Hotel měl být původně, dle vůle sovětských poradců, postaven na Letné, která jak svou jednoznačnou topografií, tak i svou exponovanou polohou odjakživa sváděla k "odvážným" architektonickým činům. Předposledním činem tohoto druhu byl Stalinův pomník, posledním by měla být, tentokrát dle vůle soutěžní poroty, nová budova Národní Knihovny od Jana Kaplického.
Pražský primátor Pavel Bém si zřejmě velmi zakládá na tom, aby byl viděn jako odvážný člověk. Je tedy jen logické, že jako odvážný člověk miluje i "odvážnou architekturu" a předpovídá-li odpor "konservativních památkářů" proti nové letenské stavbě, myslí tím zcela jistě odpor vyhublých a pobledlých individuí, jejichž odvaha a životní elán dávno zanikly pod vrstvami archivního prachu. Nuže co ale je "odvážné" a co "konservativní"? Roku 356 před Kristem zapálil Řek Herostrates Artemidin chrám v Efezu, aby se tímto "odvážným" činem dostal do dějin (což se mu podařilo), o čtyři století později ronil Nero slzy nad vlastnoručně zapáleným Římem a u zrodu moderní doby debatovali italští futuristé o tom, jak by bylo "odvážné" bombardovat Benátky. Benátky nakonec bez dlouhých debat bombardovali Rakušané. Moc se s tím nepárali. Dokázali to i bez umělecké motivace. Jednoduše shodili bomby na renesanční zdivo a hotovo.
Útok na kulturní hodnoty je již po více než jedno století jakýmsi modem operandi nejen válek ale i moderního umění, metodou, která vzhledem k přesycené postmoderní společnosti neznající téměř žádných kulturních přestupků čím dál tím hůř funguje. Jakési zbytky humanistického myšlení ale ještě existovat musí, neboť když německý hudební skladatel Karl-Heinz Stockhausen před šesti lety prohlásil kolabující twin towers za "velkolepé umělecké dílo", sklidil bouři veřejného odporu. Odvaha tohoto typu, ať už se jedná o umělecky motivovaný atentát na ten či onen kulturní axiom, nebo jen o prostou (většinou krátkodobou) publicitu té či oné ideologie, je víc než problematická. Pokud jde o konservatismus, ten bývá většinou vykládán jako způsob myšlení, kterému se jedná o zachování toho, co se všeobecně prokázalo být cenným. Na tom samo o sobě není nic špatného. Památkář, který v dobrém slova smyslu není konservativní (samozřejmě existuje i hloupý konservatismus, právě tak jako existuje i hloupá odvaha), je památkářem špatným.
Snad nejzávaznějším kulturním axiomem, který v architektuře přestává platit, je závaznost historickému kontextu, závaznost tomu, čemu říkáme respekt před dílem předků, respekt před charakterem místa, respekt před tím, co všeobecně označujeme jako genius loci. Nejpozději od mého syna, který vzhledem ke generačnímu konfliktu nenaslouchá radám otce ale radám Gregga Lynna na vídeňské akademii, vím, že "aby to bylo moderní", musí to vypadat přinejmenším jako slinivka břišní (Gregg Lynn sám dává přednost ananasu s čepicí, podobnou té, kterou nosí Jiří Stivín). Pro tuto architektonickou módu se ustálil výraz "blob", který v překladu znamená cosi jako "kapka" či "výron" - tj. jakýsi způsob ejakulace architekturou. Blob nedefinuje sám sebe v tektonických kategoriích měřitelného prostoru sloužícímu té či oné funkci, blob chce být funkcí sám o sobě, chce být událostí, chce být tím, čemu se v anglosaské terminologii říká "event". Tím se z architektury, která jako kulturní počin definovala svůj smysl mimo jiné i jistou permanencí, stává přechodná, tj. semipermanentní ideologicky motivovaná událost. Úspěch každé události spočívá v tom, že se toho stane co možná nejvíce, což samozřejmě platí i v event-architektuře. I v ní se toho musí stát pokud možno co nejvíce. Musí být hlučná, musí být v neustálém pohybu, musí gestikulovat, musí v každém případě ignorovat své okolí - a hlavně za každou cenu poutat pozornost, neboť v upoutání pozornosti tkví její smysl především. Tento smysl leží ale v příkrém rozporu s její fyzickou životností, ta má zpravidla dobré vyhlídky nejen na přežití svého tvůrce, ale i na přežití pozornosti svého konzumenta. Jistá obliba, které se tato architektura navzdory odstrašujícím příkladům těší (označil-li von Clausewitz válku jako pokračování politiky jinými prostředky, je více než oprávněné považovat kupř. architekturu Cookova "kunsthausu" v rakouském Grazu za pokračování války jinými prostředky) spočívá nejen v jejím zásadním populismu, ale možná i ve vzpomínce na dávné plácání dětských báboviček a jejich právě tak krátkodobou jako nezávaznou, jakoukoliv kulturní zkušeností neposkvrněnou estetiku.
Procházka pražskou památkovou rezervací, která nás doposud „nudila“ stavební rutinou minulosti, začíná mít konečně mezinárodni charakter, charakter vzrušující vize. Od Bílkovy vily, připomínající dávno zaniklou kulturu, přes most pro pěší od Bořka Šípka (jehož plechové voluty mne již od prvního dne přiváděly na pokraj extatického vzrušení), k vanilkovému pudingu od Jana Kaplického a odtud konečně k akváriu se žraloky na místě, z kterého kdysi velký Stalin mrzutě pohlížel na město, jehož sláva se dle dávného proroctví měla dotýkati hvězd.
Nemá to lehké ta naše stověžatá matička. Turbokapitalismus vylidnil centrum, pomaloval fasády a s miliardami turistů přilákal i architekturu mezinárodních hvězd. Ta je zaměnitelná a zcela nezávislá na lokalitě. Gehry v Praze je stejný jako Gehry v Düsseldorfu či v Bilbao, asi tak jako coca-cola nebo burger-king, jejichž internacionalismus nás zbaví přemýšlení o tom, na které polokouli či hemisféře této planety je právě konzumujeme.
Gehryho už máme, Nouvela též a Zahu Hadid jsme měli alespoň v porotě. Zbývá snad jen Friedensreich Hundertwasser, ale ten už je na pravdě Boží. Stejně tak jako pan profesor Krise, který, kdyby ještě žil, by snad našel v Praze pro to jednooké strašidlo nějaký ten dolík.

Prof.ing.arch.Mirko Baum
Roetgen, 7. 03. 2007





Přidat příspěvek
Předmět:
Autor: Email:
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.

Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve vyjímečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Listopad 2017
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.