Když jsem tuto dřevěnou strukturu stavěl, lidé se poněkud překvapeně ptali: "proč jsi to stavěl ze dřeva?" Byla to upřímná reakce na mé použití jiného materiálu než betonu, protože jsem s ním tolik let pracoval.
Ačkoliv stavební materiál je prvkem, který buduje prostor, věřím, že materiál sám nemůže být tématem pro architekta. Beton není mým tématem: zabývám se spíše prostorami, které beton objímá. Podobně i když dělám architekturu ze dřeva, hlavní věcí není dřevo, ale prostor, který dřevo definuje a stejně tak i estetické kvality vnímaného dřeva.
Vycházeje z toho, že na mezinárodních výstavách je architektura pavilonu sama představením národní kultury snad i více než exponáty v něm obsažené, snažil jsem se dřevěnou architekturou vyjádřit japonskou kulturu, estetický cit Japonců a jejich vědomí. Cítil jsem, že chci Evropanům, jejichž kultura je z kamene a zdí, ukázat kulturnost dřeva a krásu dřevěných pilířů.
Jeden ze zdrojů japonské kultury jsem našel ve svatyni v Ise, která byla poprvé postavena v 17. století. V této prosté a přísné architektuře, usazené v hustém lese, obklopené obrovskými stromy je v primitivní formě vyjádřena mocná tvůrčí vůle lidí. Tento chrám má strohou a silnou krásu, odlišnou od jemné estetiky, o kterou Japonci v průběhu několika uplynulých století usilovali. V chrámu v Ise jsou dvě identická místa lokalizovaná naproti sobě a budovy se obnovují každých dvacet let. Pokud je tam vyjádřena snaha po nesmrtelnosti, pak spočívá v neutuchající touze Japonců po čistotě, symbolizovaném v rituálu rekonstrukce (shinken sengu), kdy vznikají úplně nové budovy - což je nesmrtelnost odlišná od té, dosahované kamennou architekturou Západu. Říká se, že dvacet let je časové rozpětí, ve kterém lze účinně předávat znalosti zvláštních technologií, potřebných pro stavbu chrámu. Současně jde o časové rozpětí, po které lze udržovat dřevo neošetřené. V Ise je vidět velebná síla, určitá sevřenost i abstrakce v použití dřeva, zcela různá od skladby prvků čajových domů.
V japonském pavilonu v Seville jsem chtěl přijmout tento způsob myšlení a dát jej do kontextu moderních způsobů vyjádření. Chtěl jsem usilovat o volný výraz v prostoru, vymezeném materiály, omezenými v podstatě na dřevo jak uvnitř, tak i vně a vybudovat bohatý prostor, ve kterém by vystoupla do popředí síla sloupů. Pro dosažení tohoto záměru bylo nutné nezanedbat texturu a barevnost materiálů. V tradičním pojetí byl obytný prostor Japonců postaven z mnoha přírodních materiálů a jejich přirozená barevnost byla předmětem obdivu. Věřím, že přírodní barvy - dřeva, země a kamene - lze redukovat na monochromní. Poněvadž jsem léta stavěl stále z betonu, naučil jsem se nacházet bohatství a poznávat hloubku i ve zdánlivě nudném světě jednobarevnosti. To stejné platí i při stavění dřevěné architektury. V jednobarevném světě japonských příbytků a síle abstrakce chrámu v Ise hledám své vlastní kořeny.
Estetika japonské architektury je často popisována pomocí kontrastu mezi architekturou chrámu Nikko Toshogu ze 17. století a palác Katsura. Já však věřím, že je také možné japonskou architekturu vyložit ve smyslu dvou pólů - období před a po stylu Sukiya. Zatímco architektura Sukiya vyjadřuje svou bohatost leskem, obsaženým v detailech, architektura staršího období (16.století), ze které ovšem styl Sukiya vyrůstá, usiluje spíše o vytříbenost a ladnost svobody v rámci v podstatě jediné kompoziční metody, či jediné formy - tj. uvnitř omezených hranic. Silně působí například mocný duch prostorových objemů nebo řízené světlo a kontrasty světla a temnoty. Na druhé straně se dá říci, že podstata stylu Sukiya spočívá v jemné kontrole přírody a své výrazové prostředky soustřeďuje spíše na povrchy. Architektura čajového domu může sloužit jako archetypální příklad. Čajový dům je těsný prostor, ve kterém jsou myšlenky stavitele všude patrny a jeho život spočívá ve všech detailech. Tento aspekt architektury Sukiya má mocný vliv na současnou japonskou architekturu a je velmi významný. Když se na to podíváme jinak, dalo by se říci, že i když jsou formy zcela jiné, Sukiya charakter je přítomen v záplavě rozličných postmodernistických stylů, které se objevily v 80.létech, zejména v odnoži japonského postmodernizmu. Možná, že je ještě významnější uvědomit si, co vyrostlo z tendencí tohoto období do podoby formální hry, kde ovšem původní duch Sukiya vymizel.
V povědomí současných Japonců je dřevěná architektura rozhodně představována stylem Sukiya a čajovým domem. Mne, na tomto pozadí, zajímají dřevěné stavby a současně se můj zájem soustředí na problém trvalého boje proti orientaci na povrchy a detaily, jež jsou tak charakteristické pro naši zvnitřněnou vnímavost stylu Sukiya. Chci se tak vrátit k začátkům dřevěných staveb a z nich vytěžit přiléhavější a mocnější soudobý výraz.