O nové vládní čtvrti Dolních Rakous v St. Pöltenu jsem toho už hodně slyšel, vesměs negativního.
V roce 1986 se stal St. Pölten hlavním městem Dolního Rakouska. Chybějící administrativní plochy vládních stran a samotné dolnorakouské vlády vyústily roku 1990 v uspořádání mezinárodní soutěže (z českých architektů se jí zúčastnili mimojiné architekti z JKA). Jak prozradil hlavní městský architekt, nevyhrál nejlepší návrh, nýbrž návrh snadno realizovatelný a provozně uspokojující.
Základní urbanistická koncepce architekta Ernsta Hoffmanna se odvíjí v kontextuální rovině s okolím. Hoffman reaguje na řeku Traisen, která vymezuje území na východě a na stávající urbanistickou strukturu historického St. Pöltenu na severu. Hlavní nástup do nové čtvrtě logicky navazuje na provozní strukturu historického města a v podstatě vyjadřuje svou snahu živě se zapojit do organismu města. Urbanismus vládní čtvrti sleduje poslední myšlenky a dogmata evropského urbanismu, a to především v prostorové stránce návrhu. V roce 1997 proběhlo první zasedání Zemského sněmu a život ve vládní čtvrti tak byl formálně zahájen.
Většina reakcí na vládní čtvrť vychází z nalezení nefungujícího městského prostoru, uniformní architektury a jisté vykořeněnosti celého areálu. Co je příčinou těchto vlastností? Osobně vidím základní rozpor celé čtvrti v nesouladu obsahu a formy. Funkční náplň se sice snaží formovat území do smíšeného zdravého města, avšak převládající administrativní funkce a chybějící bydlení celou myšlenku degraduje. Téměř ryzí kancelářské město vykazuje všechny znaky monofunkčních ploch, a to především nepropletený časoprostorový diagram zájmů v území. Již zmiňovaná absence bydlení mohla být nahrazena realizací objektů celoměstských a regionálních kulturních aktivit. Avšak právě nešťastná lokace těchto funkcí v území celkovou živost čtvrti nepodpořila. Kulturní objekty jsou situovány do společného trsu, namísto příjemnějšího roztroušení do území. Celkové pojetí solitérů a textur v území není dobré. Jediné solitéry, které v území fungují jako prostorového akcenty, jsou Zemský dům - sídlo Zemského sněmu a Klangturm - Věž tónů. Festivalový dům, Zemské muzeum, Zemský archiv a Zemská knihovna se nacházejí v situaci "okrajových pozorovatelů území" namísto aktivních prostorotvorných činitelů.
Místem, kde se přímky obsahu a formy nesetkaly, je bezesporu zastřešený bulvár vedoucí od domu-brány architekta Podreccy k budově Zemského sněmu. Člověk v této pasáži očekává logické umístění obchodů a komerčních aktivit a tomu se tak skutečně děje. Bohužel chybějící zájmová skupina pracuje povětšinu dne v horních patrech objektů nebo právě odjíždí do Vídně, kde úředníci bydlí. Inu, továrna na politiku.
Vládní čtvrť v St. Pöltenu je kvalitním architektonickým a stavebním dílem, bohužel nikoli dílem urbanistickým. Jak se ukazuje, urbanismus není jen prostorovou hrou objektů pod sluncem soustředěných, nýbrž multidisciplinárním oborem, ve kterém čím dál větší roli hraje ekonomie a teorie proudů. Urbanismus vládní čtvrti je pionýrem v procesu napravování modernistických schizmat v urbanismu, bohužel ještě trpí dětskými nemocemi. Prim evropského urbanismu zůstává i nadále doménou Berlína, kde se daří uskutečňovat myšlenky města krátkých vazeb, funkčně promíseného města a města evropské tradice.
Při vstupu architektury a urbanismu do 21.století neexistují trvalé a respektovatelné hodnoty. V případě dolnorakouské vládní čtvrti nefunguje ulice jako ulice, městský dům jako městský dům, náměstí není náměstím i přesto, že se tak formálně tváří. Archetypální zmatek v architektuře přichází i do urbanismu.