Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
NOVY fullbanner
HLEDEJ v sekci     
Nové ústředí ČSOB Group

Autor: AP ATELIER | Josef Pleskot
Adresa: Radlická 333, Radlice, Praha, Česká republika | mapa
Investor: ČSOB Group
Náklady: 2 900 000 000 CZK Realizace: 2005-06
Soutěž: 2003

Kdo se v posledních dnech procházel po Senovážném náměstí, mohl si povšimnout vzácného úkazu. Za skleněnými vitrínami pobočky ČSOB jsou haly vydlážděny namísto kamene monitory od počítačů. Čekají tu na svůj odvoz a darování neziskovým organizacím. Jejich majitel se ze svých roztroušených pražských sídel stěhuje do nové centrály v Radlicích a spojuje s tímto aktem vlastní reorganizaci. Největší podobná operace v historii tuzemských firem.

MEMENTO VELKÉHO DOMU
Když po roce 1989 zmizel nepřítel v podobě komunistického státu, který do té doby nesl jasnou vinu za špatný stav architektury v tehdejším Československu, vznikla alespoň částečná potřeba najít nepřítele jiného, od něhož by bylo možné se distancovat a definovat tak vlastní pozici.
Nepřítel architektů a hodnot, které vzývali, se záhy nabídl sám v podobě nekulturního investora - podnikatele "vytěžujícího" krajinu a "parazitujícího" na historických centrech měst. K zavedení takového slovníku nepřispěl intelektuální konstrukt obecného dobra, nýbrž negativní zkušenost s konkrétními realizacemi. Postupně se vyprofilovaly přímo typologické druhy, jež se v centrálních architektonických kruzích staly, když ne zapovězenými, tak minimálně vysoce kontroverzními. Byly to stavby jejichž provoz nebo estetika se programově neslučovala s doktrínou převažující tendence k české přísnosti, jak ji trefně pojmenoval Rostislav Švácha. Jednalo se hlavně o zábavní centra, velké i menší nákupní celky a v neposlední řadě bankovní domy, jejichž pobočky zohavily náměstí nejednoho československého města. Ačkoli od té doby došlo k vystřízlivění a sestupu z krajních pozic na všech stranách, ozvěny vyhraněných postojů jsou stále dobře rozpoznatelné. Autoři pracující pro velké developery jsou částí veřejnosti stále často stigmatizováni jako ti, co se zpronevěřili nějakému nepojmenovanému poslání.

Není tedy divu, že když se mezi architektonickou veřejností objevily první zprávy o tom, že AP ateliér Josefa Pleskota, člověka s pověstí skromného až jemného charakteru, bude "dělat" nové sídlo ČSOB, vyvolalo to nejednu odmítavou reakci a pochybnost. Zvláště když publikovaná studie působila složitě provozem, nikoli však převratným nápadem, neslibovala žádnou vizuální bombu a její největší zvláštností pořád zůstávala obrovitost stavby a rozsah investice. Tiskové zprávy největších českých deníků neváhaly do svého slovníku zařadit termín "kolos" jehož negativní konotace zvláště v titulcích typu "Kancelářský kolos zalehl část údolí" ilustruje, že nedůvěra k velké stavbě se principiálně neformuje mezi architekty. Je obecným fenoménem a mezi architekty vrůstá obrazně řečeno zespoda i shora, z pozic jak intelektuálních tak intuitivních.

S výše uvedenými dilematy se potýkal sám autor: "Nejméně příjemný byl pro mne osobně úplný začátek práce na projektu, rozhodnutí, zda do něho vstoupit, či nikoliv. Po pravdě řečeno, moc nesouhlasím s tím, jaké si banky staví budovy, a nelíbí se mi ani kultura našich bankovních domů. Obvykle se jedná o okázalá sídla ukazující bohatství a rozmařilost… Do takové práce jsem se nikdy nechtěl zapojit. Když jsem si ale přečetl zadání od ČSOB, připadalo mi úplně jiné, podněcující a zajímavé. Sympatické mi bylo z mnoha důvodů, ale hlavně proto, že tato banka chce odejít z centra a chce se soustředit pod jednou zcela normální a neokázalou střechou… Zatím jsem nezalitoval, že jsme tuto zakázku dostali." (rozhovor z archivu ČSOB)

Československá Obchodní Banka, která na sebe architekty upozornila naposledy na počátku devadesátých let nepřehlédnutelnou přestavbou neorenesanční budovy v Českých Budějovicích od dvojice Krupauer-Střítecký, se nyní rozhodla shromáždit většinu svých pražských zaměstnanců v jediné budově s investičními náklady 2,95 miliardy korun (včetně pořízení pozemku), což dělá mimochodem něco přes milion korun na jedno pracovní místo. Nejprve byla vyhlášena soutěž jak na objekt samotný, tak i na lokalitu a generálního dodavatele. Pleskotův koncept srostlých pavilonů byl původně navržený na pozemek na Palmovce. Pojetí nové centrály sice investory zaujalo, ale místo nebylo dostatečně přesvědčivé. Nakonec byla tedy vybrána parcela na dně Radlického údolí, přímo v místě, kde bylo kdysi povrchovou těžbou stanice metra Radlická zničeno historické jádro obce Radlice. A Josef Pleskot byl se svým horizontálně rozvinutým domem opět přesvědčivější než třeba ADNS s mrakodrapem, jenž by vystupoval nad horizont údolí tak, aby z jeho vrchní terasy bylo vidět na Hradčany.

POEZIE RADLICKÉHO ÚDOLÍ
Pevně sevřené Radlické údolí je obtížně charakterizovat jako urbánní celek. Od centra města jeho ústí u Vltavy odnepaměti odděluje špunt Smíchovského nádraží a dnes i čtyři proudy vnitřního okruhu. Dopravní obslužnost tu zajišťují kromě tramvaje, která se pracně vyvleče sotva do čtvrtiny údolí, dvě stanice metra, Radlická a Jinonice. Každá s jen jediným výstupem, působící trochu jako nechtěné děti trasy B, která obsluhuje konglomerát velkých sídlišť Stodůlek a Nových Butovic. Podél Radlické se dnem údolí vine z větší části naddimenzovaná komunikace, jako vzpomínka na dobu, kdy se s ní počítalo jako prodloužením Plzeňské radiály, spojující malý a velký pražský okruh. Vysoko nad ní lemuje severní svah údolí železniční trať památkově chráněného pražského semeringu. Pod jizvou jílového lomu u zastávky Jinonice, se tu stkví červený plechový kubus teplárny s dominantou údolí - komínem, jenž svými červenobílými pruhy poskytuje referenci všem myslitelným horizontům z monumentálního hřbetu vrchu Děvína. Na svahu naproti se rozkládá malvazinský hřbitov plný krásných vzrostlých stromů s dominantní věžičkou kostela sv. Jakuba a Filipa. Z obou stran se k jeho zdem přimyká řídká zástavba prvorepublikových vil uzavřených několika paneláky sestupujícími až povážlivě hluboko po svahu. Horní část údolí je vydlážděna pravidelným rastrem někdejších fabrik výrobce leteckých motorů značky Walter a nad nimi trůní jako zjevení sídliště od Karla Pragera uzavřené podkovou, v níž nalezla azyl Sokolova Fakulta Humanitních studií, nejmladší z fakult Univerzity Karlovy. Naproti ní, přes zářez kdysi plánované radiály, stárne Výzkumný vojenský ústav a za ním se již rozkládají polnosti za jejichž rozlohu by se nemusel stydět ani texaský farmář. Přímo naproti pozemku ČSOB se kromě největrnějšího "výlezu" ze všech stanic metra, nachází radlická "pětadvacítka" - krytý plavecký bazén. Za ním tenisové haly a hřiště, prokládané hliněnými parkovišti a solitérními objekty těžko definovatelné náplně.

Se svými zelenými svahy zůstává Radlické údolí poetickým místem, skrývajícím v sobě nostalgii dávných naivně optimistických nakročení mnoha směry. Večerní výstražné cinkání nechráněného železničního přejezdu vedle bíle vymalovaného internátu pro hluchoněmé jakoby vyjadřovalo jemné paradoxy, které se v něm kumulují.

Do takto rozmanitého kontextu vstupuje Josef Pleskot s objektem jehož zastavěná plocha dělá něco přes 16.000 m2. Pro představu jeho rozlohy žurnalisté vnitřní pasáž rádi srovnávají s cestou od Prašné brány na Staroměstské náměstí, jejichž délka je údajně totožná. Přestože na investicích podobného rozsahu participují i jiné architektonické týmy, vždy se jedná typologicky spíše o komplexy budov. V případě centrály ČSOB jde však skutečně o jeden jediný objekt, prakticky vlastně jen o zastřešenou plynulou kancelářskou plochu tvořící jediný požární úsek (!). Urbanistický koncept šesti pavilonů srostlých do jediného objektu, nebo spíš jednoho objektu organizovaného jako malá městská čtvrť, je do stávajícího prostředí zasazen sebevědomě a přece citlivě. Vytváří těžiště, které náhle organizuje vše to započaté a nedokončené poblíž. Řídkost periferie, která jej obklopuje nahrazuje hustota města uvnitř domu. Objem je odsazen od obou svahů způsobem, který zachovává povědomí o přirozené terénní konfiguraci. Podobně jako prostá kubická hmota kapličky sv. Jana Nepomuckého, ani ČSOB se s ní nepokouší polemizovat. Ortogonální objekt je prostě posazen na břicho na dno údolí a jeho energetickou osu - klikatou historickou cestu - respektuje svou střední pasáží se třemi atrii a dvěma dvory, která obsluhuje celý objekt a zachovává uvnitř snadnou možnost orientace. Konflikt rastru a šikmé cesty, je v mřížce absorbován lapidárním způsobem posunu ob jedno pole, který tak definuje i rozměr pasáže a atrií. Delší fasády s občasným průlomem reality vnějšku hlouběji do dispozice, jsou seřazeny v jedné rovině a zrcadlí v sobě přírodu na svazích podobným způsobem, jakým zjevují podstatu domu při průhledu do jeho útrob. Tento průnik umocňují dřevěným obkladem a budoucí popínavou zelení na připravených táhlech v distanci od fasády. Další vrstvu komunikace domu a krajiny tvoří poctivé úpravy bezprostředního okolí s množstvím nově vysazených stromů. Že se zde s přírodou zachází poctivě a nejedná se o lacinou propagandu, dokládá jednak samotný fakt, že se tu dobrovolně realizuje složité zakládání nad tubusem metra, čímž se revitalizuje jinak neatraktivní území, a samo komplexní hodnocení amerického certifikovaného systému LEED (Leadership in Energy and Environmental Design) kterým bylo ústředí ČSOB označeno za jeden z nejšetrnějších bankovních domů k životnímu prostředí v Evropě. Dosáhl na druhý, ze čtyř stupňů bodovacího systému. Na zelené střeše tu pro mne bylo překvapením - kromě prostých, nehoblovaných fošen coby teras - že skutečně funguje princip, naznačený na vizualizacích - pro pozorovatele ze střechy totiž zeleň na střeše plynule přechází do okolních svahů.

Ačkoliv ze střešní terasy ČSOB není vidět na Hradčany jak navrhovalo ve své verzi ADNS, Pleskot se přesto vztáhl k pevnému bodu na horizontu. K Vyšehradu, jehož spojení s touto oblastí Pražské kotliny je mnohem logičtější než ono hradčanské. Právě na tzv. dívčích hradech, na vrchu Děvíně mělo podle starých českých pověstí stát opevněné hradiště konkurující Vyšehradu v Dívčí válce. Mužský princip skalnatého ostrohu se vztahuje k brázdě hlubokého údolí naproti. Natolik samozřejmý vztah, že k němu není mnoho co dodat. Vnitřní prostory jsou organizovány tak, aby těm nejdůležitějším průhledům z domu na Vyšehrad nestálo nic v cestě. Že se nejedná o solitérní dojmologii autora, ale se zadavatelem sdílenou identifikaci místa, dokládá fakt, že banka koupila pro jistotu pozemek před sebou, jehož neadekvátní zástavba by mohla narušit tuto kotvu k prazákladům "města, jehož sláva hvězd se dotýká".

NA KŘÍDLECH JEDNODUCHOSTI
Celý dům je velmi jednoduchým tahem na branku. Přímočarost provozního řešení velkokanceláře pro 2500 úředníků je odzbrojující. Jakoby stavba přes svou rozlohu nepotřebovala projektovou dokumentaci. Stačí mít návod, něco jako: Vezměte deset zaměstnanců. Devět jich posaďte pohromadě. Pak vymezte na nejhorších místech dvě samostatné kanceláře. Jednu přidělte desátému zaměstnanci, co ji nejvíc potřebuje a druhou ponechte jako jednačku pro všechny. Nejlepší místo nedávejte nikomu, ať slouží s křesílky a kafem všem. Na závěr přibližně 250krát zopakujte. Podobná charakteristika se hodí jak na modulové uspořádání prefabrikované konstrukce, tak na detaily. V projektu nehrají roli jednotlivá konkrétní řešení, která by při jeho rozměru nešlo rozumně uhlídat, jedná se o principy, které se pořád opakují v jednoduchých obměnách a kombinacích, vyvazujících se z  hrozby monotónosti.

Pleskot samozřejmě kancelářskou krajinu neobjevil, ale organizuje ji podnětně. Po obvodech s nejlepším světlem a výhledem do zelených radlických svahů sedí 92 procent zaměstnanců v jediném společném prostoru. Nepatrný zbytek mající z mnoha důvodů privilegium uzavřené kanceláře, je shromážděn u méně atraktivních vnitřních atrií, aby se tak kompenzovala jejich výlučnost. Nejvzácnější rohové části pavilonů nepatří nikomu, ale slouží jako malé obýváky. Skoro utopické uspořádání kontrastující s institucionální hierarchií z rakousko-uherského konceptu oddělených kancelářských kobek po dvou. Aplikace globálních trendů efektivity práce do lokálních podmínek českého rovnostářství a jednoho konkrétního údolí. Jakoby měla metodika formování domu předurčovat způsob práce v něm: žádná zbytečná komplikace, jen efektivní výsledek. Ovšem výsledek v kontextu lidské situace. S rozdrobeným měřítkem a šetrný k přírodním zdrojům, reflektující své místo ve světě. Utopický obraz společnosti, odrážející se v kompilaci myšlení architekta se zadavatelem s jasnou vizí.

Přestože Pleskotova tvorba patří k té linii architektury, která se ústy Aleny Šrámkové nevzdává touhy své uživatele vychovávat, neděje se tak v Pleskotových domech nikdy arogantními gesty, ale spíše podnětnými inspiracemi. Že to má hmatatelné výsledky, dokládá jeden příklad za všechny: po třech zasedáních představenstva banky v jejich původně uzavřených prostorách novostavby, došlo pod vlivem dojmu z prostorové koncepce, k rozhodnutí nechat příčky strhnout, otevřít se a sjednotit se zbytkem zaměstnanců. Ředitel Moravské galerie a kritik Marek Pokorný na setkání Teorie versus architekt zformoval myšlenku, že teorie architektury je ve skutečnosti realita staveb, ověřujících se praxí jejich užívání. Pokud bychom na dům nahlédli z této perspektivy, musíme konstatovat, že rozhodující zkoušky jako stárnutí a efektivita provozu jej ještě čekají. A dá se čekat, že to buď bude drtivé vítězství nebo naprosté fiasko. Důsledná architektura moc jiných variant nepřipouští. Ale převýchova samotného představenstva banky pouhým prostorem jako referenční událost - klobouk dolů již teď před takovým domem. Ukazuje se tu ovšem, že k problematické koncepci "výchovy" uživatelů architektem je potřeba jedna základní premisa. Totiž investorovo svobodné rozhodnutí se s domem měnit, zakomponované v jeho zadání. A to i s pojmenováním směru takové změny. Nikoli - chceme prostě reorganizovat - překvapte nás, ale chceme být šetrnější, otevřenější, komunikativnější, skromnější - pomozte nám. Schopnost takovou pomoc zformovat je na tvůrčí práci tou největší výzvou. Možná právě častá absence tohoto podtextu v objednávce je i důvodem provozních neúspěchů některých realizací architektury s touto výchovnou ambicí.

VRCHOLY ČESKÉ PŘÍSNOSTI
Pokud by centrála ČSOB byla určitým způsobem momentálním vrcholem jedné z tendencí české přísnosti, zároveň by tak odkazovala k jejím limitům. Když například DRNH v komentáři k Brněnské Redutě hovoří o vyjádření slavnosti a plýtvání, které je v divadle a lidské schopnosti bavit se obsaženo, z výsledku se člověk stejně neubrání dojmu, že je to pořád nějak vysušené. Že příliš promyšlená radost už není radost. Když se tu hovoří o plýtvání, stejně víte, že tam v interiéru není ani s hravou výzdobou Petra Kvíčaly nic navíc. Legitimizace rukou oficiálně uznávaného umělce hýřivou živelnost nezaručí. Shlédnutí fotografie autorova "tance se štětcem" z realizace, možná naplní potřebu věřit, že je tam něco víc, než vidíme, ale v architektuře se právě vždy znovu počítá pouze výsledek v nejhlubším významu slova. A ten je prostě něčím příliš poctivý. Snad je to moc profesionální senzitivita na nuance, které nepoučenému diváku unikají. Kaplického okatá knihovna sice může působit jako laciný fórek, ale širokému publiku je něčím mnohem přístupnější, je spontánní, ironická, hravá a nebojí se být naivní. Vítězný návrh národní knihovny a centrála ČSOB jsou učebnicovými protipóly. Skromné a vyzývavé, údolí a vrchol, okraj a centrum, "české" a "světové". Jako by to bylo tím, že v maskulinních Čechách jsou architekti prostě chlapi. A to včetně Šrámkové. Konzervativní rebelové. Jejich přísné domy v sobě mají něco z rodinných hodnot. Český přísný architekt, to je prototyp evangelického otce - řemeslník, učitel, mistr a kněz rodiny.
I Pleskotova ČSOB má v sobě cosi chrámového. Něco závažného, velkolepého a důstojného. Jenže tím i zneklidňujícího a starosvětského, cosi, co potřebuje hodně času a tím i pozornosti. Co v mnohých, a těžko to bude jen jejich chyba, prostě nevyvolává odezvu. To nejsilnější ve svých realizacích vlastně nevymýšlí, jen precizně čte východiska a pak jakoby dopisoval rozepsané texty - jednou ze základních kvalit průchodu valem Prašného mostu na pražském hradě je např. fakt, že Pleskot skvěle porozuměl Plečnikovi. Jenže pro toho, kdo nečte svět podobným způsobem, se pak i ono "dopsané" obtížně rozšifrovává. Josef Pleskot navrhuje jako Martin Rajniš mluví - v překvapeném úžasu se v prvních okamžicích zdá, že neexistují jiné alternativy, všechny argumenty jsou odzbrojujícím způsobem přímočaré a vše se zdá prosté jako facka. Je to samozřejmě iluzorní stav, protože stále platí pravidlo, že správných variant je vždy alespoň o jednu více, než je zrovna vyřčeno. I Pleskot preferuje konkrétní estetiku a je pro její uplatnění ochoten obětovat přímočařejší technická řešení. Ilustrují to např. zavěšené příhradové nosníky zasklení atrií, kde se autor vyhnul šikmým ztužením - jednoduše se mu nelíbí. Jakkoliv tedy může přímočarost některých řešení svádět k podobným výkladům, Pleskot neuvažuje o architektuře jako technik. V jeho práci se vždy kalkuluje s hledáním čehosi, co bychom mohli nazvat krásou, jakkoli je tento termín problematický. Navíc Pleskotovy realizace zhmotňují hlavní (verbální) přednost těch přísnějších českých architektů - jednoduché glosy, věrohodnost a srozumitelnost - a proto jsou z nich asi nejdál. Jedna z nejpřísnějších - Alena Šrámková prostě nikdy necituje Lyotarda, ale řekne, že domem můžeš říct jen jednu věc. Tečka. Dokáže se vyjádřit mnohem úsporněji, než je hloubka jejího myšlení a tím jej zhuštěně zprostředkovat. Zároveň se vystavuje nepochopení všemi, kdo si u jejích postřehů neuvědomí, že k uvažování o hodnotách v architektuře jen odkazují, že to není její popis. Tím, že Šrámková, Lábus a spol. pořád působí na vysokých školách, ovlivňují současný architektonický diskurz a udržují sebe a své myšlenkové pozice stále poblíž jeho středu. Sice jsou vulgarizováni a v lidovém podání radikalizováni: "řeknou, že když má barák stěny a okna, tak je to Šrámková...", jenže ona vulgarizace je zároveň úzce spojená s interpretací a abstrakcí jejích postojů u širokého architektonického publika. A ta podle mého názoru bude v podstatě vždycky v masovém měřítku mylná. Jako u všech sledovaných architektů bude (a je) u ní zaměňováno myšlenkové bohatství a morální integrita s pouhým formálním architektonickým projevem. Souvisí nějak Pleskotova ČSOB s odkazem Aleny Šrámkové? Velice, neboť vychází ze stejných myšlenkových kořenů. Důkazem je, že tito tvůrci pro své projekty navzájem nacházejí velkou míru pochopení. Nová, konzervativně kontroverzní, budova fakulty architektury, navržená Alenou Šrámkovou a jejími spolupracovníky, byla vybrána jako nejlepší z mnoha návrhů dvou soutěžních kol. Předsedou poroty nebyl nikdo jiný než Josef Pleskot.

A naopak i on se těší u "staré paní" respektu: "…byla jsem se teď podívat na banku co dělá Pepa Pleskot. Je to čistej barák, má tam výborně vybraný detaily, je to velmi slušný výsledek. Říkám to schválně proto, že jsem si doteďka vážila strašně našich pánů architektů, kteří dělají malé domy. A že byly všelijaký, který se objevují v časopisech, který byly skvělý. Ale doteď jsem si myslela, že nikdo neumí udělat velkej barák, že se doteď nikomu nepovedl. Všecky velký baráky stály za prd, jsou vlastně strašně poplatný developerům… Není to geniální dílo, to je potřeba napsat a říct, ale je to velmi dobrej barák. Takže je prima, že už někdo umí dělat velkej dům… To jsou takový počiny, který se tady objevujou. Takže mě zajímaj' ty velký domy, protože na těch vilkách, to je jasný, že to jde…" (diskuze na večeru Učebnicový dům versus architekt, 3. května 2007)

Alena Šrámková má možná pravdu, že Pleskotův dům nevykazuje rysy geniality. Ale právě i to je jeden z mnoha důvodů, proč zůstává pro českou architektonickou scénu zlomový. Šrámková dvojici svých prostých domů pečovatelské služby v Horažďovicích, označuje za stavitelství a vyloženě je odmítala nazývat architektura. Podobně jako i ona sama vždy nějak nabourávala hranice mezi vysokou a nízkou architekturou, aby odhalovala, že taková hranice je vždy nutně umělá, daří se to v případě ČSOB i Pleskotovi. Jasně ukazuje, že cesta i toho zdánlivě nejbanálnějšího a nezprofanovanějšího úkolu jako je administračka, nemusí být formou křivulí a zarputilé originality jako známe třeba z pražského z BB centra. Jakoby i ten nejmenší úkol šel prostě řešit jednoduše jako problém vycházející především z jeho podstaty. Není vždy potřeba se vztahovat k celé historii architektury, k její paměti, vítat ani odmítat trendy. Zesložiťovat si - a tím i zatemňovat - situaci.

Josef Pleskot sice neusnadnil nikomu z architektů volbu vzít tzv. kontroverzní zakázku, ale znesnadnil prvoplánové hodnocení velkých projektů jako akcí, u kterých nelze uhlídat detaily, kde jde jen o chytrý koncept, kde je architekt pouze v roli jednoho z desítek poradců apod. Zároveň sofistikovaným pojetím domu opět o něco víc zpochybnil jakékoliv paušální dělení architektury na komerční a chrámovou, technickou a reprezentativní, monumentální a drobnou, developerskou a individuální. Obohatil odstíny tuzemského (realizovaného) spektra o další rozměr a případnou architektonickou ideologii o další dilema. A to nejen realizací samotnou, ale také jejím kontextem ve vlastní tvorbě. Tím, že se na ní vůbec podílel.

ZŮSTAT SVŮJ
Na přelomu roku proběhla v galerii Futura výrazná výstava pod kuratelou Jiřího Davida a Milana Saláka s názvem Chaplin Resident Fighter. Spíše než o výstavu šlo o umělecký projekt, pokoušející se rozproudit debatu o místě umělce a jeho díla ve společnosti. Volným pokračováním projektu výstavy bychom pak mohli nazvat i reflexi Jiřího Přibáně, který 5. dubna 2007 v Salonu Práva (Umění vrací úder) napsal: "…V současné době masově konzumní zábavy však namísto strnulosti konvencí ohrožuje tvůrce daleko víc neuvěřitelná pružnost společnosti, která dokáže současně absorbovat jakýkoli projev nesouhlasu a z protestu učinit svou vlastní normu. Na loňské výstavě Chaplin Resident Fighter ve výstavní síni Futura to její organizátoři vyjádřili jednoduchým, ale velice výstižným heslem Čím víc jsme svoji, tím víc jsme jejich!"

V tomto hesle jde vlastně o prostou výtku všem bezdůvodně roztančeným projektům zmíněného BB centra. Vyjadřuje beznaděj, že "zaprodat" se člověk může i dobrým výsledkem - udržením autonomie architekta a vytvořením objektivní "architektury", ze které se ovšem již druhý den stává reprezentant toho, čím dům, lidé a instituce v něm skutečně jsou. Ukazuje se pak, že originalita jako norma, není tím nejnosnějším prvkem skládačky, ze které se dělá kvalitní dům. A je třeba uznat, že Pleskot na prvoplánovou originalitu nikdy nesází. Ať už si o centrále ČSOB myslíme cokoliv, nikdo jí neupře jednu věc: otisk toho, že autor zůstal sám sebou. A to nejen tváří tvář anonymnímu klientovi obří instituce, ale i vůči hladovým očekáváním architektonické veřejnosti. Komentujme to však ještě pokračování Přibáňova textu: "...v dnešní situaci totiž neexistuje jedna velká společnost, která by vše a všechny kontrolovala a se kterou by se umělec musel beze zbytku konfrontovat. Existují jen četné obrazy společnosti, o jejichž formu a sdílený význam se vedou neustálé spory a zápasy. Ve vztahu mezi umělci, dílem a společností tak objevujeme zajímavé přeskupení, které bychom mohli shrnout do teze: Čím víc jsme svoji, tím víc je společnost naše."

Pleskotův dobře čitelný důraz na veřejné prostory vznikající okolo jeho starších realizací, se v několika posledních projektech rozšířily až do objektů samotných. Jakoby svým zájmem o problematiku společného sdílení světa ještě rozvíjel Přibáňovu poslední tezi prohazováním příčiny a následku: "Čím více je totiž společnost naše, tím více pak jsme (a můžeme být) sami sebou". Apel prvních porevolučních let na jakoukoliv - i beznadějnou - snahu o kultivaci společnosti, tak zůstává pro každého z nás aktuální. Ve vlastním zájmu.




































Ocenění

Literatura
 
 
 
 
 
 
 
 

Stavba
Požární odvětrání
GreenWood s.r.o.
Velkoformátová dlažba
Technistone, a.s.
konstrukce
Českomoravský cement, a. s.
Osvětlení včetně řídicího systému svítidel a žaluzií
EXX s.r.o.
Autor: Jakub Filip Novák, 16.05.14
Návštěvnost: 140818 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
ČSOB Daniel John 17.05.07 01:07
KANCELÁŘSKÁ NUDA de ardoise 17.05.07 09:16
??? ales 17.05.07 13:00
Pleskot = Bůh Pleskot = Bůh 17.05.07 15:46
Na prvni pohled monumentalni, na paty pohled deprese silspok 19.05.07 12:18
Monsieur silspok chitektar 19.05.07 21:33
článek predator 20.05.07 21:37
Monsieur chitektar silspok 21.05.07 10:39
Omluva chitektar 21.05.07 11:06
Autorství fotografií Josef Šanda 23.05.07 21:52
Omluva ze upozornění na foto Josef Šanda 23.05.07 22:02
mrakodrap sciot 20.10.07 11:02
konstrukce? Káťa Tesků 20.03.08 13:01
otázka pro silspoka Zbyněk Musil 09.04.08 13:35
Bezesporu nejlepsi to z prazskych "mrakodrapu" takyarchitekt 20.06.09 11:32
velikost Vích 21.06.09 16:05
nemůže... Josef Čančík 21.06.09 20:00
takhle velký dům nemůže nikdy dopadnout dobře... Dr. Lusciniol 22.06.09 01:50
Radlické údolí bylo krásné oskarina 06.11.11 19:24
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.