Dům Dejardin-Hendricé

Dům Dejardin-Hendricé
Adresa: rue du Vieux Cherra, Comblain-au-Pont, Belgie
Investor:André Dejardin a Magali Hendricé
Projekt:2001
Realizace:2004


Experimentální dům z oceli
Dům působí jako cizí těleso. Podle toho, jestli jsou fasády suché nebo mokré, je rezavě rudé nebo rezavě hnědé. Dvoupatrová kostka z cortenového plechu leží v poklidné malé vesnici jižně od Liège. Je obklopena tradičními okrovými domky z místního vápence. Má výhled na meandrující poklidně plynoucí řeku na protější straně údolí se zalesněnými vrcholky kopců. Nebylo podniknuto nic, co by zmírnilo tento ostrý kontrast. Dům vzbuzuje dojem, jako byl byl na tomto místě pouze odložen; na neurčitou dobu. Sotva se dotýká pozemku, jakoby musel být znovu rychle uveden do pořádku: stará opěrná zeď nadále drží svah a břečťanem porostlé schody vedou ze silnice na horní louku – způsob zacházení s polorozpadlým stavem mlhavě připomíná tehdejší Upper Lawn Pavillon (rodinný dům ve Wiltshire z roku 1961) manželů Smithsonových. Jediným očividným chirurgickým zásahem do terénu jsou dvě paralelně běžící stěny z dutinových betonových tvárnic. Tyto zdi se pozvolna zakusují do svahu a na nich pak leží krychle domu. Rozestup mezi zdmi je zvolen tak, aby vznikla chráněná vstupní zóna, která může rovněž sloužit k zaparkování automobilu.

Dům jako loď
Moderní domy působí jako «by byly připraveny na cestu», namítal Ernst Bloch v knize «Princip naděje» (1959), a mají, podobně jako lodě, «chuť zmizet». Již v «Dědictví tohoto času» (1935) se nachází krátký úryvek k tématu «lodních domů» s následujícími větami: «Také tento dům již nepředstírá, že by zakořenil.  [...] Venkovní schody, zanýtovaná kruhová okna jen posilují dojem, že se dům stal lodí».
Metafora cestování a lodi platí u rodinného domu Dejardin-Hendricé hned dvojnásobně. Jednak už má svoji první cestu za sebou, poněvadž byl rozdělený do čtyř částí a dopraven na staveniště, kde byly díly následně svařeny dohromady. Navíc materiálově i způsobem konstrukce připomíná stavbu lodí, které se ve stavebníkově rodinné zámečnické dílně vedle ocelových plastik a skladovacích sil také vyrábějí. Ekonomicky rozumné využití rodinných možností spojené s průkopnickým duchem pověřeného architekta – ve spojitosti se specialisty a se zkušebním modelem v měřítku 1:1 o rozměrech 3 x 3 x 3 metry – vedlo k tomuto svébytnému stejně tak jako radikálnímu výsledku. Dům je samozřejmě více než jen zdařilým experimentem v oblasti ocelových konstrukcí. Na malé ploše vznikl velmi bohatý vnitřní prostor, o kterém silně zredukovaný vnějšek nedává žádný způsobem tušit. Hmota krychle o hranách 7,5 x 7,5 x 7,5 metru vychází z formátu cortenových plechů a ty zase odpovídají optimalizaci pro transport po silnici: čtyři stejně velké prefabrikované části byly na staveniště dopraveny trajlerem a tam během sedmi hodin složeny dohromady. Poté následovalo kompletování interiéru a montáž oken. Tímto, možná spektakulárním, postupem se pracuje odedávna. Neobvyklé je však konstrukční uspořádání prvků a způsob jejich spojení. Neboť se zde nejedná o běžnou ocelovou konstrukci, kterou by tvořily stabilní prvky jako sloupy, trámy a výztuhy nosné kostry a ta pak, jak popisuje Evelyn C. Frisch klasickou ocelovou konstrukci, «posloužila jako základ pro vestavbu stropů, stěn a obvodového pláště».

Stavění s ocelovými deskami
Pierre Hebbelick zvolil inovativní stejně tak jako neortodoxní přístup. Zatímco jsou ocelové konstrukce normálně navrhovány zevnitř směrem ven, z rozestupu jednotlivých sloupů vychází filigránská nosná struktura, obvodový plášť není nosný a nanejvýš přebírá ztužující funkci, je to domu Dejardin-Hendricé právě naopak: hlavní zatížení spočívá právě na obvodovém plášti. Co se týká dalších detailů, tak se architekt nechal architekt inspirovat konstrukčními principy z lodního průmyslu, které však dále rozvíjel. U dřevěných staveb se podobný princip využívá již několik let v podobě sbíjených desek: také zde jsou nosné tenké desky a žebrování uvnitř zabraňuje jejich lámání. Takovéto stavby s podobnou statikou založenou na principech kartónu mají společnou vlastnost, že se jejich stěny mohou být zredukovány na několik milimetrů nebo dokonce milimetrů. To se vyrovná další změně paradigmatu, že u dřevěných nebo ocelových staveb jsou vazby mezi sebou lineární, že otvory ve stěnách jsou chápány jako díry pro okno a už nemohou být nastaveny jako strukturální otvory. Názorně uskutečňovat nové konstrukční poměry na fasádách se zdá být obtížné, neboť vnější stěny musí být zaizolovány, což zase umenšuje jejich tenký papírový výraz. Hebbelinck jde vstříc proti těmto zažitým proporcím a způsobu rozmístění otvorů: panoramatické okno na té straně domu s překrásným výhledem jako i horizontální štěrbina okna na zadní straně se táhnou přes celou šířku a zasahují téměř až do krajů stavby. To vyžadovalo přizpůsobení nosného systému, podobnému hybridizaci, neboť na místech mezi okny byly navařeny prutové nosíky, aby přenášely zatížení. Také otvory v horním patře jsou vysazeny co nejvíce dopředu a zarovnány s fasádou. Nevzniká tak z venku žádné ostění a je tak možné pochybovat o masivnosti krychle. Její stěny působí podivuhodně křehce a tence. Člověku se v tomto smylu proto hned nevybaví monolit Jeana Nouvela pro Expo 02 v Murten nebo plastiky Richarda Serry, ale představí si krémově bíle přemalované kartonové krabice od americké abstraktní malířky Cy Twombly. Křehkost těchto objektů nevyplývá jen z použitých materiálů (kartón, dřevo, látka, sádra), ale má také co do činění s barvou, která povrchu propůjčuje živost a pocit nehotovosti. Podobně silný účinek se rozvíjí také u cortenové fasády domu Dejardin-Hendricé. Hmatem je písčitě drsná. Původně modrošedé ocelové desky téměř okamžitě pokryla rez.

Dematerializace vnitřku
Uvnitř nezůstala ocel v původním stavu, ale byla natřena na bílo. Dvojité nosníky T stropních trámů s odhaleným charakteristickým pohledem z bíle natřeného trapézového plechu, který byl zvolen místo stropu v obytném patře, vytváří společně se stěnami obloženými sádrokartonem stejnorodý účinek a nechává relativně malý prostor velkoryse zazářit. V kontrastu k nim je červeně natřený vestavěný a částečně posunovatelný nábytek. Červená je také podlaha obytné zóny, která je naproti kuchyně a jídelny zvýšena přibližně o jeden metr. Obě tato opatření zdůrazňují komplexní prostorové uspořádání obytného podlaží, kde Hebbelinck rozehrál na několika málo čtverečních metrech úžasnou rozmanitost různých zón a světelných nálad.
V interiéru je ocel přítomná také svým zvukem. Poslední stupně úzkého schodiště vedoucího od vstupu do obytného podlaží tvoří ocel a při jeho užívání tak slyšitelně vytváří přechod mezi místním způsobem stavění a prefabrikovanou ocelovou konstrukcí. Také schodiště spojující obytnou zónu s poschodím ložnic rozdělenými do skromných komor tvoří ocel. Při chůzi po něm připomíná nejen zvuk, ale i lehké chvění a taktilní povaha zábradlí znovu inspiraci v lodích: je využit každý centimetr prázdného prostoru pod obytnou zónou stejně tak jako vzdušný prostor na horním schodištěm, kde je platforma, na níž stojí počítačová obrazovka. Metaforu lodí a cestování Ernsta Blocha člověk v případě tohoto domu rád přijme, nikoli však jako kritické ohodnocení: společně se stavebníkem ochotným k experimentům se Hebbelinckovi podařilo vytvořit krajně inovativní přínos v oblasti ocelových staveb, která je architektonicky velice přesvědčivá.
Christoph Wieser pro Werk, Bauen und Wohnen 03/2007
0 komentářů
přidat komentář

Více staveb od Pierre Hebbelinck