Z NITRA NA POVRCH Brněnská vila Kociánka je obrovská a transparentní obytná schránka, odlitá z betonu. Je zasazena do prudkého svahu a pozorovatele svádí k dojmu, že je novodobou železobetonovou paralelou k proslulé Miesově vile manželů Tugendhatových. Její tvůrci se ale dílem německého architekta neinspirovali (vlivy hledejme tedy jinde) a podobnosti, které tu existují, jsou tudíž náhodné. Podobné charakteristické rysy nalezneme jen v obdobně koncipovaném, velkoryse členěném obytném prostoru (duplex), logicky reagujícím na terénní konfiguraci pozemku, a v užití „exkluzivních" materiálů, jimiž jsou na rozdíl od Miesova onyxu, chromované oceli či exotického dřeva pouze jedinečné, perfektně provedené pohledové betony, zcela ovládající exteriéry a interiéry jinak stroze geometrické architektury.
Volba materiálu a technologie nebyla náhodná. Zdeněk Makovský patří mezi těch několik málo autorů, kteří se specializují na projekty staveb z litého monolitického betonu. Jistě to souvisí i s jeho druhou profesí sochaře, ze které pramení jeho cit pro práci s hmotou a objemem. V Makovského architektuře tak můžeme do jisté míry spatřovat i svébytné sochařské objekty, jejichž realizování se právě více než klasické stavařině podobá práci sochaře či kovolitce. A myslím, že to platí i v případě brněnské vily, kterou považuji nejen za obytnou stavbu, ale rovněž za abstraktní sochařský objekt, zformovaný ovšem přesně naopak (z nitra směrem na povrch), za jakousi sochu naruby. Mimoto technologie litého betonu dodává stavbě nezaměnitelnou, striktně minimalistickou vizáž a materiál sám pak významným způsobem spoluvytváří atmosféru domu a navozuje, jak sami autoři tvrdí, pocit koncentrace a rovnováhy. Významu slova rovnováha rozumějme v tomto případě jako vyrovnání napětí, které vzniká mezi otevřeným (transparentním) a uzavřeným (skrytým) obytným prostorem. Beton tak zde představuje nejen primární materii, ale i neméně důležitý protikladný činitel, kontrastující svou podstatou (pevností) s křehkou substancí velkofor-mátových oken. Promyšleně seskupený interiér, jehož elegantně strohé formě je podřízen výběr minimálního množství mobiliáře, nespočívá jen ve vyrovnání napětí mezi již zmíněnými relacemi, ale i na kontrastech a souladu dalších z nich. Nejzřetelněji je to patrné ve vztahu (kontrast i soulad zároveň) dynamického, rozmanitě tvarovaného interiéru a pevné statické schránky domu, respektující jak okolní terén (vrstevnice svahu), tak vzdálené dominanty města. Z tohoto důvodu je uspořádání vnitřního organismu vily koncipováno tak, aby v maximální možné míře poskytovalo vizuální kontakt se vzdáleným centrem moravské metropole. Prostorové kvality domu, které považuji za jednu z jeho devíz, autoři dále znásobili několika rafinovanými průhledy, vedenými vilou (i skrze ni) jak v horizontální, tak ve vertikální rovině.
Architektům se podařilo realizovat pozoruhodné dílo, bezesporu inspirované mistrem minimalistické estetiky Tadaem Andem, a jako takové si zasluhuje uznání. A to i přes jeden nedostatek, který podle mého názoru představuje, vzhledem ke zvolenému minimálnímu výrazu, příliš členitá konstrukce, skrývající před pohledy sousedů bazénovou halu. Ale to je jen drobná výtka. Oceňuji totiž nejen úsilí, které autoři museli vynaložit, aby mohli realizovat stavbu, jež u nás z technologického hlediska nemá patrně obdoby, ale zejména značnou dávku odvahy vstoupit na neznámé území a vůli hledat vhodný výraz pro typ obytné stavby, kterou česká moderní scéna prakticky nezná, respektive se s ní zejména kvůli silné levicově a sociálně smýšlející avantgardě nikdy neztotozniia. Svými rozměry, objemem typickým spíše pro nájemní domy, náročností provedení a velkoryse řešenými obytnými prostory i nadstandardním vybavením totiž Kociánka z typologického hlediska představuje moderní rezidenční architekturu, jakousi novodobou paralelu k římské městské vile (villa urbana), jejíchž příkladů - kromě zmíněné vily Tugendhat, Sochorovy vily ve Dvoře Králové nad Labem (Josef Gočár) nebo čelákovické vily továrníka Voimana (Karel Janů a Jan Voženílek) - na našem území mnoho nenajdeme.
psáno pro časopis ARCHITEKT 5/2005
