Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Za Karlín krásnější
Město = příroda + domy + lidé
k výročí 200 let Karlína, Magazín Hospodářských novin, 31. 5. 2017






1.         ZDRAVÉ MĚSTO

   
Pojďme si na chvíli zahrát na urbanisty a společně se kriticky a analyticky zamyslet nad Karlínem, nad jeho klady a zápory, nad hrozbami a výzvami, které představuje.

Karlín je nevelká čtvrť v centru Prahy. Svou rozlohou něco málo přes 2 km² a jedenácti tisíci obyvateli je srovnatelný s Letnou či Starým Městem. Ve srovnání s Libní, Žižkovem či Smíchovem je třikrát menší. Jeho relativně malá velikost je i jeho potenciální výhodou. Počet obyvatel už vytváří dostatečně velkou a pestrou komunitu aby tu bylo vše potřebné a bylo možno žít plnohodnotný soukromý i společenský život. Lidé se od vidění znají a to vytváří i pocit jistého bezpečí a sociální kontroly. Je zde pestrá síť obchodů a služeb, dvě základní školy, řada pracovních příležitostí všeho druhu. To jsou hodnoty, které na sídlišti budete hledat jen těžko. Poloha v centru města nabízí i luxus chodit do práce a za kulturou pěšky, prostě jak ve středověku. Metro a tramvaje zde jezdí v intervalech minut ne hodin. Tím, že jste tzv. „ve městě“, jste v centru dění a blízkost a pestrost jsou hodnoty, které vám mohou lidé „z venku“ jen závidět. Skutečnost, že ušetříte denně hodinu času na dojíždění, šetří nejen peníze, ale dělá vše jednodušším a pohodlnějším. Blízkost je luxus. Každé plus má ale i své mínus. Centrum města je nejen ráj, ale někdy doslova i peklo. Okolí Těšnova a Florence, jak se lze dozvědět nahlédnutím do územně analytických podkladů, je nejhlučnějším, nejšpinavějším a nejhorčejším místem v Praze. Jestli je v létě někde vedro, tak na autobusovém nádraží Florenc si přičtěte minimálně +5°C. Jestli je někde smogová situace, tak tady v údolí u magistrály stoprocentně. Dopravní zácpa je jistota. To je daň, kterou si od vás město každodenně bere na vašem fyzickém a duševním zdraví. Je to jen polohou v centru? Ne tak docela. Karlín tím, že je dole u řeky tak trpí inverzí více než čtvrti na pražských pahorcích. A co je nejhorší? Když přijde povodeň, tak vás evakuace nemine.

         Ekologické hrozby a výzvy
Každá hrozba je ale současně i výzvou a velká hrozba výzvou dvojnásobnou. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že tisíciletá povodeň v létě roku 2002 byla i iniciátorem úžasné revitalizace, kterou bychom česky snad nejlépe nazvali obrodou a probuzením této zanedbané čtvrti přežívající z podstaty. Nahlédněme do přehledného plánu čtvrti, který jsem pro vás z dostupných materiálů připravil, a proberme si detailněji dnešní hrozby a výzvy z nich plynoucí: dopravní zácpy, špína, hluk, vedro, nedostatek kyslíku a velká voda.

Dobrá zpráva je, že kritická ekologická situace stavu životního prostředí především západní části Karlína má ve své podstatě jednoho jediného viníka. Centrum města je dopravně přetížené a ve špičkách denně kolabuje. Krizová situace vyžaduje krizové řízení. Známe-li příčinu ekologické krize, je řešení za dveřmi. Příčina je jasná: okolí autobusového nádraží na Florenci na starých hradbách Nového Města je jedna velká dopravní křižovatka. Protíná se tu šesti-proudá severojižní magistrála s čtyř-proudou východozápadní radiálou na Rohanském nábřeží. Není to nic nového. 1. října 1980 byla na nábřeží Ludvíka Svobody zprovozněna zrekonstruovaná pravobřežní komunikace mezi tehdejším Švermovým a Hlávkovým mostem. Součástí této opravy byla i výstavba silničního tunelu, dlouhého 344 metrů.  Těšnovský tunel dostal od veřejnosti velmi záhy posměšnou přezdívku "Husákovo ticho", kvůli jeho poloze před vstupem do tehdejší budovy UV KSČ, kde dnes sídlí ministerstvo zemědělství. Legenda praví, že ho tehdejší prezident Gustáv Husák nechal postavit právě proto, aby hluk projíždějících aut nerušil zasedání Ústředního výboru strany. Tím se ale, jak to bylo tehdy zvykem, samotná příčina nevyřešila. Tou je obrovská dopravní kapacita křižovatky. Jen se dopravní důsledky v jednom místě schovaly pod zem a mimo tunel zůstalo vše při starém. Od 80. let se zde provoz ještě zněkolikanásobil.

         Ovzduší              
Chceme-li centru pomoci, nezbývá než respektovat priority Zásad územního rozvoje Prahy a snížit dopravní zátěž v centru. Principiální řešení jak se zbavit individuální automobilové dopravy v centru nabízí postupně budované vnitřní a vnější pražské dopravní okruhy, které mají za úkol odvést dopravu z centra a tranzitní dopravu přesunout až do polí za město. Vnitřní okruh už je z velké části hotov. Tvoří jej soustava tunelů od Smíchova do Tróje – Zlíchovský, Mrázovka, Strahov a Blanka. Byla organizační chyba, že s otevřením Blanky nedošlo ve stejný okamžik i k transformaci magistrály na městskou třídu s provozem srovnatelným s radiálami jako jsou ulice Koněvova, Vinohradská, Vršovická nebo Plzeňská. Tím by došlo přirozeně ke zklidnění centra praskajícího ve švech. Na druhou stranu tomu ale stále nic nebrání, snížit provoz aut na magistrále ze šestiproudé na čtyřproudou je otázka jednoho hlasování na Zastupitelstvu. Vše je jen věcí dobré politické vůle.

         Horko   
Rohanskému nábřeží v budoucnu odlehčí paralelní západo-východní třída na Holešovické straně řeky propojující Bílou Horu s Hloubětínem v ose Veletržní a Dělnické, která bude důležitou příčnou urbanistickou osou nové čtvrti u Nádraží Praha-Bubny. Tím se Karlín z velké části zbaví nebezpečného hluku a smogu. Co ale s tepelným ostrovem na Florenci? I tento problém má jedno ve své podstatě prosté řešení. Zvýšená teplota zde není jen přírodní úkaz, má svou příčinu. Tou je rozsáhlé třiceti hektarové území zdejších nádraží – dvou vlakových a jednoho autobusového. S řešením obdobného problému se potýkají všechna větší města v Evropě. Z hlediska logiky železniční, autobusové a městské hromadné dopravy a z hlediska návaznosti přestupů mezi jednotlivými spoji je provozně účelnější průjezdné nádraží než hlavové. Masarykovo nádraží z roku 1845 má své nesporné romantické kouzlo, ale na provoz 21. století již není bohužel stavěné. Města jako Vídeň, Mnichov nebo Stuttgart již několik desetiletí investují do inteligentních průjezdných přestupních nádraží, která minimalizují dobu stání vlakových souprav z desítek na jednotky minut a tím se jejich kapacity násobí. Co dříve zvládaly nádraží tři, zvládne jedno inteligentní. Tato nemalá investice nevyhnutelně čeká v blízké budoucnosti i Prahu. Pokud vím, nový Metropolitní plán má již toto pokrokové řešení obsahovat. Autobusové nádraží na Florenci bude přesunuto na střechu haly Hlavního nádraží, kde je dnes parkoviště. Transformací a modernizací nádraží se uvolní velký prostor na bývalých hradbách Nového Města. To umožní dvě radikálně protichůdná řeší. Ekonomické a nebo ekologické.

S prvním jsme se již měli čest seznámit, společnost Penta oslovila světoznámou architektonickou kancelář Zahy Hadid, která v loňském roce vypracovala studii masivní zástavby uvolněného území mezi Mesarykovým nádražím a Florencí. Vznik tzv. „Penta street“, nové administrativní zóny pro tisíce lidí v ulici Na Folorenci je bezesporu z investičního hlediska lákavou akcí. Pro rozvoj města převládají ale stinné stránky tohoto radikálního podniku. Především je v rozporu se Zásadami územního rozvoje Prahy, které předepisují snížit automobilový provoz v centru. Budování nových kanceláří nevyřeší ani druhý těžký problém, tj. přehřívání centra. Karlín netrpí nedostatkem administrativních ploch, naopak, jeho nedostatky tkví, jak již bylo řečeno, v ekologické sféře trvale udržitelného rozvoje. Nejlepší ochranou před horkem a smogem jsou stromy, hodně hodně velkých stromů v parcích a lesoparcích, které zadržují vodu a jejím postupným odpařováním ochlazují město, jsou zdrojem kyslíku, místem klidu a odpočinku v třeštícím městě. Ve dvacátém prvním století není řešením každý víkend utíkat z města na venkov.

         Systémovým řešením
je budovat zdravé a příjemné město, kde lze po práci v klidu relaxovat. Asi je již zřejmé, kam má úvaha směřuje. Stejně jako na levém břehu Vltavy je systém na sebe navazujících parků Petřín, Jelení příkop, Letenské sady a Stromovka, které tvoří levou plíci centra, je nanejvýš vhodné okysličit a vyvětrat i pravobřežní zástavbu. Konkrétně jde o to propojit Čelakovského, Vrchlického, Riegrovy sady, Vítkov a park Těšnov do jednoho celku, jak také předepisují pražské Zásady územního rozvoje. Podaří li se tento celoměstsky významný biokoridor propojit a zpřístupnit i Rohanský ostrov a Štvanici, z Karlína se stane čtvrť kvalitativně srovnatelná s Letnou a Vinohrady, kterým zatím nemůže, co se dostupnosti rekreačních ploch, konkurovat.

Pojďme si to tedy stručně zrekapitulovat. Zklidněním magistrály a zapojením parků do celopražského systému zeleně se dostane Karlín, který je dnes stále ještě více industriální než obytnou čtvrtí, na novou úroveň, která mu zajistí prosperitu jak po stránce ekonomické, tak i ekologické. Jsou to spojené nádoby, jedno bez druhého nefunguje.

Doufám, že jsem vás příliš neunavil těmito komplexními, česky celostními souvislostmi. Teď již je řada na „detailnější“ věci. Zklidněnou Legerovu třídu by pak bylo možné podél Negrelliho viaduktu napojit na Argentinskou v Holešovicích a tím se zbavit nehezké mimoúrovňové křižovatky na Vltavské.
   
Systém pěších lávek by pomohl především obyvatelům Holešovic o desítky minut zkrátit spojení mezi břehy Karlína a Holešovic a samozřejmě zpřístupnit zelený Rohanský ostrov, který na svou slávu teprve čeká. Nové Karlínské nádraží pod Vítkovem napomůže dojíždějícím za prací nechat ke všeobecné úlevě svá auta doma. Jízda vlakem, jak si už i v Praze pomalu zvykáme, je doprava budoucnosti.

         Na závěr urbanistické sci-fi Karlín 2050 jsem si nechal zpřístupnění Vítkova.
Je neuvěřitelné, že se dnes na kopec dostanete buď po průchodu tunelu na Žižkov anebo dobře utajeným a řádně posprejovaným podchodem až téměř na úrovni Invalidovny. Z urbanistického hlediska je zpřístupnění Vítkova ve srovnání s celoměstskými investicemi drobnou změnou, tzv. městskou akupunkturou, kdy stavební akce v řádu jednotek miliónů zvýší standart celé čtvrti na dosud nepředstavitelnou úroveň. V tomto případě stejně jako se zklidněním  magistrály jde hlavně o dobrou vůli na komunální politické úrovni, která nic nestojí. Je to stejně jednoduché jako bylo zrušit parkoviště na Malostranském náměstí. Na rozdíl od povodní, těm dosud hlasováním zabránit neumíme. Řeka je živel, od té je třeba se držet raději dál.





2.
         KRÁSNÁ ARCHITEKTURA

Po urbanismu je čas na architekturu. Z měřítka územního plánu přejděme na o řád detailnější úroveň jednotlivých ulic a bloků, které zde již stojí a které zde i vesele rostou jak houby po dešti. Karlín slaví letos 200 let od založení.

V čem spočívá jeho génius loci? Ten určuje stejně jak ve středověku, především Špitálské pole v meandru Vltavy, rovné jak stůl, a nad ním se strmící hřbet Vítkova provrtaný Žižkovským tunelem s úžasnou ozvěnou. Klasicistně pravoúhlý rastr ulic kombinuje bloky činžovních domů z druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století s bloky bývalých fabrik, především ČKD, které dnes procházejí konverzí na mix kanceláří a bytů. Karlín má svůj jedinečný charakter, stářím je podobný Smíchovu, ale velkorysostí uliční sítě se podobá spíše modernějším Holešovicím.

         Nový svět
Posměváček řekne, že Negrelliho viadukt je branou do Asie. Pro mne byl ve dvanácti letech branou do Nového světa. Dovolte mi osobní vzpomínku na konec 70. let 20. století. Pocházím z vědecké rodiny, moji rodiče zasvětili velkou část svého produktivního života analýze a syntéze řeči v Akademii věd. Zjednodušeně se dá říci, že naučili počítače česky. Díky tomu, že jsem po otci podědil nadání na matematiku, přihlásili mne naši do druhého stupně na experimentální výuku matematiky do karlínské základní školy na Lyčkově náměstí, dnes známé jako Smysluplná škola. Z kobyliského sídliště jsem přešel do secesní školy založené roku 1906 Františkem Josefem I., s věží a cimbuřím a se sgrafitovou výzdobou s obrozeneckými motivy, postavené Matějem Blechou podle plánů architekta Josefa Sakaře. V přízemí budovy byla zvláštní škola plná především romských kluků a holek a nad nimi byly třídy normální a experimentální se speciální matematickou výukou, kde na nás testovaly množiny, které pak přešly jako nový standard na normální základky. Sociální pestrost se snoubila se zdobnou historizující zástavbou a prvorepublikovým funkcionalismem. To stimulovalo moji zvídavost a kromě matematické logiky a karteziánských souřadnic jsem se učil rozeznat i neogotiku od neobaroka a secesi od funkcionalismu. Záliba v klasifikaci architektonických stylů se mne drží do dnes. Díky Karlínu se ze mne nestal matematický inženýr, jak si přál táta, ale architekt. Romantická krása raně industriálního Karlína, jeho cit pro měřítko a proporce vyhrály nad panelovými králíkárnami a normalizačním prázdnem. Fyzická smysluplná architektura u mne vyhrála nad abstraktní krásou matematiky.  Nebudu popisovat jednotlivé karlínské pamětihodnosti, na to jsou povolanější, ale rád bych charakterizoval zdejšího génia loci. Viděl jsem tu dělníky z továren, vojáky z kasáren, věřící v neorománském kostele sv. Cyrila a Metoděje nebo magický Vítkov s opuštěným mauzoleem prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Je to poezie dělnické čtvrti plné roztodivných lidí, v neobyčejných domech na jedinečných ulicích. Velkorysý řád ulic a bloků s klidem dvorů a intimitou každého domu. Nejedná se o žádnou extravaganci, ale o bohatost v lidském měřítku a jednotu vyššího řádu, které se skvěle doplňují do jednoho harmonického celku se vznešeným klidem i osobitým charakterem detailu. Karlín byl mou první učebnicí přirozené architektury a urbanismu na kterou rád vzpomínám.

Jestli má nově vznikající Karlín na něco v dobrém navázat, pak je to právě ono lidské hemžení v řádu města, který každodenní chaos udržuje v jasných mantinelech  monumentálních ulic a náměstí v ještě monumentálnějším přírodním rámci Špitálského pole pod horou Vítkovem na břehu řeky Vltavy. Malý bonus pro milovníky matematiky: pro porozumění strukturálnímu řádu světa je nejnázornější teorie fraktálů, kdy každý následující stupeň vesmíru svým způsobem opakuje systém uspořádání stupně předcházejícího. Ať koukáme dalekohledem do dálky nebo mikroskopem do hloubky, viděné obrazy se pozoruhodně opakují v každém stupni zvoleného měřítka. Zkusme vyjít z fraktálů při dalších úvahách.

         Šťastné jsou konverze industriálních objektů.
Skvělé je Corso I., první pražská realizace slavného postmoderního barcelonského architekta Ricarda Boffila z roku 2000. Skleněná nástavba historické haly ČKD odrážející hřbet Vítkova patří po Tančícím domě k tomu nejlepšímu, co v Praze od revoluce vzniklo. Je to krom jiného i tím, že nová intervence respektuje přírodní a historický rámec a magicky logicky karlínský mikrosvět dál přirozeně v jeho duchu rozvíjí. Corso I. by se mělo stát zlatým etalonem, kterým budeme poměřovat ostatní výstavbu, která za ním poklusává. Je velká chyba, že Karlín nedisponuje regulačním plánem, který by jednotlivé projekty udržel na uzdě, jak se to povedlo jeho zakladatelům v 19. století. Jak dnes vidíme, developeři tu rádi investují velké peníze, ale míra citlivosti jejich architektů k lokálnímu kontextu není vždy tak mistrovská jako u Španěla Boffila. Regulační plán by mohl být dobrým vodítkem a usnadnil jim často náročné schvalovací řízení v památkové zóně. Struktura, měřítko a charakter nové výstavby na Rohanském nábřeží se starým Karlínem bohužel neladí. Nejde o bloky domů s vnitrobloky a s pestrou mozaikou domů dávající uliční frontě lidský rozměr. Jako bychom se ocitli v centrální administrativní zóně amerického velkoměsta, kde už nejde o lidi a o živé mnohovrstevné město, ale o anonymní halové kanceláře, kde hlavním kriteriem je výše nájmu za metr čtverečný užitné plochy, kde se večer zhasne, zapnou kamery a bezpečnostní systémy. Tím, že nová výstavba nectí strukturální řád tradičního města, tedy domů sdružených do bloků s veřejnou uliční frontou, s pestrou mozaikou funkcí a s klidným soukromým dvorem, ztrácí i schopnost uživatele se přirozeně identifikovat se svou židlí, kanceláří, domem, ... státem, světadílem, Zemí a Nebem. Místo plnokrevného fraktálně uspořádaného města v řádu kosmu obýváme unifikované kontinuum srovnatelné s prefabrikovanými sídlišti, kde je vše jedno, bez míry a smyslu pro detail. Berte tuto organicky tradiční kritiku pozdního modernismu jako snahu definovat obecnější vzor, jak porovnat charaktery jednotlivých staveb a ohodnotit jejich kvalitu, co se týká jejich přínosu živému organismu města.   

         Co čeká Karlín „po krizi“?

Co by mu slušelo nejvíce? Velikou výzvou je park na Rohanském ostrově, který je důležité zachovat jak z celoměstského hlediska pro jeho schopnost zmírnit následky povodní, tak pro zdravě udržitelný rozvoj Holešovic a Karlína. Svou rozlohou srovnatelnou s Vítkovem a spojením se Štvanici bude parkem konkurujícím Stromovce nebo Petřínu. Moc si přeji aby tato výzva byla vyslyšena a stala se pro naše děti skutečností. Pak totiž oblast mezi Invalidovnou a Libeňským mostem může být čtvrtí snů o městě 21. století. Závisí ale, kdo se zdejší výstavby ujme. V rámci Lidové školy urbanismu, kterou jsme s PragueWatch provozovali ve Frágnerově galerii v minulých letech, se řada přednášejících nezávisle na sobě shodla na tom, že takto rozsáhlý developerský čin v řádu desítek miliard korun musí být veden pod patronací města tak, aby splňoval nejen ekonomické, ale i ekologické a sociální nároky. Komplexní city development vyvažující často i protichůdná hlediska není v silách ani toho nejschopnějšího developera. Město ručí svým obyvatelům za to, že vše dopadne k všeobecné radosti a potěše a ne všem ke vzteku a navzdory.

Nová čtvrť totiž není jen o výstavbě bytů, obchodů a kanceláří. Pět tisíc nových obyvatel potřebuje i vlastní školu, divadlo a kostel, nebo bazén či polikliniku. Nebude-li po všech stránkách soběstačná, stane se podobná chyba jako u sídlišť či satelitů, a totiž, že už nebudete mít vše po ruce, ale budete objíždět okolní čtvrti, které však ani nemusí být schopny nebo ochotny příliv nových přistěhovalců přijmout. Město krátkých vzdáleností je polycentrické, tzn. že každá jeho čtvrť je na okolních životně nezávislá. Výjimkou jsou stavby celoměstského a celostátního významu. Nemusí mít každá čtvrť své letiště a univerzitu, ale pěkné tržiště na náměstí je dobrá věc i pro cizí. Na druhou stranu, nemá-li čtvrť na svém území stavbu vyššího významu, je tak trochu maloměstsky pro ostudu. Např. ve srovnání s Prahou 1 je Praha 8 chudý příbuzný. Co může nabídnout Karlín Dejvicím nebo Brnu? Koncertní sál Fórum je reprezentativní stavbou, jakou mám na mysli, se zajímavým kulturním programem představující světové hudební hvězdy. Pro domorodce je ale noční můrou díky logisticky nedořešenému parkování hostů. To by mělo vyřešit nové Karlínské nádraží pod Vítkovem.   

         Co by dodalo městečku Karlínu lesk a slávu?
Karlínská kasárna hledá nové využití. Matěj Velek zde po Nákladovém nádraží Žižkov buduje kulturní centrum pro místní i přespolní. To je krásný nápad, celý komplex však jen těžko využijí. Kasárna je kousek od nádraží, byly by tu perfektní koleje pro mimopražské studenty, studentské městečko s kluby, tělocvičnami, studovnami a knihovnami by s kulturním centrem při dobré konstelaci mohly navázat úspěšnou symbiózu. O prázdninách koleje mohou sloužit zahraničním studentům a udržet si tak celoroční prosperitu a život.

Druhým místem, které čeká na revitalizaci - obrodu je bezmála 300 let stará barokní Invalidovna z roku 1732 od Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Váleční invalidé dnes již mají svá sanatoria jinde, archiv či knihovna v záplavovém území nejsou vhodné a na radnici je Invalidovna moc velká. Pokud existuje shoda na tom, že Praha má potenciál stát se významným evropským univerzitním městem a navázat tak na slávu Karlovy univerzity, a je-li zájem zachovat něco z paměti Invalidovny a Špitálského pole, dokáži si zde představit moderní fakultní nemocnici, která by se hodila nejen ke studiu medicíny, ale především samotnému Karlínu, kde větší zdravotní zařízení dosud chybí. Ale berte to jen jako vizi pro potřebu tohoto textu, kdy jedna myšlenka navozuje samovolně druhou a třetí. Nebo, co myslíte? Architektura a udržitelný rozvoj města jsou demokratickou záležitostí a je třeba najít obecně přijatelná řešení.

O starý Karlín se nebojím, ten už má kořeny hluboké a pevné. Čím se bude nový Karlín chlubit v roce 2050 je ve hvězdách. To je na Karlíně nejkrásnější. Město je v první řadě výzva a otevřená možnost, kdo a jak se jí chopí, je věcí náhody a štěstí, které přeje připraveným. Nenechme si tu příležitost utéct. Vše spolu souvisí.





3.
         GENTRIFIKACE A REURBANIZACE,
         ŽIVÉ A NEBO MRTVÉ MĚSTO?

Město nejsou jen ulice a domy, ale především lidé. Pohledem biourbanismu je město něco jako korálový útes, kde si lidé jako živé korály staví vápenné schránky, ve kterých žijí. Město roste dvojím způsobem, uvnitř tzv. gentrifikací a vně na dosud nezastavěném území na svých perifériích tzv. suburbanizací. Kombinací obou je zástavba vnitřních periférií města, kterou nazýváme reurbanizací.

Karlín od povodně v roce 2002 zažívá obojí růst, který sem přivádí novou generaci obyvatel přicházející jak do původní tak i do nové zástavby. Je ukázkovým příkladem gentrifikace historické zástavby a současně reurbanizace rozsáhlého brownfieldu na Rohanském ostrově. Tyto strukturální změny historických čtvrtí mají, jak známe ze světa, své dobré a špatné stránky. Mezi pozitiva patří celkové oživení a rozvoj způsobený přílivem lidí a peněz. To přináší zlepšení životních podmínek pro obyvatele a větší pestrost nabídky a poptávky, kdy čtvrť kvete a sílí. Negativem  přílivu nového, ekonomicky silnějšího obyvatelstva a komerčních aktivit je ale zvyšování nákladů na život, růst nájmů i cen za služby a za zboží v obchodech, což ve svém důsledku způsobuje odchod ekonomicky slabšího obyvatelstva a vede ke ztrátě identity a k pocitu odcizení, kdy staré odešlo a nové ještě nestihlo zakořenit.

Nová generace se postupně prolíná s domorodci a vytváří s nimi vzájemně výhodnou symbiózu, ale bývá i zdrojem konfliktních situací. Jde o to, zda rekonstrukce a výstavba probíhá přiměřeně jako přirozený růst nebo dramaticky a násilně bez ohledu na stávající poměry a zvyky, génia loci a lidské společenství. Nezastupitelnou úlohu ve zdravém rozvoji čtvrti hraje radnice, jestli má novou situaci pod kontrolou nebo jí nechává živelný průběh.

         Tři fáze
Jak je známé ze zahraničních zkušeností, gentrifikace historických částí měst má tři fáze. První pionýrská fáze nastává, když chátrající upadající čtvrť nabízí za relativně nízkou cenu volný prostor pro život. Přesně tato situace v Karlíně nastala po povodni, kdy bylo nutno kompletně zrekonstruovat parter domů, kde voda dosahovala do výšky tří metrů od chodníku, a kde se škody způsobené povodní odhadovaly na sedm miliard korun. Tím nastala situace, kdy sem přicházeli lidé s penězi i bez, ale především s nadšením a invencí se zde usadit a zabydlet. Mladí lidé po škole, děti starousedlíků, rozvíjející se firmy a umělci se stali novou generací a do značné míry nahradili předchozí populaci, která nebyla již schopna investovat peníze a energii do nutnosti nově zgruntu opravit vše potřebné k normálnímu životu. Vyplavené prostory vyměnili či prodali a odstěhovali se pryč. Šlo především o lidi starší a chudší.

Ve stejné době do vyprázdněných fabrik šly miliardové investice, které otevřely druhou podnikatelskou fázi gentrifikace, ne již tak pionýrsky romantickou, ale především investičně pragmatickou, kdy přijely bagry a jeřáby a započala demolice starého a výstavba nového. Do nových kanceláří přišly nadnárodní korporace, do podzemních garáží najely luxusní limuzíny a do exkluzivních bytů se nastěhovala vyšší střední vrstva zaměstnanců a podnikatelů především z IT a farmaceutického průmyslu.

Tyto první dvě fáze lze považovat za probuzení či jak se říká za revitalizaci čtvrti, která v současné době v Karlíně vrcholí a je za posledních 70. let i nejšťastnější dobou, kdy těžko budete v Praze hledat dynamičtější a inspirativnější čtvrť, kde co měsíc vzniká něco nového, neokoukaného, usilující o pozornost nové populace. Holky v květovaných retro šatech a kluci s plnovousy až na prsa, nejmodernější „smart“ technologie se potkávají s trendy nádobím a nábytkem po babičce, s repasovanými lustry ze 60. a 70. let dvacátého století. Kombinací starého a nového vzniká nová móda. Steampunková poetika doby století páry se přetlačuje s betonovým minimalismem či s replikami nábytku z doby Ludvíka XIV. Hipsteři a hipsterky všech generací jezdí na kolech a koloběžkách, se sluchátky na uších a s kelímkem ranní kávy v ruce sviští do práce. U Štvanice vznikl přívoz, v Přístavu 18600 hrál divadlo Min Tanaka a na Karlínském náměstí si můžete na Farmářském trhu koupit mečouna. V ulicích rostou vinárny, kavárny, čajovny a restaurace všeho druhu, ve sklepích vznikají kluby a nezávislé galerie. Noví přistěhovalci přinášejí novou energii, peníze a potřeby, o kterých se tu zatím nikomu ani nesnilo.

Vznikají sousedské komunity, které jsou kondenzačními jádry nového společenského života. S gentrifikací přicházejí ale i situace, které nejsou důvodem k radosti, ale přináší naopak obavy o budoucí podobu čtvrtě. Zájmová sdružení jsou i místem, kde vznikají neformální domobrany, kdy si lidé chtějí uchránit nabitý svobodný prostor k životu, svůj domov, se kterým se už stihli identifikovat. Díky nim vzniká i nová identita a charakter čtvrti. Lidé pečlivě sledují cvrkot v okolí, diskutují a je-li zapotřebí, semknou se k domobraně a hájí své nezadatelné právo na zdravé město. Za všechny jmenujme občanské sdružení Karlín sobě.

Tím jsme u třetí spekulativní fáze gentrifikace, která už není tak křišťálově čistá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Díky první pionýrské vlně a druhé podnikatelské vlně, přichází ekonomický růst a prosperita a ta láká spekulanty, supy gentrifikace, kteří se slétají na tučné sousto a roztáčí inflaci. Přirozená obnova čtvrti jak po stránce stavební tak lidské je vítanou změnou. Problémem ale je zvyšování nájmů a cen služeb a zboží. Ekonomický tlak časem přináší zhoršení sociálních vztahů a odchod mladých a živých pionýrů gentrifikace na nová území vhodná k osídlení. Zůstávají staří a bohatí, čtvrť ztrácí kouzlo a šmrnc. Je to fenomén, se kterým jsem se poprvé setkal začátkem devadesátých let ve švýcarském Curychu, kde se mladí a svobodní postavili na odpor výstavbě předražených bytů ničících ceny nemovitostí a vyhánějící slabší obyvatele pryč. Demonstranti obsadili starou fabriku a udělali si z ní kulturní centrum. Situace tehdy dospěla až tak daleko, že policie pomocí vrtulníků „dobyla“ ztracené území zpět pod kontrolu investorů. Byla to podobná situace, jaká se v různě razantních obměnách děje léta i v Praze, vzpomeňme Ladronku, Cibulku, Miladu nebo naposled Kliniku.

Třetí spekulativní vlna gentrifikace je ekonomickou zákonitostí, kdy krize střídá prosperitu a logicky se nevyhne ani Karlínu. Realitní krize je dnes celosvětový problém. Problém je, že výstavba bytů není určena pouze k bydlení, ale i ke spekulaci, tzv. „na investici“, jako úložiště volného kapitálu, kdy si kupující nekupuje nemovitost za účelem jejího provozu, ale aby do ní uložil svou hotovost výhodněji než bezúročně do banky. Jak známo, světová ekonomická krize v roce 2008 v USA vypukla právě díky nízkým úrokům a splasknutí realitní bubliny, kdy investice do realit ztratily rázem hodnotu desítek procent z domnělé ceny.

         Inflace
V Karlíně developeři oficiálně přiznávají, že 30% novostaveb je tzv. určeno na „investice“ a obsazenost kanceláří je dle statistik okolo 85%. Deklarují tím, že poptávka na trhu převyšuje nabídku, což dál zvyšuje cenu bytů na dnešních 90 tisíc Kč za metr čtverečný. To je cena, za kterou sice rádi nakupují „investoři“ z Ruska nebo Číny, ale pro většinu obyvatel je to cena, na kterou už nedosáhnou. Rozevírání nůžek způsobuje, že celé nové bloky domů sice mají majitele, ale ve skutečnosti jsou prázdné a bez živých obyvatel, což je z hlediska trvale udržitelného územního rozvoje Karlína velký problém. Doporučuji, projděte se po setmění po Rohanském nábřeží a dáte mi za pravdu, že okna domů jsou často bez světel a ulice bez života. Snížení cen není cílem investorů, kteří si ukládajících své peníze místo do zlata do betonu. Je to začarovaný kruh a dnes už i v Praze začíná být inflační cena bydlení horké téma. Ve vyspělých zemích Evropy představuje nájemní bydlení až 80% bytového fondu, z toho 30 % je sociální  nebo regulované. Například v Amsterdamu dosahuje bydlení s fixní horní částkou až 57%. Přitom se jedná o kvalitní  urbanismus a vysokou úroveň architektury a především vysoký standard veřejného prostoru, jak to můžeme vidět například v HafenCity v Hamburku. Pro zájemce rád doporučím výstavu „Nájemní bydlení - zapomenutý segment české architektury - včera, dnes a zítra“, která je do poloviny června otevřena v Galerii Jaroslava Fragnera.

         Živé město není samozřejmost,
neodvíjí se jen od nové výstavby, ale od řady dalších podmínek nutných pro život. Pochopitelně je paradoxní situace, když je město plné krásných prázdných bytů a lidé na ně nemají a staví si na předměstí rodinný domek. Lze spekulativní třetí fázi gentrifikace zabránit? Nejjednodušší by bylo zvýšit úroky v bance, aby spekulace jako taková neměla smysl. Ale jde to i jinak. Karlín je dnes živý a zajímavý díky pestrému mixu lidí, to je jeho obrovský sociální kapitál, který je třeba chránit jako oko v hlavě.

Osud Karlína závisí na osvícenosti radních, zda v něm zajistí kromě ekonomických i udržitelné sociální a ekologické poměry. Nabízí se pár možností: kdyby město samo stavělo za přijatelné ceny nájemní domy jako v Amsterdamu, nebo kdyby si zde lidé mohli sami pro sebe a své známé ve stavebních družstvech stavět domy jako v Berlíně, ceny nájmů a realit by se vší pravděpodobností klesly a lidé by nebyli z města vytlačováni růstem cen. Důležitá je i podpora občanské vybavenosti, například kdyby oblouky pod rekonstruovaným Negrelliho viaduktem byly pronajaty více s ohledem na potřebnost než na nejvyšší nájem.

         Nebo podpora pohody Přístavu 18600, příklad za všechny.










01.06.17 00:30
Návštěvnost: 3793 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
...To se mi - doufám - jen zdá: šakal 02.06.17 08:56
Masaryčka je úžasná, Tomáš Vích 02.06.17 12:05
...No, právě!... šakal 02.06.17 15:09
Lejčar je skvělý! Tomáš Vích 02.06.17 15:20
Veletrzni Delnicka tzdvihal 06.06.17 13:53
...fraktálně uspořádaného města... Zdeněk Skála 06.06.17 14:16
re to chce velký kus představivosti Tomáš Vích 06.06.17 15:06
...řešit to komplexně... Zdeněk Skála 07.06.17 09:52
Kdo může za to, že se přípravy MPP protahují? Tomáš Vích 07.06.17 12:29
Cena bytu na Florenci jaro 2017 Tomáš Vích 04.07.17 10:06
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Září 2017
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.