Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     
Česká a slovenská architektura 1971 – 2011
Texty, rozhovory, dokumenty
Komentáře
Už jste antologii někdo četl? Tomáš Vích 24.08.14 09:00
Zajímalo by mne, jak ji kdo vnímáte a co považujete za důležité?
nejlklíčovější Domeček z karet 24.08.14 17:39
Za klíčové bych považoval hlavně debaty na archiwebu, ty jsou z tvorby na čs. architektonické scéně asi nejsilněší a je možno je považovat za klíčovou hodnotu, která by měla být zachována dalším generacím. Věřím, že Klub za starou Prahu podá návrh na jejich prohlášení kulturní památkou.
Filip Šenk Tomáš Vích 14.09.14 12:10
Filip Šenk - recenze v Lidových novinách 20.6.2014:

Česká a slovenská architektura 1971–2011

Monumentální antologie Česká a slovenská architektura 1971–2011. Texty, rozhovory a dokumenty na 954 stranách nabízí sice málo obrázků architektury, ale zato přináší neobvyklou koncentraci myšlenek o architektuře. Bez velkého přehánění lze tvrdit, že je tato antologie zásadní pro poznání současné architektury.
Skutečnost, že se vedle sebe objevují úvahy významných domácích i světových architektů a teoretiků architektury a precizní formulace myšlenek filozofů, je jednou z vůbec nejdůležitějších předností této knihy. Například hned v první kapitole Architektura a přirozený svět se tak vedle sebe objevují texty Karla Hubáčka, Roberta Venturiho, Jana Patočky a Martina Heideggera.
I z tohoto krátkého seznamu autorů je zřejmá další věc: ačkoli se v názvu jasně uvádí, že jde o domácí architektonické myšlení, neuzavírá se kniha do fiktivní, neprodyšné schrány. Je dobře známo, že proudění informací naráželo při přechodu z demokratických zemí do sovětského bloku na množství těžko překonatelných bariér, které výrazně omezily jejich dopad, ale ne zcela mu zamezily. Pochopitelně i v tomto ohledu došlo k dramatické změně po dosažení demokracie. Období změny mezi lety 1971 a 2011 je jak v architektuře, tak na celospolečenské úrovni hektické. Antologie neobsahuje ostrou hranici mezi texty spojenými výrazně s obdobím totalitárního zřízení a s nastupující demokracií. Vybrané texty jsou nejprve zařazeny do tematických bloků, v nichž jsou řazeny chronologicky. Absence pomyslné tlusté dělicí čáry je nahrazena samotným obsahem jednotlivých příspěvků, respektive je na čtenářích, aby ji vyčetli. Sympatické také rozhodně je, že dějinný vývoj není v antologii podán jako jednoduchý lineární příběh. Sestavené množství textů ukazuje souběžné motivy a události navzájem spojené tu více, tu méně. Je to změť linií spojitých událostí, přičemž tyto linie jsoumísty přerušované, místy jsou výraznější a jindy se vytrácí do ztracena. To také lépe odpovídá skutečnému stavu věcí.
Před probíráním se jednotlivými texty, které udávaly obsah i tvar diskusím o architektuře a tím i samotným stavbám, je namístě doporučit čtenáři, aby nalistoval text koeditorky Moniky Mitášové na konci knihy. Autorka se v něm zabývá smyslem a dějinami obsahově spřízněných antologií. K předkládané antologii pak dodává, že „neusiluje o to, aby zdefinitivnila ohniska či problémové okruhy uvažování a psaní o architektuře, ale spíše zkusmo předkládá jejich první rámcování“. To je myslím také dostatečné vysvětlení objemu knihy.
Antologii ale nelze vnímat jen jako soubor historických dokumentů, protože obsažené texty jsou často velmi aktuální. O aktuálnosti textů starých pár let není třeba příliš pochybovat, jako příklad (jedenzmnoha možných) lze uvést přednášku Pavla Hniličky Město v krajině, nebo spíše „městokrajina“? (2010), ve které se autor věnuje rozmachu měst a předměstí. Platí to ovšem i pro Heideggerův text Budovať, bývať, myslieť, vzniklý před více než 60 lety. Obecně platí, že zařazení do antologie původní texty připomíná, usnadňuje jejich dostupnost a dává jim tak „druhý dech“.
Antologie české a slovenské architektury přímo navazuje na antologii České umění 1980–2010. Texty a dokumenty (2011), obě vznikly na Vědeckovýzkumném pracovišti AVU. Vybrané tematické okruhy jsou pestré, i když by bylo možné doplnit je o okruhy zaměřené na zelenou nebo na technicistní architekturu. Stejně tak by šlo polemizovat s tím, zda by nestálo posunout hranici o pár let zpět, aby se vešly i zásadní texty z 60. let. I když při současném objemu je docela jasné, že by byla nutná větší programová selekce textů z pozdějších období.
Ačkoli antologie v žádném ohledu nemůže nahradit syntetizující výklad, je pro pochopení současnosti stejně relevantní. Díky množství materiálu, který editoři shromáždili, byl vytvořen solidní zdroj informací, který poslouží dobře všem, kteří se o současnou architekturu zajímají ať už laicky, nebo profesně.

Česká a slovenská architektura 1971–2011. Texty, rozhovory, dokumenty
Jiří Ševčík, Monika Mitášová (eds.) Vydala Akademie výtvarných umění v Praze, 2013

JIŘÍ TOUREK - recenze v časopise Stavba II/2014 Tomáš Vích 04.10.14 18:25
Česká a slovenská architektura 1971 – 2011

Na počátku března 2014 vyšla kniha Česká a slovenská architektura 1971–2011 editorů Jiřího Ševčíka a Moniky Mitášové, a dostupnou se nám tak stala skutečně velká antologie dokumentů, rozhovorů, studií, úvah, různých prohlášení a dalších textů týkajících se architektury. Knihu vydala Akademie výtvarných umění v Praze ve spolupráci se Slovenskou národnou galériou v Bratislavě a Vysokou školou výtvarných umení taktéž v Bratislavě. Jak napovídají vydavatelé i samotný název,
v knize se spojují texty české i slovenské, což je velmi dobře nejen proto, že velkou část mapovaného období jsme žili v jednom státě, ale především proto, že to obohacuje. Kniha však neobsahuje jen texty vzniklé ve slovenském a českém prostředí, přináší navíc též řadu textů zahraničních autorů v českých a slovenských překladech, které ovlivnily architektonickou kulturu těchto dvou zemí. I to lze jen přivítat, místní zahleděnosti do sebe je všude kolem mnoho, na což také mnohé texty v antologii reagují. Velké plus spatřuji též v tom, že autoři textů nejsou jen archi-
tekti, nýbrž i historici, filosofové, sociologové atd.

V knize se tak můžeme setkat s texty od mnoha respektovaných, přímo slavných osobností, i od méně známých či přímo neznámých nebo dnes pozapomenutých autorů. Z klíčových postav české a slovenské architektonické kultury jsou přítomni všichni, namátkou (abecedně): M. Baum, M. Dulla, R. Koucký, P. Kratochvíl, L. Lábus, M. Marcelli, J. Pleskot, E. Přikryl, J. Ševčík, O. Ševčík, J. Ševčíková, A. Šrámková, R. Švácha, M. Zervan. Diskusi rozšiřují již zmíněné překlady např. od J. Derridy, K. Framptona, Ch. Jenckse, G. Lynna, R. Koolhaase, J. Pallasmaai, A. Rossiho a R. Venturiho. Ani to však ještě není vše, protože antologie přináší též zásadní texty vzniklé mimo architekturu, které ji však ovlivnily a ovlivňují, za všechny zmíním jen Jana Patočku, Martina Heideggera, Wolfganga Welsche, Radima Palouše či Miroslava Petříčka. Již z tohoto krátkého výboru je zřejmé, jak obsažná je kniha (pečlivě zpracovaný rejstřík má pak 14 stran jmen). Ne všichni autoři však ovlivňují psaný diskurs stejnou měrou, rekordmanem je určitě bez překvapení prof. Rostislav Švácha s 8 zařazenými texty a 70 zmínkami v knize následován editorem antologie Jiřím Ševčíkem se 7 uvedenými texty a 53 odkazy.

Rozsah knihy – přes 950 stran – příjemně udivuje, podobně velkým přínosem je i šíře
záběru a pokrytí témat, různorodost textů a přístupů v nich. Do knihy se dostaly texty týkající se snad všech oblastí, jež jsou součástí diskuse posledních desetiletí: téma moderny a postmoderny, programové vymezování jednotlivých generací a skupin, téma (střední) Evropy a regionalismu, modernosti a modernity, etického a estetického, digitalizace, filosofického uvažování o architektuře, texty o prostoru, o městě i o krajině apod. Za pochvalnou zmínku stojí fakt, že editoři nepodlehli módě a nezařadili samostatný oddíl o ekologii – ačkoliv ekologická témata se samozřejmě a oprávněně objevila v mnoha textech.

Tím se dostáváme k uspořádání knihy. Antologie lze obecně řadit chronologicky či tematicky. Editoři zvolili druhou možnost, řazení textů podle tematických okruhů, a ty jsou pak vnitřně řazeny chronologicky, postup, jenž lze jistě jen přivítat. Vznikají tím jakési „mini-monografie“ na určité téma. Zájemce o určité téma se rychle zorientuje a může se soustředit na to, co potřebuje. Jistou nevýhodou samozřejmě je, že mnoho textů se dotýká více oblastí a pokud by kniha byla řazena striktně chronologicky, mohl by čtenář sledovat vývoj diskuse v čase v jiné logice, než jakou předkládají editoři.

Rozsah knihy však ukazuje na závažnější otázku, a sice pro koho je vlastně určena takto tlustá kniha. Jistě se dá odpovědět, že pro každého, koho zajímá architektura. Poctivější odpověď ale musí přiznat, že knihu přivítají především historici, teoretici a kritici architektury a pak ti další intelektuálové, kteří se z těch či oněch důvodů zabývají architekturou. Jistě také mnozí architekti. Zde však leží jádro pudla, neboť jak otevřeně uznávají mnozí autoři zařazení v knize, filosofické zázemí, myslitelská šíře a hloubka či prostě teoretická situace tady a teď je velmi špatná. Recenzovaná antologie to změnit nemůže, žádná jedna kniha nemá takovou moc. Antologie má být jen odrazem architektonické kultury daného místa a doby. Je zde však připravena pro ty, kteří se chtějí zorientovat, kteří hledají, těm všem přináší opravdu mnoho. Dovolil bych si tuto knihu přirovnat k čerpací stanici, kam je možné si zajet natankovat informace a inspiraci, doplnit si nádrž myšlenek. Jezdit může jen ten, kdo tankuje a čím více se načerpá, tím dále se dojede. K čerpací stanici se také musí jezdit opakovaně, zas a znovu, i to vystihuje tuto antologii. Přirovnáním k čerpací stanici zdůrazňuji edukační potenciál knihy, který se mi zdá mimořádně důležitý. Není pravděpodobně žádná druhá taková kniha, která by v českém či slovenském jazyce přinášela takovou šíři a uspořádanost vědomostí. Považuji to za mimořádný přínos. Velké množství textů je navíc dávno z oběhu, jsou obtížně dostupné nebo nejsou dostupné vůbec (například se jedná o nevydané rukopisy či texty ze sborníků existujících v málo exemplářích), je skvělé, že díky této čerpací stanici z nich může tankovat každý. Jistým omezením však je skutečnost, že enormně velké množství textů je publikováno ve zkrácené podobě. Je to určitá daň za množství textů, které se do knihy dostaly. Co však nechybí je editorské uvedení ke každému textu, v němž se čtenář dozví kulturně-historické pozadí vzniku jednotlivých textů, informace o autorovi, o původním i dalších vydáních atd. I samotné tyto editorské vstupy mají velkou hodnotu.

Ze zřetele se však nesmí spouštět ani to, že se jedná o antologii, tedy výběr již publikovaných textů. Výběr znamená, že některé texty vybrány byly a jiné ne, nelze zde tudíž hledat objektivitu, o jakou má jít v encyklopedii či v učebnici. Editoři si toho jsou pochopitelně vědomi a přiznávají to. Toto téma zmiňuje závěrečný text knihy a rozvíjí poté otázku antologizace a problémů s ní spojených. Jestliže přirovnání k čerpací stanici mělo zdůraznit vědomostní a vzdělávací rovinu či přínos této antologie, pak editorskou rovinu práce bych přirovnal k vytváření jakéhosi atlasu českého a slovenského architektonického světa. Editoři mapují celý tento prostor a utvářejí tak pro čtenáře svou orientační mapu, mapu, která si nedělá nároky na úplnost a nestrannost, která nicméně svým rozsahem umožňuje, aby si zájemce vytvořil svůj široký přehled o tom, kdo je kdo, jaké myšlenky se k danému tématu rozvíjely a rozvíjí. Každý z jedenácti oddílů je samostatně definovaný kontinent.

Nejmladší zařazené texty zasahují do naší současnosti, konkrétně do přelomu prvního a druhého desetiletí 21. století. Zde pak má tvorba oněch map v jednotlivých oddílech - kontinentech jinou povahu než u starších textů, kde jde především o znovu-zpřístupnění. U novějších, časem ještě neprověřených textů jde o skutečnou aktuálnost architektonického diskursu a je skutečně dobře, že český se obohacuje o slovenský a naopak - práce editorů zde má nutně povahu určování teritoria, vytyčování hranic, tudíž víc než pouhé mapování. Jedná se sice o jakési „dějiny“ naší doby, to, o co zde vlastně jde, je určitě více, jde o ovlivnění toho, co do architektonického diskursu patří, a tudíž v důsledku toho, jaká má architektura ve zdejším (slovenském i českém) prostředí být. Je to v určitém smyslu dosti silný nárok.

Předtím než se dostaneme k samotnému závěru ještě krátká poznámka k vnější podobě knihy. Grafická úprava je velice pěkná, nevtíravá a logická, což vše usnadňuje a zpříjemňuje práci s knihou. Slovenské a české texty jsou tištěné na bílém papíře, díla překladová a texty z ostatních oborů, například Heideggerovo Budovať, bývať, myslieť (jež se tak konečně díky slovenskému překladu dostává českému čtenáři do rukou) jsou tištěné na decentně zeleném podkladu. I to výrazně pomáhá s orientací v knize, hned na ořezu svazku jsou vidět jednotlivé oddíly. Díky příjemnému tenkému papíru a brožované vazbě není ani téměř tisíci stránková kniha nepříjemně objemná. Slabou stránkou věci ovšem zůstává skutečnost, že knížka je pouze lepená. Recenzentovi se jeho výtisk zlomil již asi ve čtvrtině čtení, u knihy, která má sloužit dlouhodobému studiu a vlastně k trvalé referenci je to opravdu závažný problém.

Knihu by si měli přečíst, tj. pečlivě prostudovat, všichni ti, kteří chtějí psát česky či slovensky o architektuře, využít nabídku této čerpací stanice, protože „Tradícia nezväzuje“, jak tvrdí jeden text uvedený v antologii, ale je dobré ji znát, což z daného textu též vlastně plyne, aby člověk nemusel objevovat Ameriku ještě po Kolumbovi. K tomu právě kniha Česká a slovenská architektura 1971-2011 Texty, rozhovory, dokumenty poslouží mimořádně dobře. Je pohodlné mít po ruce tolik textů
v kuse. Vytvořit takto rozsáhlou antologii představuje dílo plné různých rizik, je to také obrovské množství práce a již to zasluhuje ocenění. Když se však práce zjevně povedla, zaslouží to o to větší uznání a pozornost architektonické veřejnosti. Jde o zcela mimořádný editorský a vydavatelský počin, a tak je dobré mu přát co nejvíce pilných čtenářů.
O co jde dnes? Tomáš Vích 04.10.14 20:21
Uvedené recenze se soustřeďují na popis obsahu knihy, což je jistě praktická informace pro ty, co knihu neznají. Ale pro nás, co jsme antologii už se zájmem četli, by bylo výborné se podělit o celkový obraz kritiky architektury, o co teoretikům na těch 1000 stranách jde, kam směřuje poválečný vývoj architektury?
Za první republiky šlo v kostce o avantgardní vizi racionalizace architektury. Nový člověk v novém městě. To už dnes neplatí, utopie zkrachovaly. O co jde dnes? Jak vypadá dnešní vize krásné a zdravé architektury?
...jde... Zdeněk Skála 06.10.14 09:17
Jde o to vyhrabat se ze syntetické bažiny a jít na to...vlastně o to kráčí ve všech tvůrčích oborech.
Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík - recenze v ARCH 6/2014 Tomáš Vích 06.10.14 12:04
Architekti v Čechách a na Slovensku dostali antologii „textů, rozhovorů a dokumentů“, která inspiruje a nutí přemýšlet

Málokterá odborná publikace – a dodejme, vysoce profesní publikace tématem i provedením (žádné podbízení) – se stala bezprostředně po vydání předmětem tak živého a jednoznačně kladného zájmu. Navíc jsme svědky spontánního zájmu nastupující generace studentů architektury o tento knižní titul na webových stránkách.

Takže výchozím úkolem recenzentů je tento jev vysvětlit. Mimořádný zájem je, za prvé, vysvětlitelný již jmény dvou editorů – Jiřího Ševčíka a Moniky Mitášové. Jiřího Ševčíka, který se stal od sedmdesátých let, kdy zprostředkovával obci architektů poznání výbojů architektury na tehdy nepřístupném geopolitickém Západě, respektovaným znalcem české a evropské architektonické scény a teoretikem architektury, a Moniky Mitášové, která s velkou akribií ve dvou velkých monografiích (vešly ve známost pod zkratkou Oxymorón I a II) přiblížila bezprostřední, aktuální vývoj teorií architektury (zejména přes univerzitní mileau) v USA a tím i tamní sebereflexi výsledků architektury – a toto podstatné, nikoli pouze příležitostné, nahlédnutí do současného stavu teorie, dějin a výuky architektury USA, jí získává uznání. Za druhé, jak Jiří Ševčík, tak Monika Mitášová jsou zjevně navíc přijímáni – v době dnešní knižní nadprodukce a informačního smogu – jako garanti poctivě provedené práce, jejímž výsledkem se stala více než devětsetpadesátistránková publikace. A to je už pořádně „těžká váha“ – navíc jde o knižní titul, který navazuje až na antologii Programy české architektury z roku 1981 (J. Pechar a P. Urlich) –, takže až po více než třiceti letech dostávají architekti k dispozici novou antologii! Tento časový údaj, srovnáváme-li ho s frekvencí vydávání takovýchto knižních titulů v USA a s analogickou německojazyčnou produkcí, vypovídá o stavu nejen oboru, to jest architektury, ale vypovídá o slabosti i síle kultury příslušné země. V Čechách od národního obrození platilo, že „jedinci odvádí práci za generace“ (J. Patočka) a můžeme předpokládat, že tato teze platí i pro Slovensko – a zřejmě platí dodnes. To, co je povzbuzující, je skutečnost a „dobrá zpráva“ – tato antologie svým uspořádáním, tematizací atd. více než obstojí v mezinárodním srovnání. Editoři se neomezili na běžné chronologické seřazení teoretických textů, rozhovorů a dokumentů. Za třetí, význam této publikace je v tom, že představuje ediční čin – kvalifikovanou odpověď na diskutované téma antologizace textů o architektuře (i zde platí – diskutované jako naléhavé téma za hranicemi České republiky a Slovenska; srv. studie M. Mitášové v závěru publikace). Kouzlo – ona přitažlivost a potřebnost kvalitní antologie – vyrůstá z principu výběru textů a jejich uspořádání. Takže antologie českých a slovenských textů, řečeno tezemi M. Mitášové, naplňuje roli anticipační a autonomizační – tj. nabízí hned „několik možností sebeuvědomění architektury jako autonomní, neustále se proměňující disciplíny“. Z textů před námi plasticky vystupuje téma hranic a překračování hranic architektury, „vynořování“ vnitřních i vnějších problémů, reflexe ztrát i obnovování kontinuit. Antologii textů a dokumentů tak můžeme číst jako dobrodružství, do kterého vstupují architekti svou tvorbou, jako svým způsobem „biografii“ jejich práce a myšlení, jako dobrodružství vyrovnávání techniky a kultury zvěčněné do architektonických realizací a přítomné v myšlení architektů: „antologie oscilovaly a oscilují mezi dějinami, teoriemi a kritikami a mění tak úhly pohledu na architekturu jako profesi a i na její autonomii“. (M. Mitášová) Jak recenzovaná antologie uvedené nemalé aspirace dosahuje, čili jak je koncipována? Třemi slovy: sofistikovaně, přehledně, inspirativně. Obsah tvoří 11 tematických celků: Architektura a přirozený svět, Programové bytí v otázce, Výzvy a skupiny, architektura aktivizující, Architektura Střední Evropy – region, křižovatka, Kolik moderností?, Etické a estetické, Povolání architekta, Částice a toky: digitalizace, parametrizace, Přemýšlení o architektuře a architektonické myšlení, Prostor: probouzení architektury a Město a krajina. Každý jednotlivý text architekta, každý dokument, rozhovor (resp. záznam diskuze) v příslušném tematickém bloku je uveden obsažnou informací a pečlivým uvedením konotací a kontextů; k tomu přistupuje přiřazení 1 – 2 textů překladových (jsou zvýrazněny vytištěním na barevném podkladu) – tím se české a slovenské texty a dokumenty bezprostředně konfrontují s mimo-českým a mimo-slovenským kontextem. Takže čtenář může zvolit jemu blízký tematický celek a vstoupit do dobrodružství ducha. Úvahy, diskuze, střetnutí architektů – „teoretiků i praktiků“ –, historiků architektury, kunsthistoriků i filosofů – ti všichni mají své osobní, oborově specifické zájmy a aspirace, které chtějí prosadit a za něž bojují – pečlivě zvolené publikované texty jsou vším, jen ne nudou. A kdo zatím nevěděl, tak může rozpoznat, že „i ty nejpragmatičtější a teoriím nejnepřátelštější pozice mají v architektuře své teoretické pozice“ (Á. Moravánszky), může rozpoznat období intenzívního zájmu o teorie, které střídají období skepse, může číst o prolínání architektury s uměním, logikou, s počítačovým generováním atd. i sledovat úsilí o autonomii tohoto oboru i jak se poučeně říká „změny paradigmat“ (viz typy „moderností“), vyrovnávání se s politikou, regionalismem, provinčností, evropanstvím atd. Takže ke kvalitě této antologie patří, že může být čtena od začátku, jedny texty mohou být přeskočeny a k jiným se čtenář bude vracet – tato antologie je pro čtenáře tím, čím je pro architekta „otevřené staveniště“: vztahy mezi idejemi a řešeními, shody, rozpory, slepé uličky i perspektivy – to vše si architekt, kunsthistorik, estetik, prostě čtenář snadno vyhledá (a antologie k tomu vybízí) a bude „dostavovat“, promýšlet sám. Za čtvrté si pomůžeme při odpovědi na otázku, co je za úspěchem antologie, malou metaforou a nadsázkou. Ve Velké Británii zůstává mezi dvěma objekty někdejšího československého velvyslanectví prostor, který nadále využívají k vzájemné shodě a spokojenosti společně obě strany, obě reprezentace dvou zemí. Recenzovaná antologie vytváří právě takové území, kde si obě strany mají co říci právě pro rozdíly i shody. Jména J. Patočka, J. Ševčík, R. Švácha, L. Lábus a další či M. Marcelli, M. Zervan, I. Vaško, P. Pásztor, M. Dulla a další vymezují prostor vzájemné produktivní komunikace. Tím říkáme, vydání českých a slovenských textů k architektuře v jedné masivní, vskutku reprezentativní, publikaci má, jak doufáme, hlubší důvod než využití ekonomického potenciálu společného knižního trhu. Výše uvedený prostor mezi velvyslanectvími se stal prostorem společného oddechu, publikace, jakými je recenzovaná antologie, jsou prostorem společné práce a otevírání perspektiv. Knihu uzavírá studie M. Mitášové k tématu antologizace, k „historizaci a teoretizaci historie textů o architektuře nedávné minulosti v Československu a jeho nástupnických státech“, následuje Ediční poznámka, anglické resumé, jmenný Rejstřík – jeho 14 stránek (!) v písmu drobného formátu dokládá informativní nasycenost publikace. Uznání je třeba vyslovit J. Šerýchovi za střízlivou obsahu odpovídající grafickou úpravu (v době všude pronikající dryáčnické kultury entertaimentu) a oběma editorů za to, že dovedli publikaci k dokonalosti. Jistě se objeví názory, které vytknou, že tam ten či onen architekt či kunsthistorik chybí a jiný je příliš zdůrazněn – být publikován v takovéto antologii je věc prestiže.

Z našeho pohledu recenzentů: publikace je provedena poctivě a důkladně (příklad: jméno Denisa Kera je známo málo lidem z oboru, krátce působila na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, na české scéně zprostředkovávala znalosti a literaturu z USA – a doktorandi na FA ČVUT na ni vzpomínají dodnes; zanechala trvalou stopu, dnes působí v Asii a na webu zaregistrujeme internetové konference, které spoluorganizuje – čili patří do této antologie).

Na závěr recenze se vrátíme k otázce: na čem spočívá úspěch, přitažlivost a nepochybně trvalá hodnota publikace, která má tématem teorii architektury? Zřejmě v tom, že tato antologie „textů, rozhovorů, dokumentů“ J. Ševčíka a M. Mitášové programově, cíleně nabízí mapu cest, kterými se ubírali čeští a slovenští architekti, v jejich komplexnosti – umožňuje vidět architekturu ve všech jejích souvislostech s filosofií, vědou, uměním, etikou, estetikou atd., takže nejen teorie, ale cesta k teorii, tj. sebereflexi architekta a architektury, je přes výběr textů a dokumentů podána mimořádně plasticky a čtivě.
ad Syntetická bažina Tomáš Vích 06.10.14 12:21
nebo plastická a komplexní mapa cest? Ale, ani dvojice Beneš+Ševčík neříkají, kam ty cesty vedou, zda do lesa nebo do Říma.
...cesty... Zdeněk Skála 07.10.14 16:43
Ano,rozumím,sám jsem z toho někdy v římským lese!
Římský les - Tomáš Vích 08.10.14 13:28
- to je něco jako španělská vesnice?
...vesnice... Zdeněk Skála 09.10.14 11:36
Pravděpodobně je to ona...
Vesnička má středisková Tomáš Vích 09.10.14 12:28
by si konečně zasloužila teoretickou plynofikaci! Jak říká Jára Cimrman: nedokáže udržet myšlenku, resp. nedokáže opustit myšlenku a výsledkem je všeobjímající nic neříkající ptydepe.
Nebo méně vtipně: teorie, kritika a polemika a schopnost hájit v diskuzi stanovisko by mělo být podpořeno ministerstvem kultury, jinak zajdeme na intelektuální inkontinenci.
...inkontinenci... Zdeněk Skála 10.10.14 13:59
Tak tak,často se stává v okrsku střediskovém, že si pletou pozednici s polednicí...
Teorie, kritika a polemika Tomáš Vích 27.10.14 18:04
za mých studií nebyly součástí vzdělání, jen co jsme si vydiskutovali po škole u piva. Proto mi přijde Antologie úžasné čtivo. Studenti, učí vás dnes na škole kritické diskuzi, máte na to semináře, nebo jste taky odkázáni jen sami na sebe?
Stále moc nerozumím, Tomáš Vích 26.05.15 00:05
proč některé mé texty mají desetinásobně větší čtenost než jiné?
Tato úžasná antologie naší architektury od roku 1971 od Moniky Mitášové a Jiřího Ševčíka, která vtipně, systematicky plasticky analyzuje naši nedávnou architektonickou historii by měla být přeci v "top ten"... ,
... asi je to naše slepá skvrna, pod svícnem největší tma. Před lety mi obdobně vrtalo hlavou, proč beseda o participaci veřejnosti je ošklivé kačátko mezi ostatními, a dnes je to ústřední téma předvolebních kampaní.
Těším se, že se debaty o smyslu architektury stanou během pár let stejně lákavé a inspirativní, jako je dnes vzedmutí zapojení se obyvatel do plánování města.
ALFA - Vize 2026 - debata o smyslu na FA ČVUT Tomáš Vích 12.02.17 14:16
Ve fakultním časopisu Alfa 10/2016 a 1/2017 ke 40. výročí FA ČVUT na otázku vize architektury roku 2026 většina oslovených osobností vidí pokračování dnešních trendů a varují před absencí důvěry a úpadkem do průměru. Čili naopak vyzývají k vzájemné důvěře a tvůrčí sebedůvěře. Neapokalyptických tvůrčích "VIZÍ" v pravém slova smyslu se se objevilo jen pár a ty je třeba vypíchnout.
Karel Maier:
"A na naši již padesátiletou fakultu možná přijdou studenti z Anglie, Holandska a Estonska, protože tu třeba bude známé pracoviště zabývající se modelováním rozvoje měst ve spolupráci s jejich obyvateli."
Zdeněk Zavřel:
"Nepředvídatelné (ale možné) změny:
• touha po poezii mimo mainstream,
• inteligentní klienti hledající neotřelé přístupy,
• romantika ruční práce,
• architektura jako psychoterapie…"

Profesoři Maier i Zavřel přesto, že jako jediní trefili hřebíček na hlavičku, byli ale ve svých formulacích náležitě opatrní. Nejsem profesor a mohu být radikálnější. Důležitá je kritika naší dnešní architektury, která se příliš často jeví jako nelidská a nezdravá. Příkladů je habakuk. Vize 2026 je stručně a jasně řečeno lidsky přirozená, sociálně a psychicky zdravá architektura.
...dnešních trendů... Zdeněk Skála 13.02.17 09:28
Pokud nepřekročí míra vstřebávání realityshow intenzitu kosmického záření..........tak snad prosákne poezie do míchačky!?!?
...dnešní trendy... Tomáš Vích 13.02.17 15:16
taky mi Zdeňku smíření s realitou jako realitou a setrvání v bubnu míchačky nepřijde nejšťastnější. Jako dítě sametové revoluce se raději pohybuji na hranici revoluce-evoluce než evoluce-stagnace nebo dokonce stagnace-degenerace. My básníci víme, že, že POEZIE vidí za realitu a mění ji k obrazu svému. Předpokládám, že toto měl na mysli i prof. Zavřel, když hovořil o architektuře jako psychoterapii. Mně mluví z duše.
...modelováním rozvoje měst... Zdeněk Skála 16.02.17 09:44
Urban-ismus jako operační strategie, nebo urbanium jako vědomí města?
Vědomí města? Tomáš Vích 16.02.17 13:46
Vědomí města přesně identifikují obyvatelé, kteří nějakou záhadou v součtu jako jeden organismus psychicky vycítí, která investice městu pomáhá a která ho poškozuje. Jakoby fungovala na moci a penězích nezávislá kolektivní inteligence nebo snad duše města. Prý se má ale nově ve stavebním zákoně účast obyvatel ve správních řízeních zakázat aby spolky nezdržovali investiční výstavbu. Pražský magistrát např. tají spis o pořízení metropolitního plánu a nedá lidem do něj ani nahlédnout. Město nechápe.
...tají spis... Zdeněk Skála 20.02.17 09:31
Cha cha chá............
Ve světě, kde se ženy čím dál tím víc podobají mužům,
muži se čím dál tím víc podobají strojům,
stroje se čím dál tím víc podobají bohům,
a bohové se čím dál víc podobají počítačům,v takovém světě něco tajit..........?
A vědomí města se jen směje.
a nevědomí cenzuruje internet ústavě na vzdory Tomáš Vích 20.02.17 17:00
Zase se mi tu arch. Kratochvíl blokuje komentáře k Albertovu )
Listina základních práv a svobod, 2/1993 Sb. Tomáš Vích 20.02.17 21:19
HLAVA DRUHÁ LIDSKÁ PRÁVA A ZÁKLADNÍ SVOBODY
Čl. 17
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
...zaručeny... Zdeněk Skála 21.02.17 09:32
Bonne Tome, v ČR jsou zaručené 3 věci - dogmatický konzervativismus, vzrůstající spotřeba drog....a smrt..........
Dogma Tomáš Vích 21.02.17 11:50
Pro mne je dogma v první řadě Listina a Ústava. Budu si ode dneška každý komentář archivovat abych se domohl svobody projevu. SMRT CENZUŘE.
CenZuře Zdeněk Skála 23.02.17 09:35
Ceny Zuří až se dýmí z makovic....poznání kontra uznání....rozum x emoce....
Jednou, snad se dojde na to, že cenzor vlastně slouží strachu............z procitnutí!
procitnutí! Tomáš Vích 23.02.17 11:37
Procitnutý cenzor? to si snad ani nechci představit. Cenzor není svobodný člověk, když to domyslím z hlediska lidských práv:
cenzor je zombie totality,
cenzor má v mozku černou skříňku,
cenzor je kurva v koncentráku.
Chtěl jsem to dát pod postpunkový Albertov: https://youtu.be/6dBt3mJtgJc
Joy Division, Transmission:
No language, just sound, that's all we need know,
To synchronise love to the beat of the show.
Ian Curtis se ve 23 letech oběsil na prádelní šňuře. Je memento jako Palach. Cenzura je nepřípustná. I na ARCHIWEBU.
procitnutí! ??? tomas stary 24.02.17 14:09
pane kolego .... co to melete .... proc davate rovnitko mezi tak rozdilne osoby a osudy .... palachuv cin byla prece naprosto jasna prezentace politickeho a spolecenskeho postoje .... oproti cinu curtise, ktery spise resil sve osobni problemy .... oba dva jsou nepochybne vyjimecne postavy, ale jejich zivoty se odehravaly v naprosto odlisnych kulisach .... kazdopadne si to curtis nehodil z duvodu nejake "cenzury" .... curtis byl fyzicky nemocny (epilepsie .... viz. jeho podiova prezentace, ktera z teto nemoci vlastne vychazela) a z mnoha duvodu trpel i dusevne (deprese a dalsi psychiatricke diagnozy) .... coz se asi stalo tim spravnym katalyzatorem pro sebevrazdu .... ale vsechno tohle se odehravalo na osobni rovine .... zadny konflikt s rezimem, spolecnosti, cenzurou, odmitanim, nepochopenim .... ba prave naopak .... joy division jsou navrcholu .... unknown pleasure je skvela deska, dobre se prodava, john peel na bbc 1 vylozene slinta a ostatni kritika peje chvalu .... maji nasmlouvane koncerty, nahravaji dalsi desku, kapela funguje .... shlednete film control od antona corbijna, ktery je asi velmi presnou analyzou .... film vznikl na zaklade vzpominkove knihy manzelky a zbyvajici clenove joy division (new order) s nim rozhodne nemaji problem ....
Procitnutí.. Vích 24.02.17 18:37
Tomáši, to jsem rád, že Curtise znáte. On by ten můj status pod Albertovem byl srozumitelnější, prostě mi připomněl Joy division, kteří řešili existenciální depresi. FA je oproti tomuto projektu veselost sama. A co s tím má co dělat Palach? Jen že by z té neototality radost neměl.
...z té neototality... Zdeněk Skála 14.03.17 13:23
Bonne Tome, včera jsem hledal něco v mé miniknihovně a nahmátl jsem Jana Patočku - Evropa a Doba Poevropská.
Tak jsem se znovu po letech začetl......Osnova Dějin, text, na jehož konci se Patočka táže po možnostech globalizovaného člověka nahmátnout duchovní dimenzi v rámci konzumní neototality ve stylu - po nás potopa..........
Když jsem tu knihu otevřel ke čtení, vysypalo se z ní několik mých dlouho ztracených skic Globální duše - Knihovny Jana Patočky do Prahy z roku 1997. Vzhledem k faktu, že sádrový model odplaval v povodni 2002, jsem tomuhle nálezu dvakrát rád.
Z těch obou esejů vyplývá pro dnešního člověka dosti drsná vyhlídka - buďto vyvine enormní sebereflexivní úsilí k vědomějšímu způsobu života, anebo.........jej trumfne biotechnologie.
Tak jsem rád, že toho Patočku v té knize neopomněli.
Evropa a Doba Poevropská Vích 14.03.17 18:10
Tak to plujeme Zdeňku na jedné arše, máš ji v zeleném koženkovém přebalu? o Vánocích jsem ji náhodou otevřel a koukal, jak je i po 40 letech aktuální, jak varuje, že globální ekonomika Evropu smete jako tsunami. Já jsem optimista, sebereflixivní biotechnologie to jistí. Je třeba dělat na biourbanismu, na biotektuře a na biodesignu. Klára Langová blahé paměti říkala, že přichází doba dřevěná. Ženy už dávno jedou v biokosmetice a v biopotravinách a v bioléčitelství, myslím, že v tom mají před chlapy generační náskok. Tedy před některými, já jsem bio už od sametu.
...na biodesignu... Zdeněk Skála 20.03.17 09:18
Např. fraktálně transformovaný ornament - jako oponentní odpověď Loosovi...!?


fraktálně transformovaný ornament Vích 20.03.17 16:28
Ano, přesně to visí ve vzduchu, není rozdíl mezi architekturou a ornamentem, ornament je jen další vrstva světa, jako jsou ulice ornamentem města a domy ornamentem ulice a pokoje ornamentem domů. Každá vrstva žije svým vlastním životem.
... ve vzduchu... Zdeněk Skála 21.03.17 09:25
Právě fraktálně transformovaný ornament jsem nakreslil na hřbet té Patočkovi knihovny - jako světelnou souhru fenoménů......pronikající a zároveň tvořící jednotlivé vrstvy světa, a tím i typy prostorů.


Přidat příspěvek
Předmět:
Autor: Email:
Kontrolní kód
Kontrolní kód
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce.

Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve vyjímečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Srpen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.