Architekturu můžeme hodnotit z mnoha různých úhlů pohledu. Metodicky systematicky je zajímavé ji hodnotit dle paradigmat, exkluzivních postojů, formálních vzorců, které definují standardy a jsou mentálními pilíři architektonické „řeči“, pomocí které pak o ní mluvíme. V našem českém prostředí, jak jej znám, se domnívám, že jsou dnes tyto paradigmatické špičky čtyři, jako čtyři nohy od stolu: je to noha morální architektury Aleny Šrámkové, noha hitech architektury v podání Jana Kaplického, noha svobodné architektury Vlada Miluniće a od nedávna i noha kontextuální architektury Ladislava Lábuse.

Hledejme dál, jsou zde další takto zřetelně charakteristické a zaostřeně specifické přístupy? Jsou Emil Přikryl, Martin Rajniš, Josef Pleskot, Ivan Kroupa, Zdeněk Fránek, doplňte každý koho máte za architektonickou autoritu, takto zřetelně jasní a srozumitelní? Jejich díla jsou esteticky a řemeslně zvládnutá na vynikající úrovni, ale ideové sdělení není jednoznačné, míra názorového rozostření, množství inspiračních zdrojů a jejich různorodost jsou větší než malé. Nechci tím rozhodně jakkoli shazovat jejich úsilí a schopnosti, ale naopak směřuji k vypíchnutí těch několika málo nosných charakterů, kterým my všichni sedíme na ramenou, na jejichž stole hrajeme své hry. Tito „duchové doby“ mezi sebou soupeří, jsou k sobě v distančním vztahu; na druhou stranu, kdyby svého konkurenta s jiným názorem neměli, jejich pozice by nebyla tak výsostně definovaná. Vlastně zde můžeme hovořit o boji protikladů, které se vzájemně přitahují a vytvářejí jedinečnou konstelaci souhvězdí. Díky takto se zrcadlícímu obrazu dnešního světa to vypadá, že doba, ve které se dnes nacházíme, stojí bez zbytečných personifikací na hodnotách morálky, techniky, svobody a kontextů.

Je to naše dnešní konstelace a za pár let s příchodem nových generací lze očekávat, že zde vykvetou souhvězdí z nových autorit, respektive mám na mysli dost možná i z nových nosných hodnot.