Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     
III. O soutěži na dostavbu radnice
3. Beseda Revue Beau!

 


Štulc:
Tady zazněly názory, se kterými nesouhlasím. Úvodem bych citoval významného zesnulého historika architektury a památkáře, doc. Dobroslava Líbala. Ten řekl, krátce před svou smrtí: „Víte, oni ti komunističtí bossové alespoň měli cosi, co bych já nazval kulturním alibismem, a i když měli hroznou chuť Staroměstské náměstí dostavět a udělat si tím pomník, tak přesto žádný z projektů nebyl odsouhlasen.“ Žádný z nich nebyl úměrný kvalitě prostředí a oni nechtěli proti odborníkům mocensky vystoupit. Mám strach, že dr. Bečková svým idealismem nahraje dnešním politikům, kteří – zase cituji Líbala – tento kulturní alibismus neznají. Oni jsou naprosto sebestřední, tak jako je sebestředná současná doba. Idealisté připraví půdu pro to, že dnešní politici si novostavbu jako svůj pomník prosadí a bude jim jedno, jestli se soutěž opět nepovede. Tím se náměstí zkazí. Nemůžu se připojit k názoru, že každý z předchozích projektů by byl lepší než současný stav. Než to pokazit, rozhodně bych dal přednost současnému stavu. Když se vypustí džin z láhve, tak už se do láhve nevrátí. I když veřejnost bude hluboce zklamaná a naštvaná, politikům to nakonec stejně projde.

Vích:
Oni pak budou ukamenovaní, to je výhoda demokracie.

Štulc:
Nebudou. Zločiny proti kultuře jim projdou vždycky.

Gintel:
V minulosti to bylo tak, že jste musel přijít za nějakým komunistickým potentátem a přesvědčit ho a on to rozhodl anebo nerozhodl, dnes je to trochu složitější.

Horáček:
Je tu převaha zastánců rekonstrukce Parléřova křídla Staroměstské radnice. Sešlo se tady nějak hodně milovníků rekonstrukcí starého stavu. Chceme rekonstruovat sloup a chtěli bychom asi rekonstruovat Krocínovu kašnu a taky kus radnice, který tam chybí, a piazettu, a dokonce bychom na ni chtěli postavit sochu Kiliána Ignáce Dientzenhofera a také bychom chtěli zacpat Pařížskou třídu. Mně osobně se to všechno velice líbí, ale trošku mám obavu, nakolik by to bylo průchodné. Když byla soutěž na konci osmdesátých let, tak veřejnost, jak víme, byla pro rekonstrukci Parléřova křídla radnice a naopak odborná porota proti. Když tady byla kauza s Národní knihovnou před několika lety, tak se zjistilo, že je velká veřejná poptávka po výrazných modernistických či futuristických dominantách. Pod petici za knihovnu se podepsalo tuším 12 nebo 13 tisíc lidí, což je hodně. Kdyby dostavba Staroměstského náměstí byla opravdu reálná, tak by tato část společnosti možná také požadovala ikonickou architekturu toho druhu, proto jsem vzpomenul Zahu Hadid. Ve světě je takový trend. V Athénách to udělali, postavili velmi kontrastní stavbu hned vedle Akropole, v Římě se o to pokusili s muzeem Ara Pacis za bývalého socialistického starosty. Berlusconi sliboval, že muzeum zbourá, nakonec ho nezboural, čili je pravda, co řekl doc. Štulc: jak se někam něco postaví, tak to tam zůstane a bude velmi malá šance to napravit. Známe to z Ulmu i z jiných měst.
Je část politiků a možná velká část veřejnosti, nejen studentů, která do starých měst chce zasahovat výrazným kontrastním, radikálním způsobem, a ta parcela na Staroměstském náměstí se k tomu vyloženě nabízí. Nebezpečí soutěže je opravdu veliké, ale na druhou stranu je to asi jediné možné demokratické řešení. Osobně bych hájil to, aby, jak řekl pan restaurátor Bradna, se soutěž nevypisovala, aby se tam postavilo Parléřovo křídlo a nikdo to nezpochybňoval, ale myslím si, že to není možné. Je správné v tomto státě, tak jak se alespoň tváří demokraticky, soutěž udělat, ale musíme mít na paměti, že to nemusí vyhrát parléřovský nebo gotický návrh, že tu zas může nastat to, co jsme zažili s Kaplickým, že lidé budou chtít bublinu. Nakonec i nový primátor to tak může pojmout. Na jednu stranu to vypadá, že bude město čistit, že chce zbořit Federální shromáždění, ale na druhou stranu to může uchopit úplně jinak. Bude se třeba chtít zalíbit této skupině milovníků architektury. Ale je to riziko, které se v demokracii musí podstoupit. Soutěž je správné řešení a náplň by z mého pohledu mohla být kombinací toho, co tady zaznělo, to znamená panteonu i modelu i reprezentačního sálu pro radnici, aby to nebylo jenom muzeum a atrakce.

Sedlák:
V tomto okamžiku mám potřebu se přihlásit ke konzervativnímu křídlu. Myslím si, že zkouška demokracie na těle Staroměstského náměstí je v této době to nejhorší, co se může stát. Toho bych se opravdu bál. Vzpomněl jsem si na pokyn americkým kosmonautům, který prý měli napsaný na palubní desce: „Nevíte-li, co máte dělat, nedělejte nic, abyste něco nepokazili.“ My jsme asi v takovém okamžiku teď. Vydrželi jsme čekat na přesvědčivý projekt přes  60 let a nenalezli jsme jej, nevyvolejme tedy atmosféru netrpělivosti, když si nejsme jisti tím, co udělat. Často je z toho nakonec kampaň, kdy se společnost rozdělí na nějaké sparťany a slávisty, na červené a modré, a vlastní odborný problém často uniká. Vždyť jsme to zažili mnohokrát a nešlo jen o Kaplického. Opravdu, hlásím se k velké opatrnosti. Na druhé straně uznávám, že každá generace má právo zkusit projekt na Staroměstskou radnici, jednou ten pravý projekt přijde ...

Vích:
Je tady obava z nové soutěže. Mně přijde, že je dobře testovat tělo společnosti. Je to normální proces diskuse nejen v kroužku osvícených lidí, ale i v rámci společnosti. Bude zajímavé vidět, jestli se přihlásí fotbalisté o svá práva na televizní obrazovku, nebo radní, těch možností je řada. Je důležité, aby se měl možnost ozvat Klub Za starou Prahu i architekti, kteří se tam chtějí nově prezentovat. Nemyslím si, že naše debata je o tom, že když bude nová soutěž, tak se tam hned něco postaví. Protože i když se porotou vybere nějaký vítěz, může se potom zvednout vlna hlasů, že třetí cena nebo třeba desátá je ta pravá. Dnešní debata je o otevření demokratické diskuse. Když v soutěži a veřejné diskusi zvítězí, že pomníkem města je Parléř, tak on tam vznikne a bude posvěcený. Je důležité nebát se a jít do diskusí. Jestli pak budou jako za Kaplického demonstrace pro nebo proti dostavbě, je v tomto okamžiku jedno.

Štulc:
Dejte nějaké ikonické stavby, které dají identitu místu, těm zbylým obrovským plochám vně památkové rezervace. Tu tvoří 3 procenta plochy velké Prahy, tak proč pokazit tato 3 procenta? Za 20 let se toho v Praze postavilo víc, než je veškerých chráněných památek. Podívejte se na tu poušť, tak stavějte Kaplického originální stavby do Vysočan a do Libně a na Smíchov a já nevím kam, ale ne proboha na to Staroměstské náměstí, kde, když se tam jednou něco špatného postaví, už to nikdo nezbourá! Centrální dispečink, nejhorší ránu historické Praze, stojící Na Bojišti, už nikdo v životě nezbourá. A tady dáváme všanc nejcennější prostor města; stále je ta chuť, tak to zkusme, všechny předchozí generace byly blbé, oni to neuměly, my jsme ti nejlepší, kteří to zvládneme! Poučení z historie naprosto nevidím.

Vích:
A jaké je poučení z historie? Že se tam nic stavět nemá a že dál máme jednou za 20 let udělat soutěž, která vyzní do prázdna?

Štulc:
Já to vidím jako buď, anebo.

Sedlák:
Není to v tuto dobu vlastně spíše pseudoproblém? Praha má mnoho jiných problémů. Mně se také Staroměstské náměstí nelíbí ve stavu, ve kterém je, ale musí asi přijít čas, kdy přijde návrh, o kterém budeme přesvědčeni. Možná bude podobný tomu od pánů Kašičky a Pavlíka a získá obecnější podporu, možná úplně jiný, nevím. Je však symptomatické, že v obecných anketách více přesvědčil konzervativní projekt.

Balhar:
Proto jsme se tady sešli. Protože zapomnění může přinést ještě větší nebezpečí než o tom mluvit.

Štulc:
Já bych tedy vznesl čistě řečnickou otázku: proč nevypsat soutěž na nový tematicky i výtvarně soudobý monument, protože cítíme, že středobod náměstí v místě, kde byl umístěn mariánský sloup, je dnes prázdný? To by pak mohli říct sochaři: my to vyřešíme po našem, my tam vztyčíme nové výtvarné dílo. A bude na světě stejný problém. Doba je jiná, nemá duchovní podstatu, nemá ani impuls ani potřebu, jak to tady zaznělo, aby vyřešila úkol dát nové výtvarné dílo do středu Staroměstského náměstí.
A s radnicí je to úplně totéž. Z toho důvodu od začátku pléduji pro vztyčení mariánského sloupu a jsem i pro Parléřovu radnici. Jiné řešení nevidím. 

Milunić:
To je divný názor.

Sedlák:
Ale doba k tomu může dozrát.

Milunić:
Ale dozraje jedině tím, že se o tom bude mluvit, že vyslechneme všechny a pokusíme se najít dobré řešení.

Štulc:
V roce 1890 spadl Karlův most a byly projekty dát tam smělejší moderní konstrukci. Josef Hlávka řekl z titulu člena Vídeňské centrální komise, že ne, musí se věrně reprodukovat, co spadlo. A v kameni. Vznikla obrovská diskuse, je k tomu krásná anketa ve Volných směrech: co dát na místo spadlých soch? Výsledkem byl typicky český kompromis. Na jedné straně Čeněk Vosmík provedl brilantní kopii jednoho zříceného barokního sousoší od F. M. Brokofa, i když Vincent Kramář a další říkali, že to je plivnutí do tváře současné výtvarné kultury, která je na takové úrovni, že tento úkol zvládne hravě. Vedle dali příležitost výbornému sochaři, Karlu Dvořákovi – a je to suché. Když srovnám řešení na jedné a na druhé straně Karlova mostu, tak velice lituji, že tenkrát nereprodukovali se stejně dobrými kameníky jako byl Čeněk Vosmík i zničeného Ignáce z Loyoly. Mně vadí, poté co je tu evidentní úspěch Frauenkirche v Drážďanech, a nejen jí, že tady v našem prostředí pořád existuje zažraný teigeovský modernismus, který rekonstrukci nechce absolutně připustit. Reprodukce něčeho starého je urážka současné architektury, jak o tom psal Vincent Kramář. Není! Vždyť současná architektura má tak široký rejstřík. Úkolem pro architekta, velmi náročným, je jak rekonstrukce Frauenkirche, tak nová katedrála v Coventry.

Balhar:
Tento reprodukční přístup má přece smysl do nějaké doby, kdy je ještě živá paměť místa a ví se, co se má formálně vzkřísit. Příklad Frauenkirche je hlavně v tom, že tam, kde stál kostel, je dobré mít opět kostel, a že důležité je vrátit místu jeho obsah a vžitou funkci. Německo tím řeší své problémy, ale je to také klíč pro nás?

Kukla:
Určitě. Berlín, Drážďany, Moskva nebo Česko, jde o řešení devastace. Myslím, že oprávnění to má, jakési kontextuální shody můžeme najít.

Gintel:
Já moc nesouhlasím s tím čekáním na lepší dobu, to se moc nevyplácí. V každé době, ať je tahle nebo jiná, když mám ideu, chuť, mám za tím jít.

Sedlák:
A máme tu ideu? Myslím, že ji nemáme.

Vích:
To je i věc, proč se koná tato debata, protože my jsme byli s Peterem Balharem na té konferenci v září 2009, na kterou jste se dva roky připravovali, a do dneška z ní není oficiální závěr. A já jsem se tam dozvěděl, že to je velký problém, že to je složité a není pravá doba. Konference jakoby už byla organizovaná tak, aby vyzněla do prázdna, aby se zjistilo, že není energie na dostavbu radnice, a ani žádné řešení.

Sedlák:
Já jsem v té komisi působil nikoli proto, abych  něco a priori tlumil. Připusťte však, že může v daném okamžiku vzniknout též názor konzervativní, to je všechno. Já vám jej nevnucuji, ale nenechám si také vnutit opak. Ano, diskutujme, existují dvě křídla, to je v pořádku, tak uvádějme argumenty pro i proti.


Štulc:
Třeba Tančící dům: já si té stavby velice vážím, ale ona skutečně do jisté míry odráží tu energii, kterou měla raná devadesátá léta. Dnešní doba, mám obavu, tu energii postrádá, naopak panuje obecný pocit znechucení. Jediné, co dnešní době nechybí, je nadutá sebestřednost, představa, že my si vůči historické Praze můžeme vše dovolit. Když se toho chopí demagogický politik, tak klidně náměstí absolutně pokazí.

Vích:
Já to vidím a právě to jsem chtěl slyšet na mikrofon, protože to nikdy nebylo oficiálně řečené, že hlavní problém je reálné nebezpečí dostavby.

Sedlák:
Hlavní problém je absence ideje.

Vích:
Už se nám to dostává do nedemokratické roviny. Mimo soutěž se postaví Parléř. To je nebezpečí, které vy třeba považujete za klad, ale které tomu vlastně ublíží. Pan architekt Králíček tady za to lobboval. Útvar rozvoje města chystá návrh primátorovi, že je třeba dostavět Parléře.

Bečková:
Chci říci, že jenom vyslovení věty, aby se to postavilo bez soutěže a už se dál nikdo nikoho na nic neptal a honem se to postavilo, že to už je nebezpečné. To je věc, která veřejnost nastraží proti tomu. Proto tu cítíme nebezpečí.

Horáček:
V Olomouci se před dvěma lety řešil projekt tzv. Středoevropského fora, muzea moderního umění, které mělo vzniknout v proluce v centru města. Byla šance, že se zaplatí z evropských peněz, což se nestalo, ale to je jiná věc. Nebyla vypsána soutěž, přestože byla slibována, z důvodů, které nejsou úplně jasné a nebyly srozumitelně vysvětlené. Vedení muzea zadalo studii architektu Šépkovi, vznikl velmi zajímavý návrh v minimalismu nebo v kritickém regionalismu. Byla to hmota, kopírující v objemu historické stavby, ale měla do ulice jenom dvě okna a jinak to bylo prostě šedé z pohledového betonu. Muzeum uspořádalo veřejnou diskusi a velice návrh popularizovalo, ale veřejnost se za něj nepostavila. Víceméně kvůli fasádě, že na ní nic nebylo, to byl hlavní problém, kvůli kterému velká část zajímajících se Olomoučanů projekt nepřijala. Navzdory tomu, že ho pochválili odborníci. Teď když ministerstvo udělalo boudu na muzeum a nepřidělilo slibované peníze, projekt zkrachoval a Olomoučané se radovali, že nevznikne nehezká budova v centru města. Pro Olomouc je to dost tragické, protože šance vybudovat velké muzeum v takovém malém městě se asi nebude v dohledné době opakovat a v proluce může vyrůst cokoliv. Chci upozornit na to, že pokud se něco rozhodne jenom tzv. odborně, že odborníci řeknou, že to nebo ono je kvalitní, a lidé se s výsledkem neztotožní a ani nedostanou šanci, prostě třeba neproběhne soutěž, na kterou se v Olomouci těšili, tak to pak může skončit tím, že lidem bude jedno, co se stane. Nakonec na to doplatí celek. To je nebezpečí rozhodování pouze shora, bez usilovného získávání podpory zdola. To není argument proti Parléřovi; opakuji, že jsem pro rekonstrukci parléřovské radnice, ale v Olomouci se nedemokracie opravdu nevyplatila.

 


***

 

Dodatek


Králíček:
Protože jsem musel odejít z diskuse uprostřed tématu Soutěž na dostavbu radnice, rád bych upozornil na nechtěné, ale zavádějící zmatení jazyků v tomto oddílu. Alespoň separátně ex post bych chtěl nedorozumění uvést na pravou míru. Reaguji především na poslední vstupy Tomáše Vícha a Kateřiny Bečkové.
1. Je třeba zásadně rozlišovat mezi dostavbou chybějící západní fronty Staroměstského náměstí a dostavbou chybějící (minoritní) gotické části Staroměstské radnice. Rekonstrukce chybějící části gotické radnice do původní podoby není ani v nejmenším negováním soutěže na dostavbu západní fronty náměstí. Je pouze posunutím startovní čáry architektonické soutěže o dvacet metrů. Vyjádřeno v délce hledané fasády náměstí, jde o to soutěžit buď na cca 100 metrů, nebo 80 metrů nové fasády (počítáno také s hmotou bývalého Krenova domu). A právě oněch sporných 20 metrů hlavní západní fronty náměstí je „úhelným kamenem“ jeho stopadesátiletého problému.
Dostavíme-li Parléřovu budovu do její původní podoby, vrátíme náměstí (slovy architektky Aleny Šrámkové) jeho „hlavu“. Soudobou architekturou pak budeme moci navázat v čisté a přirozené stavební spáře na dokončené a Petrem Parléřem dokonale kompozičně vyvážené radniční nároží. Nejdůležitějším motivem náměstí pak bude zcela přirozeně znovu bývalá budova radnice jako základní článek paměti místa – jeho „hlava“.
Navážeme-li ale přímo na dnešní torzo Parléřovy radnice, musíme tak učinit prostřednictvím mezičlánku nebo cézury a od původně nejdůležitějšího nároží náměstí se musíme uměle distancovat. Nejdůležitějším motivem náměstí pak může být zákonitě jedině navazující stometrová novostavba, nikoliv už desetimetrový gotický zbytek radničního nároží.
Tvrdím, že přiřazení oněch dvaceti metrů novostavbě byl zásadní omyl zadání všech minulých devíti architektonických soutěží a hlavní důvod jejich většinou rozpačitých výsledků. Tento po devíti marných pokusech již evidentní omyl by se do zadání příští architektonické soutěže už dál přenášet neměl.
2. Tvrdím, že o tom, zda torzo gotické radnice dokončit rekonstrukcí do její původní podoby, nebo ho ponechat navždy torzem, nelze rozhodnout architektonickou soutěží. Soutěž, ve které bychom chtěli rozhodovat mezi návrhy dvou natolik diametrálně rozdílných zadání, je neposuzovatelná. Byla by jen předstíranou soutěží – absurdním divadlem. Ani v ideové soutěži nemohou soutěžící vymyslet za zadavatele zadání, které on nebyl schopný správně sestavit ani za celých sto padesát let.
Odpovědnost rozhodnout „demokraticky“ o jednotném zadání příští architektonické soutěže ze sebe nemůže zadavatel soutěže setřást. Tuto odpovědnost nemůže svalit na soutěžící a na porotu v de facto neregulérní soutěži.
Někteří optimisté stále doufají, že se jednou najde geniální hvězda světové architektury, která přijede na týden do Prahy a vcítí se do genia loci Staroměstského náměstí tak důkladně, že to všechny konečně „osloví“. A přitom v Praze díky Lucemburkovi Karlovi prožila celý svůj tvůrčí život jedna z největších světově uznávaných hvězd středověké architektury, Petr Parléř. Staroměstská radnice byla po Svatovítské katedrále a Kamenném mostě jeho třetím nejdůležitějším pražským dílem. Ale Pražanům je to málo a stále čekají již sto padesát let marně na „svoji novou a neokoukanou“ soudobou světovou hvězdu. Nerozumím tomu.
Můžeme se pochopitelně podle příručky amerických kosmonautů rozhodnout nedělat z bezradnosti pro jistotu nic. K bezradnosti se ale musíme nahlas přihlásit. I to je čestný postup. Není to pochopitelně řešení problému zničeného náměstí.
Na závěr bych rád připojil výňatek z připravovaného materiálu URM o dalším doporučovaném postupu v kauze dostavby západní fronty Staroměstského náměstí:
Navrhujeme-li dnes rekonstruovat Parléřovu stavbu Staroměstské radnice do její co možná nejvěrnější původní podoby a podstaty, nevyjadřujeme tím nedůvěru soudobé architektuře. Pouze od ní nechceme vyřešit úlohu, kterou nemůže splnit. Rekonstrukcí kompletní Parléřovy radnice umožníme soudobé architektuře navázat na ucelené dílo nejsilnějšího historického období českého státu a jeho metropole. Připravíme tak půdu pro plnohodnotný dialog dvou rovnocenných celků – gotického a soudobého.
Pro soudobou architekturu zůstane na Staroměstském náměstí práce dost a dost.
Problém dostavby západní fronty Staroměstského náměstí je často falešně interpretován jako dilema mezi „historickou replikou“ a „současným tvůrčím dílem“ vzešlým z architektonické soutěže. Tak problém nezní. Příští podoba zbourané západní fronty náměstí musí být pochopitelně vybrána v architektonické soutěži. Zadání soutěže (tzn. půdorysná stopa, rozsah a náplň současné architektonické tvorby) musí být ale v zadání příští soutěže jasně a závazně definováno předem.








Pokračování:

1. O Staroměstském náměstí v Praze


2. O dostavbě Staroměstské radnice


3. O soutěži na dostavbu radnice




 



 

30.06.11 14:10
Návštěvnost: 7368 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
Dotaz Vích 04.09.11 11:42
Odpověď gallina-scripsit 05.09.11 09:12
Hoho, Vích 05.09.11 10:10
P.S. gallina-scripsit 05.09.11 10:24
odkazy Vích 15.12.11 13:32
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Březen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.