… Zajímavé ale je, že navzdory proklamované jednoduchosti a obyčejnosti je dílo Aleny Šrámkové mimořádně efektní, zemité, vtipné a rafinované. Její vysněný běžný normální a jednoduchý občan určitě není a ani nikdy nebude její fanda. Obdivovatelé její práce jsou intelektuálové poflakující se po kavárnách, posluchači hardcore, diváci francouzské nové vlny, čtenáři Kafky a Dostojevského …
Styl
Tvorba Aleny Šrámkové za svoji šedesátiletou kariéru prošla kompletní poválečnou sestavou ismů – socialistický realismus, brutalismus, postmodernismus, regionalismus/neofunkcionalismus, neomodernismus a teď minimalismus. Její tvorba vždy v tom daném desetiletí 50., 60., 70., 80., 90., 00. splňovala stylotvorné znaky té které tendence a s přehledem plynule proplouvala z jedné aktuální architektonické etapy do druhé. Pamatuji si jak nám ve školních ateliérech ráda kladla na srdce slova jako normální, obyčejný, jednoduchý, udělej to jako pro blbý, ale i morální, vzpřímený, sebevědomý, chytrý, proporční, krásný. Jak nás zbavovala efektů, vtipů, složitostí a spekulací. Pro mne jako pro studenta tříbícího si názor byly její konzultace často řezem nože do masa, zvláště první setkání měla silně klystýrní účinky, holky občas odcházely s pláčem, když jim znectila mnohahodinové úsilí slovy “s tim di hele do prdele“. To byl první zimní semestr po revoluci, podzim 1990, dnes již jsou tato bujará léta nejspíš minulostí(?).
Klíče
Pro pochopení její práce je třeba sáhnout do kapsy pro ty pravé klíče. Ty jsou myslím především v oblasti literatury, výtvarného umění, zejména v civilní fotografii a nezávislém filmu. Je to drásavá uhrančivost Kafkových románů někde mezi dialektičností a dialogičností, či poetický symbolismus všedního dne, tak jak je znám z tvorby umělecké skupiny UB12, především v bohužel málo známém díle zakladatele skupiny Václava Bartovského. Je to v jemnosti Vláčilových filmů, v přesném situačním zaostření fotografií Dagmary Hochové, v temné síle obrazů Květy Válové, v alternativních filmech Jima Jarmusche, nebo v obecnosti velkoformátových fotografií Markéty Othové. Je to normální? Není a přece je.
Právě pro dosud utajenou literárnost a filozofičnost zdánlivě lapidárních budov Aleny Šrámkové, je myslím nejlépe charakterizovat její dílo bez urážky, v plném významu slova, jako výsostně postmoderní. Prolínají se tu dva texty, pro které je třeba použít dvojí čtení architektury, to i to. Z jedné strany spektakulárnost, ironie a sarkasmus až výsměch moderním civilizačním a technickým vymoženostem zprůmyslněného stavebnictví a trýznivé vyprázdnění života v jeho produktech. A ze strany druhé odkazy k hlubokým duchovním hodnotám evropské civilizace, křesťanské spirituality, osvícenství a přímého vztahování se k realitě a věcné uchopování jejího prožívaní. Existenciální realismus teď a tady společně a nerozlučně s magickým vzhlížením vzhůru, k neuchopeným prioritám světa, které jsou za zdí tohoto vězení všedního dne.
Šakalí léta, bezpředmětnost plná předmětů, šeď nicoty osudů, prázdných charakterů, demagogie „silných“ myšlenek. Je to ještě architektura? není to více srdceryvné povzdechnutí člověka vláčeného společností plnou hlouposti, podlosti, závisti, patolízalství a zištnosti? Není to ze všeho nejvíce monumentální poetická reflexe našeho tragického a smutného provinčního světa? Obžaloba mocných a hanba prostých. Vzpoura?!
Kritika
Alena Šrámková je řadu let vzorem řadě svých následovníků, je nositelkou tzv. české přísnosti, jak ji trefně charakterizuje Rostislav Švácha. Toto vyzařování smutku a stesku po řádu, jak mi přijde geniální v jejím originálním surovém podání, tak na mne působí zcestně v momentě, kdy se z individuálního stává obecným komerčně napodobovaným přístupem. Celkový dojem z české scény pak nutně vytváří dojem začarovaného království, bez solidní vzájemnosti, kamarádství, bez schopnosti elegantně, snadno a konstruktivně komunikovat, bez radosti z objevování nového, nepoznaného, bez soustavně diskutované vize polyfunkčního pěšího města a kulturní krajiny, bez různorodého vzájemně se inspirujícího a provokujícího diskurzu o tom odkud přicházíme a kam směřujeme. Překvapení se nekonají, debaty neprobíhají, vše je ať už zdánlivě či ve skutečnosti zmrtvělé a bez šťávy. To, co je u Aleny Šrámkové drsně vtipný černý humor, v mdlé obecnosti následovníků najednou vnímám jako ubíjející konzervativní zapšklost.
Vím, nebo alespoň doufám, že drzé hrubé a neotesané hranoly Aleny Šrámkové nejsou vizí budoucnosti, projektem lepšího světa, utopií, kde budou lidé konečně alespoň na chvíli šťastní a v pohodě a v plnohodnotných vztazích. Tato sklíčenost mne asi na její práci i nejvíce trápí, ta bolestná metafyzická nespokojenost a deprese, kterou její domy vyzařují a která vyzývá k překonání.
A co mne nejvíce těší? Inu taky, paradoxně, právě ta Šrámkové typicky neomalená přímočarost a pevnost tvaru, sytá barevnost, prostupnost a široké horizonty. Určitě existují architektury vizionářské, svěží, láskyplné a inspirativní. Ale je jen málo takových, které svého návštěvníka nutí k tak intenzivnímu zamyšlení nad smyslem/nesmyslem světa. Co je pravda a poznání, je to to chlapské v nás, nebo snad to ženské? Nová budova Fakulty architektury ČVUT má dvojí výklad, buďto vás irituje nebo utužuje a povznáší. Nebo obojí. Co vás nezabije, vás posílí.
22. 1. 2011, Praha
Odkazy:
Vstupte! s Alenou Šrámkovou
Rozhovor Roberta Tamchyny na Radio Leonardo, ČR, 2009, 50 min.
Baráky jsou vážná věc
www.ceskatelevize.cz/porady/10319060206-prostory/311294340030004-baraky-jsou-vazna-vec/
Režie Radim Procházka, seriál ProStory, ČT2, 2011, 26 min.
