Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     
1. Tančící dům, Národní knihovna a kontext
2. Beseda Revue Beau! na téma Nová organická architektura

Beseda na téma

.

Nová organická architektura (NOA)


Datum:
13.5.2010
Místo:    Studio Volné Myšlenky, Praha 1
Organizátor: Revue@Beau! www.beau.wgz.cz


1.             Tančící dům, Národní knihovna a kontext
 

 
Účastníci:
Peter Balhar, výtvarník, Praha - Bratislava
Josef Brabec, stavební inženýr, studio ARC, Praha
Martin Horáček, historik a teoretik umění, VUT v Brně a Univerzita Palackého v Olomouci
Marcela Horáčková, historička architektury, Brno
Iveta Karvaiová, architektka, studio ARC, Praha
Vlado Milunić, architekt, Studio Volné Myšlenky, Praha
František Skála Jr., výtvarník, Praha
Petr Suske, architekt, SEA (Skupina ekologické architektury), Praha
Tomáš Vích, architekt, editor Revue@Beau!, Praha
Kateřina Vincourová, výtvarnice, Praha




 
- * -

 


Horáček:
Děkuji Tomášovi Víchovi, že jménem Revue@Beau! zorganizoval tuto besedu. Jeho text o organické architektuře nás myslím pěkně uvede do tématu:
Nová organická architektura - NOA
 
Milunić:
Rosťa Švácha tvrdil, že Češi jsou známí svou přísností, což je úplně legrační, protože všichni v Evropě jsou přísnější než Češi, ať už Holanďané, Španělé, nebo Švýcaři atd. Dnes se naopak roztrhl pytel s organickými tvary. Všechno to způsobila snadnost práce s počítačem. Když jsme dělali Tančící dům, tak jsme k němu bez počítače došli přes dlouhou řadu modelů a až výsledný tvar se nakonec převáděl do počítače jako podklad pro dodavatele.
 
Skála:
U nás jsou vždycky extrémy. Buď je to jenom podle pravítka, nebo jenom kroucené. Nepatřím k žádné větvi, nicméně se ztotožňuji s tou, která ctí genia loci, který nejvíce postrádám. Já jsem nedávno v televizi řekl, že asi 85 procent architektů jsou zločinci. Nejsem zcela obeznámen se všemi architektonickými směry, vychází to spíš z mého životního pocitu, který mám v Praze nebo v Čechách, kde je prostředí tak zničené současnou architekturou, že se v něm téměř nedá žít. Jako konzervativec jsem měl radost, když jsem se dozvěděl, že už jsou zase nějaké školy, které dělají normální historizující budovy, kde návrhy dělají pěkně akvarelem. Myslím, že studenti potřebují umět kreslit rukou a akvarelem a že to mělo význam, když jezdívali obkreslovat do Itálie proporce. Potom se od toho mohli odpíchnout a dělat něco dalšího a taky to na všech bylo znát. Když Kotěra udělal pseudorenesanční lustr v Rudolfinu, tak je krásný. Podle mě u současných věcí hrozně chybí, že studenti nemají správný základ, který by jim někdo dal.
 
Suske:
Mně na tom úvodním textu nejvíc zaujalo to, že už Frank Lloyd Wright sám užíval ten termín organická architektura. Zato dnes podle většiny bude organika křivý barák, který připomíná pomuchlané motýlí křídlo nebo tak něco. Nesouhlasím s tím, že třetí proud má označení „ekologický“, když „ctí“ životní prostředí v tom smyslu, aby nebyly exhalace, ale o tom ekologie vůbec není. Ekologie je o životním prostředí, kde podstatné a nejdůležitější jsou kontexty. Exhalace a úspory jsou okrajové, zrovna tak jako pro organickou architekturu jsou okrajové papřírodní výtvory, generované počítačem.
 
Milunić:
Podobně u Kaplického vůbec nenacházím dostatek důvodů, proč měla být knihovna ve tvaru chobotnice. U chobotnice je mi to jasné, má nahoře oči a dole sexuální orgány, hubu a chapadla. Ale proč knihovna v doslovném tvaru chobotnice nebo koncertní síň jako rejnok? Tančící dům je pouze tancem nad koncem totality.
 
Vincourová:
Je to jako kopec, krajina.
 
Vích:
Myslím, že chobotnicí knihovnu nazvali novináři. Že to je pop-název, vzniklý z novinařiny. Kaplický říkal, že jde o oko.
 
Suske:
Kontextu bych si cenil nejvýš - třeba Hundertwasser ve Vídni, když jdete tou nudnou vídeňskou čtvrtí a stojí tam ten jeho bytový barák, tak je to pro mě osvěžení.
 
Skála:
Já jsem nepatřil k zastáncům knihovny. Po výstavě v DOXu si myslím, že to je jedno z jeho nejslabších děl. Mně se od Kaplického nejvíce líbily návrhy architektury do města, kde musel nějak respektovat stávající architekturu. Extrém je, že všechno musí být bubliny, jako v nějaké sci-fi. Mělo by to mít lidskou míru a měla by tam být obsažena i tradice toho nejlepšího z architektury. Pokud bychom si představili, že by všechny domy vypadaly jak od Kaplického, tak by to bylo příšerné.
 
Vincourová:
Ale ten kontrast je zajímavý ...
 
Suske:
Přesně, ale dominuje řád a ten má nějaké akcenty. Jak to změním jenom na koncept, tak je to divné.
 
Skála:
Souhlasím s tím, že když někde je něco zajímavého „mezi“, tak to je dobré. Stejně tak dělám veliké rozdíly mezi Gehryho stavbami. Kupříkladu Bilbao se mi nelíbilo vůbec.
 
Milunić:
A proč se ti nelíbilo?
 
Skála:
Protože jsem tam měl pocit počítače, obzvlášť v různých detailech, kde jsem najednou viděl, že to nějak nevyšlo, že to tam tak nějak zašudlali, a to by se myslím v jiné architektuře stát nemohlo. A pak mně vadila hodně ta bombastika.
 
Vích:
V Seattlu je od Gehryho Muzeum rock´n´rollu a to je takový rock´n´roll, hodně různých barev a věcí. Tam mi přišlo, že už technologie zvítězila nad člověkem, zatímco třeba Tančící dům stojí poměrně pevně na místě a všechny představy, že by měl stát někde jinde, mi přišly absurdní. Na rozdíl od toho si Muzeum rock´n´rollu dokážu představit úplně kdekoliv.
 
Milunić:
V Praze byl Gehry svázán kontextem. Měli jsme také variantu, která byla mnohem lepší, podobná mému návrhu, s věží v druhém plánu, protože dnes se nešťastně věž dostává do prvního plánu, což nám pak říkali, že to nemůže být tak vysoké. Mám tu i legrační skicu, jak si dům představoval útvar hlavního architekta.
 
Vích:
Tomu já říkám památkářské navrhování, že to je od všeho trochu a nikde nic. Nás to učili na architektuře na rekonstrukcích v 80. letech, takové zvláštní domy do města. A vždycky když tam někdo přišel s nějakou kompaktní představou s jedním názorem, tak to bylo rozdrobeno do „ani moderna, ani historismus“ - takové alibi. A dnes když přijdu na památkovou péči s nějakým projektem, tak ty dámy tam argumentují, že by to chtělo trošku míň tady a trošku víc tam a tady víc barvy a támhle trochu méně. A už to osekávají do - vlastně ani nevím do čeho, jenom ustřihávají nápady.
 
Milunić:
A pak byl striktní požadavek, aby dům nepřestoupil uliční čáru do Resslovky, přitom jde o to, že Resslovkou teče Svatoštěpánský potok a dole u Vltavy jsou naplaveniny. Čili ten most nemohl být opřený o ty naplaveniny, ale kousek vedle o skálu pod Jiráskovým náměstím. Takže my jsme s barákem vyšli ven, aby zde vznikl takový spojler pro auta, která sjíždí Resslovkou dolů, aby se neřítila na něj, ale aby je nasměroval vpravo směrem na most. To byl důvod proč jsme překročili uliční čáru.
 
Horáček:
Když jsme u Tančícího domu, už je to 15 let, mezi lidmi byl neuvěřitelně populární. Jak se na to dívali kunsthistorici, to je jiná věc. Ale jaký by mohl být důvod, že nespustil módu nebo vlnu takových staveb u nás? Proč u nás není spousta napodobenin a připomínek Tančícího domu?
 
Milunić:
No, protože Rosťa Švácha tvrdil: je přísnost, velká přísnost... Přešaltovat se do svobody trvá nějakou chvíli. Už v devadesátém osmém jsem měl stavební povolení na budovu STP na Vyšehradě, která skončila korupcí.
 
Suske:
Ona je to asi trochu otázka ceny.
 
Milunić:
Nikdo neví, kolik Tančící dům stál. První zpráva byla z New York Times - 8,5 milionu dolarů. Tančící dům byl testovací pole pro Guggenheim, máme zde úplně stejné detaily. Mrzí mě jednak, že ten barák není plný kultury, jak jsme původně naivně chtěli s Havlem, a pak, že není ekologický. Je to panelák. Budova Plynárenské STP byla dvakrát větší a minimálně čtyřikrát levnější.
 
Vích:
Já také pociťuji, že v Čechách převládli přísní, ale v normální demokracii existuje spektrum názorů od high-tech po ty, co domy kutají do země a staví z hlíny a vycpávají je chlupy z ovcí. Mě zajímá ten moment, že se chápání architektury u nás opravdu dostalo do jednoho velice úzkého proudu a všechno ostatní jakoby neexistuje. A že v časopisech se trend dnes překlápí z hranatých útvarů do computerových fluidních psychotvarů.
 
Vincourová:
Možná je to právě tím, že vývoj zaostává za dobou, že jsme pořád pozadu ...
 
Vích:
Čechy jsou provincie.
 
Vincourová:
Vlastně jakoby byl největší průser v umění individualismus. Pokud máš nějaký svůj vnitřní svět fantazie a aplikuješ ho v práci, tak narazíš, protože i když lidi uznávají, že to má kvality, tak se jim to nehodí, protože se s tím špatně pracuje. V kontextu s ostatními věcmi jim to přijde jako nevýhodný materiál, protože daleko jednodušší je pro ně obhájit jeden ucelený názor, jeden šuplík.
 
Skála:
Jsou to takové zažité modely.
 
Vincourová:
Je velmi malá svoboda. Vezmi si třeba, že tady neexistuje volný trh, že se zrušila tradice trhu, my nerozumíme tomu, co je to obchod. Lidé nechápou, když je 10 obchodů s nábytkem vedle sebe, že to je prosperující pro všechny, že to je výhoda. Pokud vidí větší škálu, tak mají pocit, že to je oslabení, nevidí sílu v různorodosti. Já si vzpomínám, jak jsem před lety byla ve Veletržním paláci na přednášce Kaplického, tak to byl pro mě zážitek, protože promítal fotky ze svojí sbírky, prostě to, co všichni vidíme a fotíme si nebo máme někde zastrčený. On tam ukázal své zdroje inspirace, což bylo hodně tvůrčí, nějakým způsobem intimní, tím se musel napojit na každého člověka, který je tvůrčí. Ukázal vnitřní zdroje, které jsou zároveň společné pro nás pro všechny, co tvoříme. A když jsme odcházeli, tak já jsem šla s tou partičkou - Roman Koucký a spol. - a oni byli tak nasraný, já jsem byla tak euforická, já jsem říkala: tak co, kluci? A oni byli tak frustrovaný a prostě tomu nedali vůbec žádnou šanci.
Že prý to vůbec nemá právo na život, že to opravdu nemá žádný smysl, a strašně je sralo, kolik to stojí. To je jediné, co bych pochopila, že někomu vadí, že ty věci stojí strašně moc peněz, že to je vyhazování energie.
 
Milunić:
Ale na závěr přednášky Kaplický ukazoval jako odstrašující případ náš stacionář pro postižené děti v Českých Budějovicích. Vůbec nepochopil ten sociální aspekt, že když rodina má postižené dítě, tak ta celá rodina je úplně na hlavu, nikdo není schopen normálně fungovat. A ten stacionář je vyřešením situace, protože ráno dají dítě do toho zařízení, mezitím rodina může být normálně zaměstnána a večer si ho vezmou domů a dají mu lásku, kterou mu nemohou pracovníci stacionáře, kteří ho tam zase učí různé dovednosti. Kaplický ukazoval, že takhle to stavět nemůžeme, to má být z kevralu, z bublin a zavěšený na lanech na skále a dole bouří oceán. A my to děláme z cihel a dřevěných trámů!
On mi trochu připomíná Pragera, který chtěl udělat nad Košíři paralelní město. Podobně Kaplický říkal, že vyřeší problém New Mexico, které má 16 milionů obyvatel, tak že udělá barák pro 10 tisíc lidí a nahoře bude heliport. Nějaký bouřlivák přiletí ráno po flámu a vzbudí těch 10 tisíc lidí… Přesně úroveň Pragera, úplně mimo.
 
Suske:
Vidím, že jste se stali celoživotními přáteli.
 
Milunić:
Navíc jsem s ním příbuzný, jestli to nevíš?
 
Vích:
Vídali jste se jako příbuzní?
 
Milunić:
Nevídali, on byl strašně namyšlený.



 
- * -

 
Redakce Martin Horáček, Tomáš Vích

 
10.07.10 12:35
Návštěvnost: 9866 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Leden 2018
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2018
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.