Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
20(+5) let svobodné FA | 2. část

1. část (včetně úvodu) k přečtení zde

---


Jana Braňková (moderátorka):  Já bych se ale ráda vrátila zpátky k tomu 17. listopadu. Teď jsme se bavili hodně o studentech, a mě by zajímalo, jak se na to dívali kantoři a jaká byla reakce mezi pedagogickým sborem. Jestli se někdo účastnil?

Jiří Ševčík: Tak toho se účastnil málokdo. Protože si to nemohli dovolit. Ale zpovzdálí se tam vždycky někdo motal, aby viděl, jak to je a pak to poslouchal z rozhlasu. Ale já si myslím, že většinově byly obavy ze změn, byly varování, zpočátku dosti silný, abychom se do ničeho nepouštěli... Pak to ustávalo, protože je pravda, že když jsem sem přišel a četl to prohlášení, který bylo v Činoheráku, že všichni aplaudovali. Ale jinak mně hrozilo, což bylo už legrační, protože tyhle lidi by neměli bejt puštěný do školy, natož aby jako mluvili, protože platil zákaz vstupu těch, kteří přinášeli tyhle věci. To ale rychle pominulo, to se zhroutilo. To bylo směšný. Ty lidi, který byli v postech u moci nechtěli žádnou změnu, protože to otřásalo jima. Samozřejmě se obávali, že dojde k velkým změnám - to už je normální mechanismus, že přijdou jiní, že nahraděj kantory jiní kantoři, což se stalo na jediný škole - na Akademii umění. Zatímco na ostatních školách většinově, včetně univerzit, dlouhou dobu vznikalo uvnitř napětí se starých staffem, který přežíval. Byla to složitá věc i lidsky. Bylo to o schopnosti využití nějaké moci, o tom bejt radikálnější nebo míň radikální. Knížák měl štěstí, že tehdy podpořenej studenty a v dané konstelaci vyměnil všechny kantory.

Luděk Jasiok: Já si nejsem jistej, jestli nejste daleko. Nesměřovala jste tu otázku k tomu okamžitýmu vztahu v tom krátkým období na škole mezi studentama a profesorama?

Jana Braňková (moderátorka): Pochopila jsem, že na to reakce (mezi kantory, pozn. editorů) byla. Vydala škola nějaké oficiální prohlášení?

Jiří Ševčík: Byla velmi zdrženlivá od lidí, který na škole byli. Jak jsem říkal, bylo to strašně složitý. Ta šedivá zóna, ta schizofrenie... Taky jsme žili dvojím životem. Já jsem taky žil jedním životem úplně někde mimo tu šedivou zónu v oficialitě. Proto říkám, že jsem byl vlastně spoluvinen. To je, jako když máte milenku, když máte dvojí, trojí vztahy, že jo. To byla věc ale byla typická pro tu dobu. Spoustu lidí takhle žilo, no a ty lidi tady byli taky různý. K tomu, abyste se dostala do pozice, jako všude, jste třeba musela bejt ve straně, nebo musela jste bejt totálně loajální straník. Aby nebyly problémy, tak tu byly úlitby. My jsme byli v ROH (Revoluční odborové hnutí - monopolní odborová organizace, pozn. ed.), jo. A když byl člověk v ROH, to byla ta minimální daň, která byla uznaná jako loajalita k režimu. A to byla blbost totální! Ale tam jsme byli, a když se dělala nějaká hlášení, tak většina toho výboru ROH něco napsala...

Tomáš Hradečný: Dílenského výboru...

Jiří Ševčík: Cože?

Tomáš Hradečný: Byl to dílenský výbor...

Jiří Ševčík: Tak to byla ta minimální loajalita projevená tímto způsobem a v tom jeli všichni. Snad si nemyslíte, že by byl někdo, kdo by nebyl v ROH? To si teda nepamatuju.

Tomáš Ctibor: To fungovalo tak, že - já si pamatuju, že jsem byl za bolševika zaměstnanej jenom krátce - to bylo automatický při nástupu, jo. Pokud člověk nastoupil do zaměstnání, vstoupil do ROH.

Jiří Ševčík: Ale samozřejmě struktura moci byla jasná, když jste např. měli mít postup, tak jste museli mít minimálně tohle a někdy bylo třeba podpora SSM nebo ČSM (Československý svaz mládeže - předcházel SSM, pozn. ed). Já jsem to zažil, když mně byla nabídnuta možnost nějaký kariéry za předpokladu, že si půjdu pro potvrzení od ČSM a bylo mi řečeno, jestli se rozhodnu prakticky nebo neprakticky. Tak jsem se naštěstí rozhodl neprakticky. Na druhou stranu lidi, který byly vyloučený a žili jakoby v pravdě v totálním undergroundu museli ztratit kontakty na profesionální struktury - profesní, vědecký, a tak dále. Takže po těch dvaceti letech ve skutečnosti nemohli fungovat. Moji přátelé z oblasti literatury byli přizváni najednou přednášet na Filozofickou fakultu a on mi říká: "Člověče, já jsem hotovej za dvě přednášky. Já nemám co říct, protože to je blbost, abych rozžvejkával tu vědu tak, jak byla." Kdežto lidi, který byli v partaji, v tom systému, tak byli profesně připravenější. To je taky zajímavej paradox. Oni měli kontakty, měli vztahy, věděli dokonce i v těch vědách. Snad si nemyslíte, že na Akademii věd to bylo jiný než tady, to ROH a takovýhle věci? To byla situace...

Tomáš Ctibor: Ono ještě jenom na doplnění - jedna z mnoha věcí, když se na to dívám s odstupem - on si po tom roce ´89 nikdo to vzdělání nevzal jako téma. Nikdo to neměl jako politickej program, opravdu nikdo. Jediný téma, který relativně rychle potom převálcovalo všechno ostatní, byla ekonomická transformace, jo, ale vzdělání...? Já si dodneška pamatuju, že jsme se pokoušeli a dokonce jsme založili Nadaci na podporu rozvoje výsokých škol, která měla podporu v Americe, v Kanadě. Dokonce kanadský guvernér žádal královnu o výjimku, aby se mohl stát šéfem správní rady, ale na český straně...? Sice zakladatelem se stal Havel, ale nikoho to nezajímalo. Nikdo to aktivně nepodpořil. Vzdělání nebylo v devadesátých letech téma.

Luděk Jasiok: To bylo právě paradoxní. Vlastně my jsme se bili.

Tomáš Ctibor: No, my jsme se právě snažili. Jsme říkali: "Tak a teď my jsme to pomohli změnit a teď nám pomožte! Pojďme změnit vzdělání, vysoký školy..." A tehdy byla úžasná doba, protože jsme dostali první, poslední. Ta naše revoluce byla sexy. Byla nejpopulárnější na světě. My jsme fakt neměli problém se obrátit na kohokoli. Pamatuju si - dneska je to srandovní - jsme se rozhodli, že v lednu ´90 pojedeme do Paříže. A řekli jsme, že chceme mluvit od předsedy vlády se všemi. A oni se s námi fakt sešli, že jo...

Luděk Jasiok: Tak to bylo daný Havlem. Ta sexy atmosféra nebyla tak sexy jako rozebírání berlínské zdi, ale zase jsme měli všude dveře otevřený. Všude. A oni sem jezdili jako: ááách.

Jiří Ševčík: Tak oni čekali, že my jsme alternativa k jejich kapitalismu.

Tomáš Ctibor: Jo, to je pravda.

Jiří Ševčík: Oni čekali, že odtud přijde nějaký nový náboj. Z toho byli úplně nadšený, proto těch dvacet, třicet tisíc Američanů tady, z nichž jeden je můj zeť, takže jsem do toho nahlídnul. Byl obrovský hlad po tom, že se ve společnosti může něco změnit, protože oni toho měli už dost. Oni hledali u nás na východě. To bylo zajímavý...

Tomáš Ctibor: Dodneška si pamatuju, když jsme měli podobnou debatu na Sorbonně, kde teda bylo podstatně víc studentů. (smích z publika)

Luděk Jasiok: Ty, co přišli, za to nemůžou!

Tomáš Ctibor: Já vím... Ale to byli takoví ty trockisti, jo, levičáci a očekávali, že my jsme jejich parta. Ale můj kamarád, kterej tehdy žil ve Francii už asi šest let a byl tam, protože z toho točil záznam, tak říkal: "To jim nemůžete dělat, protože vy jste jim úplně sebrali hračky a dětství." Protože očekávali to, o čem mluvíte... a my řekli, že chceme kapitalismus a chceme tohle a Thatcherová je výborná a oni čekali, že přinášíme tu třetí cestu a bylo to úplně jinak.

Jiří Ševčík: Když tady přednášel Sartre a Ernst Fischer na Filozofický fakultě ještě v době našich studií, tak byli zděšený, protože studenti reagovali na to, co viděli, příliš levičácky a velmi negativně. Tak to jsou perverze, který vstoupili do hry s celým socialistickým režimem, že ta utopie byla realizovaná idiotskejma prostředkama, že jo, ale ve skutečnosti ty otázky pořád zůstávají problémem. No já si myslím, že i dneska je problém, jestli má bejt nebo nemá bejt nějaká levice. Mezi levicí a pravicí tak, jak tady je, v tom lobbistickým světě není vůbec žádnej rozdíl, a návratu před francouzskou revoluci se Schwarzenbergem, to bych se děsil, ale to už jsme se dostali do věcí, kde bychom se...

Jana Braňková (moderátorka): Chtěla bych se zeptat, jestli tady před tím rokem devadesát existoval nějaký spolek?

Jiří Ševčík: Studentský spolek?

Jana Braňková (moderátorka): Nebo sdružení studentů, nebo jestli jste mohli nějak zasahovat do chodu školy?

Jiří Ševčík: To byl ČSM.

Tomáš Hradečný: Přesně, to byl Socialistický svaz mládeže. Když se sem dělaly přijímačky, jeden z nich tam už seděl a už měl kádrovej posudek uchazeče a věděl, jestli jeho prarodiče byli v kriminále nebo nebyli, věděl, kdo je v ROH a kdo není a tak dále. A podle toho se rovnou zeptal, protože člověk už byl plnoletej, osmnátiletej - já nevím, od kdy se mohlo bejt kandidátem KSČ?

Tomáš Ctibor: Od osmnácti.

Tomáš Hradečný: ...tak se rovnou ptal, jestli budeš kandidátem KSČ nebo ne. A někdo byl tak podělanej, že si myslel, že to je rovnou podmínka, tak byl rovnou kandidátem, že jo, na těch přijímačkách.

Jiří Ševčík: Ta struktura byla jasná, to byl Svaz mládeže ČSM, ROH. To bylo implantovaný z podniků, že jo, a KSČ. To byla struktura moci, která fungovala, vzájemně se podmiňovala, ty nejnižší složky spolupracovaly s těmi vyššími a ty věci byly nabízeny pod určitejma podmínkama. Tak to bylo normální, možná si to nedokážete představit, ale žádný spolky vedle toho neexistovaly.

Tomáš Ctibor: Já to možná jen doplním. Existovaly, ale nikoliv na škole. Existovala tzv. Stuha těsně před tím, což byl spolek nezávislých studentů, kteří se pak de facto podíleli na organizaci 17. listopadu. Byli to lidi okolo tzv. Studentských listů, který se nějakým způsobem pokoušeli... no myslím si, že kdyby ten bolševik vydržel ještě rok, tak by nějaký studentský spolky vznikly, protože to bylo plný, ale na druhou stranu byla spousta lidí, a já jsem třeba patřil mezi ně, který si mysleli, že toho institucionalizovanýho organizování už je dost a že ten ideální stav je nebýt organizován tímto způsobem, že to není cesta. A jenom na dokreslení - já mám takovou absurdní příhodu z těch osmdesátých let, která vám může ilustrovat to, jak absurdní ta doba byla. Já, když jsem se dostal tady na škole do problémů a hrozilo, že mě vyhoděj, tak jsem řešil, jestli odejdu dobrovolně - protože když bych odešel dobrovolně, tak ještě můžu v Československu studovat, kdyby mě vyhodili, tak bylo pravidlo, že když je člověk z jedný vysoký školy vyhozenej, tak už jinou nemůže nikdy vystudovat. A v tý situaci, která byla hodně napjatá, se stalo něco - což jsem v tý době vůbec nevěděl a dozvěděl jsem se to dokonce až před několika lety - že několik mých spolužáků, aniž bych já o tom věděl, se normálně sebralo a obcházelo některé pedagogy a šli až za Sedláčkem, že jo, tehdejším děkanem, a přimlouvali se za to, aby mě nevyhodili, což dodneška považuji za neuvěřitelně hrdinský čin někdy v roce ´84, protože oni tím riskovali. A to nebyli žádný premianti. To byli lidi podobnýho typu jako já, který měli věci pořád na hraně. Čili na jednu stranu byli lidé, kteří v sobě dokázali najít i v týhle době odvahu a udělat takovej krok, ale ve finále byli taky jiný lidi, který byli stejně tak moji spolužáci, a který reprezentovali ty oficiální struktury - třeba šéf SSM na škole nebo šéf KSČ. Protože na škole dokonce byly vždycky dvě oblastní organizace KSČ - jedna pedagogů a zaměstnanců a druhá studentů. Studenti měli svojí buňku a svýho předsedu KSČ. A tihle lidé, kteří byli shodou okolností mí spolužáci z ročníku, byli ve finále dotázáni na to, aby na mě napsali posudek a, aniž by je k tomu někdo nutil, napsali, že jaksi není v zájmu socialistické společnosti, abych já vykonával tak zodpovědnou práci jako je práce architekta. Čili, to je ta absurdita doby. Si vemte, že třeba vy čtyři budete tady spolužačku hájit, aby jí nevyhazovali a vy tři budete psát, že je politicky nezpůsobilá k tomu, aby vykonávala tu profesi...

Jiří Ševčík: No ještě lekce z dějin umění a architektury. Ptala jste se po spolcích. Důležitý byly u nás vždycky v umění a v architektuře skupiny. Do roku ´54 - v té pravé totalitě - nemohly bejt žádný skupiny, od roku ´54 se mohly zakládat, po roce ´68 opět žádný skupiny nebyly a na konci osmdesátých let se založily skupiny, ale skupiny umělců. Což bylo důležitý, protože to je určitá solidarita, větší moc. Takže byly takový skupiny, jako např. Tvrdohlaví, ale těch bylo víc... samozřejmě ironicky Tupohlaví, a já nevím co... Středotlací z architektury. To byla důležitá věc...

Tomáš Ctibor: ...a ti Zlatí orli.

Jiří Ševčík: ...a Zlatí orli. Budilo to samozřejmě jistou nevoli, protože to znamenalo sdružování, který bylo svobodný. Takže žádný(studentský, pozn. ed.) skupiny nebyly. A myslím si, že skupiny se zakládají v době nouze a pak se zakládají v době, kdy je přetlak energie, kdy je třeba nějakou věc prosadit, říct, formulovat, a tak dále. Když je doba plná problémů a když se dá na něco kouknout nově, tak to často dělají ty skupiny. Ale studentský skupiny tady moc nebyly. A pak byly kroužky - seskupení lidí, který spolu sympatizovali, měli podobný názory, scházeli se třeba nad různejma věcma, občas něco přeložili...

Tomáš Ctibor: ...nebo zorganizovali nějakou přednášku, že někdo přijel...

Jiří Ševčík: Anebo například uspořádali nějakou pseudosoutěž na Staroměstskou radnici, kdy byli v roce ´87 pozvaný už různý lidi...

Dana Matějovská (z publika): Ta byla dobrá. Tam bylo přece to čtvrtý patro nebo úplně podkroví... tam všichni chodili, protože tam byly ty nejlepší projekty. Ty vyřazený...

Jiří Ševčík: Tak takhle to fungovalo, no...

Jiří Horský (z publika): Já bych ještě požádal Jiřího možná o pár slov k těm aktivitám, který nebyly tzv. politický, spíš se soustřeďovaly kolem témat jako byla Stromovka, Žižkov, rychlá tramvaj v Brně (plány z 80. let na průtah magistrály přes Stromovku povrchově hlouběným tunelem, na asanaci Zižkova atd., více viz článek). Posléze daly vzniknout Obecnímu domu(volné sdružení, které se scházelo v Obecním domě, pozn. ed.) svým způsobem všichni ti aktivisti... no ale ty jsi byl jeden z těch aktérů, tak možná, že bys mohl k tomu něco říct...

Jiří Ševčík: Tak tam byla spousta lidí, který takový aktivity dělali. Oni byli hodně kolem výtvarného umění, třeba ty dvorky(Zižkovské dvorky - plánovaná prezentace výtvarných děl, ale i výtvarných představení - Havlova Asanace - a koncertů v oblasti určené pro demolici, pozn. ed.), na Malostranským a ta Stromovka, jo, to byly akce...

Tomáš Ctibor: ...konfrontace...

Jiří Ševčík: ...konfrontace... třeba ta Stromovka byla zavřená za půl hodiny, jo, ale to nebylo žádný hrdinství. Výborný lidi tam udělali svý instalace, mladej Kafka, starej Kafka a řada dalších lidí a za půl hodiny to nějaký fízlové zavřeli, že jo, zdokumentovalo se to. Ne, že by se zavíralo nebo tak, ale neustále se pokoušeli; nebo Chmelnice, Mutějovice, to byly slova, který mezi architektama nejsou tolik známý, ale ve výtvarným umění to byly důležitý kolektivní akce. Kolektivní akce znamenala svobodu a neposlušnost, takže tam přišli lidé s jiným konceptem takříkajíc.

Dana Matějovská: Urbanita (expozice, pozn. ed.) byla přece...

Jiří Ševčík: Urbanita, kde se sešli výtvarníci s architekty. A vydali jsme katalog, kterej dali do stoupy. Mělo to bejt v Ostravě, tak jsme jeli a žádali jsme, aby nám dali alespoň dárkově z toho nějaký výtisky a samozřejmě to sešrotovali a existuje jich asi deset. Takže to bylo důležitý - kolektivní práce s architekty.

Tomáš Ctibor: Ale to, co říkal pan Horský, že opravdu ty debaty byly, že jo. Já si pamatuju v Mánese debaty nad Žižkovem. Vavřík, kterej tam plamenně... tenkrát jsme málem přišli o pana architekta Pragera, to si dodneška pamatuji...

Jiří Ševčík: To bylo ale už po revoluci, ne?

Tomáš Ctibor: Ne, tohle právě bylo před revolucí.

Jiří Horský (z publika): Ne, ne, ne. To jsem myslel právě, že zmíníš, protože byly určitý ústřední témata: to byla brněnská Rychlá tramvaj, kde vznikl alternativní projekt, Zachraňme Stromovku a Zachraňme Žižkov. A tyhlety témata, což teda jenom doplňuje vlastně to, co říkáte, šly napříč architektonickou obcí. Takže se tam objevovali mladí i staří, někteří odvážnější, někteří méně, ale vlastně už to bublalo. Tahleta témata dávala dohromady ty architekty, z nichž mnozí později zasedli v tzv. Občanském fóru architektů. A chtěl jsem se zeptat, jak tehdejší studenti, zde přítomní, vnímali existenci sklepního seskupení OFA - sedícího ve Svazu českých architektů v Letenské ulici. Já už si to nepamatuji, jestli jste s nima, nebo teda s náma, vůbec komunikovali...

Tomáš Hradečný: Já vím, že jsme tam byli asi dvakrát, nejvíc si odtamtud pamatuju Emila asi...

Jiří Ševčík: Starýho Emila?

Tomáš Hradečný: No nám tenkrát o problémy architektury nebo řešení skutečnejch urbanistickejch a architektonickejch problémů vlastně vůbec nešlo. Jediný, o co nám šlo, bylo dostat ty lidi co nejdřív sem do školy.

Jana Braňková (moderátorka): Já bych teď navázala a zeptala bych se, jaký akce vyvíjeli studenti 17. listopadu? Když jsem se bavili, tak jste mi vyprávěli, alespoň to tak vypadalo, že jste toho dělali hodně...

Tomáš Ctibor: Dělali jsme revoluci. Se vším všudy, co to obnáší. (smích)

Luděk Jasiok: Tak všední práce prostě... (smích)

Tomáš Hradečný: Jak říkal Tomáš - vstávalo se v pět a domů se přijelo taxíkem, který jezdily zadarmo, ve dvě.

Tomáš Ctibor: No to bylo ještě horší v první dny...

Luděk Jasiok: Jsem nespal, že jo.

Tomáš Ctibor: První dny se nespalo vůbec, ale dodneška si pamatuju třeba první noc, kdyby byla v celý Praze stávka - to byla z pondělí na úterý - kdy se to všechno zorganizovalo. Seděli jsme v takovým kamrlíku a řešili jsme...; nejzávažnější téma bylo, jestli maj ty ostatní spát nebo maj bejt všichni vzhůru, jestli je lepší, když nás přijdou vybrat - protože tam se reálně počítalo s tím, že se může stát, že pošlou armádu, pošlou lidový milice, nebo tak něco - a jestli je horší, když nás vyberou v situaci, kdy lidi spí a nestačí zareagovat, nebo když se jim postavíme face to face. Dneska už mi to přijde skoro srandovní, ale tenkrát to bylo vážný téma, jak držet hlídky. My jsme měli docela sofistikovaný systém - jakoby jeden oficiální, jeden tajnej. Měli jsme lidi, který dělali bodyguardy, měli jsme šílenou logistiku zásobování po malejch skupinkách, měli jsme tajně uložený prohlášení na červený světlo v jednom okně, který někdo na druhý straně na Malý Straně z jednoho tajnýho bytu pozoroval a měl instrukci, že ve chvíli, kdy to světlo zhasne, má vzít tu obálku a odnést ji na americkou ambasádu, protože to znamenalo, že nás vybrali.


 

Jana Braňková (moderátorka): A vy jste byli někde soustředěný?

Tomáš Ctibor: Tak jako soustředěný... ta stávka byla okupační, tzn. že každá škola se obsadila a zrušila se výuka. Čili každá škola si během pondělka ustanovila stávkový výbor a ty školy se vlastně obsadily. Někde více, někde méně úspěšně. Někde se tomu ještě personál a pedagogové snažili zabránit. Ale jak jsem říkal před časem - ta logistika mne dodneška fascinuje, protože nebyly mobilní telefony, nebyl internet, ale přesto hned večer všichni věděli, že mají vyslat svého zástupce, kam ho mají vyslat, v kolik hodin ho mají vyslat, prostě ta organizace byla neuvěřitelná, když se na to podívám z dnešního pohledu.

Luděk Jasiok: Vlastně rozhodlo, že stačí sedm lidí a je to strašně rychlý; v Praze ještě daleko rychlejší. Je pravda, že škola byla plná; všichni tady spali - teda kromě těch, kteří jeli na tu dovolenou - jinak se akorát střídali v tom, kdo bude nespat a kdo bude spát a kdo půjde nakupovat. Většinou nám nosili peníze a jídlo lidé z ulice a někteří, co jeli na ty drsné akce do měst, tak si to brali na cestu.

Jana Braňková (moderátorka): Vy jste říkal, že existovaly nějaký tři skupiny studentů...

Tomáš Hradečný: No né, to jsem bagatelizoval. Samozřejmě, že někdo odjel na hory, někdo přišel ráno, vyslechl si novinky z Disku a Laterny Magiky a šel tady do hospody ke Švejkovi a tam zůstal až do zavíračky. A pak teda samozřejmě byla spousta těch, který se připojovali aktivně a sami si říkali o úkoly a třeba jeli někam se zprávou...

Jana Braňková (moderátorka): Vy jste jezdil?

Tomáš Hradečný: ...samozřejmě, v nějaký fázi šlo o to jezdit do těch regionů, kde informace nebyly přesný nebo byly se zpožděním. Anebo bylo potřeba demonstrovat tu skutečnou vůli, která nějakým způsobem existovala. Tak se vždycky sebral někdo, kdo byl vyspalej a měl k dispozici auto od rodičů a dostal peníze na benzín za... nevím, kolik tenkrát stál benzín...

Luděk Jasiok: To nebyly hromady bankovek na stolech od těch lidí, co nám dávali peníze...

Tomáš Ctibor: Opravdu ale chodili lidi z ulice, babičky, kdokoliv, dát peníze. Ale zase ve všem byl systém, peníze byly zapsaný. Neví se o případech, kdy by je někdo zneužíval. Ta logistika byla prostě neuvěřitelná. Okamžitě se vědělo, co se má dělat - jestli buď dělat plakáty, vyrábět materiály nebo je množit na kopírkách... A co třeba byla jedna z nejzásadnějších věcí - tady v Praze byly informace, ale já jsem původně ze severních Čech - z Mostu - a tam jsem byl v pátek, protože tam byly demonstrace. V Teplicích a v Mostě dokonce ve čtvrtek byly malý demonstrace sice z jiných důvodů, protože tam šlo o život - lidi umírali díky neuvěřitelně dlouho trvající inverzi a ovzduší, který už bylo regulérně otrávený, ale přesto se stalo to, že šli. A to nebyli lidi, který by chtěli měnit politický systém. Když si přečtete tehdejší zprávy, který média přenášela 18., 19. až do třeba 24. a 25. listopadu, tak to byly zprávy typu, že horníci ze závodu tam a tam zásadně protestují proti postupu studentů a divadelníků, že to je malá skupinka vyvrhelů a že všechno je špatně. Tohle bylo to, co měli lidi za informace a do těch fabrik, což je pro vás možná nepředstavitelný, do těch dolů a do těhle bašt bolševiků jezdili dva, tři studenti, studentky s letákama, s namnoženejma materiálama a měli odvahu si tam stoupnout a říkat jim: "Vážení pánové a dámy, prostě ten komunismus je třeba, aby skončil." To je dodneška pro mě neuvěřitelný. A těm lidem se to prostě povedlo. Ty lidi čtyřicet let vyrůstali v něčem, kdy většina z nich nepřemýšlela o tom, že by chtěli měnit systém, a najednou přijely partičky studentů a studentek a dokázaly je přesvědčit o tom, že oni do deseti dnů byli v generální stávce.

Tomáš Hradečný: Tak oni pravděpodobně uvěřili tomu - což nebyla pravda, ale byla taková zpráva - že jim zabijou děti...

Tomáš Ctibor: Ano, to byl asi jedinej leitmotif - zmlátili nám naše děti... ale stejně, protože já jako student občas jezdíval do Mostu, a protože jsem vypadal, že jo, na tehdejší poměry divně...

Tomáš Hradečný: ...dost divně... (smích)

Tomáš Ctibor: ...protože jsem měl náušnice a dlouhý vlasy, když mi tenkrát bylo šestadvacet. A to samo o sobě stačilo, aniž bych cokoliv udělal, aniž bych cokoliv řekl, prostě to, jak jsem byl oblečenej, těm lidem vadilo. A x-krát se mi stalo, že mi chtěli rozbít držku jenom pro to, jak vypadám. A do toho byli ty tehdejší mí kolegové ochotní jet a říct : "Je to špatně, všechno musí bejt jinak", a založili Občanský fórum a příští tejden v pondělí šli do generální stávky.

Jiří Ševčík: Ono to fungovalo ve více rovinách. Vy jste stávkovali a dělali ty výjezdy, plnili jste funkci takového agitpromu, protože se opravdu na uměleckých průmyslovkách tiskly plakáty a my jsme třeba obsadili Svaz architektů, což bylo obsazený ve všech krajích a to byla docela důležitá věc. Tam se samozřejmě dělala i politika a předávalo se to z ústředí. Tam nám chodily fermany(výnosy, vyhlášky, pozn. překl.) a uvažovalo se o tom, jaká bude organizace třeba těhletěch oborů. Svaz architektů, to bylo zajímavý - nás vlastně v tom revolučním výboru bylo asi osm, devět lidí, který tam dvacet let v životě nepáchli a tam se najednou ukázalo, že ta moc se zhroutila. Protože ty lidi, který tam byli, to nebyli žádní zločinci - mezi nima byli příšerní páprdové a ideologové a tak dále, to nebyla volená, ale taková pseudovolená instituce. A ti tam vůbec nebyli a my jsme komunikovali se Svazem výtvarných umělců - to je to podobný výbor - s krajskými organizacemi. Takže tam došlo k výměně moci. A to bylo zajímavý, protože samozřejmě všechno bylo amatérský, příšerný chaos a spontánnost. K nám chodily návštěvy zvenku, který byly nadšený, že něco takového existuje, a když viděli, jak my se tam plazíme po zemi a ještě sami dolepujeme nějaký plakáty, dokreslujeme nebo množíme tyhle věci, které přinesli, nějaký nožičky a tak..., tak ti byli úplně nadšení a říkali: "To je úžasný, jak to tady máte zorganizovaný," a my jsme říkali: "Asi stejně jako Havel." To je věc, která se děje ze dne na den v procesu. A my jsme s váma (mluví k Tomáši Hradečnému, pozn. ed.) spolupracovali - já jsem sem nosil vánoční cukroví třeba na stávku, to je pravda, to mi připadalo důležitý, že se budete trochu krmit. A pak já už nevím, pak už mi to vypadlo, já už jsem zmizel ze školy.

Jana Braňková (moderátorka): A studenti komunikovali s Občanským fórem?

Tomáš Ctibor: Studenti komunikovali s Občanským fórem, ale zprostředkovaně přes některé studenty a ta komunikace byla taková, že... Občanské fórum z našeho pohledu bylo příliš debatním kroužkem. Neustále řešilo věci, které jsme, jak ty jsi přesně říkal, vůbec nepotřebovali řešit nebo jsme měli mínění, že nejsou třeba řešit. To, že se má stávkovat, bylo jasný; to, že se mají stupňovat požadavky, bylo jasný. A tam se najednou vedly debaty, který nám připadaly úplně mimo mísu.

Jiří Ševčík: A proto musel přijít Klaus...

Tomáš Ctibor: Ne. Proto my jsme ho v prvopočátcích podporovali. Oni si nás pozvali na Ministerstvo financí a tam se tajně ptali, jak se zachováme a my jsme říkali: "Jasně, jděte do toho." Dneska si to trochu vyčítám, ale stalo se to. Ale my jsme to na jednu stranu podcenili ty debaty v OF. Protože potom, když nám to nepřipadalo důležitý, tak jsme tam poslali Šimona Pánka, který na tom následně udělal celou svoji kariéru. Ale ta komunikace v podstatě do jistý doby probíhala způsobem, že jsme měli svoje požadavky, komunikovali jsme přes určitý prostředníky, komunikovali jsme různým způsobem - myslím tím na tý centrální úrovni - ta komunikace probíhala všude, vlastně na každý škole, v každým městě, všude to bylo trošku specifický. Dokonce se nám stalo, že v určitých okamžicích, které byly relativně krátký, nás Občanský fórum nutilo, abysme tu stávku přerušili a že to převezmou oni a oni už to všechno dohodnou. My jsme s tím nesouhlasili, snažili jsme se to posouvat dál a následně se ukázalo, že jsme měli pravdu. To uznali, že jsme měli pravdu.

Jan Slezák (student z publika): Sami jste se tady ve třináctém patře rozhodli, že pojedete do fabriky, a tam jste vyslali dva?

Tomáš Ctibor: Ta komunikace o tom, kdo pojede kam, do jaký fabriky spíš fungovala se stávkovejma výborama výtvarnejch umělců a divadelníků. Základní jednotka byla jeden herec, jeden, dva studenti. To byla buňka, která vyjížděla.

Jiří Ševčík: To bylo dohodnutý samozřejmě v tom centru. Vědělo se, že je třeba vyjíždět do určitých situací, že je třeba, aby tam lidi šli přesvědčit lidi a někde fungovali jako živí svědkové na začátku. To bylo trochu naivní, ale tak to fungovalo. No a pak v určitý chvíli se vždycky objeví lidi, kteří jsou schopní vést, kterým se dá dát moc, kteří tu moc najednou mají. Teď už moc takhle nikde nezískáte, to musíte pět let fungovat někde v partaji jako blbec na okrese a pak až se dostanete do parlamentu, a pak s lobbistama můžete převzít moc. Ale tehdy bylo možný převzít moc ze dne na den a spousta lidí bylo skutečně připravenejch, protože pracovali v tom undergroundu nebo v neoficialitě.

Luděk Jasiok: Ony se vlastně velice rychle kodifikovaly systémy, které tady fungujou doteďka. Samozřejmě to fungovalo paralelně na více úrovních a to, že přišel někdo z centra s něčím, ještě neznamenalo, že to splní. Ale byly nějaké signály, že něco je třeba upřednostnit, nevím co - Ostravsko nebo něco takového konkrétního třeba - ale ve skutečnosti to trvalo pár dní. To, z čeho se potom vyvinul parlament studentskej a Občanské fórum, to vždycky bylo nějaké předsednictvo a členové šli do škol. Tam se dozvěděly školy, co se děje na vrcholu moci. Ti, kteří byli předsedové, nevolení, tak šli ještě na jinej vrchol, do Občanského fóra, na DAMU nebo na FAMU, kde byla vlastně elita studentů a co se domlouvalo, to už byly politické věci. Ti studenti to ale takhle většinou nebrali a ti, kteří se dostali na vrchol toho žebříčku, tak už vlastně participovali na vznikající moci nebo strukturách, které v té době vznikaly.

Tomáš Ctibor: Ale ono to bylo zase podle mě jinak - tam existovali - protože když já jsem byl, jak ty říkáš, na tom jakoby vrcholu, a ty jsi tam taky chodil do toho Disku a trávil jsi tam ty noci - už od počátku minimálně dva principiální pohledy na to, jak se mají věci vyvíjet. Jednak takovej primárně oportunitní, víc opatrnickej a taktickej, a druhej, kterej byl takovej odvážnej, kterej se snažil udržet ducha těch prvních dnů. To znamená posouvat, posouvat, posouvat, posouvat tu hranici, kam to jde a v tomhle smyslu si myslím, že ti studenti byli nezávislí. Ono taky samozřejmě i v tom studentským hnutí se promítly některé problémy daleko dřív, než se promítly v Občanském fóru a daleko dřív, než se promítly ve společnosti. My jsme dělili federaci už v prosinci ´89, jestli si to pamatujete. My jsme měli problémy se Slovákama už v prosinci.

Tomáš Hradečný: Tam přijela Zúza nebo jak se jmenovala...

Tomáš Ctibor: A hlavně Svaťo Bombík?

Tomáš Hradečný: A hlavně Svaťo Bombík. Tihleti dva tam přijeli a to jsem teda nechápal, že jsou to studentský vůdci...

Jiří Horský (z publika): Ještě pardon, mohl byste říct, kdo kam přijel a co bylo v Disku? Jak tomu máme rozumět? Znamená to, že Disk byl koordinační místo, který spoluřídilo Fakultu architektury?

Tomáš Ctibor: Na DAMU v Řetězovce byl vlastně koordinační výbor, který byl původně damácký. Po tom, kdy došlo vlastně k prvnímu převratu, protože stávku si organizovala primárně DAMU a FAMU a asi po dvou třech dnech se ustanovil celopražský stávkový výbor, se všechny pražský vysoký školy scházely každý večer v sále Disku, který byl v Kaprově ulici tenkrát, dnes je posunutej o kousek jinam.

Tomáš Hradečný: V Karlovce...

Tomáš Ctibor: Jo, promiňte, v Karlovce. Potom po několika dnech se podařilo zaktivovat i mimopražský vysoký školy, ty už nejezdili každý den, ale v určitých dnech toho vyhlášení se sešel celostátní stávkový výbor. Bylo koordinační centrum, který bylo v Řetězovce, odtud se to řídilo, a který po třech čtyřech dnech od začátku revoluce zlikvidovalo damáky a z damáků tam zůstal jenom Mejstřík a vznikl jakýsi koordinační výbor, kde byly dva proudy - jeden takový ten radikálnější a druhý takovejch těch pánkovců a bendů a tydle z mého pohledu trošku víc oportunní lidi a odtamtud se to korigovalo. V určitý okamžik do toho přijela Zuzana Mistrýková a Svaťo Bombík - jména, který nezapomenu.

Jiří Ševčík: Hele a jak skončil vůbec Svaz architektů? Já si to nedovedu teďka představit.

Jan Paroubek (z publika): 17. prosince na Výstavišti v tom hlavním sále.

Jiří Horský (z publika): Tam vznikla Obec architektů.

Jan Paroubek (z publika): Tam to bylo zvlášť dobrý, tam my jsme přišli...

Jiří Ševčík: ...a tam byl zvolenej novej svaz?

Jiří Horský (z publika): Ne, vůbec ne.

Jan Paroubek (z publika): Tam bylo sedm takovejch těch - Peterka, Krejčí - těch sedm, který to měli připravit. Tam jsme přišli a byli jsme registrovaný. U stolků tam seděly nějaký osoby a ty nás registrovaly. A pokládaly nám otázky - například: "Souhlasíte s Občanským fórem?"

Jiří Ševčík: Opravdu?

Jan Paroubek (z publika): Opravdu, doslova takhle.

Tomáš Hradečný: Co to bylo za fór tohle?

Jan Paroubek (z publika): Samozřejmě mohla ta anketa být anonymní, že ano, ale tam to bylo podle jména. Fakt to tam tak bylo, doslova.

Tomáš Ctibor: Takovýhle seznam se může jednou hodit, že jo... (smích)

Tomáš Hradečný: To už si nevzpomínam teda.

Jan Paroubek (z publika): No ale Svaz byl zrušenej samozřejmě.

Jiří Horský (z publika): Jiří, Svaz byl rozpuštěnej a nástupní organizací byla Obec architektů, která porodila Komoru.

Jiří Ševčík: Aha, tak Obec, protože Svaz architektů byl strašně důležitá instituce. Ten jednak držel moc tady a ty lidi byli často současně členy Ústředního výboru KSČ.

Jiří Ševčík: Tak Jiří Gočár ještě a Frágner?

Jan Paroubek (z publika): Kuna, ne ne, to ne. Kuna byl...

Jiří Ševčík: Kuna byl nějakej místopředseda nebo co...

Tomáš Ctibor: Ne, on byl chvilku předseda, podle mě.

Jiří Horský (z publika): On byl nejenom Svaz českých architektů, ale i Svaz československých architektů...

Jan Paroubek (z publika): A tam byl předseda Meduna. A Kuna byl předseda českýho svazu.

Jiří Ševčík: To je hrozně důležitý, protože tyto instituce vlastně ve stejnej budově měly i časopisy, takže vlastně ovládaly i média. To bylo důležitý. V těch médiích se teda nedělo nic strašidelnýho ve skutečnosti, protože architekti taky nic strašidelnýho nedělaj, akorát stavěj baráky a vedle toho občas maj nějakou ideologii, že jo.

Jan Paroubek (z publika): V tom Svazu vládla ta ostravská klika, že jo...

Jiří Ševčík: Ostravská klika, která stavěla Porubu, a to byl systém ovládnutí médií a ovládnutí členské základny, protože ta byla v krajích a tak to už není, nebo máte nějakou členskou základnu? Já už jsem to zapomněl.

Tomáš Hradečný: Já nemůžu mluvit za Obec, za Komoru už taky ne, takže základna si myslím, že je úplně rozebraná.

Jiří Ševčík: Máte jenom nadstavbu, jo?



_

Závěrečná (3. část) zde

Vít Podráský, 09.12.14 23:00
Návštěvnost: 2059 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Listopad 2017
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.