Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
LOGIN  (permanent)
User:
Password:
Lost password?
New user registration
archiweb

SEARCH   in      
20(+5) let svobodné FA | 1. část

Před pěti lety uspořádal Spolek posluchačů architektury [SPA] působící při FA ČVUT v Praze besedu s názvem "20 let svobodné FA", jejímž cílem bylo prostřednictvím pohledu tehdejších aktérů přiblížit současné generaci studentů období kolem listopadu ´89 a připomenout situaci na škole i promítnutí společenských změn do jejího následného vývoje.

Pozvání do besedy tehdy přijali:

Tomáš Ctibor, FRICS, CRE / dříve developer, v současnosti pověřený řízením Institutu plánování a rozvoje v Praze, v letech 1981 - 1984 student FA ČVUT, poté student VŠUP, po listopadu ´89 krátce poslanec Federálního shromáždění

Ing. arch. Tomáš Hradečný / architekt, absolvent FA ČVUT v roce 1995, v letech 1998 - 2009 společník kanceláře HŠH architekti, dnes působící samostatně, zároveň také pedagog na FA ČVUT, kde vede ateliér

Ing. arch. Luděk Jasiok / architekt, absolvent FA ČVUT v roce 1991, v současné době majitel kanceláře Jasiok architekti a člen Stavovského soudu ČKA

doc. Dr. Jiří Ševčík / historik a teoretik umění, výtvarný kritik a kurátor, bývalý prorektor AVU, dříve dlouholetý pedagog na FA ČVUT, spoluautor nedávno vydané obsáhlé antologie "Česká a slovenská architektura 1971–2011"

Za komorní účasti studentů i kantorů se beseda konala 1. 12. 2009 v prostorách Archicafé ve 14. patře pověstného "Áčka", tedy v budově, kde se mnohé z následně zmíněných událostí také odehrály. Z besedy jsme pořídili zvukový záznam, u nějž jsme vzhledem k unikátnosti obsahu již od začátku počítali s jeho zveřejněním. Z nejrůznějších důvodů se to však nepodařilo.

Záznam zveřejňujeme až nyní. Letošní půlkulaté výročí vnímáme jako vhodnou příležitost, a ačkoli lze oprávněně namítat, že pět let starý záznam již pozbyl své aktuálnosti, jsme přesvědčeni, že díky neměnným historickým souvislostem, o nichž převážně vypovídá, může být i v současné době přínosem. Především pro ty, kteří tehdejší události nemohli zažít. Zároveň jsme přesvědčeni, že v besedě zaznělo množství trefných poznámek týkajících se i fundamentálních vlastností profese architekta a jejího společenského zakotvení, které stojí za pozornost.

Celkem 134 minut dlouhý zvukový záznam bohužel nebyl pořízen v takové kvalitě, aby mohl být zveřejněn v originálním znění. Po zvážení jsme tedy přistoupili k přepisu, který níže přikládáme včetně fotek z besedy a několika dobových plakátů, které na fakultě provázely (po)listopadové události.

Závěrem bychom rádi zdůraznili, že v rámci procesu přepisování došlo pouze k nejnutnějším stylistickým úpravám tak, aby byla v maximálně možné míře zachována obsahová autenticita. Zároveň také děkujeme všem, kteří se na akci podíleli, především pak čtveřici hostů za jejich tehdejší, i v průběhu příprav předcházejících nynějšímu publikování záznamu, projevenou maximální vstřícnost.

Za SPA

Jana Braňková
Vít Podráský

---

Text byl původně publikován 17. 11. 2014 na webu SPA zde.
S ohledem na možnosti publikování příspěvků na zdejším webu je rozdělen na tři na sebe navazující části.

---









Jana Braňková (moderátorka):
 Dobrý večer, ráda bych vás všechny přivítala na besedě "20 let svobodné FA", kterou se Spolek posluchačů architektury rozhodl uspořádat u příležitosti výročí Sametové revoluce, a od níž si slibujeme, že nám přiblíží události, které se odehrály ať už zde na půdě fakulty, v architektuře nebo v Čechách. Pozvání do besedy přijali Luděk Jasiok, Tomáš Ctibor, Jiří Ševčík a Tomáš Hradečný, kteří zde buď studovali nebo pracovali právě během revolučního období roku ´89. Nejdříve bychom si chtěli objasnit, jaká tady byla situace před revolucí. Pan Ševčík zde začal pracovat už v roce 1966...

Jiří Ševčík: Chcete ode mne charakteristiku "olověného" období sedmdesátých let?

Jana Braňková (moderátorka): Ano.

Jiří Ševčík: Situace tady asi nebyla jiná než na ostatních institucích v tý době. Na rozdíl od uměleckejch to ale architekti mají trošku jinak - jsou vždycky blíž moci, blíž oficialitě, protože to vyplývá ze samé povahy, kdy musejí svý ideály realizovat za peníze, který spravuje někdo, kdo má moc. V architektuře, si myslím, že neexistoval underground a dokonce existovala i slabá šedivá zóna, která se spíš prolínala s tou oficiální. A myslím, že pro mě bylo zajímavý, dosud si na to tak vzpomínám, že byla taková promíchaná situace, kdy tady dosluhovali ještě lidé, kteří byli příslušníci meziválečné avantgardy a pak ti, kteří přišli se "študentokracií" po pětačtyřicátém, resp. osmačtyřicátém roce, který udělali převrat - tj. architekti, který se ještě snažili realizovat nějaký utopický nebo sociální myšlenky. A pak tu byla mladší generace. To složení bylo zajímavý, protože polovina z těch lidí byla po roce ´68 vyhozena z partaje, takže vytvářeli jinou vrstvu než ti, který pracovali a který měli moc a chopili se správy věcí. Já jsem spíš patřil do té šedivé zóny. Bylo tady víc lidí, kteří působili podobně, jako např. pan doktor Musil, který tady přednášel sociologii, a pak se stal šéfem jedné evropské univerzity. Takhle to tu vypadalo, sedmdesátý léta byly skutečně uspávající a v osmdesátých letech - to by mohli vykládat další. Složení bylo takovýhle: stalo se málo architektům, že by byli vyloučený tak, že by museli vytvářet okrajovou společnost, to vůbec ne, ale již ztratili některý zakázky a museli nějak fungovat. To není nic proti architektům, to patří k jejich povolání, protože já si nevzpomenu na jednoho architekta, který by byl v totální neoficialitě úplně izolován. Byli lidi kolem některejch skupin, kolem Pragera a tak dále, který se scházeli, jako jsme se scházeli všichni a diskutovali o věcech, který třeba nebyli úplně košér pro oficialitu. V umělecký oblasti existovala ale skupina lidí, kteří byli totálně vyřazený. Určitě v literatuře. Takže není divu, že potom v devětaosmdesátém přišla iniciativa od herců, divadelníků, výtvarníků a od nich se to z Mánesa přeneslo sem a samozřejmě tahle škola se taky zapojila do stávky a děly se tu věci, který se měly dít. Já jsem tady nejstarší, já tohle pokládám za vzpomínky, který už nemají možná ani regulérnost, protože si myslíme, že si neseme nějaký vzpomínky o tom, jak to bylo, ale ve skutečnosti jsou to takový fragmenty, že je to vlastně fiktivní realita. Ty vzpomínky mají jedinou relevanci, pokud jsou použitelný v současnosti pro vás a na to byste se měli ptát.

Luděk Jasiok: Já mám jednu poznámku mojí neteře, která o všem, co se stalo před jejím narozením, říká: "To bylo za starodávna", a to jí nezajímá.

Jana Braňková (moderátorka): Nás to určitě zajímá, protože my na to navazujeme a nevíme to. Nemáme srovnání a vlastně ani nevíme, čeho si teď můžeme vážit, když neznáme, jak to bylo před tím. Nicméně chtěla bych, abyste mi ještě jednou vyprávěl, o čem jsme se bavili před tím v diskusi, a sice o té schůzi, o těch kroužcích, které jste tady měli.

Jiří Ševčík: Tak ty kroužky - vzpomínky starého zbrojnoše... V době, kdy přece jen společnost byla nějak roztříděná a ne všichni byli vítaný při pedagogický práci, tu existovalo několik kroužků, který byly neoficiální. Scházeli se v nich studenti každej tejden na dvě, na tři hodiny. To byl kroužek paní docentky Radové, která bohužel už zemřela. To byla vzácná znalkyně architektury, spíš historickej, ale byla jedna z těch lidí, který stačilo poslat do sklepa a uměli přečíst celej barák. A ta vychovala řadu lidí. My jsme dokonce jednu dobu bydleli spolu v jednej místnosti v devátém patře. Já jsem měl taky kroužek, kam zase chodili architekti - tady kluci to pamatujou, kde jsme se informovali o tom, co se děje ve světě. Měli jsme dokonce takový výstavky, vydali jsme pár samizdatovejch překladů nejznámějších textů a vedli jsme tady jakejsi paralelní život.

Tomáš Ctibor: Já jsem byl účastníkem toho kroužku. Já jsem tady začal studovat v roce ´81, tzn. na začátku osmdesátých let, kdy z mýho pohledu docházelo k poslednímu pokusu o udržení těch bolševickejch systémů v mnoha oblastech, zejména ve vztahu ke kultuře, kde se to týkalo úplně muziky, literatury a všech možnejch věcí, veškerý takový ty pokusy ve výtvarným umění, neoficiální výstavy, zakázaný koncerty... Čili v těch osmnácti letech, když jsem sem přišel - já nejsem z Prahy - tak velice rychle, během jednoho roku, roku a půl, jsem zjistil, že vlastně v těch oficielních předmětech se více méně nic zásadního nebo inspirujícího nedovídám. A pak jsme objevili právě kroužek a musím říct, že když se na to dneska dívám s odstupem doby, tak pro mě, nemyslím tím primárně z hlediska studia architektury, ale takovýho obecnějšího rozhledu - protože ta doba, to vy si dneska asi nedovedete moc představit, ale prostě jakákoliv informace o tom, co se děje ve světě, byla neuvěřitelně vzácná - je symbolem to, že mi pan Ševčík půjčoval domů svoje Flash Arty (časopis o umění, pozn. editorů), který mu sem pašovali z Itálie, a já jsem tím objevoval svět nový malby a všechny tyhle věci. A to byly tak krásný zdroje informací! Ten kroužek byl pro mně ten hlavní předmět od jistý doby. Kolem kroužku se vytvořila skupinka, která se pokusila na konci 80. let o jakejsi underground v architektuře, což byli Zlatí orli (sdružení mladých absolventů - Michal Kohout, Roman Koucký aj., kteří založili Zlatou školu architektury, pozn. editorů), který najednou začali budovat paralelní strukturu, paralelní školu, zapojovat lidi a vést diskusi mimo školu. Nicméně na ní se to zrodilo. My jsme se potkávali v úterky nebo čtvrtky večer, nebo kdy to bylo v těhletěch kroužcích. Čili v tu dobu, kdy jsem tady studoval - protože pak jsem odešel a studoval jsem na umprumce - to byl pro mně hlavní předmět, tenhle téměř neoficielní nepovinný kroužek. Tam jsem se dozvídal o důležitých věcech. Ostatní byla jen rutina, kterou člověk musel procházet a musel ji plnit. Jenom na dokreslení absurdity doby: my jsme byli v jedný fázi fascinováni - velmi krátké období, myslím, že každému nám to vydrželo tak rok - postmodernismem, protože to najednou byla první informace, která byla zásadně jiná než to, v čem jsme vyrůstali a na co jsme byli zvyklí...

Jana Braňková (moderátorka): To bylo asi kterej rok? 

Tomáš Ctibor: To byl ten začátek osmdesátejch let.

Jiří Ševčík: No tak postmoderna přišla v sedmdesátých letech...

Tomáš Ctibor: Pro nás, no...

Jiří Ševčík: ...kupodivu to svědčí o tom, že architektura má trochu jiný postavení než výtvarné umění, protože první informace o tzv. postmoderně byly oficiální. 

Tomáš Ctibor: No, ano...

Jiří Ševčík: My jsme to museli dovážet, výtvarnej umění bylo dováženo z časopisů a překládaly se knihy. Ale tady Výzkumný ústav výstavby architektury, druhej ústav, který měl svou knihovnu a svý publikace, publikoval překlady některejch důležitejch textů, protože to bylo schválený sovětskejma teoretikama - ti mysleli, že neoklasicismus je socialistický realismus.

Tomáš Ctibor: Nicméně proč to říkám; na týhle škole to bylo vnímáno úplně jinak než v Sovětském svazu, protože tady to byla známka dekadence a něčeho špatnýho. V podstatě každej, to je ta absurdita, musel volit, jestli udělá ty šikmý stříšky a kulatý vokýnka a riskuje tím, že jenom z tohohle důvodu, aniž by někdo posuzoval, jestli ten barák je dobrej nebo blbej, správně udělanej nebo špatně udělanej, může být vyřazen ze studia, protože to nezapadá do tzv. konceptu socialistické architektury. Já jsem slyšel x-krát při hodnoceních, že toto není to, co by bylo v souladu...

Jana Braňková (moderátorka): Já jsem slyšela, že to hodnocení proběhlo způsobem, jestli to je v souladu s koncepcí nebo není, ale nikdo vlastně nevěděl pořádně, jaká ta koncepce je...

Tomáš Ctibor: Absurdita doby byla taková, že skutečně i ti pánové, kteří to hodnotili, to většinou posuzovali po formální stránce. Buď ten člověk zapadá do něčeho a není problémovej, nebo nezapadá a je to něco, co se musí nějakým způsobem sankcionovat nebo postihnout. A já si pamatuju tu dobu, kdy se to přelomilo. My jsme vždycky odevzdávali projekty s očekáváním toho, že dostaneme čtyřku. A pak najednou se stalo, to jsem byl ve druháku, že jsme měli i dvojky. Nejen, že nebyly trojky, ale nikoho nevyhodili. To už jsme nedělali ty stříšky, to už se srovnalo. Ale opravdu nikoho nevyhodili, přestože jsme měli nálepku těch, který jsou problematický. A jak říkam; zažil jsem to při hodnocení, kdy mi profesor říkal: "No víte, my jsme vám museli dát dvojku, protože vy jste nedostatečně využil plochu," a já jsem říkal: "Já naproti zadání mám o třicet procent větší kapacitu." "No ale toho jsem si nevšimnul a vy jste věděl, že tohle a tohle..." Opravdu to bylo tak formalistický, tak tendenční a v uvozovkách ideologicky motivovaný, že tam nebyla nějaká reálná šance na to: za prvé pořádně studovat a za druhé se opravdu zabejvat tím, co je podstatné. To je vjem, který jsem si z těch osmdesátých let odnášel - že jsem se nejvíce dozvídal v nepovinným předmětu, dobrovolném kroužku.

Jana Braňková (moderátorka): Já bych řekla, že některý věci možná můžeme zažít i teď. Občas... (smích z publika) Ale já bych se chtěla zeptat - změnilo se to potom směrem k roku ´89?

Tomáš Ctibor: To bych nechal slovo jiným, protože já jsem od roku ´84 do roku ´89 sice byl studentem, ale už na jiný škole.

Luděk Jasiok: Ukazovala jste na mně, tak já to teda vezmu... ale zase ty jsi, Tomáši (Hradečný, pozn. editorů), o rok mladší než já... v každým případě jsme těsně po sobě. Je docela legrační, že my, co tady sedíme, tak jsme se setkali buď v osmdesátém devátém tady nebo... to, co ty říkáš, to já sem třeba vůbec neznal, že jsi narazil na ty Zlatý orly, který já jsem absolvoval asi během tří sezení v podobě něčeho, čemu se říkalo "Zlatá škola architektury". To bylo tehdy u Línka s Miluničem, kdy jsme si vyprávěli historky z demonstrací a studovali jsme časopisy, kterých tam měl obrovskou hromadu. Ale faktem je, že já si z toho pamatuju, že to byla úplně bezvýchodná doba - ne tak tragicky, jaks to popisoval, že bysme nic nevěděli; ona ta postmoderna tehdy tady jela a byli někteří nebo ta atmosféra byla taková, že někde ses dozvěděl, co se děje. Ale zpětně vůbec nechápu, proč jsem na tu školu lezl, protože nebylo vůbec co očekávat. Výsledkem bylo, že tě zavřeli - nás teda už ne - do obrovských projekťáků, kde člověk dělal JZD a panelový sídliště a to bylo šílený. Na druhou stranu si říkám, že se to strašným způsobem drolilo, takže už tu byla Zlatá škola architektury... Ono jsme se tady neměli od koho co naučit; ta úroveň pedagogů byla zoufalá, tady nebyl nikdo, kdo by jakýmkoliv způsobem inspiroval. Na druhou stranu si pamatuju, že Šrámková přednášela v klubu na Strahově...

Tomáš Ctibor: No jo, jenže to bylo...

Luděk Jasiok: Už se to tak strašně drolilo, že lidi začali nějakým způsobem ne až tak úplně undergroundovým hledat podněty zvenku...

Tomáš Ctibor: Ale to bylo mimo oficielní struktury, mimo školu.

Luděk Jasiok: Samozřejmě, to bylo. Pro nás to bylo jako nebeská mana, že jsme si mohli promluvit s Línkem a Miluničem. Ten propastný rozdíl mezi tou dnešní dobou a tehdejší byla ta ohromná šedivost a naprostá bezvýchodnost. Tam nebylo na co čekat v životě. Naštěstí se to začalo drolit a devětaosmdesátý přišel v důsledku toho všeho. Protože to bylo tak zoufalý, že už to nešlo dál.

Jana Braňková (moderátorka): Tušili jste, že se něco stane? Bylo tady nějaký povědomí, že se něco změní? Nebo toho 17. listopadu to vypadalo tak stejně beznadějně. Jak jste to vnímali?

Luděk Jasiok: Ještě než pustím Tomáše - už to začalo být příliš - jak ta situace byla šedivá a strašlivá, tak se lidi přestali bát, protože se nebylo čeho bát, koho bát, jak to bylo šílený. Na druhou stranu pomocí těhletěch nenápadných akcí - teď nemluvím o koncertech, ale začaly demonstrace - někteří byli připravený a měli představu, co se udělá. A byly jenom dvě možnosti: buď emigrujeme nebo se to změní. Ale ničeho jsme se nebáli.

Jiří Ševčík: Musím k tomu ještě něco říct. Ty sedmdesátý a osmdesátý léta - to období už posttotalitní, ačkoli se to mate s tím po roce ´89 - bylo období normalizace. Hele, my jsme v tom jeli nějakým způsobem - to je docela děsivá věc, kterou si člověk zpětně uvědomuje. Protože člověk at´ chtěl nebo nechtěl, tahle škola byl vzorek, kterej se opakoval všude možně na všech vysokých školách. Byli tady lidi samozřejmě dosazeni stranou a mezi nima další buď z naivity nebo z nějakého tvrdošíjného pokračování - jak jsem mluvil o těch meziválečnejch avantgardistech někdejších. Ale byla tu ta šedivá zóna, naše, ke který jsem se hlásil, protože jsem měl ještě aktivity mimo školu, což mi umožňovalo nabejt trochu většího sebevědomí. Ta škola ale semlela věci dohromady tak, že se to dělo s naší - musím to říct v množným čísle - tichou pomocí. To tak bylo a v tomhle byla ta situace nepříjemná. Když jsem se stýkal s lidma z undergroundu, tak jsem byl v podezření samozřejmě. To bylo zbytečně vyhrocený asi díky vnitřnímu podezření, že jedu v "establishmentu". Samozřejmě, že proti nim, který se museli živit tíž, tak jedinou věc, kterou jsem já trpěl, bylo, že jsem nemohl přednášet od sedmdesátýho druhýho do pětasedmdesátýho roku. Ale byl jsem trpěnej, mohl jsem si dělat svý vědeckovýzkumný úkoly s Jirkou Musilem, z nichž některý byly docela slušný a i v tý době se daly využít jinde. Ale je třeba přiznat, že ta doba sešmelcovala všechno; že jsme na tom byli účastni. Myšlenka na nějaký odpor, jak jste se ptala, nebo nepokoj studentskej ve skutečnosti nebyla. To neexistovalo. To se stalo až v tom osma, devětaosmdesátým roce.

Luděk Jasiok: No, dva roky předtím.

Jiří Ševčík: Nebo dva roky předtím... ale jak jsme o tom mluvili; studenti mají obrovitou moc, kterou můžou, když ji použijou ve spravnej době a v dostatečným množství a s dostatečným nasazením, změnit všechno.

Jana Braňková (moderátorka): To by mě by zajímalo - co se stalo dva roky předtím?

Luděk Jasiok: Ne, to jenom, jak se ta doba tak drolila, že se lidi přestali bát a začali si do jisté míry dělat, co chtěli. A ten režim nebyl schopnej nebo ochotnej je všechny pozavírat a zastřelit. Navíc ta Perestrojka (česky: přestavba skupina ekonomických reformních kroků zahájených v 80. letech v SSSR Michailem Gorbačovem, pozn. editorů), to bylo těžký. Oni se zoufale drželi, a pak už se ani moc nedrželi. Chtěl jsem ještě říct ‐ Tomáš byl ještě po mně ‐ že jsem to cítil intenzivně. Já měl určitou výhodu, že jsem byl na koleji. A tam byla jiná atmosféra, než mezi pražákama, kteří se spolu nestýkali. Ta strašná bezvýchodnost byla tak příšerná, že jsme se podle mně fakt ničeho nebáli. To nebyla otázka nějaké osobní odvahy nebo něčeho takovýho.

Tomáš Hradečný: To je pravda, že pražáci se zdaleka tolik neviděli jako lidi na koleji. To mohu potvrdit. Já jsem půlku svýho ročníku neznal až skoro do konce studia. Na druhou stranu fakt je, že jsem se potkával s kamarádama různě třeba z gymnázia, co jsme drželi pospolu a dávali jsme si pozor na takový ty svazáky, který nás kádrovali už při vstupu na fakultu, a o kterých jsme věděli, že je jich i plná Strahovská kolej. Takže jsme byli trochu opatrnější, abychom do něčeho nevlítli, a báli jsme se. Vstupovali jsme ještě na školu s určitou atmosféru strachu z něčeho, protože moc měl v ruce někdo jinej. Já jsem byl ve druhém ročníku v roce ´89 a vím, že jsme si v pátek s Petrem Burianem na přednášce řekli: "Hele, jdeš na Albertov?" A já: "Jdu, samozřejmě." A tak, protože jsme věděli, kdo v ročníku jsou ty uvědomělý svazačky, jsme jim říkali: "Hele holky, svazáci pořádaj takovou akci na Albertově, jdete tam taky?" A ony byly v rozpacích, protože když jsme jim to říkali my, tak čekaly, že v tom bude nějaká lotrovina. A nevím, jestli byla nebo nebyla...

Tomáš Ctibor: Jestli to můžu doplnit; myslím, že jsi řekl jednu velice důležitou věc - že student architektury je plnej nějakejch idejí nebo tužeb. Situace byla absurdní, my jsme skutečně neměli perspektivtu. V těch osmdesátých letech už podle mýho názoru architektura byla přetavená do naprosto prefabrikovanýho systému. Pro nás úžasně vrcholnej počin byly, když se tady zmiňoval Línek s Miluničem, dépéesky (Domy s pečovatelskou službou v Praze-Bohnicích a Malešicích, pozn. ed.) nebo ubytovna zdravotních sester (na Proseku, realizace 1974 - 1985, pozn. ed.). To byl tenkrát vrchol odvahy, avantgardy, jakoby průrazu do toho systému. Tak to bylo absurdní. A přesto jsme se na ty školy hlásili a s tímhle se pokoušeli nějak vyrovnat. A k tomu uvolňování, nedávno jsem se o tom bavil; nepamatuju si, že bych 16. listopadu, tzn. den předem, dokázal říct, že se to změní nebo jak se to změní, co se změní. Ale myslím si, že spousta lidí nebo minimálně ty, který jsem znal, a se kterými jsem se potkával, měli v sobě jasno. A věděli, co je špatně, co nechtěj, co by mělo být jinak. Dokonce si myslím, že v tom, jak jsme mezi sebou mluvili - lidi z výtvarnýho umění, z bigbeatu a undergroundu, lidi z různejch oblastí - a vyměňovali si informace, že v tom byl ten z mýho pohledu konec osmdesátých let jinej než začátek. Ale možná v mým případě to bylo daný věkem, že na začátku mi bylo osmnáct a pak už mi bylo přes dvacet šest. Takže možná to bylo takhle. A 17. listopad... pro ilustraci; naopak když někdo mně říkal: "Hele, jdeš zejtra na tu demonstraci?" Já říkám: "Nejdu, to dělají svazáci," protože u nás shodou okolností den předtím, 16. listopadu, se SSM (Socialistický svaz mládeže, pozn. ed.) zrušilo. Byli jsme druhá vysoká škola - ta doba byla už taková, že jsme našli tu odvahu. První, myslím, to zrušili na FAMU a nás to inspirovalo. Já jsem se v tom neangažoval, ale vím, že den předem oni svolali schůzi a pozvali si lidi z nějakýho toho městskýho výboru a tam oznámili oficiálně, že to rozpouštěj, že už to nikdo nechce dělat, nikoho to nebaví. A druhej den to začlo. A ta rychlost a intenzita byly podle mýho názoru daný tím, že každej sám za sebe - aspoň ty lidi, který to chtěli - to měli vnitřně ujasněný. Nikdo nevěděl kdy, nikdo nevěděl jak, nikdo nevěděl v jakým rozsahu, ale když byl najednou ten výbuch, tak všichni věděli, co mají dělat. Já jsem nikdy předtím, ani nikdy potom nezažil tak dokonale fungující organizaci věcí, kde se nemuselo lidi přemlouvat, kde stačilo naznačovat. Samozřejmě nechci to idealizovat, že jo. Obráceně si pamatuju, kdy na nějakým jednání asi po čtrnácti dnech za mnou přišla nějaká novinářka a ptala se: "A hele, vy se nebojíte, že někdo udělá reportáž ze Špindlerova Mlýna?" A já jsem říkal: "Trošku bojíme", protože jsem věděl, na co naráží. Problém byl, že na vysokejch školách tu "revoluci" dělaly určitý skupiny. To nebylo, že jestliže škola měla tisíc studentů, tak tisíc studentů bylo aktivně ve stávce. Možná jich bylo sto a to bylo deset, dvacet procent. A přesně si pamatuju tu novinářku, říkala: "Kdyby ty soudruzi chtěli bejt svině, tak někdo fakt udělá reportáž o tom, kolik těch studentů na tý škole je, a co dělají ty ostatní..." A pro spoustu studentů, to si dodneška pamatuju, to byly prima prázdniny, že se neučilo, a jeli si to užívat. Tzn. vždycky je to o poměru těch, který jsou ochotný aktivně něco udělat, a těch, který se s tou vlnou svezou. Já nevím, kolik je na škole dneska studentů a kolik je vás teď tady. Nemyslím si, že by mělo bejt masový...

Luděk Jasiok: Jako promiň, že to není tak atraktivní, jako když probíhá revoluce...



Tomáš Ctibor: To je pravda. Ale tak nikde není psáno, že by nemohla nějaká revoluce proběhnout. Já už několik let provokuju, že v tomhle národě má každej právo na dvě revoluce - jednu zamlada, kdy půjde na barikády, a jednu v tom zralém věku, kdy bude nápomocen radou. A vždycky říkám: "Je to na vás. Já chci taky dvě, ale na barikády už nepůjdu."

Luděk Jasiok: Já jsem si u toho, co jsi říkal, vzpomněl na jednu věc. Jak jsem říkal, že jsme se nebáli, protože jsme neměli čeho se bát - to bylo docela zajímavý porovnání s těma, kteří jména vystrčili trochu dřív. Obava vyplývala z toho, že ta doba, kdy vy jste se měli realizovat, byla velmi obtížná. Protože pak už jsme normálně zvali chartistu (signatář Charty 77, pozn. ed.) do školy a Saša Vondra nám říkal: "Kluci neblbněte! Všechny nás zavřou!" "Vás zavřou, jako mně to je jedno...", my už jsme měli najednou úplně jinej přístup. Oni se báli víc než my a měli důvod se bát. A my jsme neměli žádnej důvod se bát. My jsme si dělali výstavu na Národní někdy v roce ´88 a už to nebylo tak šílený. Akorát se to všechno pak najednou sesypalo a přesně, cos říkal - my jsme byli připravený, každý to měl ujasněný sám v sobě a najednou to bylo.

Tomáš Ctibor: No a myslím si, že tohle je strašně důležitá věc. Vy byste se měli chovat vlastně stejně. Byl jsem na nějaký oslavě v Rock Café. S některými lidmi jsem se neviděl dvacet let, a bavili jsme se o tom, jak to je, jak ty lidi přemýšlej, kde jsou. A já jsem si najednou uvědomil, že tam sedí kolem stolu šest, sedm lidí, z nichž všechny znám, se všema mám spoustu intenzivních vzpomínek, každej z nich je z jinýho prostředí - jeden byl výtvarník, druhej byl bigbeaťák, třetí novinářka - a že za toho bolševismu jsme se potkávali, znali jsme se, zažili jsme spolu mejdany, všechno možný jsme o sobě věděli a dneska po dvaceti letech z těch lidí, co tady sedíme, akorát s těmahle dvouma mám nějaký vztah, protože s jedním se potkávám občas na nějakým koncertě, kde hraju, a tady s tou se potkávám, protože občas na něčem spolupracujeme. Ale co dělají ty ostatní, co dělali těch celejch dvacet let, to nemám tušení. A to si myslím, že výměna informací a komunikace, která trošičku překračuje meze jednoho oboru, profese, to je to, co může vyvolávat nějaký změny ve společnosti. Za sebe říkám, že společnost nebo stav společnosti je takovej, že by si zásadnější osvěžení možná zasloužil.

Tomáš Hradečný: Jestli můžu, tak navážu na dvě věty, který jste řekli o tý připravenosti společnosti tenkrát; o tom, že to bylo takový nazrálý a o tom, jak jsi zmiňoval svoji neteř. Rozdíl oproti tomu dnešnímu stavu je zásadní v tom, že tenkrát bylo strašně jednoduchý přečíst tu základní informaci - co je dobře a co je špatně. Protože když se člověk jenom trochu kriticky díval kolem sebe, tak to viděl. A obvykle ještě z rodiny, kde ta paměť nevymizela, měl zásadní informaci o tom, jak se věci doopravdy mají. Dneska je ta situace daleko složitější, lidi mají problém se vůbec zorientovat v tom, co je možná dobře, co je špatně. Existuje určitý zmatení základních pojmů, protože vzorce, který tehdy možná fungovaly a člověk se mohl přiklonit tam nebo tam, už zdaleka tak přehledně nefungujou.

Tomáš Ctibor: Jestli můžu zareagovat; já s tebou částečně nesouhlasím, protože když si promítnu sebe, tak jsem věděl velice dobře, co je špatně.

Tomáš Hradečný: No...

Tomáš Ctibor: To, co je dobře, jak je to dobře, to jsem tušil.

Tomáš Hradečný: Ano...

Tomáš Ctibor: A skládal jsem si to z informací, který jsem dostával tady od pana Ševčíka, támhle z nějaký knížky, táhmle z nějakýho filmu, támhle od nějakejch kamarádů. Ale jenom jsem to tušil. Čili si myslím, že i v dnešní době je třeba si uvědomit, co je špatně. Není nezbytně nutný mít v tom prvním kroku jasnou vizi, kam chci jít. Pro začátek je dobrý - a na tom se dá začít stavět - umět si pojmenovat, co je vlastně špatně. Pak si myslím, že to stačí. Alespoň tenkrát to stačilo, protože těch lidí, který měli jasnou vizi, co je dobře a jak je dobře, těch, si myslím, moc nebylo. Všichni improvizovali.

Luděk Jasiok: K tomu musím říct svoji paměťovou poznámku. Když jsme se tady bavili o rychlosti; asi si pamatuju ten první okamžik - když nepočítám Národní třídu - ten večer, kdy jsem přijel na kolej, když jsme šli v noci na první setkání budoucího studentskýho hnutí. Nám to trvalo na koleji čtvrt hodiny a všichni bez jakýchkoliv problémů řekli: "Jasně, půjdeš tam s tím, že chceme naprosto normálně jednoznačně demokratické volby, že chceme komunisty od válu, že chceme kapitalismus a volnou společnost," a nebyl s tím žádnej problém. Bylo to úplně v pohodě. Teď jsem tam přišel a koukám jako blázen na ty chlapce a dívky, co tam seděli za předsednickým stolem, což byla tehdy Monika Pajerová, Martin Mejstřík a já nevím, kdo všechno ještě tam byl... Ti blábolili úplné nesmysly - že měli strašný strach, že nás všechny zastřelí, a pak jak opatrně to vysvětlíme - to, co se stalo na tý Národní... Já jsem tam na ně koukal a říkal: "Tohleto snad nemyslíte vážně?!" a říkal jsem, co chceme. Strašný bláboly se tam vedly a pak, myslím, vystoupil Pavel Langer nebo Igor Chaun a řekl: "Běžte všichni do prdele, my jdeme do stávky!" A tím to vlastně rozčísl. Ale ti chlapci a dívky, kteří jaksi v dobrém zorganizovali ten velkej pochod a jsou teďka v televizi... To je to, co říkáš - neměl to každej ujasněný. Někdo se bál víc a někdo míň, ale stačilo jedno slovo a bylo to!

Tomáš Ctibor: No jasně, ale těch lidí, kteří dokázali říct tohle, co si teď řek, bylo opravdu málo a od toho sedmnáctého téměř každou noc se furt dokola a dokola opakovalo, že je třeba trvat na stávce, že je třeba trvat na požadavcích, jo, ale to už je podle mě detail v tom kontextu. Ale je to tak.

Luděk Jasiok: Ano, samozřejmě, někdo věděl, někdo nevěděl, ale ve skutečnosti byla taková situace, že stačilo málo a všichni se na to vrhli.

Tomáš Ctibor: Ten message pro vás je, že stačí, když se mezi vámi najde pár, který dokážou formulovat kudy.

Jiří Ševčík: Jenže už jsme v jiný době, to nám ty vzpomínky na devětaosmdesátý moc nepomůžou. Struktura moci je vždycky stejná. Ta je teď velmi podobná, jako byla tehdy. Je třeba znovu zaujmout postoj k tomu, co tady je. Nějakej antikomunismus je úplnej nesmysl, protože nějaký strachy z návratu režimu... to máme jinej režim. Jsme v kapitalismu se vším všudy. Jsme ve společnosti, která má silně rozdělenou moc, která nás i vás vlastně vytlačuje z rozhodování, a to nám nepomůžou žádný úvahy o tom, co se stalo tehdy nebo vzpomínky. Je potřeba znovu zaujmout úplně jinej vztah k tomu, kde jsme, protože jsme znovu v podobné situaci - samozřejmě, že je lepší, o tom si nebudeme bájit.

Tomáš Hradečný: A tady už se právě neshodneme, protože já si myslím, že ten kapitalismus nemáme. To je ta smůla.

Jiří Ševčík: Ale tak...


 
Tomáš Ctibor: No já s tím nesouhlasím; já sám, když si srovnávám svůj postoj k současný době, tak se občas vracím, protože tam nacházím mechanismy, který lze použít stejně jak tenkrát i dnes právě proto, že struktura moci je stejná - máme parlament, volby. Dokonce dneska mám signály, že třeba ve Středočeským kraji minimálně Soc. dem. používá stejný postupy, který používali komunisti v šestačtyřicátým, kdy vyměnili náčelníky okresních oddělení svýma lidma - čili strukturálně je to podobný. Na druhou stranu si myslím, že doba je přesně jiná v tom, že pořád tady existuje svoboda slova. Máme technologie - internet je dneska fenomén - a způsoby komunikace jsou takový, že z hlediska zorganizování se, výměny informací, výměny myšlenek je ta doba neuvěřitelně svobodná. Ještě pořád. Ty nástroje jsou dneska daleko lepší, než jsme měli my.

Jiří Ševčík: Stejně jsou zneužívaný, akorát jiným způsobem. Jsem toho velmi kritickej, protože se tím cítím ohroženej taky a zdá se mi, že ta moc přichází tentokrát z jiný strany a je třeba se hodně bavit spíš o tom, v čem dnes žijeme.

Tomáš Ctibor: Ne, já s tím naprosto souhlasím a já jsem ochotnej i tento večer zneužít a tu debatu přesměrovat...

Tomáš Hradečný: Ale možná je tady zakázaná politická agitace...? (smích)

Tomáš Ctibor: Jo je, právě to bychom byli v rozporu s jedním ze základních práv, o který jsme tenkrát bojovali, že vysoké školy mají být apolitické, tzn., že akademická půda...

Jiří Ševčík: Musí být politická!

Tomáš Ctibor: Ale já mluvím o tom, za co jsme tehdy bojovali. Pro nás tím symbolem právě bylo, že se škola odpolitizuje.

Jiří Ševčík: No jo, ale my jsme toužili po odpolitizování, ve skutečnosti se vzdáváš práva se kriticky účastnit...

Tomáš Ctibor: ...ano, dneska už to taky vím...

Jiří Ševčík: ...já myslím, že ta politizace, braní se za práva třeba jaksi menšin nebo za svobodu...

Tomáš Ctibor: ...nebo za správnou věc...

Jiří Ševčík: ...no, no, no... ta je hrozně důležitá, protože tahle společnost je depolitizovaná, studenti jsou depolitizovaní, pochopitelně, protože se celkem nic neděje.

Jana Braňková (moderátorka): Já jsem to takhle úplně nemyslela, že bych vám zakazovala vyjadřovat vaše názory.

Jiří Ševčík: No nejlepší by bylo, kdybychom se tady my pohádali! (smích)

_

Pokračování (2. část) zde

09.12.14 23:00
Attendance: 2635 readers
Share: 
Send link to this page by email
Your name Your e-mail address
Message
Addresses  (comma separated)
Comments
Subject Author Date
show all comments add comment
Job find
Actuals
Event calendar
arrow
November 2017
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Daily news
e-SHOP
BLOG - last articles
Last comments
BLOG - last comments
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
All materials shown on this web site are subjected to copyright (No.121/2000 Sb.). Any publication or distribution of the content is forbidden without a written consent of the provider.
archiweb.cz uses news agency reports of ČTK, which stipulates all copyright. Any publication or distribution of the content from ČTK sources is forbidden without a written consent of ČTK.