AALTO, Aino
AALTO, Alvar
AALTO, Elissa
ABE, Hitoshi
ABRAHAM, Raimund
ACCONCI, Vito (Hannibal)
ADÁMEK, Jan
ADAMS, Monica
ADJAYE, David
ADLER, Dankmar
AGUIRRE, Eduardo
AICHER, Gerhard
ALBA, Antonio Fernández
ALEXY, Andrej
ALKEMADE, Floris
ALLEN, Stan
ALLMANN, Markus
ALONSO, Hernán Díaz
ALONSO, Luis
ALSOP, Will (William Allen)
AMBLEROVÁ, Kamila
AMBROS, Christian
AMMANN, Tobias
ANDO, Tadao
ANDREU, Paul
ANHAMMER, Michael
AOKI, Jun
APPEL, Per
ARAD, Ron
ARANDA, Rafael
ARAVENA, Alejandro
ARETS, Wiel
ARMIć-SPONZA, Josip
ARNAUTOVIć, Ilija
ARONS, Floor
ARROYO MUñOZ, Eduardo
ARTADI, Javier
ARTENGO RUFINO, Felipe
ARUP, Sir Ove (Nyquist)
ASPETSBERGER, Ulrich
ASPLUND, Erik Gunnar
ASTE, Kathrin
AUER, Fritz
AULENTI, Gae
AULÍK, Jan
ÁBALOS VÁZQUEZ, Iñaki
BADER, Bernardo
BADER, Jakob
BADER, Markus
BAECKMAN, Woldemar
BAJGER, Oldřich
BAKEMA, Jacob Berend
BALAGUER, Sergi
BALDEWEG, Juan Navarro
BALÍK, Zdenek
BALMOND, Cecil
BALŠÁNEK, Antonín
BAN, Shigeru
BARÁČKOVÁ, Daniela
BARCLAY, Sandra
BARDI, Lina Bo
BARFIELD, Julia Barbara
BARKOW, Frank
BARNES, Edward Larrabee
BARNETT, Marcus
BAROŠ, David
BAROZZI, Fabrizio
BARRAGÁN, Luis
BARTOŠ, Petr
BARTOŠOVÁ, Soňa
BATES, Stephen
BAUER, Leopold
BAUM, Mirko
BAUMHAUER
, Philipp
BAUMSCHLAGER, Carlo
BEARTH, Valentin
BECKER, Reiner
BEEL, Stéphane
BEGOVIć, Saša
BEHNISCH, Günter
BEHNISCH, Stefan
BEHRENS, Peter
BEKKERING, Juliette
BELLINI, Mario
BELLUŠ, Emil
BELLUSCHI, Pietro
BELLWALDER, Stefan
BENDA, Rok
BENDRUP, Lars
BENŠ, Adolf
BENZER, Judith
BERG, Svante
BERGER, Alfred
BERGERMANN, Rudolf
BERKEL, Ben van
BERLAGE, Hendrik Petrus
BERNARD, Erich
BERRI-BURCKHARDT, Melchior
BERRÍOS, Cristián
BESSARD, Charles
BETSKY, Aaron
BEVK, Matija
BIELIK, Igor
BIJVOET, Carolien
BÍLEK, Tomáš
BINAR, Otakar
BINDR, Tomáš
BINSWANGER, Christine
BIZJAK, Breda
BJöRKLUND, Asta
BLAMONT, Emmanuel
BLANC, Patrick
BLANCO, Manuel
BLENKUŠ, Matej
BLOM, Piet
BLUM, Heinrich
BO, Jørgen
BOČAN, Jan
BOFILL, Ricardo
BOGERMAN, Ad
BOHLIN, Peter Q.
BöHM, Dominicus
BöHM, Gottfried
BöLL, Heinrich
BOLLES-WILSON, Julia B.
BONČA, Miloš
BONNARD, Geneviève
BOS, Caroline
BOSCH, John
BOSCH, Roel
BOTHE, Jens
BOTSFORD, Gianni
BOTTA, Mario
BOULLÉE, Étienne-Louis
BRAGA, Milton
BRAMBERGER, Alfred
BRANCUZKÝ, Zdeněk
BRANDA, Vít
BRANDI, Silvia
BRANDLHUBER, Arno
BRASA SECO, Yolanda
BRAUNER, Petr
BRAUNFELS, Stephan
BRENNER, Klaus Theo
BREUER, Marcel Lajos
BRINKERT, Peter
BRINKMAN, Johannes Andreas
BRIX, Tomáš
BROĎÁNIOVÁ, Alžběta
BRONZINI, Gianfranco
BROUWN, Stanley
BRUDER, William P.
BRUNIER, Yves
BRYGGMAN, Erik
BUBENÍČEK, Karel
BUCCI, Ângelo
BUČEK, Jiří
BUDJA, Blaž
BUJNA, Tomáš
BüLOW, David
BUNGE, Eric
BUNSHAFT, Gordon
BURDETT, Richard
BURGEE, John Henry
BURGEROVÁ, Lenka
BURIAN, Petr
BURIN, Jasan
BYRNE, Gonçalo
CABAN, Šimon
CAHEN, Abel
CAJTHAMLOVÁ, Markéta
CALATRAVA, Santiago
CAMENZIND, Stefan
CAMPO, Matias del
CAMPO BAEZA, Alberto
CANDELA, Félix
CANO, Lucía
CAPAUL, Ramun
CAPPAI, Carlo
CARROQUINO LARRAZ, Santiago
CARUSO, Adam
CASAGRANDE, Marco
CASSAIGNAU, Maud
CASTRO IRAOLA, Eva
CATTANI, Emmanuel
CAVACA, Rogério
CELSING, Peter
CERVIñO LOPEZ, Rodrigo
CHAREAU, Pierre
CHEN, Frank
CHI, Ti-Nan
CHILDS, David M.
CHIPPERFIELD, David
CHISHOLM, David Richard
CHMELAŘ, David
CHOCHOL, Josef
CHOVANEC, Libor
CHRIST, Emanuel
CHRISTER, Steve
CHRISTIAANSE, Kees
CIMOLINI, Mika
CÍSLER, Ondřej
CLAUS, Felix
CLÉMENT, Gilles
CLOEPFIL, Brad
COATES, Wells
COBB, Henry N.
COCHRAN, Andrea
CODERCH, José Antonio
COENEN, Jo
COKER, Coleman
CONZETT, Jürg
COOK, Peter (Frederic Chester)
COOK, Richard A.
CORREA, Charles (Mark)
CORREIA, Graça
COSTA, Lúcio
COSTAPERARIA, Josip
COUTURE, Lise Anne
CROUSSE, Jean Pierre
CRUZ VILLALÓN, Antonio
CUBR, František
CUKROWICZ, Andreas
CULLINAN, Edward
CURZYTEK, Paweł
CZECH, Hermann
ČEFERIN, Petra
ČEKAL, František
ČEREŠŇÁK, Juraj
ČERMÁK, Bohumír
ČERNIGOJ, Andrej
ČERNIGOJ, Jaroslav
ČERNIGOJ, Milan
ČERNÝ, František Maria
D'AGOSTINO, Leigh
DABROVIć, Marko
DAVID, Paulo
DE BRUIJN, Pi
DE KLERK, Michel
DE KOVEL, Herman
DE SMEDT, Julien
DE VROOM, Paul
DEDEČEK, Vladimír
DEGELO, Heinrich
DEININGER, Wunibald
DEKKERS, Jeanne
DEKLEVA, Aljoša
DELUGAN, Roman
DELUGAN-MEISSL, Elke
DEMPSEY, Alan
DENK, Zdeněk
DEPLAZES, Andrea
DEVILLERS, Christian
DEYL, Marek
DIBA, Kamran
DIEDEREN, Paul
DIEM, Robert
DIENER, Marcus
DIENER, Roger
DIETRICH, Helmut
DIJKSTRA, Rients
DILLER, Elizabeth
DIRRIX, Bert
DODD, Nicholas
DOLEŽAL, Martin
DöLL, Henk
DOLOBÁČOVÁ, Zuzana
DOMBKOVÁ, Ivana
DOMENIG, Günther
DOROSZEWSKA, Agata
DOSHI, Balkrishna
DOYLE, Albert Ernest
DRAGOUN, Radek
DRAHOZAL, Jan
DREIBHOLZ, Wolfdieter
DŘEVIKOVSKÝ, Jiří
DROST, Simone
DRYÁK, Alois
DUB, Evžen
DUBBELDAM, Winka
DUDLER, Max
DUDOK, Willem Marinus
DUFEK, Miroslav
DUNDÁČEK, Josef
DURTH, Werner
DUSCHLBAUER, Thomas
DVOŘÁK, Petr
DWORZAK, Hugo
DYKERS, Craig
DZURILLA, Marcel
EAMES, Charles Ormand
EAMES, Ray-Bernice Alexandra Kaiser
EBERLE, Dietmar
EBNER, Armin
ECKER, Dea
ECKERT, Piet
ECKERT, Wim
EGGERTSSON, Dagur
EHL, Lukáš
EHL, Lukáš
EHRLICH, Steven D.
EIFFEL, Gustave Alexandre
EISENMAN, Peter
EISLER, John
EISLER, Otto
EL-OKLEILY, Bassam
ELDING, Jonas
ELLA, Erez
ELLRICHSHAUSEN, Sofía von
ENDO, Shuhei
ENEA, Enzo
ENGEL, Antonín
ENGEL, Carl Ludvig
ENGELEN, Tina
ENGELMANN, Paul
ERBAN, Libor
ERISTAVI, Irakli
ERNST, Almut
ERPICUM, Bruno
ERSKINE, Ralph
ERVI, Aarne Adrian
ESHERICK, Joseph
ESRAWE MURAD, Héctor
EYCK, Aldo (Ernest) van
FABIANI, Maks
FABIãO, Solange
FANTA, Heinrich
FANTA, Josef
FASCH, Hemma
FEHN, Sverre
FEICHTINGER, Dietmar
FELLNER, Ferdinand
FERNANDEZ, Cristina
FERNÁNDEZ, Juan Andrés
FERRATER, Carlos
FEUERSTEIN, Bedřich
FEUERSTEIN, Günther
FIALOVSZKY, Tamás
FIEGER, Carl
FIERLINGER, Otokar
FILANDR, Václav
FILIPIČ, Polona
FILSAK, Karel
FINDLAY, Kathryn
FINNER, Hans
FIRBAS, David
FISCHER, Vladimír
FIŠER, Jakub
FIŠEROVÁ, Simona
FLEITH, Anne Catherine
FLORIJANČIČ, Miloš
FOERSTER-BALDENIUS, Benjamin
FOLTÝN, Hugo
FONTANA, Rudolf
FöRDERER, Walter
FORETNÍK, Jaromír
FORSTER, Kurt W.
FOSTER, Lord Norman
FOSTER, Richard T.
FOURNIER, Colin
FOWLE, Bruce F.
FOX, Robert F.
FOX, Sheldon
FRAGNER, Jaroslav
FRANCHINI, Gianfranco
FRANçOIS, Edouard
FRANK, Charlotte
FRANK, Josef
FRANSEN, Aart
FRANZKE, Jo
FREED, James Ingo
FRETTON, Tony
FRIEDMAN, Yona
FROLÍKOVÁ PALÁNOVÁ, Klára
FROST, Mikkel
FROSTERUS, Sigurd
FUCHS, Bohuslav
FUCHS, Ernst J.
FUCHS, Hartmut
FUCHS, Jakob
FUHRIMANN, Andreas
FUJIMORI, Terunobu
FUJIMOTO, Sou
FUKSAS, Doriana
FUKSAS, Massimiliano
FULLER, Richard Buckminster (Bucky)
FULTNER, Vladimír
FüRST, Danilo
GABRIJELČIČ, Peter
GAHURA, František Lydie
GAMEREN, Dick van
GANTENBEIN, Christoph
GANTENBEIN, Stephan
GARCÍA, Emilio Medina
GARCÍA, José Ángel Nieto
GARCÍA-ABRIL RUIZ, Antón
GARCIA-SOLERA, Javier
GARDELLA, Ignazio
GARDUñO, Juan Antonio
GARNIER, Tony
GARTMANN, Patrick
GAUDÍ, Antoni
GAUTIER, Pierre
GAUTRAND, Manuelle
GAZEAU, Philippe
GAZVODA, Davorin
GEHL, Jan
GEHRY, Frank Owen
GEHRY, Samuel
GELAUFF, Arnoud
GENARD, Patrick
GERBER, Eckhard
GESELLIUS, Herman
GEUZE, Adriaan
GEYTER, Xaveer De
GIANOTTEN, David
GIEDION, Sigfried
GIGER, H.R.
GIGON, Annette
GILES DUBOIS, Sara de
GILLAR, Jan
GIPP, Petra
GIROD, Patrice
GLANZ, Vinko
GLAŽAR, Tadej
GLISSENAAR, Joost
GLUCKMAN, Richard
GMüR, Silvia
GOČÁR, Josef
GOLDFINGER, Ernö
GOLDSMITH, Myron
GOLEŠ, Petr
GONçALVES, José Fernando
GONZÁLEZ DE LEÓN, Teodoro
GONZÁLEZ MARISCAL, Juan
GöRITZ, Hansjörg
GöTZ, Bettina
GRASSI, Giorgio
GRASSO, Michel
GRAVES, Michael
GRCIC, Konstantin
GREGORIČ, Tina
GREGOTTI, Vittorio
GRIFFIN, Mary
GRIMSHAW, Nicholas Thomas
GRIZ, Pavel
GROPIUS, Walter
GROZDANIć, Tatjana
GRUBER, Roland
GRUNDEI, Paul
GRUNT, Jaroslav
GRüNTUCH, Armand
GRYM, Ludvík
GUEDES, Cristina
GUGGER, Harry
GUIMARD, Hector
GULLICHSEN, Kristian
GüNNEWIG, Marc
GüNSTER, Armin
GUSTAVSEN, Ole
GUYER, Mike
GWATHMEY, Charles
HAAS, Micha de
HABR, Marek
HACAR, Bedřich
HäCHLER, Gabrielle
HADID, Zaha M.
HAEFELFINGER, Monika
HAESLOOP, Eric
HAGMANN, Andreas
HÁJEK, Petr
HAKL, Milan
HALLER, Martin
HAMPL, Vera
HAMZA, Mamdouh
HANADA, Heike
HARA, Ville
HARDARDÓTTIR, Margrét
HäRING, Hugo
HARNONCOURT, Marie-Therese
HARRAP, Julian
HARRISON, Wallace K.
HARTMANN, Daniela
HAUSER, Gerhard
HAVLÍČEK, Josef
HAVLÍČEK, Tomáš
HAVLÍKOVÁ, Eliška
HAVRDA, Jiří
HEATHERWICK, Thomas
HEBBELINCK, Pierre
HECKER, Zvi
HEERICH, Erwin
HEIKKINEN, Mikko
HEIN, Matthias
HEJDUK, John (Quentin)
HELIN, Pekka Juhani
HELLMUTH, George F.
HELMER, Hermann Gottlieb
HENKE, Dieter
HENN, Gunter
HERRANZ MOLINA, Juan Manuel
HERREROS GUERRA, Juan
HERTZBERGER, Herman
HERZ, Manuel
HERZOG, Jacques
HERZOG, Thomas
HEYES, Rod
HEYTHUM, Antonín
HFF ARCHITECTS
HIDALGO I TANÉ, Jordi
HILBERSEIMER, Ludwig
HILD, Andreas
HILGERT, Ludvík
HILLMER, Jürgen
HILSKÝ, Václav
HIPPER, Vladimír
HIRD POKORNÝ, Jan
HLADÍK, Jan
HLADÍKOVÁ, Vendula
HLADKÝ, Boris
HLAVÁČEK, Dalibor
HLINKOVÁ, Zuzana
HNILIČKA, Pavel
HOANG, Mimi
HOČEVAR, Primož
HOFFMANN, Ernst
HOFFMANN, Josef
HOFÍREK, Jan
HöGER, Fritz
HOLENKOVÁ, Kateřina
HOLL, Steven
HOLLEIN, Hans
HöLLER, Harald
HOLTROP, Anne
HOLZBAUER, Wilhelm
HOLZER, Barbara
HOLZER, Michael
HOLZMEISTER, Clemens
HöNICH, Richard
HONZÍK, Karel
HOPKINS, Lady Patricia Ann ('Patty')
HOPKINS, Michael
HORÁK, Pavel
HORÁK, Petr
HORECKÁ NALEVANKOVÁ, Maja
HORIBA, Hiroshi
HORKÝ, Jan
HORVÁTH, Pablo
HOSAKA, Takeshi
HOŠEK, Arnošt
HOTZ, Theo
HOUBEN, Francine
HOVOŘÁK, Petr
HRADEČNÝ, Tomáš
HRÁSKÝ, Jan Vladimír
HRDA, Libor
HŘEBÍČEK, Jan
HRUBÝ, Josef
HRŮŠA, Petr
HRUŠKA, Emanuel
HRŮŠOVÁ, Marketa
HSIEH, Ying-Chun
HUANG, Alvin
HUBÁČEK, Karel
HUBER, Wilhelm
HUDÁK, Peter
HUTTON, Louisa
HUTTUNEN, Risto
IBOS, Jean-Marc
INGELS, Bjarke
INGEMANN, Poul
INGENHOVEN, Christoph
ISEPPI, Ivano
ISHIGAMI, Junya
ISOZAKI, Arata
ITO, Toyo
JACOBS, Robert Allan
JACOBSEN, Arne (Emil)
JADRNÍČEK, Jan
JAHN, Helmut
JAKOB, Dominique
JANÁČ, Michal
JANÁK, Pavel
JANDA, František
JANÍČKOVÁ, Radka
JANOŠOVÁ, Pavlína
JANSSEN, Jo
JANŮ, Karel
JARMUND, Einar
JäRVINEN, Kari
JAVORNIK, Luka
JEANNERET, Pierre
JEHLÍK, Jan
JELKMANN, Carlo
JENSEN, Jan Olav
JENSENS, Kristine
JEREB, Rok
JIMENÉZ ARTACHO, Eduardo
JÍRA, Luboš
JIŘIČNÁ, Eva
JIROVEC, Milan
JOHNSON, Philip Cortelyou
JOOS, Peter
JORDAN, Ernst Michael
JOURDA, Françoise-Hélène
JOURDAIN, Frantz
JUGOVEC, Oton
JUMEAU, Anne-Françoise
JUNG, Markus
JüNGLING, Dieter
JURKOVIČ, Dušan Samo
JURKOVIČ, Peter
KAAN, Kees
KADA, Klaus
KAHN, Ely Jacques
KAHN, Louis I.
KAIJIMA, Momoyo
KAINDL, Stephanie
KAIRAMO, Erkki
KALACH, Alberto
KALAMAR, Andrej
KALIVODA, František
KALOUS, Josef
KALUŠ, Ondřej
KAMPSHOFF, Jan
KANCHELI, Nodar
KAPLAN, Luboš
KAPLICKÝ, Jan
KAPRÁLOVÁ, Gabriela
KAREOJA, Pentti
KARFÍK, Vladimír
KARL, Ludwig
KASSABAUM, George E.
KATHERL, Günter
KAUFMANN, Hermann
KAUFMANN, Johannes
KAVÁNOVÁ, Lucie
KEBEL, Igor
KEHNE, Holger
KEJŘ, Zdeněk
KELLER, Ferenc
KELLY, Austin
KEMPE, André
KEPKA, Karel Hugo
KÉRÉ, Diébédo Francis
KEREZ, Christian
KERIN, Miha
KERSALÉ, Yann
KESSLER, Erich
KHAN, Adam
KIDOSAKI, Hirotaka
KIEFER, Gabriele G.
KIESSLER, Uwe
KIKUTAKE, Kiyonori
KIS, Péter
KISZKA, Josef
KIVISALO, Pekka
KLANC, Tomáš
KLEIHUES, Josef Paul
KLIMKOVÁ, Andrea
KLOBUŠIAK, Roman
KLODA, Martin
KLOKNER, František
KNESL, Jiří
KOBE, Jurij
KOBLER, Tristan
KOCIÁN, Václav
KOHLBECKER, Christoph
KöHLER, Alwin
KOHN, A Eugene
KOLÁŘ, Jan
KOLEČEK, Ivan
KOLLHOFF, Hans
KOLPA, Evert
KOMONEN, Markku
KONČEK, Ferdinand
KONIECZNY, Robert
KOOLHAAS, Rem
KOPECKÁ, Zdena
KOPECKÝ, David
KORBIČKA, Miroslav
KORDÍK, Lukáš
KöRMELING, John
KORPNIK, Nande
KOŠAK, Aleš
KOTEK, Jaroslav
KOTEK [DAD], David
KOTĚRA, Jan
KOTÍK, Martin
KOTLAS, Michal
KOTNIK, Jure
KOUCKÝ, Roman
KOULA, Jan
KOUMAR, Tomáš
KOUPAL, Vlastimil
KOUŘIL, Miroslav
KOUŘILOVÁ, Lenka
KOŽELJ, Janez
KOŽELJ, Jože
KRAEMER, Kaspar
KRAHE, Enrique
KRAHE, Friedrich Wilhelm
KRÁL, Přemysl
KRÁLÍČEK, Emil
KRÁLÍK, Emil
KRANZ, Josef
KRÁTKÝ, Pavel
KRATOCHVÍL, Jan
KRAUS, David
KREGAR, Majda
KREJCAR, Jaromír
KREJČÍ, František A.
KREJZA, Arnošt
KŘEMENOVÁ, Lenka
KRIEGER, Harald
KRIER, Rob
KRISCHANITZ, Adolf
KRISTL, Stanko
KRISTMUNDSSON, Pálmar
KRIŠTŮFEK, Václav
KŘÍŽ, Bohumil
KŘÍŽ, Josef
KRIZSAN, Andras
KROHA, Jiří
KRUPAUER, Martin
KRUŠEC, Lena
KRUŠEC, Tomaž
KRUŠINA, Vít
KUBA, Florian
KUBALÍK, Aleš
KUBÍK, David
KUČAN, Ana
KUČEROVÁ, Tereza
KUDO, Kazumi
KüHN, Max
KüHNIS, Gody
KUKNYÓ, Lajos
KULKA, Peter
KUMA, Kengo
KUMPOŠT, Jindřich
KUNC, Michal
KUNO, Hiroshi
KUPKA, Pavel
KURAMATA, Shiro
KURATH, Stefan
KURINČIČ, Vid
KUROKAWA, Kisho
KVĚT, Radko
KYNČL, Jakub
KYSELA, Ludvík
KYSELKA ST., Mojmír
LABROUSTE, Henri
LÁBUS, Ladislav
LACATON, Anne
LACINA, Jan
LACINOVÁ, Petra
LACINOVÁ, Zuzana
LACKO, Jozef
LADNER, Daniel
LAFKOVÁ, Mária
LAGUILLO DÍAZ, Ignacio
LAH, Dean
LAHDELMA, Ilmari
LALOUX, Victor
LANG, Theo
LANGENSTEINER, Ulrich
LARSEN, Henning
LASDUN, Sir Denys (Louis)
LAUBER, Markus
LAUERMANN, Lev
LAUTNER, John
LAZAROV, Pavel
LE BARON JENNEY, William
LE CORBUSIER
LE QUERNEC, Paul
LECHNER, Thomas
LEDOUX, Claude-Nicolas
LEFNER, Jan
LEGORRETA, Ricardo
LEGORRETA, Victor
LEIBINGER, Regine
LEIVISKä, Juha Ilmari
LENZ, Christian
LEO, Ludwig
LESKOVIC, Špela
LETZEL, Jan
LEVETE, Amanda
LEWERENTZ, Sigurd
LHOTA, Karel
LIBERA, Adalberto
LIBESKIND, Daniel
LIBRA, František Albert
LIČKA, Radim
LIESEGANG, Jan
LINAZASÓRO, José Ignacio
LINDGREN, Armas
LINDSTRøM, Mads
LÍNEK, Jan
LINHART, Evžen
LÍNOVÁ, Helena
LIPASTI, Santeri
LISECOVÁ, Edita
LISKA, Oldřich
LLEÓ, Blanca
LLINàS CARMONA, Josep
LOFVERS, Willemijn
LOHRMANN, Ernst Bernhard
LOON, Ellen van
LOOS, Adolf
LÓPEZ COTELO, Victor
LUBETKIN, Berthold Romanovich
LUCHSINGER, Christoph
LUDIN, Frank
LUKASIK, Andrej
LUKASIK, Przemyslaw
LUND, Kjell
LUND, Søren Robert
LUNDEBERG, Katarina
LURAGO, Anselmo Martino
LUTYENS, Edwin
LYNDON, Donlyn
LYNN, Greg
LYON, Erick de
MAAS, Winy
MACFARLANE, Brendan
MACHOŇ, Ladislav
MACHONIN, Vladimír
MACHONINOVÁ, Věra
MAEDA, Keisuke
MAGNUSEK, Pavel
MAHLAMäKI, Rainer
MAHLER, Klaus J.
MAISONNIER, André
MAKI, Fumihiko
MAKOVSKÝ, Daniel
MAKOVSKÝ, Zdeněk
MALÁ, Šárka
MALKOVSKÁ, Naděžda
MALÝ, Štěpán
MANAHL, Richard
MANGADO, Francisco
MANNINGER, Sandra
MANSILLA, Luis Moreno
MARANTA, Paola
MARCH, Otto
MARCH, Walter
MARCH, Werner
MARG, Volkwin
MARIN-TROTTIN, Emmanuelle
MäRKLI, Peter
MARKS, David Joseph
MARQUERIE, Antonio
MARQUES, Daniele
MARŠÍKOVÁ, Hana
MARTE, Bernhard
MARTE, Stefan
MARTH, Andreas
MARTÍ GALÍ, Xavier
MASÁK, Miroslav
MASCHIO, Luděk del
MÁSLO, Vít
MAŠTÁLKA, David
MAŠTÁLKOVÁ, Marta
MASTENBROEK, Bjarne
MATĚJÍČEK, Michal
MATEO, Josep Lluís
MATEUS, Francisco Aires
MATEUS, José
MATEUS, Manuel Aires
MATEUS, Nuno
MATHYS, Christoph
MATT, Sven
MATULA, Juraj
MATUŠÍK, Ivan
MAUL, Wolfgang
MAYER H., Jürgen
MAYNE, Thom
MAZURA, Petr
MEDIć, Branimir
MEIER, Richard
MEILI, Marcel
MELLO FRANCO, Fernando de
MELNIKOV, Konstantin Stěpanovič
MENDELSOHN, Erich
MENDES DA ROCHA, Paulo Archias
MENDINI, Alessandro
MENDREK, Czeslaw
MENÉNDEZ, Antonio
MENIS, Fernando
MENZ, Sacha
MERGENTHALER, Ascan
MERKX, Evelyne
MERRILL, John O.
MERZ, Gerhard
MESA, Felipe
MEURON, Pierre de
MEYER, Hannes
MIàS GIFRE, Josep
MICHALÁK, Dalibor
MICHALČÁK, Zoran
MIES VAN DER ROHE, Ludwig
MIHELIČ, Milan
MIHEVC, Edo
MIKULÁŠEK, David
MIKUŠKOVIC, Alois
MILLER, Quintus
MILUČKÝ, Ferdinand
MILUNIć, Vlado
MIRALLES, Enric
MÍŠEK, František
MITTERBERGER, Gerhard
MOCKBEE, Samuel "Sambo"
MOCKER, Josef
MOEDERSCHEIM, Erik
MOHYLOVÁ, Lucie
MOLNÁR, Bea
MONDADA, Danilo
MONEO, Rafael
MONTERO, Alfonso
MOONEN, Ruud
MOORE, Charles Willard
MOORE, Ian
MORALES SÁNCHEZ, José
MOREIRA, Marta
MORENO, Adrian
MORGER, Meinrad
MOSLER, Štěpán
MOSS, Eric Owen
MOUSSAVI, Farshid
MOZAS LÉRIDA, Javier
MRVA, Kamil
MUCHE, Georg
MüLLER, Christian
MüLLER, Mathias
MüLLER, Moritz
MüLLER, Thomas
MURCUTT, Glenn
MURPHY, Don
MURRAY, Charles
MUŠIČ, Marko
NACHBAUR-STURM, Anton
NADAL, Daniel h
NAGASAKA, Jo
NAGELER, Peter
NAGLER, Barbara
NAGLER, Florian
NAGY, Sebastian
NÁHLOVSKÝ, Martin
NAKAO, Akiyoshi
NAKASA, Akio
NAKAZONO, Tetsuya
NASADIL, Pavel
NAVRÁTIL, Antonín
NĚMCOVÁ, Zdena
NĚMEC, Martin
NĚMEČEK, Jan
NERVI, Pier Luigi
NEUTARD, Philipp
NEUTELINGS, Willem Jan
NEUTRA, Richard Josef
NEWSON, Marc
NICKL, Hans
NICKL-WELLER, Christine
NIELSEN, Kolja
NIEMEYER, Oscar
NIEMINEN, Merja
NIETO, Fuentsanta
NIGGLI, Daniel
NIO, Maurice
NISHIZAWA, Ryue
NITRA, Pavel
NJIRIć, Helena Paver
NJIRIć, Hrvoje
NOEBEL, Walter Arno
NORLANDER, Johannes
NOUVEL, Jean
NOVÁK, Jakub Filip
NOVAK, Silvije
NOVÁK, Tomáš
NOVÁKOVÁ, Zdenka Marie
NOVOTNÝ, Otakar
NURMELA, Matti
NÝVLT, David
OBAL, Luděk
OBATA, Gyo
OBRIST, Michael
OBRŠÁL, Lukáš
OBRTEL, Vít
OGAWA, Shinichi
OGRIN, Dušan
OHMANN, Bedřich
OHRHALLINGER, Caren
OLBRICH, Joseph Maria
OLGIATI, Rudolf
OLGIATI, Valerio
OMAN, Rok
OOSTERHUIS, Kas
OPLATEK, Jiří
OPLATEK, Otakar
ORGLER, Andreas
ORTÍZ GARCÍA, Antonio
ORTNER, Laurids
ORTNER, Manfred
OSCARSON, Johan
OSSENDORF, Kamil
OTT-REINISCH, Irene
OTTL, Dionys
OTTO, Frei
OUD, J. J. P.
OUDOLF, Piet
OVERDIEK, Jürgen
OWINGS, Nathaniel A.
OWUSU, Elsie Margaret Akua
PACEK, Vladimír
PAILLARD, Louis
PAINTNER, Mario
PAKKANEN, Pekka
PALACIOS GONZÁLEZ, María Dolores
PALÁNOVÁ, Dagmar
PALLADIO, Andrea
PALLASMAA, Juhani Uolevi
PANENKA, Bruno
PAPP, Aleš
PAPPOVÁ, Magdalena
PÁRAL, Matěj
PAREDES, Angela García de
PAŘÍK, Karel
PARKKINEN, Tiina
PARRA CASADO, Marta
PAŠKO, Martin
PASSLER, Friedrich
PAULICK, Richard
PAVÉZKA, Jan
PAWSON, John
PAYÁ BENEDITO, Alfredo
PECKA, Lukáš
PEDERSEN, William
PEDROSA, Ingacio
PEI, Ieoh Ming
PEICHL, Gustav
PEJPEK, Tomáš
PELLI, César
PEREIRA, William L.
PEROVIć, Vasa J.
PERRAUDIN, Gilles
PERRAULT, Dominique
PERRET, Auguste
PERRET, Gustave
PETER, Markus
PEUTZ, Frits P.J.
PEZO, Mauricio
PIANO, Renzo
PIETILä, Raili
PIETILä, Reima
PIGEM, Carme
PIMENTEL, Tiago
PINKAS, Petr
PINÓS, Carme
PIOTROWSKI, Robert
PIVA, Paolo
PLÁNIČKA, Pavel
PLEČNIK, Josip
PLESNÍK, Zdeněk
PLISCHKE, Ernst Anton
PLUCNAROVÁ, Lenka
PODRECCA, Boris
PODUSCHKA, Georg
PODZEMNÝ, Richard Ferdinand
POELZIG, Hans
POKORNÝ, Pavol
POKORNÝ, Zdeněk
POLÁŠEK, Josef
POLÍVKA, Osvald
POLSHEK, James
PONTI, Gio
POPELKA, Anna
POŘÍSKA, Oskar
PORTZAMPARC, Christian de
POSPÍŠIL, Daniel
POTOCNIK, Lorenz
POTOKAR, Robert
POTYSZ, Barbara
PRAGER, Karel
PREDOCK, Antoine
PŘIKRYL, Emil
PRIMDAHL, Carsten
PRINCE-RAMUS, Joshua
PRITCHARD, Max
PRIX, Wolf D.
PROBST, Markus
PROCHAZKA, Elsa
PROCHÁZKOVÁ, Marie
PROUVÉ, Jean
PUCHER, Tomas
PÚCHY, Rudolf
PUGA, Cecilia
PULJIZ, Pero
PUNTONI, Álvaro
PUTNA, Aleš
PUTNA, Miroslav
QUIST, Wim Gerard
RABAN, Josef
RADIć, Smiljan
RADOVICH, Guillermo
RAGAZZI, Roberto
RAIMORANTA, Kari
RAINER, Roland
RAJNIŠ, Martin
RAK, Milan
RAKO, Goran
RAKOVÁ, Iveta
RAMSTAD, Reiulf D.
RAPP, Birgit
RAPP, Christian
RASHID, Hani
RAUCH, Martin
RAVNIKAR, Edvard
RAVNIKAR, Vojteh
RAVNIKAR ML., Edo
RAYMOND, Antonín
REBELO, Camilo
REDČENKOV, Boris
REICHEL, Elke
REIMANN, Ivan
REINBERG, Georg W.
REINHART, Fabio
REISER, Jesse
REITERMANN, Rudolf
RENFRO, Charles
RESSOVÁ, Jitka
REŽNÁ, Alena
RICCIOTTI, Rudy
RICE, Peter
RICHTER, Helmut
RICHTER, Kai
RICHTER, Lukáš
RICK, Matthias
RIEDIJK, Michiel
RIEGLER, Florian
RIEPL, Gabriele
RIEPL, Peter
RIETVELD, Gerrit Thomas
RIETVELD, Ronald
RIEWE, Roger
RIJS, Jacob van
RINTALA, Sami
RITCHIE, Ian
RITTER, Jon
RIVAROLA, Ezequiel
ROAN, Ching-yueh
ROBERTSON, Sir Howard
ROCHE, François
ROCHE, Kevin Eamonn
ROCKSTRöM, Eric
RODRIGUEZ-PASTRANA MALAGÓN, José María
ROGERS, Ernesto N.
ROGERS, Richard
ROITH, František
ROJKIND, Michel
RONSSERAY, Dominique
ROSA, Michal
ROSE, Balazs
ROŠKOT, Kamil
ROSKOVEC, Jakub
ROSOVÁ, Martina
ROSSI, Aldo
RöSSLER, Jaroslav
RöSSLER, Martin
ROTHMAYER, Otto
ROTONDI, Michael
ROUBÍK, Martin
ROUHIAINEN, Petri
ROZEHNAL, Bedřich
ROZWAłKA, Szymon
RU, Nanne de
RUBIO, Justo García
RUDIŠ, Viktor
RUDOLPH, Paul
RUF, Sep
RUITER, Paul de
RUIZ GELI, Enric
RUJBR, Adam
RULLER, Ivan
RUNDELL, Mike
RYBÁK, Július
RYDLO, Libor
RÝZNER, Luděk
ŘEHOŘ, Marek
ŘEZÁK, Jiří
ŘEZÁKOVÁ, Martina
ŘÍHA, Josef Karel
ŘÍHA, Rostislav
ŘIHÁK, Zdeněk
SAARINEN, Eero
SAARINEN, Eliel
SABATKE, Manfred
SADAR, Jurij
SADOVSKÝ, Oliver
SAFDIE, Moshe
SAGEBIEL, Ernst
SAILER, Nadja
SALVISBERG, Rudolf Otto
SAM, Franz
SAMANIEGO, Maria
SANAKSENAHO, Matti
SÁNCHEZ GARCÍA, José María
SANDELL, Thomas
SANTINI-AICHEL, Jan Blažej
SANTOS, Juan Domingo
SAPÁK, Jan
SASAKI, Katsutoshi
SASSENROTH, Peter
SATTLER, Amandus
SAUERBRUCH, Matthias
SAUNDERS, Todd
SAVARY, Geraldine
SÁVOVÁ, Veronika
SCAMOZZI, Vincenzo
SCARPA, Carlo
SCHAROUN, Hans
SCHATTNER, Karljosef
SCHAUFLER, Radovan
SCHEEREN, Ole
SCHEICH, Richard
SCHELLENBERG-THAUT, Silvia
SCHILLING, Hans
SCHINDLER, Jan
SCHINDLER, Rudolf M.
SCHINKEL, Karl Friedrich
SCHLAICH, Jörg
SCHMID, Herbert
SCHMIDT, Claudia
SCHMIDT, Norbert
SCHNEBLI, Dolf
SCHNEIDER, Babette
SCHNEIDER, Miloš
SCHNEIDER, Till
SCHöNEGGER, Harald
SCHREIECK, Marta
SCHRöDER, Uwe
SCHULTES, Axel
SCHULZ, Josef
SCHUMACHER, Michael
SCHUSTER, Walter
SCHWANZER, Karl
SCHWARTZ, Martha
SCHWARZ, Rudolf
SCHWARZER, Eduard
SCHWEGER, Peter P.
SCHWIPPERT, Hans
SCOFIDIO, Ricardo
SEDLÁČEK, František
SEDLÁK, Jaromír
SEDLÁKOVÁ, Zdeňka
SEGANTINI, Maria Alessandra
SEIFERT, Karel
SEJIMA, Kazuyo
SEKO, Ludvík
SEKULA, Jakub
SELGAS, José
SEMPER, Gottfried
SENTKIEWICZ, Renata
SERAJI, Nasrine
SERGISON, Jonathan
SERRANO, Francisco J.
SERT, Josep Lluís
SEVER, Savin
SEVERANCE, H. Craig
SEVEREN, Maarten van
SHAMIYEH, Michael
SHIGEMATSU, Shohei
SHINOHARA, Kazuo
SHUTTLEWORTH, Ken
SIDEJ, Richard
SIEGEL, Robert H.
SIITONEN, Tuomo
SIPINEN, Arto
SIZA, Álvaro
SIZA, Leite
SKALICKÝ, Alexandr
SKIDMORE, Louis
SKOČEK, Iľja
SKODVIN, Børre
SKOTTE, Hans
SLAATTO, Nils
SLÁDEČEK, Radek
SLÁMA, Bohumil
SLUNSKÁ, Jaroslava
SMITHSON, Alison
SMITHSON, Peter Denham
SNOZZI, Luigi
SOANE, John
SOBEJANO, Enrique
SOBEK, Werner
SODOMKA, Marek
SODOMKOVÁ, Šárka
SOKOL, Jan
SOLER, Francis
SÓLYOM, Benedek
SONNIER, Jean
SORIANO, Federico
SOTA, Alejandro de la
SOUMAR, Bohuslav
SOUTO DE MOURA, Eduardo
SPANJERS, Bas
SPEER JR., Albert
SPEER SR., Albert
SPEIGNER, Simon
SPIEGL, Herwig
SPILKA, Martin
SPIRO, Annette
SPRECKELSEN, Johan Otto von
SPRENGER, Markus
SPURNÝ, Miroslav
SPUYBROEK, Lars M. M.
SRNA, Jan
ST JOHN, Peter
STAAB, Volker
STAM, Mart
STARCK, Philippe
STARÝ, Marek
STäTTNER, Erwin
STAVINOHOVÁ, Jana
STEFANČUK, Yu
STEIDLE, Otto
STEINER, Rudolf
STEINMANN, Peter
STEMPEL, Ján
STIRLING, Sir James
STOUT, Randall
STRAKA, Tomáš
STŘÍTECKÝ, Jiří
STRNAD, Oskar
STUBBINS, Hugh
STUDENÝ, Ján
SUAREZ, Esteban
SUAREZ, Sebastian
SUCHOMEL, Jiří
SUDJIć, Deyan
SULLIVAN, Louis H.
SUNDAHL, Eskil
SUSEDÍKOVÁ, Marcela
SUSKE, Petr
SUTNAR, Ladislav
SVERRE, Christel
SWICZINSKY, Helmut
SÝKOROVÁ, Zuzana
SYŘIŠTĚ, Jaroslav
SYROVÁTKO, Jaromír
SøNDERSKOV, Lars
ŠABÍK, Viktor
ŠACHEROVÁ, Andrea
ŠAFER, Jaroslav
ŠENK, Peter
ŠÉPKA, Jan
ŠESTÁK, Jan
ŠIK, Miroslav
ŠÍLA, Jan
ŠIMEČKOVÁ, Alice
ŠIMEK, Jaroslav
ŠÍREK, Milan
ŠKRABAL, Jindřich
ŠLAPETA, Čestmír
ŠLAPETA, Lubomír
ŠMILŇÁKOVÁ, Mária
ŠRÁMEK, Jan
ŠRÁMKOVÁ, Alena
ŠTEFLOVÁ, Daniela
ŠTĚPÁNEK, Josef
ŠTĚPKOVÁ, Hana
ŠTĚRBÁKOVÁ, Jana
ŠTÍPEK, Jan
ŠTULC, Kryštof
ŠTURSA, Jiří
ŠUBIC, Vladimir
TAGLIABUE, Benedetta
TANGE, Kenzo
TANIGUCHI, Yoshio
TANIJIRI, Makoto
TASA, Jyrki
TAUT, Bruno
TÁVORA, Fernando
TECKERT, Christian
TECL, Lukáš
TEHERANI, Hadi
TEIGE, Karel
TENZER, Antonín
TESAR, Heinz
TESAŘ, Jan
TESAŘ, Jan
TESSENOW, Heinrich
TESTA, Clorindo
TEUNISSEN, Leon
TEZUKA, Takaharu
TEZUKA, Yui
THAM, Bolle
THAUT, Sebastian
THILL, Oliver
THORSEN, Kjetil
TIMMERMANN, Helga
TITL, Ľubomír
TOMAC, Milan
TOMÁŠ, M. A.
TOMÁŠEK, Prokop
TOMKOVÁ, Martina
TONON, Benedict
TOPOLČANSKÁ, Mária
TORREJÓN, Ricardo
TORRES NADAL, José-Maria
TREBERSPURG, Martin
TREFIL, Zdeněk
TREJTNAROVÁ, Martina
TREUSCH, Andreas
TRIZULJAK, Klement
TROTTIN, David
TROY, Juri
TRUHLÁŘOVÁ, Irena
TRUSINOVÁ, Gabriela
TSCHAPELLER, Wolfgang
TSCHUMI, Bernard
TSIEN, Billie
TSUKAMOTO, Yoshiharu
TUñÓN ÁLVAREZ, Emilio
TUREK, Jakub
TURNBULL, JR., William
TYCAR, Martin
TYL, Oldřich
UGARTE, Diego Varela de
UKMAR, Andrej
ULČ, Václav
UMEMOTO, Nanako
UNGERS, Oswald Mathias
UNGERS, Simon
UNTERTRIFALLER, Much
URBAN, Lukáš
UTZON, Jan
UTZON, Jørn
UYTENHAAK, Rudy
VACCHINI, Livio
VÁCLAVÍK, Radim
VÁGNER, Petr
VALA, Jakub
VALENTA, Jaroslav
VALENTYN, Thomas van den
VALERO RAMOS, Elisa
VALEUR, Henrik
VALKAI, Csaba
VALLE, Gino
VALLO, Matúš
VALOVÁ, Radka
VAN ALEN, William
VAN BERGEN, Jago
VAN DEN BROEK, Johannes Hendrik
VAN DER LAAN, Hans
VAN DER MOLEN, Klaas
VAN DER VLUGT JR., Leendert Cornelis
VAN DOESBURG, Theo
VAN DONGEN, Frits
VAN VEEN, Evelien
VAN VELSEN, Koen J.
VARGA, Marek
VARGAS FUNES, Juan Manuel
VASARELY, Victor
VASILEVSKY, Igor
VASSAL, Jean Phillippe
VÁZQUEZ, Fermín
VEHOVAR, Arne
VEIGA, Alberto
VELEK, Jan
VELEK, Jan
VELITŠ, Milan
VELKOVÁ, Soňa
VENTURI, Robert
VESELÁ, Markéta
VETSCH, Walter
VIDEČNIK, Špela
VIDEGåRD, Martin
VIEIRA DE CAMPOS, Francisco
VIGSNæS, Håkon
VILALTA, Ramón
VILALTA, Xavier
VILLAGRÁN GARCÍA, José
VINCENC, Jiří
VIRLOGEUX, Michel
VÍŠEK, Jan
VÍŠKOVÁ, Helena
VISSER, Uda
VÍT, Milan
VITART, Myrto
VLACHYNSKÝ, Ladislav
VODOPIVEC, Aleš
VODRÁŽKA, Peter
VOGEL, Zeno
VOKŘÁL, Jiří
VOLF, Michal
VOMASTEK, Martin
VON GERKAN, Meinhard
VORMALA, Timo
VOZLIČ, Matej
VOZLIČ KOŠIR, Vesna
VRABCOVÁ, Alžběta
VRETBLAD, Lars
VRIES, Nathalie de
VUGA, Boštjan
VURNIK, Ivan
VYDROVÁ, Zdeňka
WACHNICKI, Paweł
WACHSMANN, Konrad
WAGNER, Otto
WAIGANT, Bohumil
WALDNER, Christian
WALLNER, Gerhard
WALTER, Jaromír
WANG, Shu
WAPPNER, Ludwig
WEBER, Carlo
WEHDORN, Manfred
WEINFELD, Isay
WEINMILLER, Gesine
WELS, Rudolf
WELZENBACHER, Lois (Alois Johann)
WENNERHOLM, Ture
WHITAKER, Richard
WIEHL, Antonín
WIESNER, Ernst
WIGGLESWORTH, Sarah
WILFORD, Michael
WILLIAMS, Tod
WILSON, Peter L.
WIMMER, Albert
WINGåRDH, Gert
WISCOMBE, Tom
WISNIEWSKI, Edgar
WITTASSEK, David
WITTFELD, Gerhard
WITTGENSTEIN, Ludwig Josef Johann
WOEFFRAY, Denis
WOHLERT, Vilhelm
WOLNIK, Marlena
WOODS, Lebbeus
WORSCHECH, Claus D.
WOTRUBA, Fritz
WRIGHT, Frank Lloyd
WRIGHT, Lloyd
XENAKIS, Iannis
YAMASAKI, Minoru
YAMASHITA, Yasuhiro
YEANG, Ken
ZABLOUDIL, Ondřej
ZAERA POLO, Alejandro
ZAGALA, Lukasz
ZAHRADNÍČEK, Václav
ZAJÍČEK, David
ZÁKREJS, Vladimír
ZAMAZAL, Patrik
ZASCHE, Josef
ZÁVODNÝ, Ľubomír
ZAVŘEL, Zdeněk
ZÁZVORKA, Jan
ZEHRFUSS, Bernard Louis
ZELINKA, Ing. Jan
ZELINKA, Jan
ZEMANOVÁ, Marcela
ZEMEN, Luboš
ZEMENOVÁ, Eva
ZENKL, Vít
ZEVI, Bruno
ZEYTINOGLU, Arkan
ZIEGLER, Franz
ZIMA, Jaroslav
ZIMANDL, Lukáš
ZÍTEK, Josef
ZNAMENANÁ, Helena
ZODERER, Peter
ZORC, Mitja
ZOREC, Maruša
ZOUNEK, František
ZSCHOKKE, Walter
ZSUFFA, Zsolt
ZUCCHI, Cino
ZUMTHOR, Peter
ZUUK, René van
ŽÁČEK, Eduard
ŽÁK, Ladislav
ŽENTELOVÁ, Alena
ŽERT, Petr
ŽITŇANSKÝ, Roman
ŽUPANČ, Marjan
|
Pavel Janák
* 12.03.1882
-
Praha, Česká republika
† 01.08.1956
-
Praha, Česká republika
Biografie
Pavel Janák, narozený v Karlíně v Praze, se neobyčejně záhy dostává k skutečným problémům architektury. Od druhého ročníku studia architektury na české technice je zaměstnán ve stavebních kancelářích (F. Buldry, J. Schlaffera, V. Roštlapila). Ve třetím ročníku studia r. 1903 získal již cenu v soutěži na návrh krematoria a 1. cenu za návrh škol v Karlíně) (nad arch. J. Sakařem, který školu pak prováděl). Záhy se uplatnil i ve Spolku posluchačů architektury při pořádání výstav, později byl i jeho předsedou. Po absolutoriu zejména se zúčastnil na pracích Klubu za Starou Prahu. Dienzenhofferův pavilon na Smíchově, tehdy ohrožený, byl i s okolím upraven podle jeho návrhu. R. 1905 účastnil se s A. Englem jediný z moderní generace soutěže na dostavbu Staroměstské radnice s myšlenkou na zastavění prostoru po zbořeném Krenově domě, která se uplatnila v poslední soutěži r. 1938. R. 1906 vstoupil do školy prof. Otty Wagnera na vídeňské Akademii výtvarných umění. Studium r. 1907 přerušil a nastoupil na Turkovu nadaci velkou cestu po Itálii. Před tím již vykonal cestu po Čechách a Moravě a po starobylých městech německých. Po návratu do Prahy pracoval v atelieru prof. arch. Jana Kotěry s Josefem Gočárem na projektech pavilonu Obchodu pro Výstavu Obchodní a živnostenské komory roku 1908.
Tvořivá činnost má několik zřetelných fází: první období, kdy se uvědoměle rozhoduje pro moderní směr, kubistické období od roku 1911, přerušené minulou světovou válkou, Období snah o národní sloh po jejím skončení a poslední období funkční architektury, dosud se rozvíjející.
Světová válka přerušila práci Pavla Janáka. Byl ve vojenské službě u pěšího a u železničního pluku od února 1915 až do listopadu 1918. Jednou byl též v poli raněn. Byl v Uhrách, v Haliči, v Ukrajině, v Kraňsku a v Itálii. I v té době provedl několik návrhů bytových zařízení i rodinných domů a napsal několik článků.
Přerušený vývoj českého kubismu již však nenavázal. Pokusil se, spíše prakticky než teoreticky, o vytvoření národního slohu v době poválečného vypjatého nacionalismu a změněných hospodářských podmínek. Snažil se v architektuře i v uměleckém průmyslu o sblížení s lidovým uměním proporcí, barevností a krajně zjednodušenou ornamentikou. Pokus přes počáteční úspěchy ztroskotal.
Roku 1921 byl jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho spolupráce z Artělu s Františkem Kyselou, V. H. Brunnerem a J. Bendou ještě zintensivněla; umělecký průmysl ve všech odvětvích naplňuje se tvorbou nového národního ražení, které architektura znenáhla již opouští. Vliv Pavla Janáka na vývoj architektury i uměleckého průmyslu je i v tomto období velký a nesporný. Roku 1922 vychází "Stavba" a "Život" s prvními články a reprodukcemi, propagujícími funkční, konstruktivní, sociální a neindividuální architekturu.
Dosud u nás ojedinělá Janákova regulace osady ,,Baba", uskutečněná přes všechny překážky, i celá výstavba této osady jsou přínosem pro vývoj bydlení. Stavební místa po délce místo po hloubce, k jihovýchodu, po vrstevnicích, umožnění pokusů o malý rodinný dům, o nové, nebývalé rozměry, výšky, disposice i technické provedení jsou kladné stránky tohoto dobrého počinu Svazu českého díla, Pavlem Janákem vyvolaného a řízeného. Navrhl sám v této kolonii vedle vlastního domu ještě několik dalších, které nemají snahu po radikálním typu, spíše po individuelním řešení.
Oldřich Starý
Realizace a projekty
Další díla
jezy na Labi, Obříství u Mělníka, 1911; v Předměřicích n. L. u Hradce Králové, 1914 architektonické řešení pražských mostů: Hlávkova (1909-12), Mánesova (1911-16), Libeňského (1925-28) kubistická rekonstrukce radnice, Havlíčkův Brod, 1912-13 Folklórní pavilón ČSR na výstavě v Rio de Janeiro, 1922 řada rodinných vil v Pelhřimově, Jičíně, Ledči n. Sáz., Blansku, Písku, Náchodě a zejména v Praze: ve Střešovicích, Strašnicích, Hodkovičkách, Na Babě, Na Ořechovce - zde např. domy malířů V. Beneše, E. Filly a sochařů B. Kafky, J. Bendy (1923-24) Administrativní budova Škodových závodů, Jungmannova ul., Praha, 1924-28 Dům Autoklubu, Opletalova ul., Praha, 1927-29 Obytný družstevní dům stát. zaměstnanců, Jugoslávských partyzánů, Praha-Dejvice, 1928 Městská spořitelna, náměstí v Náchodě, 1928-30 konstruktivistický Husův sbor církve československé, Praha-Vinohrady, 1930-31 Dlažba náměstí, České Budějovice, 1934 Kostel církve československé (Tatran), Václavské nám. čp. 782, Praha, 1929-31 - čistý a maximálně tektonicky odlehčený funkcionalismu, Tábor, 1939 Rekonstrukce historických monumentů Prahy: úprava Černínského paláce, 1928-34 a přístavba moderní budovy ministerstva zahraničí, 1929-33 úprava Loretánského náměstí úprava Staroměstské radnice, 1919, 1936 úprava interiérů Pražského hradu, od r. 1936 průběžně úprava letohrádku královny Anny, 1953-55 a přilehlé Královské zahrady, 1937 rekonstrukce Jízdárny Pražského hradu na výstavní sál (1948-50), Míčovny (1950), Zlaté uličky (1952-55 úprava letohrádku Hvězda na Muzeum A. Jiráska a M. Alše, 1949-51
- Regulační resp. urbanistické plány Prahy-Letné, Dejvic, Troje, Vyšehradu, Pankráce, Holešovic, Ďáblic, Podolí, Libně, Bubenče, dále Kladna, Pardubic, Bratislavy aj.
- Soutěžní návrhy např. na Žižkův pomník (1913 s O. Gutfreundem), Staroměstskou radnici (1905, 1909, 1912, 1938), Stát. galerii na Kampě (1923) a na několik dalších veřejných budov
Výběr z vlastních textů
Architektura – hmota či duch? (1924-25) Barvu průčelímČtyřicet let nové architektury za námi – pohled zpětHranol a pyramidaJosef Plečnik v PrazeOd moderní architektury - k architektuřePavel Janák: Otto Wagner (1908) Proti náladě v architektuřeVýjimky ve vývoji
Publikace
Sto let obytného domu v Praze, 1933
Literatura
Benešová, M.: Pavel Janák. Praha, NČVU 1959.
Profesor Janák jest z duchů, kteří nejvíce ovlivnili vývoj naší moderní architektury, který dokonce ve dvou obdobích stál v čele jeho teoretické práce, od počátku vysoké úrovně, vážné, jasnozřivé, psané s opravdovostí a zápalem, byly stejně záslužné jako jeho smělé, po novosti dychtící návrhy. Byla období v naší architektuře, kdy zapaloval svým slovem i činem, které měly daleko širší ještě dosah než jeho vlastní dílo. Svým velkým vzděláním a rozhledem, svou kritičností a pořádajícím duchem i svou usilovnou prací se zařadil mezi nejpřednější kulturní osobnosti své doby. Kolik oborů suverénně ovládá, kolik zájmů má jeho zvídavý intelekt; všude jeho práce jde do hloubky, až na kořeny věcí, vždy uvědomělá a neselhávající úrovně. Architektura, bydlení, vnitřní zařízení a umělecký průmysl, urbanismus, technika a řemesla, ochrana památek, výtvarné umění jsou hlavními obory jeho činnosti. Není problému, který by ušel jeho zkoumavému zraku: analyzuje, tvoří i dává nespočetné popudy; píše, kreslí, navrhuje i organizuje. Není to úzké odbornictví, ale život sám v celé šíři proudí otevřenou branou jeho poznání v neuhasitelné touze po pravdě dobru a kráse. Kritické stanovisko ke každé otázce, ke každé zjevované pravdě i ke každé autoritě charakterizují jeho myšlenkový postup. Prokazuje se, že nejen dílo Pavla Janáka, nýbrž i jeho teoretická práce, řady jeho studií a článků jsou tím velkým přínosem, kterým zúrodňoval vývoj naší moderní architektury. Neustálá problematika se vine jeho prací; sémě pochyb, které zaséval, i problémy, které objevoval, byly popudem k novému růstu. Závažnost jeho názoru se osvědčuje zkouškou i po letech, mnohé mají i dnes plnou platnost a nepozbyly aktuálnosti. Objevoval nové otázky, nové cesty i nové metody práce a myšlení v nepřetržité snaze po větší hloubce a vyšší úrovni. Studie i články se dotýkají nejrůznějších oborů a problémů; jsou to někdy zcela abstraktní otázky tvaru v architektuře i ve výtvarném umění a jindy, zejména později, docela praktické záležitosti běžného dne. Celá řada časopisů je přináší: Máj, Styl, Volné směry, Umělecký měsíčník, Výtvarné snahy, Žijeme, Architektura, Lidové noviny, Tribuna, Přítomnost aj.
Založení Pavla Janáka je rozumové a kritické; studuje a dokonale ovládá konstrukci; prvý u nás studuje historický vývoj stavebních řemesel i půdorysu obytného domu. Zabývá se praktickými otázkami v celém vývoji stavebnictví a snaží se vždy i o praktický výsledek své práce. Při tom však nikdy nepřehlíží duchovní stránky architektury. Jak naléhavě volá již před světovou válkou po zduchovnění, po teorii, po abstrakci, po problému, když soudí, že architektura příliš zmateriálněla nebo zmechaničtěla. Připomeňme si jen jednu z prvých jeho studií "Od moderní architektury k architektuře" ve Stylu z roku 1910. Bylo mu tehdy 28 let. Jak zralý je jeho úsudek, jak mnoho zůstalo v platnosti do dneška a jakou má tato práce úroveň! A můžeme ji srovnat s poslední jeho studií tohoto širokého zaměření v Architektuře 1940. Tento moudrý pohled na třicetiletý vývoj, skoro až škarohlídský, dává tušit i radost z úspěšného vývoje, i stesk nad tím, že myšlenkový svět takové mohutnosti, který vyvolal takové výsledky v nové architektuře, nevedl k jakýmsi neobyčejným výsledkům tvarovým. Je to snad ještě duch generace, která stále hledá nový subjektivní výraz a tvar, přehlížejíc velké znaky kolektivní, které již rýsují nový sloh. Skoro od počátku neustálá problematika probíhá celou prací Pavla Janáka a je právě tím kladem, který tak příznivě působil na vývoj. Od otázek nejširších a ryze abstraktních až k praktickým denním úkolům, vždy cílevědomě stavěl problémy, hledal jejich řešení i uskutečnění. Od prvé své studie má jasný úsudek o hlavních principech moderní architektury. Uvedený již článek a další: ,,Otto Wagner", zejména však "Proti náladě v architektuře" jsou přímo dokumentární, zejména i pro dnešek, jak přísně rozlišoval objektivní duchovní podstatu architektury a její vliv na formu od romantického scestí, závislého na subjektivním stavu. Tak každé období jeho činnosti provází a předchází vedle náčrtů a návrhů řada teoretických studií, jimiž formuloval svůj postoj k současnosti, připomeňme si jen všechny jeho články předválečného ,,Stylu". V kubistickém období před minulou světovou válkou je rovněž řada studií, které vrcholí v článku "Hranol a pyramida". Uvědomujeme si, kolik je v této skoro básnické teorii českého kubismu samostatného myšlení bez předchůdců, kolik inspirační síly. Je to především forma, kterou před minulou světovou válkou hledá v nespočetné řadě pokusů a návrhů; je to však také její duchovní základna a teoretické odůvodnění v souvislosti se životem a dobovou kulturou, především i s výtvarným uměním. V každém období zanechává i čin, realizace, které jsou svědectvím stupňů jeho vývoje a s ním i vývinu naší nové architektury, který byl s ním nerozdílně spjat. S velikostí úkolu roste i šíře jeho zájmu. Vedle architektury je to zprvu jen ochrana památek a stavba měst, zejména po výtvarné stránce, záhy však i umělecký průmysl a bytové zařízení. Působí tu iniciativně teoreticky, prakticky svými návrhy i organizačně. Je činný v Klubu za Starou Prahu jako jeho jednatel i jako redaktor jeho Věstníku, v Artělu, zakládá s Josefem Gočárem Pražské umělecké dílny. Později je stejně intensivně činný, celou řadu let jako jeho předseda, ve Svazu českého díla a rediguje "Výtvarné snahy", to ovšem již v období po světové válce. Pak se teprve do široka rozrůstá jeho práce, sepjatá však jedním cílem i úsilím k jednotnému výsledku. Stává se členem Státní regulační komise a teoreticky i návrhy pracuje v oblasti urbanismu. Na dobrý základ - daleko již od pouhých problémů formalistních - staví svou speciálku architektury na uměleckoprůmyslové škole. Studuje ze široka problémy bydlení, zejména lidového a v nejrůznějších akcích, podnětech i organizacích se snaží o povznesení úrovně bydlení nejširších mas. Jeho žáci přejali již také tyto úkoly. Prakticky uskutečňuje svou dávnou zálibu, ochranu památek na nejvýznamnějších památnících minulosti: Černínském paláci, Hradu a Staroměstské radnici. Je ještě mnoho úseků, kam zasahovala jeho práce, všude podnětná, tvořivá, velkorysá a hodnotná.
V rozhodném okamžiku vývoje se svým dílem i celou svou obsáhlou činností postavil po bok a k prospěchu vývoje naší nové architektury i svou školu do něho zapojil; tím, podobně jako profesor Josef Gočár, mnoho prospěl rychlejšímu vývoji. V architektuře, v bydlení, v uměleckém průmyslu, ve stavbě měst i v ochraně památek razí nové cesty, tvoří nové hodnoty, otvírá širší výhledy k zúrodnění celého vývoje naší nové architektury.
 V prvním období začíná se vlastně tvůrčí činnost Pavla Janáka jmenovanými již projekty a zejména skizzami a studiemi na vídeňské škole Otty Wagnera i před ní. Po opuštění atelieru Jana Kotěry roku 1909 je zaměstnán pražskou obcí projektem Hlávkova mostu. Soukromě pracuje mnoho pro Artěl; samo zařízení krámu, návrhy na keramiku, lustry. Pozoruhodný je návrh na přestavbu Staroměstské radnice (1909) s velkým obloukovým překlenutím průlomu Norimberské třídy a několik interiérů. Rovněž významný je Soutěžní návrh na úpravu Letné s civilním sadovým uspořádáním místo monumentálního, Soutěžní návrh na Národní divadlo v Brně (1910) a na lázně v Poděbradech. Kritické stanovisko k vývoji projevuje ve vynikajícím článku Otto Wagner, zejména však ve studii "Od moderní architektury k architektuře",9) kde vedle účelnosti a praktického rozřešení potřeby vyzdvihuje potřebu problémů, zejména hmoty a formy i potřebu teoretické činnosti. Velkou realizací tohoto období je architektura Hlávkova mostu, vysoké úrovně. Mnoho skizz dokumentuje její vývoj, ovlivněný v konečném řešení Josefem Hoffmannem; pylony jsou již kubistické, V téže době byl proveden labský jez v Obříství. V jeho vzhledu převládá sice výtvarné pojetí, ale velmi umírněná forma. Již v tomto raním období objevují se všechny složky budoucí práce Pavla Janáka: kritičnost a sklon k teoretickému podložení, vypjatá snaha výtvarná, znalost konstrukce, výroby, disposiční vtip, smysl pro zasazení do prostředí, spolupráce se sochaři (Hlávkův most: Jan Štursa, B. Kavka, J. Mařatka, J. Kofránek). Rokem 1911 nastává přelom k českému kubismu, nedoceněnému a přerušenému období vývoje, formálního rázu, kde realizace pro krátkost vývoje nedospěly k výši čisté duchovní hodnoty theorie. Pavel Janák s Vlastislavem Hofmanem jsou jejími budovateli. "Hranol a pyramida", "Proti náladě v architektuře"10) a "Obnova průčelí"11) jsou nejvýznamnější Janákova kréda tohoto vývoje. Gotická architektura, primitivní umění, zvláštní a nápadné tvary jsou paralelou. Studuje se El Greco a příčiny dramatického účinu jeho umění (článek E. Filly a J. Borovičky). "Pohled na plochu roviny, na hladinu moře ... vyvolávají - výtvarně - představy nulového, mrtvého klidu a trvání, kdežto šikmé útvary v přírodě, srázy, zříceniny, propasti, sopky vyvolávají pocity dramatické, směrově hutné, zastřené a zahrocené; povahy obou skupin pocitových pak jsou vlastně úměrné dějům, které je předcházely a které je stvořily." ... "Vyplývá z toho konečně tento závěr o prostředcích uměleckého vytváření: má-li býti mrtvá hmota výtvarně překonána, t. j. oduševněna, aby se v ní cosi dělo, stává se to soustavou třetí plochy, která k přírodnímu dvojploší přistupuje. Zde naskýtá se krásná paralela mezi prostředky lidského konání a prostředky uměleckého tvoření: klíny, šípy, kůly, nože, páky, které hmotu fysicky přemáhají, jsou vesměs šikmými plochami." Dramatizace hmoty, rozklad v soustavu šikmých ploch přestupuje i do současného malířství a plastiky, naplňuje umělecký průmysl i nábytek. Studie Pavla Janáka o architekturách i nábytku jsou z nejčistšího, co toto období vytvořilo. Má i několik realizací: rodinný dům J. Jakubce v Jičíně, domy stavebního družstva a přestavba domu Dr. Fáry na náměstí v Pelhřimově, i studie pře stavby radnice v Německém Brodě a později radnice v Pelhřimově (1914) naznačují, jak český kubismus, vyšlý z prostředí zapálených ochránců památek, je tvárný v historickém prostředí, s nimiž je možno novou architekturu uvést v soulad. (Viz též dům u Černé Matky Boží v Praze od Josefa Gočára.) Do tohoto období spadá i řešení architektury jezu a mostu na Labi v Předměřicích. Pražské umělecké dílny, které založil roku 1912 s Josefem Gočárem, provedly řadu jeho interiérů; tvarová dynamičnost, provedená zlomem ploch, není u jeho nábytku v rozporu s účelností; přes radikální novost je skorem elegantní. Navrhoval též několik výstavních zajímavých interiérů, zejména pro výstavy Skupiny výtvarných umělců a redigoval s Františkem Langrem vynikající Umělecký měsíčník. Bez nadsázky možno tvrdit, že byl v českém kubismu vedoucím duchem české architektury a celého výtvarného umění i uměleckého průmyslu. Světová válka přerušila práci Pavla Janáka. Byl ve vojenské službě u pěšího a u železničního pluku od února 1915 až do listopadu 1918. Jednou byl též v poli raněn. Byl v Uhrách, v Haliči, v Ukrajině, v Kraňsku a v Itálii. I v té době provedl několik návrhů bytových zařízení i rodinných domů a napsal několik článků,1) Přerušený vývoj českého kubismu již však nenavázal. Pokusil se, spíše prakticky než teoreticky, o vytvoření národního slohu v době poválečného vypjatého nacionalismu a změněných hospodářských podmínek. Snažil se v architektuře i v uměleckém průmyslu o sblížení s lidovým uměním proporcí, barevností a krajně zjednodušenou ornamentikou. Pokus přes počáteční úspěchy ztroskotal. Vedle několika realizovaných rodinných domů (v Hodkovíčkách, v Jaroměřicích) a kolonie družstevních rodinných domků ve Strašnicích (s Josefem Gočárem) jsou od něho i architektonicky zajímavé návrhy neprovedené obecní kolonie řadových domků ve Střešovicích. V soutěži úsporných rodinných domků Technicko-hospodářské Jednoty v Praze zvítězil jeho návrh, společný s Josefem Gočárem, a je vlastně prvým příkladem velmi racionelního řešení u nás. Je tu již patrný odklon od výtvarných problémů k naléhavým požadavkům doby. - Z provedených monumentálních staveb tohoto období sluší uvésti krematorium v Pardubicích, realisované po veřejné soutěži, kterou vyhrál; jeho architektura z prvků slovanského dávnověku dává celek, blízký lidovým stavbám. Palác Riunione Adriatica di Sicurtá v Praze celým pojetím, měřítkem i detailem, příbuzným italské architektuře, je reminiscencí historickou, vzdálenou již od původní intence lidové a národní, Ze soutěžných návrhů tohoto období je na prvém místě úprava Letné a okolí hradu. Myšlenka Pavla Janáka na výstup povrchovou komunikací, tenkrát propadlá, později zvítězila. V soutěži na divadlo v Olomouci byl jeho návrh na prvém místě. Také nábytek tohoto období byl většinou dekorativní, však s jistým náznakem lidovosti, z laciných dřev a hrubších tvarů. Pavel Janák navrhl i několik kusů, které svou prostotou a účelností předběhly dobu. Na druhé výstavě obnoveného Svazu českého díla (1923) vystavil pokus o lidový nábytek (dělnický byt). Řídil "Výtvarnou práci", založenou zprvu jako příloha "Volných směrů" (1921-22). Roku 1921 byl jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, Jeho spolupráce z Artělu s Františkem Kyselou, V. H. Brunnerem a J. Bendou ještě zintensivněla; umělecký průmysl ve všech odvětvích naplňuje se tvorbou nového národního ražení, které architektura znenáhla již opouští. Vliv Pavla Janáka na vývoj architektury i uměleckého průmyslu je i v tomto období velký a nesporný. Výstava dekorativních umění v Paříži roku 1925, jejíhož výstavního výboru byl Pavel Janák předsedou, v interiéru Uměleckoprůmyslové školy (s Františkem Kyselou), těžkém, bohatém, skoro historického dojmu, nemá ještě známek po změně smýšlení, které se již projevovalo na výstavě i v pavilonu od Josefa Gočára. Roku 1922 vychází "Stavba" a "Život" s prvními články a reprodukcemi, propagujícími funkční, konstruktivní, sociální a neindividuální architekturu. Pavel Janák ještě roku 1925 reaguje v článku: "Architektura, hmota či duch?" Nemůže se ještě smířit s názorem, že architekturu tvoří stavební konstrukce a funkce - reklamuje formu jako duchovní produkt nezávislý na účelu. Hledá nadhodnotu, která by se připojila ke stavbě, teprve z ní tvoříc architekturu. Ač jeho požadavek po prohloubení theorie byl správný, zejména pokud se týká psychologické funkce v architektuře a jejích irracionálních hodnot, jeho volání po architektuře jako duchovním projevu vyznělo tenkráte naprázdno. Některé jeho realisace však v této době již ukazují na obrat, zejména skupina rodinných domů několika výtvarníků na Ořechovce v Praze (1924). Půdorys je na tehdejším vyspělém stupni individuálního domu; architektura z režných cihel je již krajně střízlivá. Neprovedený návrh mostu v Troji a realisovaný libeňský most mají již lapidární, zjednodušenou formu bez dekorativní úchylky, blízkou funkční zkratce. Monumentální palác je však ještě na rozcestí; řešení architektury správní budovy Škodových závodů v Praze, původně zajímavě a dobře navrhované s vestaveným průčelím starého paláce, má ještě umělou komposici rytmisovaných hmot na průčelí, kterou se snaží o dynamický účin různě odstupňovaných kubických těles, jak naznačovaly předválečné jeho studie v Uměleckém měsíčníku. Řada soutěžných návrhů tohoto období svědčí o znenáhlém oproštění formy a ještě intensivnějším soustředění pozornosti na funkci, především však na řešení hmot a prostorů. Půdorysná řešení Pavla Janáka byla vždy vysoké úrovně. V uvedené době měla již vysloveně funkční charakter a byla jen harmonisována do architektonického řádu. Z návrhů ve veřejných soutěžích ukazují charakter jeho tehdejšího výtvarného názoru i kvalitu půdorysu návrhy na státní galerii v Praze na Kampě, na most na Pelc-Tyrolku (1923-24), na přestavbu Černínského paláce (1924), na nový most v Praze z Resslovy ulice (1926). Z návrhů v omezených soutěžích vyniká vyspělý projekt na krematorium v Brně (1925) a zmínky si zaslouží návrhy na krematorium v Plzni, na knihovnu hlav. města Prahy (1923-24), na radnici v Moravské Ostravě, na Zemědělské museum v Bratislavě.
 Zvláštní místo v činnosti Pavla Janáka zaujímá pomník. Není u nás architekta, který by tolikrát na této úloze spolupracoval. V každém období jeho činnosti jsou četné příklady studií, návrhů i realisace. Je to především prostor a měřítko, které úspěšně řeší. Jeho architektonické, tvárné prostředky jsou tu přísné a skoupé, aby vynikla plastika. Již v předcházejícím období pracoval společně s Janem Štursou o pomníku Sv. Čecha pro Král. Vinohrady, s Karlem Dvořákem o pomnících války, o známém pomníku v Rati-bořicích. V uvedeném období spolupracoval na pomnících Bedřicha Smetany v Litomyšli (Jan Štursa) a v Obříství (B. Kafka) z roku 1923-1924. Zajímavé jsou i jeho soutěžně návrhy na pomník Bedřicha Smetany (s F. Kyselou a jinými umělci), na pomník v Římě (1925-26), na monumentální pomník (s B. Kafkou). Také realisoval několik pamětních desek: Bedřicha Smetany (s F. Kyselou) a Jana Kotěry (s B. Kafkou) v Praze, Dra F. Zátky (s B. Kafkou) v Českých Budějovicích.
Nádraží letiště v Marianských Lázních (Marienbad -1926) je již zcela pojato v novém duchu, svou funkční disposicí i svým vzhledem. Pavel Janák tu používá již plně nové konstrukce a vytváří architekturu skla a betonu; výtvarný zřetel je zcela obrácen jen na hmotu, proporci a prostor. Tato práce značné tvarové čistoty má již předchůdce v přestavbě správní budovy továrny J. Hernych a syn v Ústí nad Orlicí a v několika návrzích (administrační budova továrny J. Bartoň v Náchodě, návrhy obchodních domů v Praze). Rodinný dům J. Bartoně-Dobenína v Náchodě dostává skoro monumentální formu již účelovým předsloupovím, jeho vzhled nemá již dekorativních tvarů, jen účelové bez dodatků, podobně jako rodinný dům J. Bartoně v Náchodě a Dra F. Langra v Praze. Výborným řešením jsou z téže doby (1927) i obytné domy "Družstva pro stavbu úřednických domů" v Praze-Dejvicích. Spojení domů a redukování vchodů získalo jim sympatický vstup a spojenou zahradu: půdorys velmi dobře rozvrhuje nestejně vyměřené velikosti prostor; před ložnicemi jsou verandy, původně vlastně jako terasy zamýšlené. Domy mají již zdvojená okna, moderní komfort i s etážovým ústředním topením jako klady tohoto v té době vynikajícího řešení. Dům Uměleckoprůmyslové školy na výstavě Soudobé kultury v Brně i s vnitřním řešením obytného patra (1928) je dalším přínosem v souboru jeho prací, které se stále soustavněji zabývají bydlením. Již na počátku své učitelské dráhy publikoval řešení lidového bytu.1) Jeho theoretické studie k bytu pro existenční minimum, k problému lidového bytu a nábytku2) jsou z nejcennějších prací, jež byly v té době u nás publikovány. Zásluha je i v tom, že ' tyto studie začaly poměrně brzy. Jejich stopy byly na všech školských výstavách i v časopisech. Pavel Janák vydal i samostatnou záslužnou publikaci ,,Sto let nájemného domu" (1933), která po prvé souborně předvedla, co již dříve bylo tvrzeno, že disposiční vývoj nájemného domu je neobyčejně brzděn spekulačními zájmy, že je nerovnoměrný a neodpovídá pokroku ostatních oblastí bydlení. Správný vývoj by vyžadoval většího veřejného, zákonného zájmu k problémům bydlení. Nedávno přinesl náš časopis práce Janákovy školy, které naznačují ve zkratce i jeho obrodnou činnost v oboru bydlení na Uměleckoprůmyslové škole. Tato činnost souvisela na širší, zdravé základně i s jeho popudy urbanistickými a s praktickou prací projektanta. Zprvu ,,Styl", pak "Výtvarná práce", které dlouho redigoval, a potom časopis "Žijeme", ke kterému vlastně dal podnět, přinášejí tuto dlouhodobou záslužnou práci, která sama již je velkou hodnotou ve vývoji nové architektury. I urbanistickým zlepšením v oblasti bydlení se zabýval. Regulace Pankráce s otevřenými bloky a dosud u nás ojedinělá regulace osady ,,Baba", uskutečněná přes všechny překážky, i celá výstavba této osady jsou rovněž přínosem pro vývoj bydlení. Stavební místa po délce místo po hloubce, k jihovýchodu, po vrstevnicích, umožnění pokusů o malý rodinný dům, o nové, nebývalé rozměry, výšky, disposice i technické provedení jsou kladné stránky tohoto dobrého počinu Svazu českého díla, Pavlem Janákem vyvolaného a řízeného. Navrhl sám v této kolonii vedle vlastního domu ještě několik dalších, které nemají snahu po radikálním typu, spíše po individuelním řešení.
Oldřich Starý
PAVEL JANÁK - TEORETIK ARCHITEKTURY
OLDŘICH STEFAN
 K tomu, abychom pronikli k jádru umělecké osobnosti Pavla Janáka, je nutno znáti dobu, v níž se jako mladý architekt formoval, a prostředí, v němž se to dělo. Doba mezi roky 1905-1910 roznášela po střední Evropě první ovoce nového architektonického myšlení několika vůdčích individualit, osvobodivších se od přítěže historizujícího eklektismu. Také v teorii umění zavanul nový vzduch. V Čechách pociťuje mladá nastupující generace velmi intensivně tuto změnu, a to tím spíše, že se od několika let pozoruje zvláštní vzduchoprázdno, které nastalo po nedoživší se architektuře Zítkově a po programovém úsilí architektů typu Wiehlova a Zeyerova. Na místo programu a silné architektury nastoupila produkce do značné míry libovolná a nezásadová, jíž se nové myšlenky dotýkaly jako ostré šípy. Z Vídně (Wien) sem zasahuje nová dějezpytná koncepce vynikajícího zástupce umělecko-historické vědy Aloise Riegla a s tím i nový, převratný názor na ochranu památek, dobývající si místa v Klubu za starou Prahu. V Německu vycházejí publikace Schefflerovy, Sombartovy, Luxovy a Hildebrandtovy, bystré analysy umělecko-sociologické a stylovědné, ujasňující výměru moderního snažení v architektuře i v uměleckém řemesle. Temperamentní a nespoutaná činnost Olbrichova vytrvale oslňuje a učitelské působení vídeňského Otty Wagnera je na vrcholu své působivosti, jsouc podepřeno i psaným slovem nové, přirozené a jasné teorie. Za těchto okolností skupina mladých, sdružujících se v Praze kolem podnětné a organizující osobnosti Wirthovy, považuje se za avantgardu, jejíž povinností je otevříti zplna okna novým možnostem a poraziti vládnoucí prostřednost a myšlením nepodloženou, povrchovou zručnost oficiální domácí architektury. Direktivy k tomu jsou dány; jde nyní jen o to, jak postoupiti na úroveň samostatné činnosti, založené na nových základech. Pavel Janák je v této skupině mladých a zúčastňuje se zápasu horlivě, výkresem i perem. Má o to těžší úlohu, že se nespokojuje jedním nebo druhým, že se uplatňuje jako tvořící a hledající architekt v téže době, kdy se ve svých článcích snaží vysloviti více než jen obvyklé odsouzení poměrů a oficiální činnosti, s níž nesouhlasí. Zajímají ho stejně otázky novodobé regulace města, k nimž je tou dobou v Praze zvlášť živá příležitost (je i prvním redaktorem Věstníku za starou Prahu, 1910), jako základní obecné otázky architektury, ke kterým dalo podnět psané krédo O. Wagnera, od něhož se tou dobou již odvinuje osobitost některých jeho žáků (J. Kotěry, J. Plečnika). Nebylo tak snadné vyrovnati si samostatnou konfrontací programovou theorii s vlastní zkušeností architekta a Janák zažívá tento nutný osobní proces za plného boje s domácí oficiálností, která mu ovšem svým tvrdošíjným odporem k tomu, co je ,,nového a cizího", mimoděk dodává odvahy. Trvalo proto nějaký čas, než se v záplavě nově se objevujících možností moderní architektury propracoval k zažitému poznání, že nejde ani tak o architekturu moderní, jako o architekturu vůbec a čistotu jejích základních principů. Toto poznání je ovšem velmi důležité, neboť poskytuje nadále jisté pracovní ucelení i temperamentu a povaze tak mnohosměrné, jakou P. Janák vždy projevoval; proto ho záhy nalézáme netoliko jako bojovníka jedné bojechtivé falangy, nýbrž též jako pracovníka, který, poznávaje některé základní a obecné skutečnosti architektury, uplatňuje se občas i článkem umělecko-dějezpytným tam, kde se k takové úloze se svou generační skupinou dostává (Umělecké poklady). Zejména ho zajímají stavby XIX. století, patrně proto, že se na nich - ještě živých - dá odlišiti zrno od plevele a že na nich, uprostřed jejich okolí, lze postihnouti jisté základní požadavky skutečné architektury. Devatenácté století stává se tak Janákovi předmětem souvislého zájmu; z něho později vyplynuly souhrnné přednášky a stati o Praze tohoto období a zejména významná studie "Sto let obytného domu v Praze", otištěná r. 1932. Do r. 1910 zabývá se Janák urbanistickými otázkami speciálními tak, jak se formulují v Klubu za starou Prahu a ovšem bojem proti oficiálnosti a oficiosnosti, proti praxi stavebních úřadů a pod. V "Uměleckém měsíčníku" 1911/12 (kam odchází, opouštěje na několik let "Styl", časopis svých prvních výbojů) uveřejňuje článek "Užitečnost uměleckého průmyslu" a zahajuje jím novou větev své rozrůstající se činnosti. Theorie Ruskinovy a Morrisovy, rozmnožené teoretickou prací Sombartovou a Luxovou, konfrontované s praxí německou a vídeňskou, to vše je živnou půdou, z níž má vyrůstati nový a cílevědomý umělecký průmysl český - věc, která Janákovi zvláště leží na srdci. Proto zakládá svým úvodem r. 1914 uměleckoprůmyslovou přílohu "Uměleckého měsíčníku" a stojí pak až do konce války v popředí snah o lepší budoucnost naší uměleckoprůmyslové produkce. Po válce pak, zejména od založení "Výtvarné práce" 1921, vplouvá toto úsilí za nových a lepších podmínek do pevného organizačního rámce - opět za fundamentální účasti Janákovy. Mohlo by se snad zdáti, že odbočujeme od názvu tohoto článku a přecházíme od teoretické stránky Janákovy práce k jeho činnosti organisátorské. Není však tomu tak. Obojí nelze od sebe tak snadno odděliti, ježto právě teorie poskytuje Janákovi smysl pro pracovní úkoly, které vidí všude - jak to ostatně odpovídá skutečné situaci, kterou přineslo poválečné období (dnes bychom je již měli nazvati "obdobím mezi dvěma válkami") plné nových a pro generaci prvního "Stylu" zajisté až nečekaných důsledků ve vývoji nového umění, a v architektuře, resp. ve stavebnictví zvláště. Vlna konstruktivismu zastihla Pavla Janáka na jiné basi, než náležela ke konstruktivismu. Byla to base vyvozená úsilím nečetné skupiny jako jedna z možností, obsažených v předpokladech teorie předválečné. V aplikaci na živou architekturu se projevila jako trvale neúnosná - jako experiment - a nový smysl konstruktivistické práce ji potlačil. Avšak v předválečném období získaná šíře obecného poznání o psychologických základech umělcovy (a také architektovy) činnosti, poskytovala svou jistotu pod racionalistickou vlnou nové a obecně přijímané teorie konstruktivistické. Pavel Janák brání své starší poznání proti jejímu nivelizujícímu působení: ,,Víra v konstrukci jako východisko je dětská víra, která netuší ještě podivné záhady tvoření" (v článku "Architektura - hmota či duch?" ve "Stylu" 1925). Je přesvědčen - jak ostatně rozvedl v témže časopise r. 1920 v článku ,,K situaci stavebnictví" - že je třeba rozlišovat stránku architektonickou od stránky stavitelsko-konstruktivní. Nicméně však intensita nového proudu, s jeho živelnou a vývojově průraznou silou, přinucuje ho k revisi leckterého z dílčích názorů dosavadních a vede ho - stejně jako jiné, jimž nestačila kombinatorika jediného, byť ve své době přirozeného názorového směru - k názoru syntetizujícímu, tím právě obecnějšímu a hlubšímu. Je příznačné, že z nárazů, kterým je pod tlakem nových potřeb vystaveno dosavadní myšlení P. Janáka až asi do r. 1925, vybírá si tento architekt i teoretik v jedné osobě z nového rámcového programu nejprve novou pracovní příležitost, a to velmi konkrétní. Je to jednak práce ve směru technicko-urbanistickém, jednak teoretická a experimentální činnost v oboru bydlení, obojí zahájená r. 1925. Mám tu na mysli v prvním směru stati o příčinách dopravních nesnází pražských, o průběhu frekvence v městech, o významu polohy komunikací (obecně i v aplikaci na Prahu), jimiž rozmnožuje svůj dosavadní výhradně architektonicko-výtvarný zájem o otázky regulační (činnost, k níž dalo podnět Janákovo účastenství na úlohách Státní regulační komise), v druhém směru pak články a studie o půdorysu malého bytu, o nejmenším domku, o obydlí XX. století a jeho současných proměnách a jiné články, jež se z příležitosti, kterou Janákovi dávalo jeho učitelství na uměleckoprůmyslové škole, rozrostly ve třicátých letech v samostatnou pracovní větev, obsažnou a dosaženými výsledky velmi plodnou pro soudobou úroveň našeho stavebnictví. Ta okolnost, že se oba pracovní výběžky u Janáka setkaly se společnou základnou obecně urbanistickou, je pak známkou vnitřní přirozenosti této práce. Zaokrouhluje odpověď na řadu otázek dílčích, projevujících se původně osamoceně, časem však nabývajících soudržnosti v rámci celkového pracovního programu. Zajímavým dokladem tu může býti jmenovaná již studie "Sto let obytného domu v Praze", spojující hledisko dějezpytné s tím, co si Janák osvojil na pracovním úseku zdánlivě docela odlehlém. Obdobné spojení je obsaženo i v článku "Okno jako památkový dokument" (ve "Zprávách památkové péče" 1939), v němž podal Janák část práce, kterou podnikal se svými posluchači v oboru dějezpytu stavebního řemesla, který u nás bohužel není dosud soustavně pěstován. Rozsáhlost konkrétního pracovního programu odvedla v posledních patnáctí letech Pavla Janáka od psaných úvah, jimiž sobě i jiným ozřejmoval obecné věci architektury jako činnosti výtvarné. To však není projev názorového odklonu, dokonce už ne odklonu zásadního. Janák, jehož praxe architekta přivedla do těsného styku se starou architekturou a k úlohám hlavně výtvarným a jemuž učitelský úkol dával den ze dne nahlížeti do celostních otázek projektování v jeho četných obměnách, neopustil pro konkrétní témata, jež si vytýkal, úhrnný postoj, abstrahující od dočasných, byť sebe naléhavějších úloh, a zachoval si otevřený pohled teoretika, jenž ohlíží analyzujícím zrakem vše, co se odehrává v novém proudění. Ve své přednášce "40 let nové architektury za námi - pohled zpět", proslovené r. 1940 při výstavě "Za novou architekturu", dal výraz zralému přesvědčení, které rozlišuje dobové úlohy a dobové, měnící se názory na jedné straně od základního a konstantního poslání architektury býti "definicí hmoty" na straně druhé. Neustoupil od přesvědčení, že "problémy formy, prostoru a na konec i krásy, o kterých se nová architektura domnívala, že jsou navždy odstraněny, jsou tu stále a vyvstávají stále nově". A zjišťuje i formové znaky nového stavebního tvoření a jejich pro dobu charakteristický ráz. Dovedl říci mnoho, ne již útočného jako v mládí, nýbrž zrale chápajícího a porozumivého, a vyrovnati se tak s uplynulými názorovými zápasy, které se někdy zdají být vyhlazovacím bojem, v zásadě však jsou jen neustálou regenerací a nepřetržitým hledáním pravdy, nikoli marným bojem. Je to organicky odůvodněný názor architekta, jenž měl příležitost i odvahu projíti historickým poznáním a z těsného styku s uměním a z přímého a nezaujatého vlastního nazírání dovedl si vybudovat theoretickou koncepci nadgenerační únosnosti. 
Literatura
Související články
Návštěvnost: 35161 čtenářů
|
Aktuálně
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Burza práce
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
|
